Chapter 32

2K 199 41
                                    

POSLEDNÍ KAPITOLA

„Zoey? Sethe?" slyšel jsem tázavě vyjít z mých úst a padl na kolena, abych ta rozdováděná dítka zastavil vlastním tělem. Rozpřáhl jsem ruce a z každé strany jedno dítě pevně sevřel. Nemyslel jsem si, že je někdy uvidím. A už vůbec jsem nečekal, že by se ke mně mohli tak mít. Byl jsem pro ně cizí člověk. Nikdy v životě mě ještě neviděli. Nevěděl jsem, zda vůbec tušili, kdo k nim jsem, rozhodně však znali mé jméno a tiskli se ke mně jako ke starému známému. A to mi bylo tím nejlepším potěšením na duši, které jsem si v tenhle okamžik mohl přát.

„Loui, Loui," překřikovali se navzájem. Stejně jako kdysi mé sestry. Vždy museli mluvit obě naráz. „Ty víš, kdo jsme?" zeptala se má sestřenice, když jsem jim mezi polibky do vlásků nepřestával šeptat jejich jména.

„Samozřejmě," usmál jsem se, když jsem se malinko odtáhl a pohladil její krásnou tvářičku. „Samozřejmě, že to vím, broučci moji." Stejně jsem se pověnoval i Sethovi, aby mu to nepřišlo líto. Pak jsem si je oba zase přitáhl do medvědího objetí a věnoval jim další kupu polibků.

Možná jsem to přeháněl, ale v tu chvíli jsem to prostě potřeboval. Byli přesně ve věku mých sester, když mě ony opustily, byli stejně krásní a úžasní... prostě dvojčata jak se patří a na mě to dolehlo. Nedokázal jsem si pomoct. Až příliš se mě to dotklo.

Mohl bych se tak s nimi mazlit hodiny, dny i týdny, ale nakonec jsem se přeci jen trošičku uklidnil, když jsme si řekli pár dalších slůvek. Malinko jsem se odtáhl, ale ze svého objetí je ještě úplně nepouštěl. Jenom jsem se opatrně koukl za ně dopředu, kde jsem spatřil stát další dvě siluety a mé oči spočinuly na té mužnější z nich.

Zpočátku jsem se bál pohlédnout mu do tváře, ale nakonec jsem se překonal a viděl jej se usmívat. Nevím, co jsem čekal. Znal jsem ho z fotek, byť trochu starších, ale za tu dobu se ani moc nezměnil. Pořád vypadal jako ten tátův věčně vysmátý mladší brácha. Prostě jsem se tak obával, až jsem očekával nejhorší, ale výsledek byl vskutku úplně jiný. Nadmíru příjemný.

I přesto jsem však od dětí vstával lehce váhavě. Jedna věc byla postavit se dětem, které na mě s křikem volali, ale druhá už byla poněkud obtížnější. Postavit se po šestnácti letech strýci, který si mě pamatoval ještě jako dítě v plenkách. Netušil jsem, co mám očekávat. Nedokázal jsem se pohnout. Stál jsem pořád na místě a jen na něj koukal.

A on koukal na mě.

Bylo to pár dlouhých vteřin zírání, ale nakonec opustil místo u své ženy a udělal rázné dva kroky vstříc ke mně. Silně mě objal a mačkal mě tak snad víc než minutu. Nebylo mi to nepříjemné. Vůbec ne. Právě v těchto chvílích mi vyhovovalo, když mě někdo objímal a držel tak mé tělo pohromadě. Kdybych sám došel do šatny a poté se zavřel na pokoji, kde by mi všechno připomínalo, co jsem tady prožil, zhroutil bych se. Tohle proto bylo o tolik lepší.

„Omlouvám se. Tak moc mě to mrzí." Strejda se mi začal omlouvat, i když jsem vůbec nechápal za co, ale své držení paží ještě nepolevoval. „Měl jsem tu pro tebe být od začátku. Nikdy jsem se ti neměl stranit. Tak moc mě to mrzí."

„To je v pořádku," vyslovila má ústa dřív, než to můj mozek stačil zpracovat. Já se na něj přece nikdy nezlobil. Jak bych se taky mohl zlobit na chlapa, kterého jsem celý život znal jen z obrázků? To bych už naprosto zešílel, kdybych kvůli tomu vynakládal tolik negativních emocí. Sám jsem jich měl pro sebe až nad hlavu. Pro staré zmuchlané fotografie už nic nezbylo.

Best Win of All [Larry]Where stories live. Discover now