Zastavím se uprostřed pohybu. Vlkův pohled je tvrdý. Zabolí mě u srdce.
Jak já se někdy za naší historii stydím...
„Slibovali jste nám lesy nad mraky. Úplný domov, za Mississippi a nic jste nedodrželi. Nikdy. Kde jsme teď?"
Chvěju se. „A co je potom tohle? Slíbila jsem, že ti vyměním obvaz."
Vlk se podívá na svou pružnou paži. Pořád mu na ní zeje celkem velká rána. Už očištěná, v lepším stavu.
„Není to velká záplata, ale vidíš tady podstatu naší rezervace. Opravdu se snažíme... Začleňovat vás, pokud chcete... Pomáhat."
„Odkud jsi?" ta otázka vůbec nenavazuje na naší předchozí konverzaci. Nedává mi to smysl.
Jsem ráda, anebo ne?
„Na tom nezáleží." uhnu pohledem a chci dát obvaz zpátky. Než ho však dávám do lékárničky, Vlk mě chytá za zápěstí. Zvedám překvapeně hlavu.
„Záleží." řekne. Jeho oči neputují pouze po mém obličeji. Na chvíli se v těch jeho ztrácím. Už chci odpovědět, když tu se ozve klepot na dveře. Instinktivně se Vlkovi vytrhnu.
„Lotte?" poznávám Thomasův hlas.
„Thomasi...?" obracím se ke dveřím.
„Lotte, Lotte..." zní opile. Klika ode dveří sebou mává. „Proč máš zavřeno? Ty tam někoho huh-"
Obrátím se na Vlka. Nikde nic. Jen otevřená okenice se hýbe. Cítím se zvláštně prázdně. Házím v okamžiku myšlenky za hlavu. Teď musím zjistit Thomasův stav.
„Ne, nemám." vyvracím mu už opravdu popravdě a otáčím klíčem v zámku. Thomas na mě skoro až upadne. Košili má rozepnutou na tři knoflíčky, světlé oči napuchlé a tvář mu roztíná křivý úsměv. Je z něj cítit kořalka.
Kolik toho musel vypít?
„Přišel jsem ti nabídnout - huh, tanec. Někam si zmizela a já nevěděl - huh, kam." zakymácí se podruhé a já ho jen taktak zachytím.
„Poslyš, ty by ses měl jít raději vyspat." nabádám jej.
„Nejsem unavený." vrtí hlavou a v tom stejném okamžiku s sebou hodí na postel. Jeho hruď se nadzvedá. „Musím si s tebou..."
„Zatančíme si někdy jindy. Až nebudeš opilý."
„Já nejsem - huh, opilý." škytne. „Já sem jen..." větu Thomasovi přeruší vzlyk. Vyděsí mě to. Moc opilých lidí jsem neviděla. Thomas si mumlá pár slov pro sebe a já mu nerozumím. Na nočním stolku leží neobvázaný obvaz. Uklízím jej do lékárničky a pak Thomasovi sundávám boty. Jeho mumlání není natolik hlasité. Spíš se změnilo v šepot lesa.
Rychlým krokem vyhlédnu z otevřeného okna. Obloha už dostala tmavý odstín. Hudba pomalu ustává. Pár zaměstnanců z rezervace zpívají v opilosti před domem a motají se ke svým dřevěným obydlím. Za rohem, v stínu lesa, vidím dvojici mladých, tisknoucích se k sobě a na prašné cestě do Windsmithu odjíždět jeden kočár.
Odvrátím se od venkovních výjevů a usedám na židli. Drahé šaty mi neumožní řádné pohodlí. Sukně klouže po dřevě a v široké sukni se stěží ohýbám. Přesto otevřu šuplík a políbím Danielův prsten. Vlk je ten tam.
Chvíli mi inkoust po papíře brouzdá úplně sám, teprve když opravdu vidím nad sebou bílý měsíc, přestávám. Thomas tiše oddechuje, leží na boku zády ke mně. Zhasínám světlo, strhávám ze sebe šaty a ve svých obyčejných, se ukládám vedle Thomase.
Na dnešní noc se do Windsmithu už asi nevrátím.
ooo
„Lotte? Lotte?"
„Hm-m."
Někdo se mnou jemně zatřese. Rozespale otvírám oči. Vedle mě leží Thomas. Pomalu si rozvzpomínám na včerejší večer. Na indiána a na to, jak sem přišel Thomas.
„Dobré ráno." odpovím tiše. Thomas má vytřeštěné oči. Pořád z něj je cítit kořalka.
„Lotte, co tu dělám?" Thomasův hlas zní stále trochu opile.
Nic si nepamatuje.
„My jsme..."
„Ne." vrtím hlavou. „Nic se nestalo. Usnul jsi u mě na posteli a já neměla srdce říct někomu, ať tě odtáhne z pokoje."
„A proč jsem...?" diví se Thomas. V polovině věty sykne. Pokládá si ruce na hlavu.
„Už myslím víš, proč." prohodím a Thomas na to hned zaskučí. Obličej zaboří opět do polštářů. „Promiň, Lotte..." mumlá. „Musel jsem být včera otravný."
„Ani ne, jen jsi zezačátku trochu chrápal." řeknu na odlehčení. Thomas se tiše uchechtne. „Díky."
„Za nic." opatrně přehodím jednu nohu přes rám postele a za chvíli stojím na zemi i tou druhou. Automaticky přecházím k oknu a nadýchávám se čerstvého vzduchu. Je neděle, což znamená, že začínáme od desíti. Podle ticha v rezervaci poznám, že je ještě čas.
„Thomasi?"
„Hm-m?"
„Půjdu se nasnídat. Jdeš se mnou?"
„No, něco na probrání bych si dal. Jen nevím, jestli budu schopný pořádně stát na nohou." zívne. O chvíli později scházím dolů přes jídelnu, která nese zbytky slavnosti, do kuchyně. Je brzy i na kuchařku, která ještě není v pozoru. Místo toho ke svému překvapení spatřuju doktora Zelvenahusera. Sedí u menšího stolku a přikusuje k novinám měkké pečivo. Někdo tu opravdu vstával dříve.
„Dobré ráno." pozdravím.
„Dobré!" řekne zpětně a pak se zarazí. „Lotte? Co ty tu děláš tak brzy? Víš, že je Neděle?"
„Vím. Nakonec jsem přespala. Trochu mě oslava včera zmohla."
„Nedivím se ti. Já jsem jako introvert musel zalézt po první půlce do pokoje."
Chvíli si povídáme, než ho poprosím o, jestli neví, co by rychle postavilo na nohy malátného člověka. Zelvenhauser mi se smíchem podává jednu lahvičku a já s potutelným úsměvem poděkuju.
„Hlavně nepít, pouze přiložit k nosu." nabádá mě ještě jednou, když mu děkuju a beru si ze stolu kousek pečiva. „Nebojte se."
Než se však vydávám zase nahoru k Thomasovi, vycházím ven, nadechnout se čerstvého vzduchu. Pokládám sklenku lahvičku vedle sebe a dojídám malý bochánek. Zuju si boty a nechávám se laskat nasáklou rosou. Mlha ustupuje kolem mých kroků a já si jedním pohybem rozplétám vlasy.
Jsem venku sama a přesto v obklopení velikánů. Moje bosá chodidla z klouzaní přejdou na zvláštní tanec. Není to nic určitého, ale během otoček si vzpomenu na baletku z cirkusu, kterou jsem jako hodně malá viděla tančit. Co se s ní asi stalo...?
Během obzvláště nejasného pohybu se podívám ke svému oknu a zastavuju se. Na střeše sedí... Sevřu oči do malých škvírek. Už mě nebaví, že přede mnou pořád mizí. Ztrácí se a pak se znovu objeví. Jako neblahá vzpomínka.
Pokud se neuráčí promluvit, přejdu ho. Což se také stává. Snažím se nevnímat jeho pronikavý pohled, když mi chodidla skřípou o dřevo a dostávám se po schodech nahoru do pokoje. Snažím se neotáčet při probouzení Thomase hlavu na okno, odkud cítím Vlkův pohled. A tak při odchodu z pokoje nechávám okno otevřené, zatímco s Thomasem sestupujeme do jídelny a mizíme ve Špitálu.
ooo
Nečekám od tety vlídná slova. Nemluví se mnou přes dva dny, ale já vím, že se neumí zlobit dlouho. Strýc je uchlácholí kyticí lučního kvítí a já ji upeču společně s kuchařkou ve volném čase jablečný koláč. Pár kousků donesu do špitálu v rezervaci, kde si vysloužím pochvalné ovace.
„Tedy tímhle koláčem bys usmířila i Rogera s Michelsem." směje se Clara. Vím, že myslí nové dva pacienty. Oba jsou horníci a oba se navzájem tolik nemají rádi, že se museli dát každý na opačnou stranu lazaretu.
„Velmi vtipné." protočím oči a zamířím ke zmíněnému Michelsovi, k mohutnému muži kolem padesátky s šedivými vlasy a nateklým rtem. „Zlatá, děkuju, děvenko." srká si ledové vody a klesne opět na polštář. Přitom bolestně sykne. Jeho zlomená noha musí odpočívat.
„No řekla byste to do mě, děvenko? Že já takovej udělanej chlapík, kterej bojoval ve válce a tluču do železa, skončím jako nemohoucí kvůli blbý nepozornosti?"
„Zakopnutí se může stát komukoliv." prohodím u naklepávání polštáře.
„Žádný zakopnutí! Rogerův žert!" vyjekne hlasitěji, než by se slušelo. „Držte se od něj dál, je to pošahanej maniak, co svádí mladý holky a starý chlapi jako mě chce připravit o práci. Jako kdyby nevěděl, že já peníze nutně potřebuju. Můj synek - je muž jednadvacet, klukovi - tak mu bylo schváleno koupení půdy. No a já se o svůj statek musím starat sám. A korunu šetřim každým coulem, na tý zpropadený stavbě. Ruce mám samej mozol, no podívejte se, slečno. A on mě ještě šoupne do nemocnice!"
„Aspoň vidíte, že boží mlýny melou stejně." má narážka samozřejmě na zmíněného Rogerse, který leží ve špitálu také.
„To sice jo, ale jak dlouho tu budu? V dolech mi stěží někdo dá místo. Hnáta bude muset odpočívat."
„Jestli je vedení dobré, nemusíte se čeho bát." chlácholím ho a nalévám mu vodu.
„Pche. Byla jste tam někdy, slečno? Na vršku Rudého velikána?"
Zavrtím hlavou.
„A víte, kdo tomu velí?"
Podruhé zavrtím hlavou.
„Tak vidíte." zabručí a zavře oči. „Dokud tam nejdete, nemůžete soudit. Jediný, z čeho se raduju, když jsem tady, že se můžu pořádně vyspat. Už dlouho jsem neležel v posteli přes devět hodin a spal jako malý mimino."
„Užívejte si to. Já jdu zkontrolovat další, dobře?"
„Jasně slečno, utíkejte. Na starýho Jimma nehleďte."
Se zvláštním pocitem procházím špitálem, a když mi už odbíjí směna, se s myšlenkami na slova Michelse, dostávám ven k terase. Tam sedí Jude a mluví zrovna s malým indiánským chlapcem. Přátelsky na mě kývne, vloží chlapečkovi něco do rukou, zašeptá do ouška a on míří zpátky k lesu. Všímám si, že má na sobě stejné kalhoty, jako nosí Thomas.
„Squerills?" zeptám se.
„Ach ano." Jude zakloní hlavu a zívne. „Někteří viděli oslavu jara a dětem bylo líto, že nic nedostali. Kdo přijde, dostane koláč."
„Roztomilé."
„Ano, to je. Děti jsou sladké." smutně se pousměje. Jsem v mírném pokušením jí něco odpovědět, ale vyruší mě příchod známé tváře, Geralda McMurpyho.
„Pane McMurphy!" vydechnu překvapeně.
„Naše malá Lotte!" usmívá se. „Jak jsem rád, že tě vidím! Moc na návštěvy nechodíš." škádlí mě na oko.
„To víte, než se dostanu po směně do Windsmithu, je to nějaká doba a chodím dřív vstávat, abych byla brzo v rezervaci."
„Vždyť já vím." mrkne na mě. „Mám pozdravovat od strýčka, viděl jsem ho cestou. Říkal, že jsi tetě zvedla pěkně mandle."
„Nechtěně."
„Samozřejmě."
„Jdete za někým určitým?" ptá se Judith.
„Inu, hledám Swana, to je jisté."
„Myslím, že ho najdete v areálu." doplní přátelsky Jude.
„Děkuji ti děvče, děkuji." zvedne McMurphy klobouček a nechává nás na terase samotné. Když se tak stane, obrátím se na Jude s otázkou, která mi ve vyřčení zní okamžitě hloupě. „Byla jsi někdy na Rudé hoře?"
„Samozřejmě." Jude si zastrčí pramínek vlasů za ucho. „Přes ní se jde přeci do rezervace."
„Přes ní?" zamrkám.
„Ano, jako jedna z cest." kývne. „Je to poblíž stezky, kde narazíš na Quiett Bears, proto jdu většinou lesem, aby minula Squerrils jako první. Samotáři jsou samotáři." zvedá se.
„Myslíš, že bych s tebou na ní mohla někdy jít?"
„Chceš vidět, jak se kutá železo?" V Judinim hlase zazní pobavení.
„Ne, spíš... Spíš si chci přiblížit situaci horníků." odpovídám upřímně. „Chci jim víc rozumět. Pochopit." krčím rameny. „Promiň, možná to zní hloupě."
„Vůbec ne." vrtí Jude hlavou, usměje se do dálky a zamává. Podívám se jejím směrem a spatřím Abrahama Huntera bez košile, jak s dalším urostlým mladíkem táhnout dlouhý kmen stromu.
„Je tu úplně jiný svět, že?" špitne v zasnění. Snažím se nemyslet na smutný obličej Thomase. „Ano. Ano, to je."
Vítám vás všechny u dalšího pokračování "Lesů". Doufám, že se vám kapitola alespoň trochu líbila a její délkou jsem vám zčásti vynahradila mou neaktivitu. Zároveň vám chci moc a moc poděkovat za úžasných 100 hvězdiček, skoro 900 přečtení a veškeré komentáře. Opravdu to pro mě hodně znamená...! :)
Budu se na vás těšit u dalšího pokračování. Vaše Christine-Marie