Většina z nás má vcelku slušný pojem o realitě. Máme základní vrozenou představu o tom, co je skutečné a co ne. Můžeme se podívat okolo sebe a vědět, že silnice před námi je hmatatelná. Můžeme se jí dotknout, chodit po ní. Vidíme, že tam nepochybně je. Je to jasné jako den. Podobně chápeme pravidla reality ve které žijeme. Stejně jako pojem času. Víme, jaký je rozdíl mezi třemi odpoledne a třemi ráno. Podobně víme, že díky fyzikálním zákonům nemůžeme jablko vyhodit do vzduchu a předpokládat, že se bude vznášet. Tyhle jistoty nám zaručují zdravý rozum. Stávají se nástroji pro udržování hranic, protože když cítíme, že se nakláníme přes jejich okraj, že strácíme kontakt s realitou, tyhle věci nás zase táhnou zpět. Získáváme útěchu z ujištění, že je všechno v pořádku. Že skutečně můžeme rozlišit mezi absurditou a racionalitou. Ale můžeme si být opravdu jistí?