Vlak pomalu zastavil a všichni studenti se jako lavina vyřítili vstříc prázdninám.
Sebrala jsem svůj kufr a cupitala po přelidněném náměstí.
Jak v tomhle zmatku najdu svoji novou rodinu?
Na otázku jsem dostala okamžitou odpověď.
,,Indy Alová?" usmála se mladá žena a vzala mě za rameno.
Dlouhé blond vlasy s fialovými konečky se jí vlnily na ramenou. Velké oříškové oči se na mě laskavě usmívaly.
,,To budu já," potvrdila jsem.
,,Pojď se mnou, Romeo čeká v autě," vysvětlila a vzala mi z ruky kufr.
Romeo? To jako vážně?
,,Mimochodem, já jsem Julie," představila se žena.
Tak tohle byl gól. Romeo a Julie? Čekají mě pohádkové prázdniny.
*+*+*+*+*+*+*+*
Ukázalo se, že Romeo tedy vůbec není Romeo, ale Ronald.
Příliš pozdě. Pro mě už to byl Romeo.
Vysoký, statný brunet s dokonale oholeným obličejem. Samý sval, samá šlacha.
,,Jedeme domů?" zeptal se zvesela.
Domů? Kde je vlastně můj pravý domov? Rozhodně Bradavice! Tohle je jen drobná dovolená.
Takže moje drobná dovolená se bude odehrávat v malém, útulném domečku v anglickém stylu.
Velký, prostorný obývací pokoj s krbem a chundelatým kobercem doslova vybízel k dlouhým večerům s knihou.
Chtě nechtě jsem si musela přiznat, že se mi tu líbí.
Můj soukromý pokoj byl celý bílý. Ne vážně, nebyla v něm ani jedna barva.
Nevypadal ale vůbec ponuře, právě naopak. Byl dost moderní.
Zajímalo by mě za jak dlouho mě z té všudypřítomné bíle rozbolí oči a nakonec i hlava.
Malý balíček, který jsem dostala od Severuse, jsem strčila pod polštář tak, aby Julie a Ronald nic neviděli.
Nic jsem nechtěla víc, než se zamknout v bílém pokoji, vlézt si pod přikrývku a podívat se, co je v obálce.
Ale jsem slušná mladá dáma, takže jsem se nechala provést celým domem, a pak usedla k večeři.
Čas utíkal tak strašně rychle. Ani jsem se nenadála a už byl večer.
Julie byla opravdu skvělá kuchařka. Ani skřítkové v Bradavicích neuměli tak krásně upéct maso.
,,Chtěli bychom se o tobě něco dozvědět, Indy," začal Roland.
,,Víme toho dost od Brumbála a vlastně od celého řádu, ale chtěli bychom si ujasnit co ráda děláš, co nejraději jíš, nebo co vyloženě nesnášíš."
,,Pochop," vložila se do konverzace Julie, ,,chceme aby ses u nás měla dobře a nic ti nescházelo."
Srdce mi málem puklo radostí. Celý rok mě pomalu ani nikdo nepozdravil a tihle naprosto cizí lidé se ke mě chovají, jako bych byla nejdůležitější člověk ve Vesmíru.
,,Nedělejte si se mnou vůbec starosti," uklidnila jsem se.
,,Jím prakticky všechno, moc ráda půjdu kamkoliv kam budete chtít vy a vadí mi jen ohnuté rohy u knih."
Julie se mile usmála.
,,Obdivujeme tě, Indy. Slyšeli jsme o tom, co se stalo na hřbitově i o Korunce. Jsme rádi, že je s námi někdo, kdo je na správné straně."
,,Jste členy řádu?" zajímala jsem se.
,,Ano i ne," odpověděl Ronald.
,,Jsme přáteli řádu. Znamená to, že jsme jim plně k dispozici, ale sami se neúčastníme schůzek."
Chápavě jsem pokyvovala hlavou.
,,Nejsi unavená?" zeptala se zničeho nic Julie.
,,Dnešek pro tebe musel být náročný, jdi se vyspat, zítra společně něco podnikneme."
Neváhala jsem ani minutu, popřála jim dobrou noc a utíkala do pokoje.
Volná jako vítr.
*+*+*+*+*+*+*+*+*
Omlouvám se za svou šílenou neakticitu... Pokusím se tento příběh dopsat, ale nic neslibuji.
Co by mohlo být v obálce?
*Aivi*