Best Win of All [Larry]

Chapter 27

Harry's POV

„Miluju tě," zašeptal Louis mírně se chvějíc v mém náručí. „Miluju tě, Harry."

Musím uznat, že to byla ta nejlepší odměna za dobře odvedenou práci, jakou jsem mohl dostat. Nic se nemohlo rovnat kráse toho zvuku, když vám vámi milovaná osoba své city zvonivým šepotem opětovala. To byl dar, který se těžko získával. Nedal se vynutit a nedal se ani vykoupit penězi. Ne. Ten si člověk musel získat. A ne v každém případě se to i tak povedlo. Někdy prostě dvěma lidem nebylo souzeno mít se v oblibě. Milovat se.

Láska, ta se musela hledat a byl to pokaždé malý zázrak, když se dva lidé sobě si souzeni našli. To pak byli obdaření lidé a já nemohl uvěřit tomu, že s Louisem jsem se k nim konečně mohl zařadit i já. Našel jsem tu nejmocnější sílu na světě a i přes všechny okolnosti a problémy si ji nenechal utéct.

Hlavně jsem si však slíbil, že o ni budu pečovat, jak nejvíce to půjde. Vynasnažím se udělat maximum pro to, aby i nadále vzkvétala, protože se mi přihodilo něco neskutečného, co se ani slovy nedá popsat a já si toho maximálně vážím. Rozejít se s někým, kdo vám byl blízký tolik let, potkat cizince a šíleně se do něj zamilovat, a to všechno jenom během jedenácti dnů... to není běžné.

„Miluju tě," zopakoval jsem mu do ouška. „Jsi má výhra." Má osobní výhra, pomyslel jsem si a konečně! Konečně jsem to mohl říct. Konečně jsem mohl něco pokládat za svou životní výhru. A bylo ještě lepší, že to nebylo něco – jen nějaká zlatá naleštěná cetka -, ale někdo. Někdo, kdo se leštit nemusel, aby se třpytil. Aby prozářil celý můj život. Byl to někdo, kdo zářil sám o sobě.

Jenže Louis na to měl zase svůj názor. Jeho jemné kývání hlavou ze strany na stranu říkalo, že si to nemyslí. „Ale ano, jsi. Věř mi, lásko. Nic na světě nemůže být cennější než ty. Ten čas, který mi s tebou byl a ještě snad dlouho bude dopřáván. Je to to nejdůležitější, co v mém životě může být. Být s tebou. Nic víc si nepřeji," ujistil jsem ho pravdivě, načež mi věnoval nádherný úsměv, jenž pokaždé prozářil můj den.

„To stejné platí i z mé strany," zašeptal.

„Samozřejmě." Lehoučký smích nás obou se roztančil pokojem. A ano, možná to bylo trošičku domýšlivé, ale myslím si, že po dnešku jsem si snad mohl malinko věřit. Nebyl jsem v tom zase tak špatný a Louis mě miloval. To byly dva aspekty, které mi přihrávaly do karet a já si tak mohl s menší nadsázkou věřit, že by to z jeho strany mohlo být alespoň podobné.

„Jak ti to můžu oplatit?" zeptal se, jakmile jsme se po chvilce dosmáli a humor nás přešel. Už tu byla zase jen láska a romantika. Musel jsem o tom zapřemýšlet. Nakonec jsem však zůstal u té první varianty. Jen jsem ji o kapánek vylepšil.

„Dej mi pusu a budeme si kvit."

„Harry!" napomenul mě s úsměvem na tváři. „Já mluvím vážně."

„To já přece taky, šmudlo," ujistil jsem ho. „Dneska už to stačilo. Musíš se mi na zítřek hezky vyspat, ať mám alespoň nějakou konkurenci," zasmál jsem se a Louis na okamžik také, ale pak nasadil krutý zabijácký pohled.

„Tss. To je mi teda přístup. Si myslíš, jak to nemáš v kapse, ale co když tě ten Švéd vyšoupne z tvého oblíbeného stupínku? Nebo ten Rakušan? A to už vůbec nemluvím o tom Japonci." Mluvil tak vážně. Skoro jsem měl pocit, že ho asi vážně muselo naštvat, když jsem o svém umístění tak žertoval. Jenže ta malá kudrlinka na konci, to byla jasná přetvářka.