O čtyři dny později
„Měl jsi mě vidět. Sejmul jsem ho jako by to byl jen pytlík plný hoven. Ten kluk se rozmajzl o mantinel a do konce zápasu už se neposbíral," vychloubal se Tim u večeře. „Já to říkám pořád. Takové mladé omelety nemaj na ledě co dělat."
„Sám nemáš ještě ani pětadvacet," skočil jsem mu do toho znuzeně.
„Ty o mě pochybuješ?" divil se.
„Nepochybuju. Jen nejsi ještě o moc starší než oni. Nemusel by ses nad ně tak povyšovat."
„Harry, ty to nechápeš," upozornil mě důležitě. „Ta dnešní mládež, co nasazují do nároďáků... vždyť se na ně podívej," povzdychl si. „Jsou to vyžlata, které by mohly ještě nosit plenky. Nic to nevydrží. Jenom do nich lehce šťouchneš a oni se ti tam málem rozbrečí přímo na ledě. S takovým matrošem se nedá hrát dobrý hokej. To je pak spíš komedie než sport."
No tak hlavně, že ty jsi nebyl mladá omeleta, když tě poprvé nasadili do národního týmu. Hold ne každý je takový borec jako ty, pomyslel jsem si otráveně.
„... zítra to bude těžší. Posloucháš mě vůbec?"
„Promiň," omluvil jsem se, když mě mé myšlenky zbavily na pár okamžiků smyslu vnímat. „Nemohli bychom se chvíli bavit o mě? Nebo o nás?" navrhnul jsem. Doufal jsem, že bych taky mohl někdy zmínit i své zájmy, nebo prostě nadhodit náš problém, ale byl jsem příliš bláhový, když jsem myslel, že bychom se mohli bavit taky o něčem jiném než o hokeji.
„Děláš si srandu? Já ti tady vykládám o zítřejším klíčovém zápase se Švédskem a ty se chceš bavit o sobě? Ty asi nechápeš závažnost toho utkání. Když je porazíme teď, je pravděpodobné, že se..."
Přestal jsem ho poslouchat. Hokej. Pořád jenom hokej. Já ho vůbec nezajímal. Vytáhl jsem proto z kapsy mobil a vyťukal krátkou zprávu.
Harry: JSI NA LEDĚ?
Po pár krátkých okamžicích mi přišla odpověď.
Louis: JO JSEM. PROČ?
Harry: VYDRŽ VTEŘINKU, VŠECHNO TI POVÍM.
Napsal jsem a zastrčil si mobil do kapsy, z níž jsem rovnou vytáhl peněženku. Vstal jsem od stolu a hodil na něj bankovku. Pak jsem prostě odešel. Bez vysvětlení. Bez rozloučení.
„Harry? Harry!" Neodpovídal jsem ani se nezastavoval. Zastavil jsem první taxi, co bylo k mání a svého kluka, který za mnou vyběhl a neustále na mě volal, jsem si už jednoduše nevšímal.
Proč taky? Abych si mohl poslechnout další nudnou přednášku o zítřejší „klíčové" strategii? Ten monolog už jsem slyšel tolikrát, že bych ho dokázal odříkat pozpátku. A pokud jsem ho ani kapánek nezajímal, proč bych mu měl dělat věrného posluchače? Z toho už jsem se vyléčil.
Nebo mě z toho spíš někdo vyléčil.
Za těch pár dní, co jsem se potajmu střetával s Louisem a dělal mu náhradního trenéra v době našeho osobního volna, kdy měli volno i naši trenéři, jsem se od něj nechal zmanipulovat, a postavil se svému problému. No, možná jsem se k němu jen otočil zády a nic tím nevyřešil, ale už i to byl pokrok.
Celé roky jsem byl zvyklý být posluchačem, neskákat lidem do řeči - a nejen s Timem. Spousta mých přátel se skládala převážně z lidí, kteří mě brali za svou spolehlivou vrbu. A jiní mě poslouchali, ale bylo jim jedno, co říkám. Nebyl skoro nikdo, kdo by mě skutečně poslouchal a dal mi tak prostor mluvit. Prostor, který jsem tolik miloval, ale moc se mi ho nedopřávalo.
Jenže Louis to všechno změnil.
Dal mi šanci se vyzpovídat ze svých problému, dal mi šanci mluvit. A ještě k tomu doopravdy poslouchal. Nevím, koho by mohl zajímat můj život, mé koníčky a mé nesmyslné myšlenky, ale Louis skutečně poslouchal. Vnímal každé mé slovo a ještě mi dával k užitku rady. Rady, které jsem bez většího uvědomění, začal praktikovat.
A za to jsem mu byl vděčný.
Byl jsem sice malinko nervózní, když jsem si dovolil se Tima zeptat, zda bychom nemohli přeskočit hokej a věnovat se mi, to ano, ale potom ze mě nervozita opadla a já s velmi klidným duševním stavem opustil restauraci bez jediného slůvka. A opravdu se mi ulevilo, když jsem koukal, jak krajina kolem mě mizí za okny taxíku a nechává tak daleko za sebou i mého nanicovatého sebestředného přítele.
Přál jsem si, aby mu tahle lekce otevřela oči a on trochu polevil, ale nejprve jsem ho v tom musel nechat pěkně vymáchat. A když říkám pěkně, tak myslím opravdu hezky. Rozhodl jsem se ignorovat jeho telefonáty i esemesky. Až do zítřka!
Louis' POV
„Ahoj," pozdravil znenadání ten dobře známý hlas. To však neměnilo nic na tom, že se mi z něj zastavilo srdce, když jsem ho nečekal. Bruslil jsem zrovna směrem ode dveří, takže není divu, že jsem si málem nadělal do kalhot, když se tam tak náhle objevil.
„Ježiši! Takhle mě děsit nemůžeš! Mohl bych ti něco udělat." Snažil jsem se popadnout svůj ztracený dech a cítil jsem, jak s každou vteřinou stoupá moje teplota a rudnou mi tváře.
„Toho se nebojím," zasmál se. „Tebe dřív raní mrtvice, než někoho zabiješ." Prošel kolem mě, jako by se nic nestalo a ještě si do mě s úsměvem rýpnul.
„Mně to vtipné nepřijde. Nezapomínej, že už jsem zabil. Třikrát. Nemysli si, že to nedokážu znovu."
„Louisi! Tohle už jsme probrali několikrát. Ty bys ani mouše neublížil, tak s tím přestaň."
Mouše možná ne, ale svou rodinu jsem zabil. A hotovo. Tečka.
„Tak tohle je ta tvá vteřinka?" zeptal jsem se - vysmívajíc se mu - a raději tak nekomentoval naši předchozí konverzaci. „Zdá se mi, jako bys tu zprávu poslal před lety." Smál jsem se. Po dlouhé době jsem se opravdu upřímně a od srdce smál. Dokonce vlastním vtipům. Avšak, dělo se to jen v jeho přítomnosti. Bohužel. Rád jsem ho prostě škádlil a ani nevím proč. Když však zmizel, zmizela i má chuť žertovat a byl jsem zase ten ubohý, zarmoucený, ztracený kluk. Jen s ním jsem dokázal oživit to veselé dítko, kterým jsem byl zvyklý bývat.
„No nezlob se na mě, ale vyškrábat se do toho kopce v půl metrových závějích čerstvě napadnutého sněhu na další půl metrové vrstvě sněhu starého, dá docela práci," vysvětlil mi a usadil se na svém obvyklém místě. Tu bednu už jsem si bez něj nedokázal ani představit. I když tam nebyl, viděl jsem ho tam.
„A ještě v těch tvých lodičkách, co?" Zasmál jsem se při pohledu na jeho boty. „To věřím. To musí být hrozná dřina." Od smíchu jsem nemohl ani popadnout dech.
„Co máš proti mým botám?" zeptal se ustaraně a stejně tak si je i prohlédl.
„Nic," vydechl jsem už zklidněný. „Jen to asi není nejpohodlnější obuv do takového terénu. Nezebou v těm tom nožičky?" Smích se pomalu, ale jistě vracel.
„Zebou! Taky jsem neměl v plánu sem jít, rozhodně ne bez převléknutí, ale jsem tu a jsou to moje nohy, tak je prosím tě neřeš." Trochu se na mě zlobil. Cítil jsem to.
„A kde jsi vůbec byl zase tak vymóděný?" zeptal jsem se na jeho skoro obvyklý upravený vzhled. Černý kabát splývající mu kolem těla málem až po kolena, z pod něj prosvítající krémový svetr, který už jsem na něm viděl. Asi to byl jeho oblíbený. A můj pomalu taky. Vypadal v něm dost dobře, co si vzpomínám. Tak pohodlně, ale sexy. Možná taky jako malé koťátko hrající si v té kupce vlny. Byl to prostě rozkošný pohled. Jeho nohy zdobily jako obvykle černé skiny a chodidla měl ponořená v těch svých pánských rádoby polokozačkách na podpatku s příšerně hnědou barvou. V obchodě bych se jim vysmál, ale k němu rozhodně seděly. Patřily k jeho stylu.
„Na večeři s Timem. Kde jinde?" odfrkl si. „Jo, leží tu pod námi sice nádherné velkoměsto, ale co bych tam měl sám dělat? Než se někde potulovat tou kosou, radši bych si zalezl do svého pokoje a přečetl si dobrou knížku. Na osamocené toulání se ulicemi mě neužije."
„No a co? Jak to dopadlo?" zajímal jsem se. Bylo mi toho chlapa prostě líto. Měl všechno... a přesto bloumal světem jako ztracená hromádka neštěstí. Možná to na sobě nedával znát, že to jiní neviděli, ale já ano. Sám jsem byl druhou hromádkou odpadu, tak jsem to prostě musel vycítit. Věděl jsem, že ten muž přede mnou trpí víc, než si dokáže přiznat. A to mě bolelo. Já svou chybu zpátky vzít nemohl, aby se nikdy nestalo to, co se stalo, ale on se ještě mohl zachránit.
A já se rozhodl mu v tom pomoci.
„Odešel jsem," vyhrknul na mě tak rychle a bez emocí, až jsem se z toho zadusil.
„Cože jsi?" Napadla mě spousta možností, jak to mohl myslet, ale realita byla ještě lepší než mé představy.
„Zvednul jsem se od stolu a odešel," zopakoval. „Zeptal jsem se ho, zda bychom se mohli na chvíli bavit i o mě, ale klíčový zápas se Švédskem vyhrál," dodal velice sklíčeně. Tak teď mi ho bylo teprve líto, ale zároveň jsem cítil radost a byl na něj pyšný za to, že se na můj popud konečně dokázal ozvat. Dobruslil jsem k němu a posadil se k jeho skrčeným nohám.
„Ukonči to s ním, Harry. Nic pěkného tě s ním už nečeká." Věděl jsem to. Týpci jako Tim se nemohli nikdy změnit. Bohužel to však byly taky typy lidí, kteří si dokázali podmanit ty dobré a nepustit je ze svých drápů, dokud se dostatečně nepobaví. A já nechtěl, ať Harry takhle trpí. „Budeš se jen trápit."
„Třeba ho tohle mé jednání praští palicí po hlavě a on se změní," řekl s nadějí v hlase, jen nevím, jestli tomu skutečně věřil. Uvnitř musel vědět, jak to je, ale nechtěl si to připustit. Spíš jeho by měl někdo praštit palicí po hlavě, aby se probral a konečně si připustil, že s ním není šťastný.
„Vážně tomu věříš?" otázal jsem se a na jeho obličeji bylo vidět zaváhání. Ale jen na kratičkou chviličku. Poté nasadil zase tu svou tvrdou masku, kterou ukazoval všem lidem okolo sebe.
„Vyzkoušet se musí všechno, no ne?" Už zase. Zase ten jeho falešný bezstarostný tón, který mi naháněl akorát tak husí kůži po těle. Tolik to nechtěl vzdát. Nechtěl vzdát ten boj o nápravu svého přítele, která však nebyla možná.
„Harry, proč?"
„Proč co?"
„Proč se toho chceš tolik držet? Jiní by ho už dávno kopli do prdele, ale ty mu ještě půjčíš péro, aby si na tobě zarajtoval a udělal si dobře." Kretén jeden!
„To nemůžeš pochopit, Louisi. Jsi ještě příliš mladý a nezkušený na to, abys to pochopil."
Mladý a nezkušený? Fajn. Možná jsem mladší, ale ty taky nejsi zrovna stařec, abys mi tu mohl vykládat o zkušenostech, vyjel jsem na něj, ale pouze v myšlenkách. „Tak schválně! Zkus to."
„Louisi, ne-"
„Dělej! Vybal to na mě."
„Dobře. Hlavně se uklidni, jo? Nemusíme po sobě štěkat," snažil se uklidnit mé vroucí vnitřnosti. Už jsem zapomněl, jak vznětlivou povahu jsem někdy míval. Ale rozhodně jsem se mu nechtěl omlouvat. Nebylo za co. „Říkal jsem ti, že spolu budeme už deset let. To je dlouhá doba."
„A to je tvůj jediný argument. Že je to dlouhá doba? Nezlob se teď na mě, ale lidé se rozcházejí i po třiceti letech soužití. A navíc, jestli se můžu zeptat, jak dlouho jsi s ním skutečně, ale opravdu skutečně chodil?"
„Co je to za otázku? Říkám ti už po několikáté, že des-"
„Fajn. Tak jinak," skočil jsem mu do toho. „Jak dlouho se nechová jako tvůj přítel?" Tohle byla jiná. Tomuhle už rozuměl.
„Tři a půl roku," odpověděl zkroušeně a zahleděl se přitom dolů na své dlouhé kostnaté prsty. „Nejdříve mi záviděl, že jsem se dostal na olympijské hry dřív než on, ale krátce se z toho vyléčil. Pak ovšem přišel bum v jeho kariéře, kdy ho poprvé nasadili do nároďáku na mistrovství světa a od té doby nežije ničím jiným než hokejem."
„A to ti přijde správné?"
„Nepřijde mi to správné, ale tak třeba se jen prostě potřeboval dostat sem, potřebuje si vyhrát své vlastní zlato a pak se možná zklidní. Může to tak být," povzdechl si.
„Harry..." Zakroutil jsem hlavou na znamení záporu. Nepochyboval jsem o tom, že bych v tomhle neměl pravdu. Já si byl téměř na sto procent jistý, že se ten kluk nedá vyléčit ani zlatou plackou. Pokud už teď po ní prahl tak moc, u jedné by se rozhodně nezastavil.
„Hele Louisi, jsem ti vděčný, že mě posloucháš, že se mi snažíš pomoct, ale je to můj přítel, jasný? Já ho neopustím jenom proto, že nějakému klukovi, kterého sotva znám, se nelíbí. To po mně nemůžeš chtít. Je to můj život, a dokud si sám neřeknu, že už to déle nevydržím, tak s ním budu. Ať je, jaký je, pořád je to můj kluk." Bránil se. Za každou cenu se bránil představě opustit ho. Věděl, že je to zlé, ale přesto se mu zdálo ještě horší ho opustit. Bál se toho.
„Ty se bojíš. Že je to tak?"
„Nebojím," zapíral.
„Bojíš se, že ti něco udělá, když se s ním rozejdeš." Věřil jsem, že jsem na to kápnul, ale jeho pobavený úsměv mě znejistil.
„Říkal jsem, že jsi příliš mladý na to, abys to pochopil," vydechl s bolestným úsměvem. „Nebojím se, že mi něco udělá. Bojím se samoty. Když si to vezmeš všechno pospolu, nikdy jsem nebyl sám. Od doby, co teenageři začínají randit a střídat partnery, já měl od čtrnácti pořád jednoho. Žil jsem stabilně s jedním partnerem a nepoznal vlastně nic jiného. Nevím, jak se cítí osamělí lidé. Jako dítě jsem to řešit nemusel a potom hned přišel Tim a já byl šťastný. Měl jsem všechno. Nevím, jaké to je ztratit ten pocit. A nechci to poznat. Nejsem typ člověka, který by dokázal být sám. A přesto, že je Timothy blb, pořád je to můj blb. Chápeš, co tím chci říct?"
Jasně, že jsem chápal, co mi tím chtěl říct, ale na druhou stranu i nechápal. „Chápu tu globální myšlenku, ale nesedí to do vzorce vašeho vztahu. Když ty se nad tím zamyslíš, jsi sám nejméně tři a půl roku. To je dlouhá doba, takže si myslím, že si se samotou poradíš dost dobře," pověděl jsem mu.
„Hele, je to stejné jako s tvou mámou."
Pořád se se mnou snažil přít, ale tentokrát si k tomu vybral špatnou taktiku. Velmi špatnou taktiku. „Mou mámu do toho ne-"
„Dal bys cokoliv, jen abys s ní mohl ještě být, ne? Dal bys cokoliv, aby tady mohla být s tebou. A to stejné já. Udělal bych cokoliv, a udělám cokoliv, jen abych nemusel být sám. Abych získal svého přítele zpátky."
„Harry, neblázni! Jsi pohledný kluk, někoho si najdeš raz dva. Chvíli to bude těžké, vzdát se všeho. Vzdát se všech vzpomínek na léta s ním, ale uděláš si nové s někým jiným." Přesto, že mě neskutečně vytáčel, pořád jsem se mu snažil pomoct.
„Ty se dokážeš vzdát vzpomínek na svou rodinu?" Tak tentokrát zatloukl hřebík na špatné místo. Tohle bylo úplně něco jiného. „Dokážeš se oprostit od toho svého pocitu viny? Vsadím se, že ne a že se budeš obviňovat ještě několik desítek let, než připustíš, že tu nejsou a nikdy už nebudou. Než si začneš vzpomínat na všechno to dobré, co jsi s nimi prožil a začneš to vyprávět svým dětem, které už možná budou v pubertě, pokud teda nějaké budeš mít, když se s nikým nebavíš a lásku tak možná nikdy nepoznáš, abys pochopil, o čem tu mluvím."
Tak tohle jsi přehnal! Beze slova jsem vstal a doklouzal se ke svým věcem. Rychle jsem se začal přezouvat, abych mohl co nejrychleji vypadnout a třeba se jít někam vybrečet. Nebo možná spíše vykřičet. Ještě jsem nevěděl, co budu potřebovat více, až vyjdu na čerstvý vzduch.
Věděl jsem jen, že ho nutně potřebuju.