Přes pracovní týden v dopoledních hodinách bývaly Prasinky poloprázdné, což bylo jediné štěstí Severuse Snapea. Doopravdy nechtěl, aby ho někdo viděl jak kráčí po boku své smrtijedské kolegyně, která si urputně vyžádala další schůzku. Vlastně ani nevěděl, co si myslel, když její pozvání opět přijal.
Rosetta Lestrangeová rozhodně nebyla dobrý člověk. Nemohl vyjmenovat ani pět věcí, kterými by se lišila od Bellatrix. Byla posedlá čistou krví a vraždění nevinných jí nebylo cizí. Též byla poznamenána černou magií, stejně jako on sám a možná to je tak spojovalo. A taky vzpomínky z mládí. Ať už se mu její nynější činy hnusily jakkoliv, nemohl popřít, že byla jistý čas jeho blízkou přítelkyní, obzvláště poté co se s ním přestala bavit Lily.
Kdyby nebylo jí, byly by pro něj Bradavice o něco více útrpné. Díky Rosettě získal kontakty, přátele a mohl se přidat mezi úzký kruh vybraných zmijozelů, pochopit a naučit se tak odvětví temné magie, která ho tehdy tak lákala. Svým způsobem z toho nakonec měl více problémů než užitku, uvnitř se však Rosettě cítil stále zavázán. Navíc vzhledově byla poměrně přitažlivá, když člověk moc nepřemýšlel nad tím, co všechno už její ruce napáchaly.
„Jsem ráda, že si přijal mě pozvání, Severusi," pravila vděčně, když se bok po boku procházeli, „je to pro mě teď těžké. Svým útěkem jsem zdiskreditovala všechny dřívější úspěchy, klesla jsem tak v očích našeho pána a ostatní mě nepřijímají. Myslím, že jen ty mi můžeš doopravdy porozumět," povzdechla si.
„Jak si na něco takového přišla?"
„Sám si nešel do Azkabanu a ukryl se za Brumbálovu sukni. Určitě i ty občas cítíš nedůvěru v úzkém kruhu," vysvětlila prostě, když se mu bez varování pověsila za paži, „a navíc... byli jsme si blízcí, velmi blízcí. Pamatuješ, jak jsme sem chodívali jako studenti? Potají jsme se vplížili do prázdných pokojů hostince a nevylezli z nich, dokud jsme neměli dost," zasmála se nad tou vzpomínkou, propalujíc ho chtivým pohledem.
„Bývávalo, Rosetto," odpověděl rezervovaně, nesdílejíc její nostalgické nadšení, „časy se změnily."
Náhle se zastavili. Několika kroky ho obešla, postavujíc se před něj, aby si ho tak mohla lépe prohlédnout. Díval se do jejích urputných hnědých očí, ve kterých se vždycky jasně značily ženiny posedlosti. Když něco chtěla, docílila toho, ať to stálo, co to stálo. A Severus se nemohl zbavit pocitu, že se stal jejím novým cílem.
„Tomu nevěřím," konstatovala s nakrčeným nosem a pomalu se k němu začala přibližovat, „chceš mě, stejně jako si mě chtěl tehdy. No ták, Severusi, jak je to dlouho, co si měl naposledy ženu?"
Mlčel, důkladně pozorujíc každý její krok. Chytla ho pevně za paži, přibližujíc se nenápadně blíž a blíž k jeho rtům. Byl v rozporu sám se sebou. Mělo by se mu to líbit, protože ho vždy po fyzické stránce přitahovala. Měl by ji chtít, protože tomu tak bylo i dříve. Jenže pak tady byl ten jeho prokletý mozek, ve kterém se mu objevovala jen jedna jediná dívka.
„Bude to zábava. Nic závazného, stejně jako tehdy. Tak pojď, je mi zima," přesvědčovala ho se svůdným úsměvem. Dříve mu pomáhala zapomenout na Lily. Jen chvilkově tedy, hned jakmile spolu skončili, vše se vrátilo. Nikdy k ní necítil nic hlubšího, jen přitažlivost. Sloužila mu jednoduše k ukojení pudů. Jakkoliv kruté se to mohlo zdát, bylo to ve finále vzájemné.
„Ne," řekl chladně a důrazně, až se žena zarazila. Nehnul se ani o centimetr, čelíc netečně jejímu pobouřenému pohledu.
„Je v tom ta holka, co?" prskla po něm podrážděné. „Vážně, Severusi, co ty na těch Evansových vidíš?"
„Netuším, o čem to mluvíš."
„Potterová byla obyčejná mudlovská šmejdka, nabiflovaná šprtka bez kusu nadání. A její povedené děcko bude úplně stejné," odplivla si zhnuseně a on měl co dělat, aby ji na místě neproklel. „Víš, mluvila jsem o ní s Temným pánem," ztišila náhle hlas, „vyjádřila jsem jisté obavy vůči její... loajalitě."
„Doopravdy? Odvážila ses zpochybnit rozhodnutí Temného Pána?" tázal se s pozvednutým obočím. Uvnitř však pocítil nával přicházející nervozity.
„Bylo to ode mě bláhové," pípla slabě, „naštěstí byl však ve velmi dobré náladě. Řekl mi, co tehdy objevil v mysli té pitomé holky a myslím, že ty určitě dobře víš, o čem mluvím, viď že ano?"
„To se pleteš, Rosetto," řekl prostě, „nemám nejmenší tušení."
„Na mě to nemusíš hrát, Severusi," ušklíbla se vypočítavě, „musím uznat, že si to vymyslel přímo bravurně. Byl to jistý způsob pomsty? Když jsi nemohl mít matku, omotal sis kolem prstu její dceru, jako nějakou naivní důvěřivou husičku?"
Mlčel, neodpovídal. Mozkové závity mu však pracovaly na maximum, jak se snažil odhalit, co její slova doopravdy znamenají.
„Každopádně se ti to povedlo," pokývla obdivně, „nikdy bych to do tebe neřekla, ale vskutku... když se zamyslím, dokážu pochopit, proč se do tebe ta holka zamilovala."
Děkoval samotnému Merlinovi za jeho herecké nadání vytrénované roky strávenými ve špionáži, protože jinak by nebyl schopen skrýt šok za masku lhostejnosti a chladu. Nevěděl, jestli jejím slovům má věřit, protože se mu to zdálo nereálné. Nikdy si ničeho takového nevšiml. Mohla pozměnit své vzpomínky a na Pána zla to zahrát. Schopná na to byla dost.
Přesto si nemohl být tak úplně jist. A nejhorší na tom bylo, že pokud by to doopravdy byla pravda, necítil potřebné pobouření. Ne, skoro až násilím musel umlčet hlásek, který se uvnitř něj spokojeně rozezpíval.
***
„Jsem rád, že tě zase vidím, Nathalie," řekl jí Remus Lupin s úsměvem, když dosedávala na židli naproti němu v hospodě u Tří košťat, „ačkoliv musí přiznat, že mě tvůj dopis překvapil."
„Dělala jsem si starosti," začala nevinně, „chtěla jsem vědět, jak jsi na tom po tom všem, co se stalo na ministerstvu."
Nebyla tak úplně upřímná. Rozhodla se však, že její pravý úmysl pro společné setkání si zatím ponechá pro sebe. I když musela uznat, že Remuse viděla ráda. Byl milý a příjemný, a taky byl přítel její matky. Jeden z posledních žijících, což v ní vyvolávalo vlnu smutku a zájmu zároveň.
„Upřímně jsem se bála, jestli mé pozvání přijmeš," dodala po chvíli, „když teď víš... no... kdo je můj otec."
„Nepopírám, že to pro mě bylo překvapení," vydechl, „nic to ale nemění na tom, že jsi Lilyina dcera. Pochopil jsem, proč jsi nechtěla, aby to kdokoliv věděl a nemohl jsem se na tebe zlobit. Jediný, kdo si zaslouží trpět za své činy, je Lucius Malfoy."
„Děkuji," řekla se značnou úlevou, „mrzí mě Siriusova smrt."
„Mě také," povzdechl si ztrápeně. V jeho tváři bylo vidět, že si musel prožít několik krušných nocí. Vypadal doslova zničeně. „Ale nebyla to ničí vina. Nešlo tomu zabránit."
Na to nic neodpověděla, jen chápavě přikývla. Sehnula se pod stůl a vytáhla z brašny několik lahviček naplněných tekutinou.
„Tady jsem ti něco přinesla," začala, „několik lektvarů, které by ti snad mohly pomoc. Snažím se zvýšit jejich účinek a zároveň snížit návykovost. Zatím nic moc, ale nějak začít musím."
Lupin se mile usmál, když mu podávala vlkodlačí lektvar společně s dalšími, které nepoznával. Byly však důkladně štítkované se stejnou pečlivostí, kterou v sobě kdysi měla i Lily.
„To je od tebe opravdu milé," řekl vděčně, „přiznejme si ale, že si to všechno mohla jednoduše poslat po sově. Tak už mě dál nenapínej a řekni, jaký je opravdový důvod našeho setkání?"
„Dobrá tedy," vydechla poraženě, „mám jisté starosti o Tonksovou."
Svěřila se, přičemž pozorně sledovala jeho výraz. Dostalo se jí vytoužené reakce. Bála se, že bude lhostejný, místo toho však spatřila zájem, překvapení a určitý náznak starostí. Otázka, jestli i on k ženě cítí to samé, byla tak snadno zodpovězena a ona se mohla pustit do práce.
„Myslím, že dost dobře víš z čeho pramení," dodala, „doopravdy se nechci míchat do tvých osobních záležitostí, ale jsi si jistý, že děláš dobře, když ji od sebe odháníš, Remusi?"
„Jak ses to dozvěděla?" zeptal se zaraženě.
„Mám oči a ovládám schopnost dedukce," ušklíbla se pobaveně, „a něčí patron se vskutku nezmění jen tak, že?"
„Je to komplikované, Nathalie," povzdechl si a jeho tvář zesmutněla, „záleží mi na ní, a právě proto nemůžu dovolit, aby byla se mnou. Nečekalo by ji nic dobrého. Nedokážu jí poskytnout život, který si zaslouží. Tam venku je spousta chlapů a já nepochybuji, že ji někdo udělá šťastnou mnohem víc, než bych to kdy dokázal já."
„Vy chlapi jste s tím šlechetným sebeobětováním pro druhé doopravdy únavní," ulevila si vztekle, čelíc tak Remusově nechápavému pohledu, „ona chce tebe, Remusi. S nikým jiným nebude nikdy šťastná víc, i kdyby to byl samotný ministr kouzel, protože miluje jen a jen tebe. A jestli jí nechceš ubližovat, dej jí šanci. Protože když ji od sebe budeš odhánět, když jí nedovolíš, aby byla s tebou... zničíš ji."
Muž sledoval, jak se rysy v dívčině tváře napínaly, a jen hlupákovi by ušlo, že slova z ní vychází nezvykle procítěným způsobem.
„Je to Severus, že ano?" řekl náhle.
„Cože?"
„Mluvíš z vlastní zkušenosti," řekl klidně, „protože miluješ Severuse."
Neptal se. Konstatoval. A s mnohem větším smířením, než které cítila sama Nathalie.
„Tak to není. Chci říct... je to –"
„Mně nemusíš lhát," zarazil ji jemně, „tušil jsem to už tehdy, když jsem vás viděl na ústředí řádu. Dívala ses na něj takovým zvláštním pohledem. Když sis mě tehdy na ministerstvu spletla s ním, byl jsem o tom skálopevně přesvědčený a jen jsem čekal, kdy to svým chováním opět potvrdíš. Jako dnes."
Bylo mu jí líto, protože se tvářila, jako by jí rozbořil její pracně postavený hrad z písku. Doopravdy těžce nesla, když někdo odhalil něco, co se zoufale snažila skrýt a narušil tak její dobře vybudovanou ochrannou zeď. Poznal, že neví, co na to říct.
„Nemusíš se bát, nikomu to nepovím," snažil se ji uklidnit, „nemám ti to za zlé. Severus není špatný člověk. Občas je těžké s ním vyjít, ale očividně si dokážeš s jeho povahou poradit lépe než kdokoliv jiný."
„O to nejde," řekla slabě, „on ke mně nikdy nebude cítit to samé."
„To nemůžeš vědět."
„Ne, Remusi," odpověděla pevně, „vím to."
„Stejně si myslím, že bys to neměla tak snadno vzdávat," domlouval jí opatrně.
„To samé si myslím i já o tobě," vrátila mu to se vší grácií, „nepřipravuj se o vlastní štěstí. Ne, když ho máš přímo na dosah. Když něco chceš, a nemůžeš to mít tak jsou to nepředstavitelná muka."
Neodpověděl. Doufala, že ho přesvědčila dostatečně a on její slova zváží. Toto téma v tichosti vyplynulo a tak vytáhli nové, aby konverzace dál nestála. Strávila s ním příjemné dopoledne, během kterého se dozvěděla, jak je na tom řád a všechny další podstatné i nepodstatné detaily okolo. Každopádně to byla vítaná změna promluvit si s někým dospělým bez pocitu knedlíku v krku. Pak už se jen rozloučili, a každý se vydal jinou cestou. Ona tou, která vedla přímo k bradavickému hradu.
Byla vděčná za to, že už vytáhla svůj zimní kabát, protože se třásla chladem. Zmrzlý déšť jí neúprosně šlehal do obličeje. Pokračovala však dál po cestě za vidinou tepla svých komnat a horkého čaje. Skoro by jí to vyšlo, kdyby náhle nezaslechla uši rvoucí křik plný bolesti. Polekaně se otočila, šahajíc po své hůlce, když v dálce zahlédla menší houf lidí.
Rozeběhla se oním směrem, neschopna hned rozpoznat všechny přítomné. Co však viděla přímo jasně, bylo, jak se ve vzduchu vznášela dívka drobného vzrůstu. Nepochybovala o tom, že musela být studentkou a když se dostatečně přiblížila, její obavy se potvrdily. Jednalo se o Katie, nebelvírku, která byla ve stejném ročníku jako její bratr, který samozřejmě nikde nesměl chybět. A i tentokrát se vyskytl přímo v centru dění, společně se svými přáteli.
„Harry!" vyhrkla vyplašeně. „Co se jí stalo?"
„To ten náhrdelník!" vykřikla zděšeně Leanna, další nebelvírka, „říkal jsem jí, ať na něj nesahá. Byla úplně mimo, pořád mluvila, že ho musí někomu doručit... ach, Merline... pomozte jí někdo!"
Katie jim náhle nehybně spadla k nohám a už se ani nehnula, oči děsivě semknuté. Nathalii zachvátila vlna paniky, když se dívala na bezvládné tělo studentky. Chvilku jí trvalo, než její mozek opět naskočil.
„Nešahej na to, Harry!" okřikla svého bratra přísně, když viděla, jak se nenápadně přibližoval k té hrozné věci, co nečinně ležela na zemi, pár metrů od nich.
„Do něčeho to zabal, musíme to dostat k madam Pomfreyové," přikázala mu, zatímco na Katie seslala levitační kouzlo, aby ji mohla bleskově dostat zpět do hradu.
Nasadila tak rychlé tempo, že ostatní měli co dělat, aby ji dohnali. Ani nevnímala, jak zadýchaná a vyčerpaná byla, když se konečně dostali k hradu. Zraněnou nebelvírku předala do rukou ošetřovatelky, která se při pohledu na věc, kterou Harry nesl důkladně zabalenou, zhrozila tak moc, že se Nathaliin strach o něco více prohloubil.
„Ach, taková hrůza to je, děvče nebohé... nechte ji tady, slečno Evansová. Běžte s tím za Severusem, ten bude vědět nejlíp, co si počít," nařídila jí zoufale a ona tak okamžitě uposlechla, nechávajíc Katie s veškerou něžností dopadnout na bílé lůžko.
„Byl to Malfoy," řekl se skálopevným přesvědčením Harry v půlce cesty do sklepení, „muselo to být to, co chtěl tehdy u Borgina a Burkese, Nathalie. Pamatuji si na to, když jsem se tam před čtyřmi lety schovával před ním a jeho tátou. Viděl jsem ho, jak si ten náhrdelník prohlížel!"
„Harry," oslovila ho s co největší jemností, „nemáš žádný důkaz a navíc, jak by se mu podařilo tuhle věc dostat do školy? Vždyť víš, jak přísná bezpečností opatření teď jsou."
„Musel mít nějakého komplice. Ale vážně... vidím jeho chování. Určitě má něco v plánu. Věř mi, prosím," zaúpěl zoufale chlapec.
„Věřím," odpověděla popravdě.
„Jen nesmíme udělat unáhlené závěry. Všechno to může být úplně jinak, než se na první pohled zdá. A teď už pojď... musíme tu věc dostat k Severusovi."
Bez odporu ji poslechl, dokonce se i rozhodl přejít bez komentáře to, že jeho neoblíbeného profesora oslovila křestním jménem. A tak pokračovali svižně dál v cestě.
Tento incident utvrdil její podezření, že se něco děje, ale nijak jí nepomohl přijít tomu všemu na kloub. Nesnášela nevědomost a velmi těžko se bojovalo proti něčemu, co ani neznala. Usmyslela si, že udělá co bude muset, aby zjistila pravdu.
Ať to stojí, co to stojí.
za betaread děkuji úžasné @Juditha_Gladys <3 a též děkuji za všechny vaše krásné komentáře! <3 Snad se uvidíme brzy u další kapitoly:)