Válel jsem se v posteli, jako ten největší lenoch na světě. Byl jsem doma v Doncasteru a odmítal se hnout ze svého pokoje. Užíval jsem si klid a ticho. Byl jsem trošku podrážděný, vlastně ani nevím proč. Možná proto, že jsem se poslední týdny musel zase usmívat na všechny strany a nedostal jsem šanci, nebo možnost ukázat svoji pravou náladu. Žijeme ve světě, kde se bere jenom úsměv, jakmile se zamračíte, nebo dáte najevo nějakou emoci, všichni to hned začnou řešit.
Moje rodina o naštěstí chápala, takže jsem byl od rána sám a nikdo na mě nemluvil, ani se nestavil u mě v pokoji. Přetočil jsem se na posteli na bok a nechal si v hlavě výřit miliony myšlenek. Vůbec nevím, nad čím jsem přemýšlel, ze všeho jsem zachytil jenom útržky. Jako bych měl hlavu už tak přecpanou že se mi do ní už nic nevešlo.
Ležel bych tam takhle dál, ale zvuk příchozí sms mi to překazil. Otráveně jsem sáhnul po mobilu na nočním stolku a podíval se kdo píše.
"Zapni si skyp." Psal Harry, žádné ahoj, nebo něco podobného. Jen tahle krátká věta. Natáhnul jsem se pro notebook, který jsem měl položený v nohách na kraji postele a otevřel ho. Zadal jsem heslo, abych se do něj vůbec dostal a hledal tu mrňavou ikonku aplikace Skyp. Konečně jsem jí našel. Rozkliknul jsem jí, znovu zadal heslo a hledal Harryho jméno.
Ještě jsem ho ani nenašel a už mi vyzváněl příchozí hovor od něj.
"Ahoj." Roztáhnul koutky do širokého úsměvu, hned jak mě spatřil na webce. Můžu mít sebevíc hroznou náladu, on mi jí vždycky zlepší.
"Ahoj," oplatil jsem mu úsměv. "Děje se něco?"
"Ne, mělo by?" Pozvedl jedno obočí.
"Ne, asi ne. Jen je mi podezřelý, že voláš přes skyp." Pokrčil jsem rameny a posunul se s notebookem tak, abych byl zády opřený o čelo postele.
"Jenom jsem tě chtěl vidět, to, že slyším jenom tvůj hlas už mi leze na nervy. Tím nechci říct, že by jsi mi lezl na nervy ty, nebo tvůj hlas! To ne, máš nádherný hlas. Já jenom..." Dal se do složitého vysvětlování.
"Harry... To stačí, chápu to." Zasmál jsem se tiše. "Snaž se mluvit, co nejmíň."
"Co? Proč?" Nechápal.
"Nemůžu vidět ty tvoje dokonalé rty, jak se hýbou, když vím, že je nemůžu políbit." Objasnil jsem můj divný požadavek.
"Ty jsi blázen, Louisi." Zasmál se.
"To jsem, ale i tak mě miluješ," mrknul jsem na něj sebejistě.
"To máš asi pravdu no." přikývl a zíral mi při tom do očí. Harry má potřebu dívat se do očí, když s někým mluví, občas je to docela děsivé, přijdu si těmi zelenými kukadly vždycky jako zhypnotizovaný.
"Asi?" Vydechl jsem šokovaně. Na to se jeho úsměv ještě rozšířil a v očích mu zajiskřilo od spokojenosti, že mě dostal. "Jsi bastard, Stylesi," zakroutil jsem nad ním hlavou.
"Hm, to máš pravdu." Byl se sebou nadmíru spokojený.
"Harry? Kde jsi?" Zeptal jsem se podezíravě, když jsem si všimnul okna a pozadí za ním.
"Eh... V Londonu..." Odpověděl vyhýbavě.
"Kde přesně v Londonu? To okno za tebou, je mi nějaké povědomé..." Přivřel jsem na něj oči a on se za sebe otočil, jako by se chtěl ujistit, že tam nějaké okno opravdu je. Po chvíli se otočil zpátky a zkoumavým pohledem si mě prohlížel asi čekal, že mu řeknu, že jsem si z něj dělal srandu.
"Okej, dostal si mě." Zvedl ruce jakože se vzdává. "Jsme u tebe doma, spokojený?" Tomu jsem se jenom zasmál.
"Copak nemáš svůj dům?"
"Vadí ti to?" Zeptal se opatrně s pozdviženým obočím.
"Ne! Samozřejmě, že ne! Já jen, je to zvláštní, vždycky když se od někud vrátíš, tvé kroky směřují ke mě i když v tom domě nejsem." Vysvětlil jsem. Nevím, proč ho tam tak táhne, já když od někud přijedu, tak jedu k sobě nebo do Doncasteru, ale on málo kdy zavítá do svého domu.
"Nesměj se mi. Je to divné. Ale je mi dobře, když jsem u tebe, všechno okolo, ten bordel, poházené věci, mi připomínají tebe. Tak nějak... mě to uklidňuje." Tomu jsem se nezasmál ani kdybych chtěl. Jenom jsem nahodil rozpustilý úsměv a natočil hlavu na bok.
"Jsi zlatíčko. Do rána tam nebude jenom bordel, ale i já. Přijedu za tebou."
"To nemusíš, buď s rodinou, vím jaký máš na to názor."
"Vždyť já budu s rodinou. S tebou..." Zase jsme u téma rodina, Harry na to nic neříkal, jenom na mě upíral jeho dojaté oči. "A jak ses měl na British Fashion Awards?" Odvedl jsem řeč někam jinam.
"Bylo tam fajn, příjemní lidé, popovídal jsem si s Emmou Watson... Ale..." Zamyslel se a zmkl.
"Ale co?" Pobídl jsem ho.
"Připadal jsem si nějaký opuštěný na tom červeném koberci bez vás, neuvěřitelné jak mi dokážou chybět čtyři kluci. Nevím jak bych to vysvětlil, jako by tam byla jenom část mne s vámi se cítím úplně. Už několikrát mě napadlo, že bych ze skupiny odešel, protože já jsem největší zátěž a největší důvod proč je k 1D toli nenávisti a proč je na nás Modest tak hnusný. Ale nedokázal bych to, nedokázal bych vás opustit, cítím se prázdně když někam jdu bez vás." Pokrčil rameny a sklopil pohled.
"Bože Harry... To je..." nenacházel jsem slova, naprosto mě odrovnal. "Jsi úžasný a my tě s klukama do jednoho milujeme, na tom se nikdy nic nezmění. Nejsi zátěž! Jsi jeden z nás a vždycky to tak bude. To si zapamatuj." Ujistil jsem ho. Harry hlavu ale nezvedl. "Děje se něco, lásko?"
"Ne.. Já jen... asi bych se ti měl k něčemu přiznat..." To mě dokonale vyděsilo a asi se to odrazilo i na mém výrazu, protože mě Harry začal uklidňovat, abych se neděsil. Měl pravdu, děsil jsem se, čekal jsem jenom to nejhorší.
"Nejdřív bych se ti měl přiznat, co jsem udělat včera. Byl jsem na twitteru a zahlédnul jsem nějaký tweet, bylo tam napsáno Harry and Louis are in relationship, tak jsem ho retweetnul... Po pěti vteřinách jsem to odretweetl." Dodal. Jenom jsem přikývl, nechtěl jsem mu nadávat, nebo na něj být za tohle hnusný, chápu jeho snahu dokázat něco přes tyto náznaky.
"A dál?" Pobídl jsem ho.
"Dál... Lhal jsem ti... Víš jak jsem měl říct pravdu o našem vztahu, ten poslední koncert našeho turné?"
"Ano vím," na to se nedá zapomenout, to už jsem se neudržel a seřval ho, do teď mě to mrzí...
"Neudělal jsem to, protože jsme to neměli dovolené. Byla to jenom moje blbost a nějaký pitomý záchvat hrdinství vyjít s pravdou ven. Ale jakmile jsem viděl tvůj strach a vzpomněl jsem si co následovalo po Bahamách, tak mě moje odvaha opustila. Nemohl jsem to říct. Tenkrát jsem se bál i já..."
"Počkej! Následovalo po Bahamách?" Přerušil jsem ho. "Říkal jsi, že to máme dovolené."
"O tom jsem ti taky lhal. Mrzí mě to Louis, nechtěl jsem ti lhát, já jenom... Jenom jsem s tebou chtěl strávit pár dní jako opravdový pár nic víc nic míň. Prosil jsem Modest! aby tě do toho netahali a vybili si vztek jenom na mě. Nechtěl jsem tě trápit. Vím, že to těžce neseš a já ti nechtěl ubližovat dalšími nadávkami od nich, nebo dalšími zákazy.." Beze slova jsem se zvedl z postele a odešel k oknu. "Louis? Louis?!" Volal na mě Harry, když jsem mu zmizel z dohledu.
Otevřel jsem okno, vytáhl z mikiny krabičku cigaret a vrátil se zpátky na postel. Zastrčil jsem si tu bílou tyčinku do pusy a zapálil.
"Měl by jsi toho kouření nechat. Poslední dobou nejíš a pořád jenom kouříš, jsi kost a kůže a ještě chvíli, tak dopadneš jako Zayn" Peskoval mě. Vím, že jsem neuvěřitelně zhubnul, ale to teď řešit nehodlám.
"Co ti udělali Harry? Po těch Bahamách... Nebyl to jenom křik, jinak by jsi z toho přiznání tak rychle nevycouval, na to tě znám až moc dobře. Udělali ti něco?" Potáhl jsem z cigarety a zadíval se na jeho posmutnělou tvář, ještě před chvíli mu tam poskakoval veselý úsměv.
"To není důležité..." Odpověděl vyhýbavě.
"To tedy je důležité! Okamžitě mi to řekni a nezkoušej mi znovu lhát!" Vyjel jsem na něj nechtěně.
"Dostal jsem facku... Ale ne přímo od magamentu, ale od jednoho od ochranky, prý to měl nakázané od Modestu, asi si se mnou nechtěli špinit ruce. Paul u toho byl a zastal se mě. To je asi pravý důvod proč u nás skončil. Tvrdí nám, že odešel kvůli rodině, ale pochybuju o tom. Podle mě ho vyrazili kvůli tomu, že byl na nás podle nich moc měkký a pomáhal nám."
"Taky si to myslím..." Zašeptal jsem a dusil v sobě hromadící se vztek na muže, který vstáhl ruku na mého kluka.
"A je tu ještě jedna věc, kterou by jsi měl vědět." Ozval se znovu. Mlčel jsem, jenom jsem vyčkával co řekne.
"Azoff Music." Bylo jediné co řekl.
"Co?" Pozvedl jsem obočí.
"Lou, snad sis nemyslel, že ti uvěřím, že jsi šel k advokátovi jen tak, vím, že jsi tam šel kvůli tomu, aby jsi se nějak bránil před Modestem. Rozhodl jsem se, promluvit si o tom s někým normálním, Azoff jsou spolehliví lidé, bavili jsme se o přejíti k nim. Prý by to šlo nějak udělat, aby jsme neplatili tak obrovskou pokutu a odstupné, kdyby jsme chtěli od Modestu odejít dřív než nám skončí smlouva, museli by jsme do toho zatáhnout i ty facky a vyhrožování. Nemají právo nás mlátit a rozhodně tohle nemáme ve smlouvě. Music Azoff, by nám zaručil víc volnosti a mohli bychom my dva vystupovat jako přiznaní homosexuálové, kteří tvoří pár."
"A ty tomu věříš?" Vyhrknul jsem. "Přesně tyhle řeči nám tlačil do hlavy Modest, když jsme měli podepsat smlouvu, slibovali nám jenom dočasné tajení a hlavně spoustu volnosti, namlouvali nám, že nikdo nebude kontrolovat jak se k sobě chováme a dodrželi to? Jo jasně, dodrželi to asi zhruba půl roku. Pak začalo peklo."
"Ale Louisi! Můj dost dobrý kamarád, je syn zakladatele Azoff, myslíš, že by mi lhal? Nebo, že by mě podrazil? Nemám důvod mu nevěřit, znám ho až moc dobře..." Přesvědčoval mě.
"Jenže ty jsi až moc naivní, Harry, vidíš v lidech jen to dobré a nemáš problém jim důvěřovat. Ale já už ne, nevěřím lidem kolem sebe a mám k tomu sakra dobrý důvod!" Vytáhl jsem z krabičky další cigaretu, protože tu první už jsem vykouřil.
"Tohle není naivita. Jenom si myslím, že by to pro nás bylo dobré... Zatím jsem o tom mluvil jenom s Niallem, ale myslím, že Liam nebude mít nic proti a Zayn už vůbec ne, sám si toho zažil víc než dost. Já už mám toho tajení plné zuby, ty moje trapné náznaky, pohledy, tweety, texty písniček, které mi stejně změní, abych to zpíval o holce, nebo to nechají tak, ale bolestnému a srdce rvoucímu textu dají veselou hudbu, aby to vypadalo, že není žádný zlomený Harry, ale jen bláznivý, který dělá z citlivé písničky šaškárnu. Nikam to nevede a já už nemám ani chuť něco naznačovat, když to stejně vždycky odnesu buď pokutou, nebo fackou. Přijde ti tohle normální? Mě teda ne! A hodlám se pohnout z místa. Padáme čím dál víc ke dnu, copak to nevidíš? Jsme jenom ubohé loutky, naše životy si dávno neřídíme my sami! Řídí je oni a my si to necháváme líbit. Samozřejmě, že si to necháváme líbit, protože s tím nic neuděláme, dokud budeme u nich. První a nejdůležitější krok je, odejít od nich!" Chrlil na mě hromadu slov, jeho hlas byl tvrdý a bez emocí. Vlastně mluvili z něj dvě emoce, vztek a zoufalství.
"Jedu za tebou." Rozhodl jsem ze vteřiny na vteřinu, zaklapl jsem notebook a začal se oblíkat na cestu do Londonu...