Ztěžka jsem dopadl na postel ve svém hotelovém pokoji a zhluboka vydechl. Zahajovací ceremoniál jsem měl úspěšně za sebou. Olympijské hry, povzdechl jsem si, jakmile jsem na to pomyslel.
Byla mi udělena ta čest nést vlajku své země, čehož jsem si neskutečně vážil, ale byla to taky pořádná fuška. Co se psychiky týče, tak určitě. Pořád jsem se musel soustředit na to, abych nezakopl nebo tou tyčí náhodou nepraštil jednoho z dobrovolníků postávajících okolo našeho průvodu. Naštěstí jsem to ale zvládl bez jediné chybičky a v klidu si užil zbytek show.
Avšak teď už jsem opravdu potřeboval, abych si pořádně odpočinul a obnovil v sobě energii, kterou jsem v následujících dnech rozhodně potřeboval. Jenže s tím kraválem co se ozýval z vedlejších pokojů a z chodby to jaksi nešlo. Všichni oslavovali zahájení her a místo toho, aby se vyspali a načerpali síly na zítřejší disciplíny, se na chodbách hojně opíjeli a hlasitě dováděli.
Zvednul jsem se z postele a oblékl si svou černou bundu s kapucí. Tu olympijskou jsem raději nechal ležet na křesle, protože jsem na sebe nechtěl poutat moc pozornosti.
Opatrně jsem se vyplížil z pokoje a nenápadně prokličkoval mezi svými kolegy. Jakmile jsem se konečně dostal na čerstvý vzduch, ulevilo se mi. Jenže ani v olympijské vesnici nevládlo ticho, jaké bych si představoval. Normálně jsem si tu připadal jako na Silvestra. Skupinky hlučných lidí se poflakovali všude možně a nad Montrealem se pořád ještě tyčil smrad z velkolepého zahajovacího ohňostroje.
Díky tomu jsem se vydal na delší procházku až do mírumilovného ticha nedalekého parku, jenž se tyčil v kopci, který obklopoval celé naše ubytovací středisko. Venku příjemně mrazilo, měsíc na obloze svítil obklopen miliony hvězd a já si konečně užil chvilku nerušené pohody.
Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem být sám.
Lidé mi nevadili a rád jsem se s nimi bavil, ale všeho moc škodilo a tak i já někdy vyžadoval určitý odstup. A obzvlášť teď, když jsem se musel soustředit na svůj úkol. Úkol, který nebyl vůbec jednoduchý. Minule jsem zlato možná získal, ale to bylo tenkrát.
Teď, o čtyři roky později, už mohlo být zase všechno jinak. A já to věděl. Připravoval jsem se na to, že to tady budu muset vydřít od začátku a ne z nějaké pozice, do které mě stavěli všichni ostatní. Do pozice, jenž ze mě dělala vítěze či jenom velmi horkého kandidáta na vítěze. Já se k nepřikláněl. Znal jsem některé soupeře a věděl jsem, že konkurence bude vysoká. A to mě drželo pevně při zemi.
Byl jsem venku asi něco přes hodinu, když mi začalo být už poměrně chladno. Chtě nechtě jsem se tedy musel otočit a vrátit se zpátky do hotelu, i když jsem tušil, že oslavy budou stále probíhat. Jen jsem se prostě nesměl nachladit. Oddřít to tu s horečkami by bylo ještě složitější, než když jsem byl relativně fyzicky fit.
Vydal jsem se tentokrát jinou cestou, než jakou jsem přišel a trochu se v parku ztratil. Nebylo se, ale čemu divit. Všude byli stromy a každý strom vypadal pod tou vrstvou sněhu úplně stejně. A chodníky zasypané, samozřejmě. Moc lidí sem už asi nechodilo a byla to velká škoda. Byl odtud krásný výhled na celý Montreal. Takové klidné a inspirující místo.
Nakonec jsem však našel ten správný směr, který vedl do vesnice, a vyrazil jsem po něm. Avšak zanedlouho chůze jsem si všiml takové opuštěné chatky - možná spíš stodoly -, která stála bokem od cesty i všech lamp, které jediné byli dobrým orientačním bodem. Normálně bych si jí v té tmě ani nevšiml, ale tím, že skrz zamrzlé okenice prosakovalo mírné žluté světlo, mou pozornost přeci jen upoutala.
Byl jsem zvědavý. Zvědavý, co kdo dělá v takové polorozpadlé chajdě uprostřed noci a tak jsem se vykašlal na vyznačenou cestu a vydal se sněhem mimo lampy až k oné budově. Čím blíž jsem byl, tím horší pocit jsem měl. Žaludek se mi samou nevolností stahoval.
Možná to nebyl tak dobrý nápad. Možná jsou to pytláci divoké zvěře a zastřelí mě. Nebo je to nějaký psychopat, co mě nabodne na hák, zaživa ze mě stáhne kůži, kterou si následně našije na své vlastní znetvořené tělo a nakonec, pokud to ještě přežiju, mě zabije a rozkuchá na kousky. Hlavou mi proudily ohavné myšlenky, ale i přes strach, který jsem najednou dostal, se moje nohy pořád pohybovaly směrem kupředu. A možná si pak ještě pochutná na polévce uvařené z mých ledvin, jater, očních bulev a kdo ví, čeho ještě.
Došel jsem k jednomu ze zamrzlých oken a opatrně nakoukl dovnitř. Přes námrazu jsem viděl hodně rozmazaně, ale nic podezřelého jsem nespatřil. Jen hordu beden naskládaných po okrajích ve vysokých stozích a nic víc. Pašeráci, pomyslel jsem si, ale ihned to zavrhl. Přece by tu nemohl být sklad pašeráků. Zrovna tady. Kousek od dějiště největší sportovní události roku hlídané tisícovkami policistů. Dělal jsem si celkem starosti s tím, s kým jsem se to dostal do křížku.
Nakonec však ze mě všechny mé obavy spadly, když se středem mého zorného pole prohnal nějaký kluk na bruslích. Rychle jsem si prstem v námraze okna vykreslil kolečko, abych měl lepší výhled a mohl si ho lépe prohlédnout.
Byl hodně mladý, víc jak devatenáct určitě neměl, ale tím nechci říct, že by jeho vzhled působil dětsky. To vůbec ne. Byl sice drobnější postavy s hnědým rozčepýřeným rozcuchem na hlavě, ale jeho obličej působil velmi vyzrále. Ještě jsem se s ním na žádném šampionátu nepotkal. To bych si pamatoval. Znal jsem své soupeře dost dobře, ale jeho jsem dnes viděl prvně. A rozhodně to nebyl rychlobruslař, jak by se ze začátku mohlo možná zdát, když neustále v podřepu jezdil jen sem a tam. Jeho následné perfektně odpíchnuté skoky a téměř dokonale provedené piruety mě utvrdily v tom, že tenhle mladík patří do mé disciplíny. Byl to krasobruslař a neměl tam partnerku, takže jsem mohl lehce usoudit, že patří i do mé kategorie a tedy kategorie mužů.
Dělalo mi strašně dobře ho sledovat. Ne proto, že jsem obhlížel konkurenci a mohl si o ní udělat obrázek, ale prostě mě něčím tak fascinoval, že jsem ho sledoval se zaujetím jako skvělý film v televizi. S napětím jsem očekával, co za skok předvede následně a možná si i přál, aby spadl a já tam mohl vběhnout jako náhodný kolemjdoucí a spanilý zachránce a mohl ho tak poznat. Poznat jej a prohlédnout si jeho hezké rysy pěkně zblízka.
Bohužel se tak nestalo. Technicky svou jízdu jel absolutně bezchybně. Jen na něm bylo vidět, že se hodně soustředí a neužívá si to tak, jak by měl. A s tím by mohl mít u poroty i u diváků problém. Velký problém. Nikdo neměl rád technicky zdatné, ale emočně prázdné soutěžící.
Nechtěl jsem ho vyděsit a tak jsem naše představení se odložil až na zítřejší trénink a vydal se už nakonec úspěšně zpátky do hotelu. Někteří sportovci už nejspíš usoudili, že zítra je čeká těžký den a tak se chodby vylidnily a ranní oslavy se přesunuly jen do pár pokojů lidí, kteří měli zítřek ještě jistě na háku.
Konečně jsem se svezl na postel a usnul. A se zvláštní snovou rekapitulací toho, co jsem právě viděl, se mi podařilo si ten spánek dokonce i užít.
***
Další den dopoledne měli krasobruslaři - muži i ženy - společný trénink na rozbruslení a navázání nějakých nových kontaktů. Obvykle jsem tohle seznamování se nesnášel, ale dnes jsem se na to vyloženě těšil. Chtěl jsem ho poznat. Chtěl jsem poznat Louise.
Ráno jsem si zašel za svým trenérem a vyžádal si od něj kvalifikační list všech mých konkurentů. Důvod jsem mu neřekl, protože ho ani nezajímal. Prostě jsem si ten papír od něj převzal a na pokoji si otevřel notebook, do kterého jsem začal postupně naťukávat jména účastníků, které jsem neznal, a měli pod dvacet. Byli tam jen tři takoví.
První dvě jména nevyšla, takže to bylo jasné. Osmnáctiletý Louis Tomlinson z Velké Británie. Taková byla identita do včerejška mě neznámého krasobruslaře. V profilu měl uvedeno, že se zúčastnil pouze národních soutěží ve své domovině a dvakrát se zúčastnil turnaje juniorů v Evropě, takže bylo jasné, proč jsem ho neznal. Avšak jeho trenérka si myslela, že na to má i bez potřebných zkušeností a opravdu! Louis se sem kvalifikoval a to, co jsem včera viděl, to byla vrcholová jízda. Určitě by mohl dosáhnout i na medailové umístění. Jen se tak zbavit toho zbytečného napětí.
V areálu arény se mi nepodařilo ho potkat, a když jsem přišel až k ledové ploše, tak jsem ho spatřil postávat osamoceného, soustředěného a nervózního na druhé straně mantinelu. Byl tam i se svými britskými kolegy, ale ti si ho nevšímali. Ani jeden z nich. Nikdo, kdo byl okolo něj si ho nevšímal. Mou pozornost si však získal už včera.
Chtěl jsem přebruslit na druhou stranu a pobavit se s ním, uklidnit ho, ale nějaká Korejka zrovna jela svou rozbruslovací jízdu, takže jsem na led nesměl a obcházet arénu se mi moc nechtělo. Přece jen už jsem měl sundané chrániče ostří, tak se mi je nechtělo znovu nasazovat. Řekl jsem si, že počkám, až to dobruslí a pak se vydám na druhou stranu, ale když už jsem to chtěl udělat, tak z rozhlasu zaznělo právě jeho jméno.
„LOUIS TOMLINSON NA LED," ozvalo se z reproduktorů a on strachem skoro až nadskočil, jak se zleknul a potom si to nepříliš nadšeně šinul přes své kolegy ke vchodu na led. Byl nervózní. Hodně nervózní. Viděl jsem to na něm. Tohle bylo něco mnohem většího, než doposud zažil. Turnaje juniorů nebo národní soutěže se nemohly rovnat s kvalitou a velkolepostí mezinárodních olympijských her. A i když tohle bylo teprve seznamování se s kolegy, čili spíše takové přátelské jízdy bez diváků a bez odborné poroty, tak se strašně klepal už jen z toho, že ho tu teď měli všichni krasobruslaři sledovat.
Udělal jsem dobře, že jsem včera nenarušil jeho individuální trénink, pomyslel jsem si.
Zhluboka se nadechl, zavřel oči a zahájil svou jízdu. Jel perfektně. Ostatně stejně jako včera, jen možná působil ještě napjatěji a nervózněji. To, že se dokázal propnout jako prkno, mu určitě pomáhalo při zvládání těžkých skoků, ale strnulý výraz ve tváři nepůsobil příliš efektivně. Porota by dokázala ocenit alespoň jeho technickou jízdu, ale divákům by se s takovým přístupem nemusel vůbec zalíbit.
Kolegové z jeho země, které jsem náhodou znal, nebyli vůbec přátelští. Byli to umělé stroje prahnoucí jen po zlatě a každému se vysmívali. A bohužel i svému mladšímu, nezkušenému kolegovi. Pořád tam něco pokřikovali a chechtali se, i když né třeba právě jemu, ale prostě se ve dvou snažili zaplnit celý stadion a navodit atmosféru tisíců diváků sledujících bruslaře na ledě. Docela se jim to i dařilo, protože Louise to znervóznělo ještě více. Při jednom odpichu nenabral potřebnou lehkost a v půlce otočky už se spustil na zem, kde se po břiše doklouzal ještě o pět metrů dál.
Asi nemusím říkat, jaká zábava nastala po obou stranách mantinelu. Britové řvali něco v tom smyslu, že to říkali, že takové vyžle nemá co dělat na mezinárodní půdě a ostatní národy se jen buď hlasitě, nebo potichoučku chechtali. Ne, že by jim to přidávalo na lidskosti, když se alespoň snažili své pobavení skrývat.
Prorval jsem se k našim dvířkům, otevřel je a vjel na led. Dobruslil jsem až k němu, kde jsem ladně zabrzdil vedle jeho těla a podal mu ruku, když jsem viděl, jak těžce se sbírá. Nebylo to od bolesti, spíš se mu ani nechtělo zvedat. Myslím, že si přál se propadnout pod zem, ale to jsem nemohl dopustit. Jeden pád přece ještě nic neznamenal. Sám jsem si těch pádů za svou kariéru už zažil a v jeho věku jsem padal při každé druhé jízdě.
„Zvedej se," řekl jsem mu s širokým úsměvem na rtech, protože se na mě jen vyplašeně díval. Chytl se mé ruky a já ho vytáhl na nohy. „Ukaž jim všechno, co umíš," pošeptal jsem mu, když si upravoval košili.
„A-ale-" Snažil se tam ze sebe něco vykoktat, ale já ho nenechal pokračovat.
„Zapomeň na to, co ti říkala trenérka. Buď je necháš, aby tě sežrali za živa, nebo jim dokážeš, že jsi tu správně a máš stejné právo tu být jako oni. A věř mi, že ty ho máš." Promlouval jsem mu do duše a doufal, že to zapůsobí.
Stejně to zkusil znovu. „A-ale-"
„Skoč trojitého axela. Uvidíš, jak jim sklapnou čelisti," poradil jsem mu a chtěl se už vrátit za mantinel, když v tom přišel třetí pokus o protesty. „Skoč to. Vím, že to umíš. Dokážeš to," povzbudil jsem ho a vrátil se za mantinel na své straně.
Posbíral svou nahlodanou psychiku, ještě naposledy kouknul na mě, a když jsem mu kývnul, tak se znovu rozjel. Zdálo se mi, že teď jel o malinko uvolněněji než před tím pádem, za což jsem byl rád. Bylo vidět, že se s ním dá pracovat. Přeci jen byl ještě dost mladinký a sám vím, jak to na mě působilo, když jsem byl na Olympiádě poprvé. A to mi bylo dvacet. Měl jsem o dva roky víc a taky mnohem více mezinárodních zkušeností. I přesto mě to prostředí zasáhlo a já z toho byl malinko nervní, takže jsem se mu vůbec nedivil.
Britové pořád pořvávali a zaplňovali celou halu, ale zdálo se, že Louise už to nerozruší. Udělal poslední okruh okolo mantinelu, nabral rychlost a nakonec se nad středem hřiště vznesl a udělal trojitou otočku s dokonalým obkrouženým dopadem.
Okolo ledové plochy se rozhostilo ticho. Účastníci všech zemí zůstali zírat s otevřenou pusou. To, co se jim dosud jevilo jako dítě, které nemůže obstát v téhle konkurenci, tu teď před nimi stálo jako rovnocenný soupeř, užívající si svůj první potlesk, jakmile se účastníci trochu vzchopili a dopřáli mu trochu toho uznání.
Otevřel jsem mu dveře na své straně a ještě se rychle podíval k těm dvěma Angličanům, kteří teď na led házeli nenávistné pohledy, a trochu se jim udělalo mdlo z toho, že se jim nepodařilo Louise potopit. Colin a Roy. Dva arogantní náfukové teď dostali na prdel. A mohl jsem za to já, což mi svými výhrůžnými pohledy dost naznačovali. Vítězně jsem se na ně usmál a už začal vítat Louise, který ke mně dobruslil.
„Jak? Jak jsi věděl, že to dokážu?" ptal se překvapeně a pořád byl ještě trochu v šoku z toho, že to dokázal a ostatní to ocenili.
„Hvězdy na nebi mi to včera večer pošeptaly," odpověděl jsem tajemně. „Máš talent. Opravdu velký talent. Neboj se ho prodat," povzbudil jsem ho ještě a v tom už mě volali na led.