„Včera jsem tě tady viděl," dostal jsem ze sebe a ve stavení poté zavládlo naprosté ticho. Jen meluzína sem tam hvízdla skrze díry v polorozpadlém obložení.
Louis se stále neměl ke slovu a jeho tvář působila hrozně strnule. Poté si jen začal rozpačitě prohlížet dveře. Nejspíš začal smýšlet o útěku. Bál se mě. Mohlo se mi předtím zdát cokoliv, ale nic z toho nebyla pravda. Měl ze mě absolutní strach. A já mu to nemohl mít za zlé.
Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že navštívit ho tady - uprostřed ničeho a ještě k tomu v noci, bude v pořádku. A ještě se mu přiznat, že jsem ho šmíroval už i minulou noc. Musel si o mě udělat pěkně nehezký obrázek. „Já... nechtěl jsem tě vyděsit. O nic nešlo, přísahám. Já..." Slova mi došla, když to stále vypadalo, že Louis už se rozhodl, čemu bude věřit.
Rozhodl se věřit sobě.
„S těmi bruslemi stejně moc daleko neutečeš," upozornil jsem ho tedy alespoň na tohle. Tam venku bylo nejméně čtyřicet centimetrů sněhu, vraždící veverka a místy taky černočerná tma. Správcům parku nejspíš ušlo, že pár lampám po cestě už vyschly životní baterie.
„Alespoň se můžu pokusit," pošeptal potichu a hlas se mu zlomil. Byl ze mě naprosto hotový. Nejdříve mě viděl jako špióna nějaké policie, co ho chce zatknout za nehodu jeho matky a teď už jsem povýšil na masochistického vraha, který se ho rozhodl sprovodit ze světa. To jsem to teda dopadl.
„Zkusit to můžeš, ale já budu sedět tady a doufat, že se vrátíš, abychom si mohli trochu pokecat." Zasunul jsem si ruce do kapes, natáhl před sebe nohy a zaujal tu nejvíce ležérní pozici, aby viděl, že se vážně nechystám ho jít honit, když on už se na ty nohy vážně zdvihl a popojel k východu. „Nechci ti ublížit, Louisi. Naopak. Chci ti pomoct," zašeptal jsem ještě potichu, když se dveře chaty otevřely a dovnitř se vnesl chladný skoro až mrazivý venkovní vzduch.
Následovaly dvě minuty ticha, ve kterých mi táhlo na záda. Nakonec průvan ustal a po ledě se roznesl velmi známý zvuk ostří prodírající se skrz něj.
Musel jsem se pousmát.
Zastavil se až kus ode mě, kde naposledy nabral tenkou vrstvu ledové skluzavky a nakonec ten zvuk utichl úplně. „Proč jsi mě tu včera špehoval?" Padla otázka z jeho úst. Podíval jsem se směrem k němu a věnoval mu trochu upřímného očního kontaktu.
„Já tě nešpehoval. Procházel jsem se tady a uviděl světlo. Prostě jsem tu na to náhodou narazil a byl jsem zvědavý, co tu kdo dělá. Měl jsem za to, že všichni jsou dole a slaví," odpověděl jsem mu popravdě. „Chvíli jsem tě pozoroval, proto jsem ráno věděl, že to dokážeš. Nic víc. Nechtěl jsem tě rušit, tak jsem zase odešel," přiznal jsem mu.
„Proč jsi to neřekl už ráno?" Další otázka zazněla z jeho úst, ale hlas mu vibroval. Vypadalo to, že o tom přemýšlí. Že přemýšlí o věcech, které jsem mu řekl.
„Viděl jsi proč. Máš trochu obtížněji předvídatelné reakce a já nechtěl, ať si s tím děláš starosti tam před ostatníma. Věř mi, nemám v úmyslu ti jakkoliv ublížit."
V hlavě mu to chvíli pracovalo, ale nakonec se rozhodl vrátit se na své místo a posadit se na bednu kousek přede mnou. „Věřím ti. Po dlouhé době jsem se rozhodl někomu věřit, tak se radši snaž, ať toho nelituju. Nevím kolik zklamání ještě unesu," řekl sklesle.
Nechtěl jsem ho zase vidět upadat do té své letargie. Potřeboval jsem něco, čím bych ho udržel v tomhle světě. Ve světě, kde byl ochotný se se mnou bavit a ne jen kývat hlavou na znamení. Vsadil jsem na kapku humoru. „Možná tu spolu ztvrdneme celou noc, když je venku ten vraždící maniak."
„Ale no tak," zasmál se. Zabralo to. Mohl jsem se klidně poplácat pyšně po rameni, kdyby mi to nepřišlo tak trapné. „Přece se nebudeš bát jedné nevinné veverky."
„No, já nevím. Mě se tak nevinná zase nezdála. Já tu klidně noc přečkám, když se tu budu mít s kým bavit," mrkl jsem na něj, když jsem si konečně udělal pohodlí a opřel se zády o stoh beden za sebou.
„A když tu s tebou nebudu chtít zůstat?" zeptal se.
„Tak s tebou zřejmě přejdu přes to minové pole," zasmál jsem se. Byl jsem šťastný z toho, že se nakonec rozhodl mi důvěřovat a že tu prostě byl. Jeho přítomnost mě odnášela daleko od mých špatných myšlenek.
„A co jsi tu včera vlastně dělal tak sám? Já měl taky za to, že všichni budou unášeni euforií oslav po tom famózním divadýlku," pronesl a protočil přitom oči.
„Copak? Show se ti nelíbila?" uchechtl jsem se.
„Ale jo. Bylo to hezké. Jen to na mě působilo trochu studeně."
„S barvičkami si moc nepohráli, to je fakt," souhlasil jsem. Bylo to hezké sytě modré představení, kterému chyběla na oživení ještě jiná barva. Docela rád bych tam viděl červenou, která pro mě ve spojení s ledem znamenala vášeň. Lásku pro led.
„Chyběla tomu červená," zamumlal Louis a vyrazil mi tím dech. Nemohl jsem uvěřit, že ze všech barev jsme se shodli na jedné a té samé. Potěšilo mě to a zahřálo u srdce. „Ale teď vážně. Proč jsi byl tady?"
„Já... nemůžu říct, že bych neměl rád večírky, ale včera jsem prostě neměl náladu. Ať se to zdá každému, jak chce, pro mě je toto prostě práce a já ji beru seriózně vážně. Nepřijel jsem sem kvůli oslavám, ale kvůli nějakému výkonu a řekněme, že ponocování nad flaškou alkoholu mi nepřijde jako nejlepší příprava."
„Nepovídej," uchechtnul se. Měl strašně hezký úsměv. Jen ho moc často nešlo zahlédnout, což byla obrovská škoda. Svět by byl mnohem hezčím místem, kdyby se stále usmíval. Alespoň ten svět pro jeho blízké. Určitě to s ním taky neměli lehké, když vypadal na takového umanutého paličáka, co se skrýval před celičkým světem.
„Povídám," usmál jsem se na oplátku. „Mám tu mezi sportovci sice pár kamarádů, ale já na lidi neměl včera náladu. Potřeboval jsem být chvilku sám a nechat to tam dole trochu utichnout než se vrátím do postele. Trochu jsem se tady ztratil, a když jsem konečně našel cestu, potkal jsem tuhle tu chajdu." Odmlčel jsem se. „A tebe," dokončil jsem opatrně, ale on tomu nevěnoval moc pozornosti. Jeho myšlenky bloumaly vesmírem úplně někde jinde.
„Neměl jsi náladu ani na svého přítele?" Jeho otázka mě zaskočila. Ne úplně, že bych na ni neměl ani v hlavě srovnanou odpověď, jen jsem spíš nečekal, že se bude zajímat právě o to.
„Já ho nerad ruším, když je s týmem," odpověděl jsem popravdě. Jen jsem tomu ubral trochu ostré pálivé omáčky. Tim mi vždycky dával jasně najevo, že si na svém soustředění nepřeje být rušen. Naučil jsem se to tak brát a vždycky čekal, až se ozve nebo ukáže on. Zvyknul jsem si na to a nebylo mi to zas tak nepříjemné. Rozhodně bylo to čekání na jeho zavolání mírumilovnější než ty jeho půlhodinové nadávky a prupovídky, jak se zrovna šprtal novou strategii a já ho vyrušil.
„Takže hokejista," konstatoval a pak jen šeptem dodal, že si to myslel. Nevyznělo to nijak nepřátelsky - nejspíš jen kvůli mně -, ale já měl potřebu se mu omluvit.
„Jo. Moc mě to mrzí a omlouvám se za něj. Tim někdy umí být..."
„Drzý?" snažil se mi pomoct, když jsem tápal a hledal to správné slovo.
„No... asi jo. V našem slovníku by se hodilo spíše něco jako nevychovaný, ale Tim by řekl, že má jen své vlastní způsoby," pousmál jsem se.
„No jasně." Louisův smích byl stejně jako jeho úsměv hřejivý. Možná právě proto tu ten led pod našima nohama tak mohutně tál.
„Však už jsi o něm určitě slyšel. Nejobávaněj-„
„Neslyšel," skočil mi do řeči a já se obával, že jsem se přeslechl.
„Timothy Thompson. Pravý obránce Dallas Stars. Na ledě bys mu zkřížit cestu určitě nikdy nechtěl. Sejme tě tak, že se probudíš až na ošetřovně a nepamatuješ si, jak ses tam vůbec dostal," osvětlil jsem mu to, kdyby ho náhodou jen nepoznal po obličeji, ale vypadalo to, že vážně neví. Nejspíš na hokej nekoukal.
„Tak to k němu zřejmě sedí. Šel z něj malinko strach," přiznal. Toho by Tim nikdy nebyl schopen. Nikdy by nahlas nepřiznal, že se něčeho bojí. Vždycky si dokázal výhrůžkami vydobít co chtěl. Každý se ho trochu bál. I jeho nejbližší kamarádi si přáli ho ve své přítomnosti ničím nerozčílit.
Louis se mi začínal líbit čím dál víc.
„On tak na lidi působí, byť není dvou metrový jako jeho spoluhráči, ale ve skutečnosti je to hodný kluk. Jen trochu..." Svou připravenou větu jsem raději spolknul. Měl jsem tušení, že o tom před Louisem nechci mluvit.
„Jen trochu co? Řekni mi to, Harry." Louis se to ze mě snažil vypáčit, když už jsem to nakousl, ale já už nechtěl. Nechtěl jsem se o tom bavit, když jsem tu byl s ním. Nechtěl jsem to ničím pokazit.
„No tak, Harry. Já věřil tobě, teď je řada na tobě, abys věřil ty mně," argumentoval tak přesvědčivě, až mě tím zviklal.
„Sobecký. Bývá někdy trochu sobecký, ale už bych měl být zvyklý." Mávl jsem nad tím rukou.
„Na to si nemůžeš zvyknout," kroutil smutně hlavou. „Hele, nejsem žádný psycholog ani nejsem přeborník v lásce, ale ve vztahu by sobeckost existovat neměla. Měli byste tu být jeden pro druhého, a jestli to tak není, pak je mi tě líto. Neříkám, že bych zrovna vás dva tipl na pár, ale vypadali jste spolu celkem... hezky."
Trocha lží nikdy nezaškodí, co Louisi?, vyslal jsem k němu pichlavou otázku a stejně pobaveně pokračoval i nahlas. „Už dávno ne," zasmál jsem se. „Náš vztah už delší dobu visí na vlásku, ale pořád nějak přežíváme."
Jeho výraz naznačoval, že chce slyšet víc.
„Bývali jsme spolu hezcí a hlavně šťastní. Poznali jsme se na škole. Tim se do států přistěhoval s rodinou, když mu bylo osm. Začal chodit do stejné třídy se mnou a stali se z nás kamarádi. Už v deváté třídě jsem pojal podezření, že ho nemám rád jen jako nejlepšího přítele. Bylo v tom něco víc. Byla v tom láska. Cítil jsem to. Jenže jsem se bál, že to Tim nepochopí, tak jsem raději mlčel. Ovšem o prázdninách jsme spolu trávili veškerý čas - ať už venku, u nás nebo u něj doma. Jeden večer jsme spolu zůstali sami, když naši vyrazili na společný víkend. Koukali jsme na filmy, blbli spolu jako vždycky, až se najednou z jedné naší hry stala opravdová muchlovačka. Začal s tím Tim, aby bylo jasno. Na střední jsme pak nastoupili společně ruku v ruce jako pár."
„Docela riskantní na nováčky, nemyslíš?"
„To ano, ale my se na tom s Timem dohodli. Nechtěli jsme kolem sebe procházet, jako by se za zavřenými dveřmi nedělo nic jiného. Shodli jsme se na tom, že bude nejlepší, když jim už na začátku ukážeme, že se jich nebojíme. Tim se dostal do týmu a „svými způsoby" si tam vybudoval respekt, čímž nám získal propustku u rváčů. Já si vzal na starost tu druhou půlku osazenstva školy. Mejdany pro „šlechtu" u nás doma a má inteligence nám zase zajistila respekt u namyšlených týpků z bohatých rodin a tak jsme se velmi brzo stali nejobávanějším párem na škole. Nikdo si na nás netroufl. Byli jsme všemi oblíbení a každý se chtěl dostat do kruhu našich blízkých přátel."
„Páni, tu se někdo uměl zařídit," uchechtl se obdivně.
„To jo, ale po škole už to s námi šlo jen z kopce. Oba jsme začali rozjíždět naši kariéru, a tak jsme se rozdělili. Nezbývalo nám moc času, který bychom mohli trávit spolu. Zezačátku jsme to ještě jakž tak zvládali, ale teď už se nevidíme třeba i čtvrt roku a když se konečně shledáme, dopadne to vždycky stejně."
„Jak?"
„Nemáme si co říct. No, možná bych měl něco na srdci, ale Tim celou dobu zaplácá mluvením o hokeji, takže mě přejde nálada. Poté se spolu vyspíme a zase jdeme každý svou vlastní cestou. Dneska tomu nebylo jinak. Jen byl možná ještě otravnější, co se toho hokeje týče," odpověděl jsem a nechtěně si tak přivodil zpět vzpomínku na večeři s ním. S Louisem se mi to místo zdálo kouzelné, nejen jeho samotnou atmosférou, ale i příjemnou konverzací, kterou jsme vedli. S Timothym ta atmosféra zcela vybledla. Dřevěné obložení se změnilo v mantinely a krb v hokejovou branku. Byly to dvě hodiny v pekle.
„On od tebe odešel?" Louis byl z celého mého vyprávění lehce přejetý mrazem. Alespoň tak to na mě působilo.
„Ne. Takhle rychle to zase nefunguje," zasmál jsem se, když v tom jsem si vzpomněl, že i to už se párkrát stalo. „Občas," dodal jsem strnule, abych to upřesnil.
„Tak co děláš teď tady se mnou, když máš být s ním a... a... on říkal, že s tebou chce být, tak proč jsi k sakru tady?!" Tahle nervozita mu i celkem slušela. Nebylo to takové to upjaté nervózní soustředění jako při jízdě. Tahle byla ta, která mu na tvářích červeně vymalovala líčka. Bylo to rozkošné.
„Neboj se. Všechny povinnosti už jsem stihl." Použil jsem raději slovo povinnosti, protože jsem měl pocit, že Louis se o sexu nerad baví zpříma. „Tim usnul, takže jsem měl konečně čas taky na sebe a na své zájmy."
A ty momentálně jsi středem mého zájmu, vyslal jsem k němu telepaticky a pak s úsměvem pokračoval. „Navíc jsem ti slíbil, že se stavím. Možná ne doslovně, ale rozhodně jsem si přál tě vidět, takže se uklidni. Tim ani neví, že jsem pryč, takže se hoď zase zpátky do pohody. Nic ti neudělá, jestli se bojíš toho. To bych mu nikdy nedovolil."
„A-ale tam na té chodbě to znělo, že s tebou má plány na celý večer." Celé tohle téma ho dost rozhodilo. Šlo to z něj cítit.
„To on vždycky tak mele. Mrzí mě, že jsi toho byl svědkem. Jakmile je mu fajn, usne a probudí se až ráno, takže mám celou noc pro sebe," oznámil jsem radostně, ale hned na to jsem posmutněl. „Nic jiného mi ani nezbývá," povzdechl jsem si nad tvrdou skutečností. „Někdy si připadám jen jako jeho loutka," dodal jsem šeptem. Louis se zvednul ze svého místa a přisedl si ke mně.
„Tak proč s ním vůbec ještě jsi, Harry?"