NOBODY
Ten pocit, který ho svíral pevně v žaludku, ale i u srdce, se jmenoval ‚krutá pravda‘. Uvědomoval si to, až po jejich slovech, co mu řekla. „Ne, ty fandíš moc sobě. Mohl by sis uvědomit, že nejsi nejlepší na světě a neletí po tobě každá holka, kterou potkáš! Možná by se ti i mohlo rozsvítit v té tvé paličce, že opravdu nejsi drsnej, když se pokusíš znásilnit holku a k tomu jí uhodit a nechat jí na zemi. Možný ti dojde, že tě chce každá jenom na sex, ale nikdo s tebou nechce mít vážný vztah. A teď se zamysli proč... Možná je to pro tebe těžká otázka, ale strašně lehká odpověď. Možná to jednou pochopíš, až budeš chtít založit rodinu, ale místo toho tě každá pošle do prdele, protože si bude chtít jenom užít s tím Stylesem, který jim dělal dobře na přání.“Opakoval si pořád v hlavě její slova, a proto se ani nesoustředil na to, co bylo kolem něj. Všude plno šťastných lidí a párů. Dětí, seniorů. Všude svítila ještě světla a k tomu začalo slabě sněžit. Sníh jim po chvíli začal křupat pod nohami, a proto se rozhodli, že zajdou do restaurace, aby se ohřáli. Neprotestoval.
Pro něho to byla dobrá volba, jelikož mohl myslet. Mohl přemýšlet o všem, co Tessa řekla. To co řekla, byla pravda. Divně ho tlačilo na žaludek, jako by měl po chvíli celý obsah žaludku vyvrátit, jenže nešlo nic. Jeho srdce bubnovalo pomalu, ale strašně hlasitě a měl pocit, že to slyší všichni. Ruce mu poklepávaly do rytmu jeho srdce a neubránil se ani pohledu na Tessu a Zayna. Nikdy neměl tak dobrý vztah se sestrou, který teď už nemá vůbec. Vždy to byly jenom hádky, a když už si konečně uvědomil, že jí má rád, tak odešla pryč. Nikdy se jí nepokusil najít, jako ostatní. Absolutně se na všechno vykašlal, proto mu možná vadí, když vidí, jak se smějí a fotí se. Nemohl si ani nevšimnout toho, jak do toho chtějí zatáhnout i jeho. Na jednu stranu mu to přišlo milé, ale on se nechtěl fotit s nimi, jelikož by jim jen ZKAZIL fotku.
Zayn
Bože, jak moc mi Tessa chyběla. Až já najdu otce, tak ho přizabiju. Jak jí mohl svěřit někomu, kdo je jako Styles?! Věřil bych klidně i tomu, že on jí uhodil. Jenže… Tess mi nikdy nelhala, takže předpokládám, že mi nelhala ani teď. Nebyl mi moc příjemný. Vypadal, jako by mu někdo sebral jeho oblíbenou hračku a trucoval. Pořád se jen mračil a občas se usmál, když se ho na něco zeptala Tessa, čímž ho chtěla dostat trochu do konverzace, jelikož se vůbec nezapojoval a pořád na nás čuměl, jak na fatu morgánu. (p.a. vím, že je to poušť)
Nelíbí se mi, že je s ním i s tím Niallem v jednom bytě. Nelíbí se mi, že vypadají tak, jak vypadají. Niall vypadá o dost slušněji, jenže Styles? Ten vypadá jako přesný ojebávač. Samé tetování, ten nadržený pohled, když se před ním objeví nějaká holka, ale chce to krýt. Ty rysy v tom obličeji, které jsou pevné, se mi vůbec nelíbí. Je to ten typ, co má každý den jinou holku, za to bych dal klidně ruku do ohně.
To nemluvím o tom, jak se Tessa změnila. Mluvila o hodně sprostěji, než obvykle. Vždy to byla taková tichá knihomolka, která se raději vyřvala do polštáře, nebo do mé hrudě. Nikdy by se neopovážila zvýšit hlas, nedej bože, aby někoho uhodila, jako se to stalo dneska ve tři hodiny ráno. Byl jsem docela vykolejený, jelikož takhle nasranou jsem jí viděl poprvé. Šlo vidět, že jí něco žere, jenže já nevím co.
„Omluvte mě.“ Zasměje se Tessa, čímž mě vyruší z mých myšlenek. Jen mávnu rukou a pozoruju její vlasy, které se houpají do rytmu její chůze. Naštvaně se podívám na Stylese, který se mě otočí taky, jenže on nepozoroval houpající se ohon!
„Uhodil si jí?!“ zavrčím a zatnu ruce v pěsti. Nikdo! A už vůbec né nějaký namachrovaný debil, mi nebude mlátit mou mladší sestřičku. Olíznul si spodní ret a sklopil pohled. „Dělej!“ zkouším mluvit potichu, jenže jde to docela těžko, když si jen pomyslím, že jí ublížil!
„Ano, uhodil jsem jí.“ Polknul a setnul zuby k sobě, čímž mu vynikly jeho řezané tváře.
„Proč?! Kurva!“ Do ruky jsem si vzal svoje cigáro a začal z něho tahat co nejvíce nikotinu, potřebuju se uklidnit, abych nepředvedl nějakou scénu, což se mi poslední dobou stávalo pořád.
„Nikdy si se nenalil a neudělal chybu?“ nakloní hlavu a upije ze svého čaje, co si objednal. Celá restaurace je docela potichu a v pozadí hraje nějaká uklidňující hudba, která vůbec není uklidňující. Pevně sevřu víčka a protřu si je.
„Kurva, nikdy bych neuhodil holku!“ zvednu hlas, ale hned uberu, jelikož se na mě pár lidí, co je blízko u nás, podívá. Típnu cigáro, které jsem z půlky vykouřil a založil si ruce za hlavou. Jak může být takovej… bastard?! Nikdy bych neuhodil Christinu, nikdy bych neuhodil Tessu! Nikdy bych neuhodil nic tak… slabého a jemného, jako jsou holky. No dobře, některého jsou o dost silnější než já, ale pořád je to jemné stvoření, oproti nám. Stylesi, tohle ti jen tak neprominu. Počkej, až Tess bude jinde...
Tessa
Bylo mi divné, to ticho a napnutá atmosféra, když jsem se vrátila ke stolu, ale nevšímala jsem si toho. Nechtěla jsem si toho všímat. Netušila jsem, co se mezi nimi stalo, ale vím, že si stihli něco říct a víc to naštvalo Zayna. Kouřil, což dělal jen málokdy a to, když byl nervózní, což pochybuju, nebo když byl naštvaný, hodně naštvaný. Jeho založené ruce za hlavou mi utvrzovali druhou možnost. Harry vypadal klidně, i když od rána ho něco užíralo. No raději jsem to nechala být, a když jsme všechno dojedli a dopili, konečně jsme odešli z té restaurace, kde byl zbytek večeře nepříjemné ticho. Všimla jsem si, že se Zayn zrovna mile netváří na Harryho, ale Harry mu pohled neoplácel. Snažil se dívat někam jinam, než na něj. A když už se na něj podíval, na tváři měl neutrální výraz. Byla jsem ráda aspoň za to, jelikož jsem nechtěla, abych se musela zase stavit mezi ně.
„Děkuju za dnešek, zítra ti ještě napíšu, jestli budu moct.“ Zasměju se a obejmu Zayna okolo jeho pasu. Oba dva se zhoupneme na nohou, čímž trochu zakolísáme. Harry nás pořád pozoruje a já se znovu otočím k Zaynovi, který se už trochu uvolnil.
„Vůbec nemáš zač. Mrzí mě, že jsem s tebou neměl ten kontakt, ale to se změní. Pořád jsme se stěhovali, já pořád ztrácel telefony, dostával nové.“ Zamračil se, snad nad tou vzpomínkou. Jen jsem mávla rukou a věnovala mu jeden polibek na tvář a on mě na nos, jako jsme to dělali vždycky.
„Chápu jen… Zkus si tohle číslo hlídat.“ Povzdychnu si a trochu couvnu, abych s ním tady nestrávila další hodiny. Už jsem chtěla jít domů, lehnout si a jen tak si třeba číst.
„Jasně, tak ahoj. Jdu za Christinou. Nechci jí tam nechávat ještě déle, doufám, že bude v pořádku.“ Usměje se na mě a naposledy se na mě podívá. Jen mu pobaveně zamávám a podívám se na Harryho. Založím si ruce na hrudi a vražedně se na něj podívám.
„Co se stalo v té restauraci?“ zeptala jsem se trochu hlasitěji, abych dala důraz na svou naštvanost. Pomalu jsme přešli až k mrakodrapu, do kterého jsme po chvíli vstoupili.
„Ptal se, jestli jsem tě uhodil.“ Rychle jsem se na něj otočila. Že mě to nenapadlo hned! Věděla jsem, že to jen tak nenechá.
„Co si řekl?“ zamračím se. Prosím! Neudělal si žádnou blbost, že ne? Je schopný ho zabít!
„Že jsem tě uhodil.“ Řekl jednoduše a já rozhodím ruce. Jasně, vybral sis správně, ale já ty kousky z tebe hledat nebudu. Naštvaně jsem se rozešla k výtahu a otočila se na něj, mezitím, co jsem šla dál.
„Posral si to, zase.“ Zavrčím a rozmáchnu ruce. Chytnu se za rameno, do kterého jsem si dala o zeď. „Au!“ zavrčím a pevněji si ho chytím. Debilní zeď! Ještě před chvíli tu nestála!
„Jsi v pohodě?“ zeptá se mě, když ke mně rychle přiběhne a prohlídne si moje rameno, které právě schytalo hnusnou ránu od zdi. Říkám, že se mi lepí smůla na paty už od malička a asi ani nepřestane.
„Jo, jen jsem se bouchla.“ Vlezu do výtahu a podívám se okamžitě na Harryho, který se na mě mírně usměje.
„Víš, jak jsem ti říkal o té Francii? Jela by si tam, nebo ne? Myslel jsem to vážně, že by si tam jela semnou. Nemyslím teď hned, nebo zítra, ale třeba někdy v únoru. Zaplatil bych ti cestu, dokonce i všechno okolo, jen chci, aby si tam semnou jela.“ Říkal to docela pomalu, tudíž po chvíli výtah cinkl a já se trochu zamračila.
„Říkám pořád, že tohle není výtah. Vždy, když jsme tady, tak se tvoje povaha změní. Tady se ke mně chováš, jak ke kámošce a venku mě chceš zabít.“ Zavrčím a rychle vyjdu z výtahu. Pořád se držím za to rameno, jelikož mě bolí od toho tvrdého nárazu. Počkám, než Harry otevře a vejdu dovnitř. Pokusím se si sundat kabát, jenže se mi to moc nedaří. „Pomůžeš mi?“ zeptám se a ukážu na svůj kabát. Zamračí se na mě.
„Říkala si, že si se jen bouchla.“ Obejde mě, takže k němu stojím zády a po chvíli ucítím jeho ruce na mých ramenech, které pomalu stahují kabát dolů.
„J-jen jsem se bouchla.“ Zakoktám se, jelikož se mi zdá, že ho stahuje nějak pomalu. Okamžitě se na mém těle objeví husina, když si uvědomím, že se mě dotýká. Po chvíli na sobě necítím kabát, ale jeho ruce cítím na svém ohonu. Rychle stáhne gumičku a rukou mi pročísne vlasy. „Co to děláš?“ zeptám se, když jsem k němu pořád otočená zády. Bojím se otočit. Kde je Niall?!
„Rozpustil jsem ti vlasy.“ Řekne potichu a po chvíli ho vidím před sebou, jak pomalu přejde do obýváku. Nadzvednu jedno obočí a šáhnu si na svoje vlasy, které se teď volně válejí po mých ramenou. Rychle přejdu do obýváku a uvidím Harryho, jak sedí na gauči a jen tak se kouká na černou obrazovku televize.
„Co ti je?“ zeptala jsem se ho a přisedla si kousek od něj. Neseděla jsem těsně u něho, ale kdybych se natáhla, tak bych na něj dosáhla. Nervózně jsem si prohrábla vlasy a nehty si podrbala pokožku své hlavy. Nechápala jsem, co mu dneska bylo. Už před obědem, byl divný. Byl zklamaný, smutný? Nevím. Nesedí mi to k němu, ale viděla jsem to na něm, něco nebylo v pořádku. Ani jsem si neuvědomovala, že tady není Niall. Možná si šel lehnout, ale v obýváku není.
„Mě? Nic.“ Pokusil se zasmát se, jenže spíše to znělo jako nepovedené odkašlání. Pobaveně nadzvednu obočí a šťouchnu do jeho ramena. Nevím, proč se o něho zajímám, jelikož by mi všechno mělo být jedno. Měl by mi být ukradený, jenže něco ve mně chce, abych o něm věděla víc.
„Jasně. Od rána si divný, j-já... omlouvám se, jestli jsem to včera přehnala...“ Řeknu provinile a začnu si hrát s mými prsty. Proč se vůbec omlouvám, to on mě uhodil a může si za to sám, jenže... Co když je tu něco, co se ho opravdu dotknulo.
„J-já si jdu lehnout.“ Řekne a vstane. „Niall bude prý spát u Alexis, máš to semnou přežít.“ Řekne koktavě a začne se jen tak procházet před gaučem. Stoupnu si za něj a počkám, až se otočí. Ruce mu položím na ramena a pevně ho zmáčknu.
„Harry.“ Zašeptám a trochu se bojím odpovědi, jelikož nevím, jestli neudělal nějakou blbost.
„Nemůžu ti to říct!“ řekne hlasitěji, ale neřve po mně. Sedne si na gauč a položí si svou hlavu do dlaní. Začne zhluboka dýchat a já si k němu přisednu. Položím mu ruku na rameno, jenže on se po mě ožene.
„Harry! Nechovej se jako totální debil! Nechovej se tak, jak jsem řekla, že se chováš! Až si to rozmyslíš, můžeš mi to přijít říct, jsem vedle!“ zavrčím a rychle se od něho zvednu. Pomalu přejdu do jeho pokoje a naposledy se na něj podívám. Dívá se na mě s trochou udivením, náš oční kontakt přeruším dveřmi, které hlasitě zabouchnu. „A to sis myslela, že je v pohodě?“ pobaveně si pro sebe zašeptám a přejdu k posteli, na kterou si rychle sednu a pomalu se na ní položím. Ruce si dám za hlavu a zavřu oči. Rychle je ale otevřu, když se rozrazí a v nich stojí Harry. Nevypadá tak, jako vždycky. Opravdu ho něco štve. Byl nervózní. Zabouchl za sebou dveře a hlavou se o ně opřel. Sednula jsem si a pevně se dívala na jeho postavu, která pořád procházela sem a tam mým/jeho pokojem.
„Udělal jsem kravinu, jasný?“ zavrčel a já nadzvedla obočí.
„Jakou?“ zvážním a stoupnu si, aby to nebylo tolik výškově rozdílný.
„Hloupou.“ Hodím po něm výraz ‚Jako vážně?!‘ a založím si ruce na hrudi. „Slib, že tohle nikomu neřekneš, dokud ti to nepovolím?“ řekne a přitom se mi tvrdě dívá do očí. Imaginárně si olíznu dva prsty a zvednu je do vzduchu.
„Slibuju, jen mi to už řekni.“ Netrpělivě přešlápnu z nohu na nohu a sleduju jeho padající tělo do postele. Jeho oči sledují strop nad ním a nevypadá, že by věděl, co má říct. No, abych řekla pravdu, nevím, jestli ho mám utěšovat. Nevím, jak se utěšuje. Vždy mě utěšoval brácha a né já jeho. To zvládnu. Heh, však utěšuješ jen kluka, který je asi bez citů. Huh, to je blbost! Jak mám utěšovat někoho, kdo nemá city, tudíž ho nemám ani proč utěšovat. Sakra!
„Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland.
♥♥♥♥
Okey, trochu kratší, jen to prostě potřebuju ukončit, jelikož to, co jí chce říct chci mít až v desítce. :DD Takové kulaté a hezké to bude.. :D Teda pokud se něco nezvrtne.... :(heh) :D
No dobře, to by stačilo... :D Pokud máte otázky ptejte se! :3 Klidně řekněte i o věnování, na každého se dostane, jelikož tohle stejně skoro nikdo nečte.. :) :D No dobře... Zase poprosím aspoň o hvězdičky, když už nepíšete moc ty komentáře... Píšou pořád dvě a ty samé.. :( Za co jsem jim nesmírně ráda, jelikož mě to strašně poteší! Ale určitě bych se nezlobila, kdyby napsal někdo nový, jelikož vidím, že to někdo maličko čte...
♥VOTE♥COMMENTS♥