„Kate?“ podívala jsem se na brunetku, která postávala u okna a čekala, než se obleču na spaní.
„Ano, April?“ Hned na to se ke mně otočila s širokým bezstarostným úsměvem a já jí za to obdivovala. Za to, jak dokáže být na zrovna takovém místě v klidu.
„Ehm… Když se měním v draka, no… zlepšují se mi smysly, že?“ zeptala jsem se a koukla ke svým holým nahoám, schovaným pouze v látkových kraťáskách.
„Ano, Alex ti to neřekl?“ povytáhla zvědavě obočí.
„Už nevím, nějak si to nepamatuju.“ Uchechtla jsem se. „Já jenom, že jsem… v kuchyni přes zavřené okno slyšela i tekoucí vodu, ale neslyšela jsem, co řešila má… má matka s Alexem a Nickem.“ Skousla jsem si nervózně ret, jelikož jsem jí právě přiznala, že jsem chtěla šmírovat cizí rozhovor.
Kate se zasmála a pokroutila nade mnou hlavou. „O tomhle místě se musíš ještě hodně učit. Každá místnost, je kvůli bezpečnosti, chráněná kouzlem. Vlastně to působí jako zvuková stěna, neslyšíš přes ní nic, ale tvůrce daného kouzla dokáže, jako jediný slyšet každé slovo v domě, i když nikdo jiný nikoliv.“ Když mi to vysvětlovala, přešla ke mně a posadila se vedle mě.
„Ale já slyšela, jak se Alex na chodbě hádá s Alice.“ Na chvíli jsem zapřemýšlela a nakonec dodala. „Ale dost tlumeně na to, že stáli pár kroků od dveří.“
Kate se na mě koukla s přimhouřenýma očima a prohlížela si mě. Mírně natočila hlavu na stranu a jemně se usmála. „Nejsem si jistá, ale možná, díky tvému nadání máš lepší schopnosti. Až se pořádně prospíš a přeměníš, vyzkoušíme tvé schopnosti, reflexy a naučíme tě používat tvé nadání, jak pro své účely, tak na pomoc jiným a taky obranu samozřejmě. Obranu se poslední čas musí učit každý ať už nadaný, nebo nenadaný, každý musí umět bojovat a bránit své město.“ Pohladila mě po rameni a chlácholivě se usmála. „Ale teď se musíš pořádně prospat, abys měla přeměnu v pořádku.“
Přikývla jsem a lehla si pod peřinu. „Dobrou.“ Zašeptala jsem směrem k ní.
„Dobrou, April.“ Zavřela jsem oči, a jenom slyšela, jak šla zatáhnout žaluzie u oken a následně zabouchnutí dveří.
Po zabouchnutí jsem okamžitě začala ztrácet pojem o realitě a čím dál víc upadala do říše snů.
Probudila jsem se a pořádně se rozhlédla po místnosti, byla tma, ale nebyla jsem si jistá, jestli je den nebo noc, díky žaluziím. Přehodila jsem nohy přes kraj postele a snažila si zvyknout na tmu. „Zvláštně se probouzíš.“ Řekl cizí hlas a já nadskočila leknutím. „Spíš nepravidelně na rozdíl od jiných přeměňujících se draků.“ Prudce jsem se postavila a začala se pořádně rozhlížet kolem sebe. Díky tmě jsem nic neviděla, a jelikož jsem byla vystrašená, nedokázala jsem se soustředit na přivyknutí. Začala jsem rychle a přerývavě dýchat a zároveň se nepřestala točit, kolem své osy. „Hou, klid holka, klid. Uklidni se.“ Hlas jsem slyšela čím dál blíž, ale stále jsem nedokázala rozpoznat směr.
V hrdle mě začalo pálit a já se snažila dýchat víc, než nereálně, abych ten žár zhladila. Prudce jsem vydechla a místnost ozářilo modré světlo. Následně zase zahasnulo, ale já v tu chvíli přestala rychle dýchat a uklidnila jsem se. Zírala jsem před sebe, kde jsem uviděla menší plamínek a nedokázala si zodpovědět otázku, kde se to tam vzalo, co to bylo, nebo jak se to stalo. „Páni.“ Zašeptal ohromeně hlas a já se opět začala rozhlížet.
„April, uklidni se.“ Řekl rozhodně hlas a následně se rozsvítilo světlo v místnosti. Rozmrkávala jsem slzy, které se mi díky prudkému světlu rozslzely. Když můj zrak zaostřil, naskytl se mi výhled, na kluka s černými vlasy a značně potetovanou hrudí. Počkat hrudí? Ten kluk tu stál bez trička, stál tu jenom v černých teplákách, bez trička. Ten kluk neměl tričko a já se z toho mohla zbláznit. Okatě jsem si ho prohlížela a měřila pohledem. Nakonec mé oči opět zabloudili k jeho obličeji, na kterém byl úšklebek. Bradu měl orosenou mírným strništěm, díky několikadennímu neholení a jeho oči dokonale ladily s havraními vlasy. Byly krásně hnědé. Jako… Jako hořká čokoláda.
Z mého prohlížení jeho, mě vyrušilo rozražení dveří, ve kterých se objevili snad úplně všichni. Kate, Alex, má matka a nakonec přiběhl i Nick s Alice. „Co se to tu děje?“ uslyšela jsem autorativní hlas mé matky.
„Já… Já nevím.“ Řekla jsem zmateně a můj hlas zněl ochraptěle.
„Taky jste to cítili?“ zeptala se najednou Kate, která se zmateně rozhlížela kolem.
Ostatní přikývli, až na Eleanor, která si měřila pohledem, jak mě, tak neznámého kluka. „Davide, co tu děláš?“ zabodla do něj pohled, ale jeho to očividně nevyvedlo z míry a dál se na mě po očku koukal a šklebil.
„Hlídal jsem jí.“ Pokrčil rameny. „Slyšel jsem jí, jak něco říkala, myslel jsem si, že tu je ještě někdo, ale mluvila ze spaní.“ Řekl ne příliš přesvědčivě.
„Máš pokoj na druhé straně chodby a já ho mám hned vedle, jak je možné, že jsi jí slyšel a já ne?“ zeptal se ho Alex se zkříženýma rukama a pozvednutým obočím.
„Klid, hlídací pejsku, byl jsem se napít a uslyšel jí. Přece nejsem jediný, který ví, že tenhle pokoj má asi nejslabší protizvukové kouzlo, nebo ano?“ Všichni na něj ohromeně zůstali stát a on se jenom zasmál. „Tak asi ano.“
„To stále nevysvětluje, co jsi dělal u princezny April v pokoji.“ Řekla rozhodně Eleanor a já se nad mým oslovením pozastavila.
„Počkat počkat, co? Princezna?“ Nehezky jsem se zasmála, možná až trochu víc ironicky, než bych měla. „To nemyslíte vážně.“ Všichni mě sledovali a já si všechny prohlédla. Jako poslední, byl polonahý kluk v mém pokoji, který měl na tváři pobavený úsměv. „A než mi na tohle odpovíte, mám pár hodně zásadních otázek. Za prvé, kdo je tohle? Za druhé, co mi to sakra vyletělo z pusy? A ty další položím hned po odpovědích.“ Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na vysvětlení.
„Lidi, tahle holka se mi líbí. Vypadá to, že tady bude konečně o trochu větší sranda.“ Zasmál se opět narušitel v mém pokoji a já ho probodla pohledem, načež hned zmlknul, ale úšklebek mu na tváři zůstal.
„Dobře. Já ti odpovím na první otázku. Jsi má dcera a já jsem královna, tudíž ty jsi princezna, i kdybys stokrát nechtěla a když mě omluvíte, jsou tři hodiny ráno, jdu si zpět lehnout.“ Bez jakékoliv reakce odešla a nechala nás tam jen tak stát. Následně se pryč vydala i Alice a Kate se na mě usmála a odešla taky.
A já si právě uvědomila, že jsem v pokoji sama s třemi kluky, přičemž dva neměli tričko. Cože? Dva? Můj pohled se opět vrátil k Alexovi, který stejně, jako David, neměl tričko. „Sakra, nemůžete se oblíkat? To máte všichni tendenci mi lézt do pokoje polonazí?“ řekla jsem otráveně a otočila se k nim zády.
„Dobře, já se půjdu obléct.“ Uslyšela jsem hlas Alexe a následně kroky. Otočila jsem se zase zpátky, ale David tam pořád byl a pobaveně mě sledoval.
„Nicku, kdo to je?“ zeptala jsem se Nicka, aniž bych odvrátila pohled od něj.
„David.“ S pozvednutým obočí jsem se koukla na Nicka, který pronesl tak inteligentní odpověď.
„Dobře, díky.“ Řekla jsem ironicky a ušklíbla jsem se. „Nechceš se jít ještě prospat, jelikož ti to po ránu moc nemy…“ Najednou jsem se zarazila, předklonila jsem se v pase, díky nesnesitelné bolesti, která mi vystřelovala do břicha. Začala jsem opět rychle a přerývavě dýchat.
„April? April!“ uslyšela jsem něčí hlas a mé tělo se svezlo na kolena. Začala jsem lapat po dechu, díky nedostatku vzduchu. Z pevně zavřených očí se mi začaly řinout slzy a já nevěděla, co mám dělat. Jediné, co jsem slyšela, byl hukot a šum a jediné, co jsem viděla, byla tma. Zvrátila jsem hlavu a ze suchých rtů se mi vydral hlasitý a bolestný výkřik, který šel nepochybně slyšet přes všechny možné protizvukové kouzla.
Bolest prostupovala do každého kousku mého těla a já to přestala zvládat. Má mysl se pomalu začala nořit do temnoty a já jenom cítila tvrdou podlahu, pod mým bolestně zkrouceným tělem.
Omlouvám se za možné chyby, psala jsem to před chvíli, jelikož jsem dostala chuť si tohle napsat :D A hlavně nápad a tak no.. A nechtělo se mi to číst znovu, tak jsem to tu bez kontroly jenom vložila, takže se když tak omlouvám :)
A taky se omlouvám za to, že tu dlouho nebyl další díl, budu se snažit psát tuhle povídku víc, ale nic neslibuju :) Tak to je asi všechno a na obrázku je David :) A předem vám říkám, že nejsem žádna Directionka(nebo jak se to píše) nebo něco podobného, jenom se prostě Zayn nejvíce podobal mé představě o Davidovi :)