Dragon's blood [CZ]

Nesoustředěná

„V pořádku?“ zašeptal blízko mého ucha a já jen němě přikývla a dál se k němu tiskla. „Promiň,“ řekl stejně potichu, ale poznala jsem kousek provinilosti v jeho hlase. Pomalu jsem vzhlédla a zakoukala se do jeho očí.

„Za co? Chtěla jsem to,“ zašeptala jsem a hned na to od něj odvrátila zrak. Styděla jsem se za svoje vyvádění, které jsem vlastně ani nechápala. Nevím, proč jsem se tak zhroutila. David s tím žije vlastně ani nevím, jak dlouho a já to pocítím na chviličku a už se hroutím. Někdy si vážně připadám nemožná.

„Ano, ale já jsem to dovolil,“ jeho stisk povolil, ale já se k němu přimáčkla zase zpět. „Měl bych jít, a ty by ses měla jít učit s Kate,“ řekl opatrně a já věděla, že ho mám pustit, ale neudělala jsem to.

„Proč mě nemůžeš učit ty?“ zašeptala jsem.

„Protože neovládám vzduch a vodu,“ dal mi vysvětlení a já ho pustila, jelikož jsem si uvědomila, že se chovám, jako nějaká zoufalka na fetu.

Postavila jsem se a setřela si další neposednou slzu, která mi nějakým nedorozuměním ukápla z oka. „Dobře,“ jemně a hlavně rychle jsem přikývla a upravila si černý tričko zastrčené v obyčejných modrých úzkých džínech.

**

„April, musíš se soustředit! Co to s tebou je? Normálně mě posloucháš,“ zamumlala si pro sebe Kate, která stála před rybníčkem v dalším kousku zahrady, o kterém jsem nevěděla.

„Nic,“ řekla jsem jí nepřítomně. „Proč neděláme první vzduch?“ zeptala jsem se jí, aby mě nenutila dneska znovu dělat to samé, co mi stejně nešlo.

„Protože vzduch je těžší ovládat, vodu vidíš, je hmatatelná, ale vzduch ne, musíš první umět s vodou, pak si můžeš představit a naučit ovládat vzduch,“ vysvětlila mi chaoticky a já jenom němě přikývla, jelikož jsem z té věty toho moc nepobrala. Celou dobu jsem byla myšlenkami u Davida. Představa, že bych ty emoce prožívala a musela s nimi žít, mě ničila.

„Bude dneska už konec?“ zeptala jsem se jí zmučeně, protože mě tu trápila už víc, jak dvě hodiny.

„Jo,“ řekla zachmuřeně a jasně nesouhlasně.

„Děkuji,“ přikývla jsem a všimla si, že se začalo už stmívat. „Já si půjdu dát něco na zub, a pak půjdu do pokoje,“ usmála jsem se na ní a vzala si mikinu, která ležela na lavičce a přehodila si jí přes tričko, jelikož mě ofoukl větřík a naskočila mi husí kůže. Vydala jsem se zpátky do budovy, a když jsem se ohlédla, všimla jsem si, jak se Kate usmívá a mezi prsty jí protéká ve vzduchu voda a padá zpět do rybníčku před ní.

Vypadala vážně šťastně a já se nad tím pousmála a vydala se do kuchyně francouzským oknem, který jsme prošli s Davidem, když jsme šli ke stromu. Prošla jsem několika pokoji a ocitla se v cíli mé dobrodružné výpravy, aniž bych se ztratila víckrát než třikrát. Přešla jsem k lednici, a než jsem jí stihla otevřít, ozval se za mnou známý hlas. Dost známý na to, abych se otočila a ujistila, jestli je to vážně on. Prostě jsem ho poznala. „Ahoj,“ řekl a já uslyšela jeho kroky, jak jdou k lince.

„Dlouho jsem tě neviděla, kde jsi byl?“ zeptala jsem se a podívala se doprava na Nicka, který právě s výskokem dosedl na linku.

„Musel jsem něco zařídit…“ sklopil hlavu a poškrábal se na zátylku.

„Děje se něco?“ naklonila jsem hlavu na stranu.

„Byl jsem vysvětlit, tvé bývalé rodině, že už se nikdy nevrátíš,“ zašeptal a podíval se mi do očí. Málem se mi zastavil dech. Věděla jsem, že určitě nebrečeli, věděla jsem, že mi nebudou dělat ani žádný pohřeb, nebo co jim to Nick řekl. Proč by to taky dělali? Jsem v podstatě cizí člověk, ani tam nepatřím. Vyvrhelec. „Ale no tak, Nino,“ přišel ke mně a pevně mě objal.