Od samého rána nebylo ani chviličky, kterou by Odette hodnotila jako dostatečně vhodnou, dlouhou či klidnou natolik, aby předložila prastarou knihu před krále. Ten navíc nebyl nikterak dobře naladěn, a tím spíš se mladé ženě nechtělo do zrádného úkolu. Sama si jej ovšem svěřila, sama jej tedy musela i dokonat. Nedalo jí to však nepřemítat. Nad Oriho slovy i nad ošidným textem, který během noci ještě několikrát přečetla. Tma její pochybnost akorát živila, zato odhodlání se probudilo tenké, slaboučké a ustrašené.
Odette se nebála Thorinovy zloby, to ne. Však už řekla a provedla daleko horší věci, které jí zatím pokaždé odpustil. Jenže kniha byla jako zrcadlo nastavené až příliš zpříma. Odraz, v němž král nespatří pěkné podívání, nýbrž bolestné. Takové, jež leda otevírá staré jizvy a nové smutky pouze přikrmí. Vždyť stačil jeden hloupý pamflet, který zpochybňoval jeho příčetnost, a stín, co se mu tenkrát mihl ve tváři řekl víc, než kdyby svá trápení přiznal nahlas. Odette toužila chránit toho zatvrzelého muže s ledovým pohledem, jakkoli pošetilá mohla být taková představa, protože on rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by potřeboval ochranu. Potažmo ochranu od ženy. Chtěla by raději klamat, podobně jako klamaly oslavné slohy, písně a balady, co jen lživě uchu lahodí.
Ale co Bilbo? Pravdou přece zůstávalo, že právě Thorin tohle všechno rozpoutal, třebaže tenkrát asi nebyl schopen domýšlet se. Není jiných cest, řekla si hned potom, co jako na potvoru potkala Noriho, který se samozřejmě okamžitě ptal, jak pochodila. Když popravdě přiznala, že zatím nijak, nebyl z toho veselý. Odette tedy zvedla bradu, zpocenými dlaněmi přitiskla svazek těsně ke hrudi a šla. Veskrze tíhu ve svých rukou vnímala jeho důležitost, čichala vůni letitého pergamenu, poslouchala zvuk vlastních kroků a na jazyku cítila nepříjemnou pachuť nejistoty. Přesto ale nemínila neodkladné dále odkládat.
„Dnes už jsem tě nečekal," zvedl hlavu král a mírně se pousmál. „Leč jsi vítána, ostatně jako pokaždé."
Odette se lehce poklonila, ovšem nevydala ani hlásku. Thorin zrovna seděl za pracovním stolem, v ruce třímal brk namočený do inkoustu, připravený podepsat nějaké listiny.
„Chystáš se mi předčítat na dobrou noc?" zeptal se trochu pobaveně, nejspíš proto, že mu ani nesdělila, co vlastně hledá v jeho pracovně. Potom poukázal na knihu, kterou k sobě tiskla, avšak i přesto by na ni skoro zapomněla. Hned záhy si připustila myšlenku, že se jistě musí tvářit jako někdo chudý na duchu.
„Zatím se sice ke spánku nechystám, ale později... " navázal král a s neurčitým gestem nechal svou otázku vyznít do ztracena.
„Pokud byste si to přál..." také Odette svou odpověď zakončila neurčitě a okamžitě si přikázala, že se musí oprostit od veškerého pochybovačného mámení.
Král se na ni zahleděl. Dlouze a tázavě. „Co to neseš za knihu?"
Neodpověděla, jen mlčky přistoupila blíž. S tváří navýsost vážnou položila starobylý svazek na desku stolu. Thorin přejel rukou po vázání a potichu přečetl titul.
„Zvláštní," pravil hlasem trochu zastřeným, „neznám ji. Co je v ní psáno a hlavně, proč mi ji podsouváš?"
„Záložka," šeptla Odette a ukázala na kožený řemínek, který čouhal mezi listy skoro u konce. „Prosím, čtěte na těch stránkách," požádala krále namísto odpovědi. To bylo totiž daleko snazší, než všechno složitě vypovědět. A také jistější. Stačilo, že už tak se cítila, jako kdyby jí v krku uvízl kámen.
„Nuže, jak si přeješ." Thorin lehce přikývl, a třebaže poněkud rozladěný, sklopil zrak k runám. Jeho neutrální výraz velmi brzy nahradilo zadumání a posléze i zamračení, které jenom rostlo s časem, kdy těkal po řádcích. Odette nepochybovala, že čte celou pasáž ještě jednou a možná, možná ještě potřetí. Ve skutečnosti to trvalo jenom chvilku, ale ona si připadala, že už stojí celý věk před vyřezávaným stolem ze dřeva ořešáku.
Náhle král zaklapl omšelou vazbu, a to způsobem, který by Oriho určitě nepotěšil. Do vzduchu se zvedl obláček jemného prachu, avšak hned se rozplynul ve slabém průvanu, jenž vnikal dovnitř pootevřeným oknem, osvěžoval muže v nudném úřadu. „Kdes, u všech démonů, vyhrabala něco takového?!"
„Tu knihu jsme našli..." Odette si v mžiku odkašlala, aby tím zakryla své krátkozraké přeřeknutí. „Našla jsem ji–"
„Tedy našli jste? Kdo?! Řekni mi, kdo všechno spřádá plány, jak ochránit půlčíka?!" pochopil rychleji, než by stihla okem mrknout, ale vlastně to tak bylo lepší. Knedlík v jejím krku rostl do obludných rozměrů.
„Hračkáře i knihovníka můžeš klidně vynechat, o těch nemám sebemenších pochyb. Ale kdo dál?! Snad elfka?!" vrčel král mezi zaťatými zuby. „Čí záměr je celý tento úskok?! Čarodějův?! To on tě hanebně využil? Nastrčil, abys mě přesvědčila?"
Tmavovláska vehementně zakroutila hlavou: „Tak to není. Hledat podobný zápis bylo nápadem pouze mým. Gandalf Šedý ani nic netuší. Věřte mi."
„Jenom tvým?" Král si promnul ustarané čelo. Teď zněl více zaskočen, nežli rozhořčen. „A věřit ti?Mohu vůbec ještě?" Oči měl najednou studené a ten pohled Odette zabolel. Pohled i slova. „Znovu se tě ptám. Kdo další? Kdo všechno?" Thorin patrně nemínil ustoupit a Odette si připustila, že když bude zatloukat, všechno jenom zhorší.
„Jeho Výsost, princ Kili," začala tedy rozvážně, avšak král se rozkřikl znovu. Sotva stihla doříct první jméno.
„No samozřejmě!" bouchl dlaní do stolu. Jenže jakýkoli pohyb, vyjádření emocí, třebaže prudké, bylo vlastně dobré znamení. Odette dávno věděla, že ve chvílích největší zuřivosti král zůstává nehybný, strnulý a přezíravý, naopak láteřivého Thorina bylo možno přirovnat k onomu pověstnému psu, který sice štěká, ale nekouše. „Co bych také mohl očekávat od poblázněného kluka, jakým je mladší z mých synovců?! Od pošetilého dítěte s dětským smýšlením!"
Až teď. Až teď Odette cuklo ve víčku. Nebylo to kvůli zvýšenému hlasu, nýbrž významem slov, která Thorin chrlil ze zamračených úst. Sama přece byla od Kiliho starší jenom o pár let, což dle trpasličího měření času znamenalo, že vlastně skoro vůbec. Nemohla se tedy ubránit vtíravé myšlence, že i na ni Thorin možná hledí obdobně. Jako na bláznivé dítě, které se kdysi zavázal vzít pod svoji ochranu, pokud bude potřeba. Jako na obyčejnou další starost. To bolelo ještě víc.
„Fili?" dodal za moment, už o něco klidnější.
„Princ Fili ne." popřela Odette, odhrnujíc si pár uvolněných vlasů z tváře. „Jenom mistr Bifur a mistr Nori." Král ji bez přestání pozoroval pohledem ostříže. Netroufla by si lhát.
„Ovšem, Výsosti, to skutečně já, a pouze já, jsem je všechny přesvědčila k pátrání. Proto, pokud se hněváte...? Hněváte se?"
„Nevím." Thorin, již po několikáté zhluboka nasál vzduch do plic, aby jej hned všechen prudce vydechl. „Ale jsem zklamaný. Mylně jsem se totiž těšil domněnkou, že od jistých dob mezi námi vládne důvěra. Mohlas mi přece bez obav povědět, proč stále někam odbíháš, či nikde nejsi k nalezení. Pravda, asi bych nejásal, ale třeba bych dokázal pochopit. A ty sis třeba ušetřila práci. Především však, nemusel bych se strachovat, zda se o tebe nepokouší nevolnost, nebo, nedej Mahal, nějaká zlá choroba."
„Promiňte," špitla Odette velmi tiše. Lapala po dechu. Čekala výtku, samozřejmě, ovšem výtku úplně jiného druhu. Zastyděla se.
„Čehož tedy po mně žádáš?" nespěchal král, než promluvil znovu. Znovu rozhodně. Kratičká starostlivost byla tatam. „Abych tento precedent snad použil před soudem? Uvědomuješ si vůbec, co ty věty říkají?"
Odette vážně přikývla. Dobře věděla, že někteří by si je mohli vyložit po svém. Mírně řečeno, velmi fantaskně.
Král si znovu těžce povzdechl.
„Očerňují mé předky a rod!"
„Jedny očerňují, druhé vyzdvihují," opovážila se mírně namítat, neboť i šlechetný král Thráin byl přece Thorinův předek. A to bylo důležité. Nyní si přece mohl vybrat, jakého příkladu bude následovat. Nyní dostal volbu. Měl by být rád, jenže nebyl. Akorát dlouze mlčel.
„Odette," oslovil ji nakonec, „už dříve jsem ti jasně vysvětlil, že o osudu hobita nemíním nadále diskutovat. Nejsem šťastný ani vděčný za novoty, které jsi mi donesla. Já už jsem byl rozhodnut."
„Byl jste?" neodolala možnosti chytit krále za slovo. Vskutku, neměla by tak činit, ale ta malá jiskřička doufaní zapraslala a zahořela zas o malinko silnějším plamínkem. „Znamená to tedy, že nyní, za těchto nových okolností, míníte svůj verdikt ještě uvážit?"
„Tu knihu musím řádně prostudovat, ale i tak... Pochop," dodal závažným, však velmi unaveným tónem, „doba je nejistá. Situace v Království je nejistá. Pokud tyto řádky přečtu přede všemi," přiložil na knihu otevřenou dlaň, jako by chtěl zakrýt, co v ní stojí – i před vlastníma očima, „odhalím skutečnosti, které by lépe zůstaly zapomenuty. Zrádné karty mi zde podstrkuješ. Nevím, jestli s nimi mohu hrát. Nevím, jestli vůbec chci. O co vlastně? O čest zrádce?"
„Hrajete rovněž o svoji čest," Odette nemohla jinak, než znovu namítat. Třebaže by si král mohl její slova vyložit špatně, jako urážku, nebyla špatně myšlena. Vzdyť o Thorinovu čest jí šlo vlastně ze všeho nejvíc. „A výhrou vám může být čisté svědomí."
***
„Hrozné!" zhodnotila vlastní odraz v honosném zrcadle, které zdobilo její zbrusu nové komnaty. Viděla sebe samotnou, oblečenou v dlouhých šatech smetanové barvy. V šatech s dlouhou suknicí, v pase úzce stažených tmavozelenou stuhou, šatech s výstřihem a výšivkou. Nebyly nové, dovezla si je, ale zatím nikdy nikam neoblékla. Nebylo kam. Na běžné nošení příliš nepraktické, příliš okázalé.
Špičkou boty nadzvedla lem sukně, otočila se nejprve napravo, hned potom nalevo, a pak si stoupla znovu zpříma. Zvedla ruce v rukávech, jejichž cípy sahaly až kamsi ke kolenům, aby je zase nechala klesnout podél těla a zakroutila hlavou. „Jako přerostlá panenka na hraní!"
Dnešní večer měl být slavnostní, a proto se i Odette zachtělo vypadat slavnostně. Rozdílně, než kterýkoli jiný, všední den. Prostě toužila působit doopravdy žensky a připadat si krásná, a přesně k takovému účelu měla sloužit krumplovaná toaleta.
Povzdechla si, neb všechno se zdálo být jen marnost nad marnost. Krále večer nespatří, jasně se totiž vyjádřil, že má příliš mnoho restů a příliš málo nálady se pobavit. A teď i to, co zrovna viděla v zrcadle, zdaleka nebylo podobno obrazu, jaký si vysnila v hlavě. Ne, že by snad splývavé šaty nebyly hezké, že by jí vůbec nepadly, nebo že by sebe samotnou považovala za ošklivou. To věru ne, ale... Jen si prostě připadala divně. Rozhodla se tedy, že cítit se takto nesvá je jen zbytečné trýznění, a že bude lepší róbu zase svléct. Pověsit v koutu skříně v zapomnění a obléci něco méně nápadného. Avšak, než stihla úmysl ve skutek proměnit, uslyšela krátké zaklepání na dveře. Podivila se, protože nikoho nečekala. Šaty, nešaty, vyrazila prvně otevřít a říkala si, že pokud je to Ori, tak ten se jí smát nebude, a pokud Bofur, jeho narážky přestojí s hlavou vztyčenou.
Jenomže pohled, který se Odette naskytl hned poté, co vcelku bezstarostně vzala za kliku, jí málem podrazil nohy v kolenou. Nestál tam totiž ani Hračkář, ani knihovník...
***
„Půjdeme?" otázal se Thorin samozřejmě, ačkoli věděl, že nebyli nikterak domluveni. Neodřekl si však svou pobočnici sjet pátravým pohledem. Od hlavy až k patě.
Pozvedl koutky, vypadala totiž... Neměl slov, prostě překrásně. Lovil v paměti, zda ji již dříve spatřil v takových šatech, a usoudil, že nikoli, což zhodnotil jako nehorázný zmar. Dlouhé, bílé sukno splývalo po štíhlém těle a tvořilo okouzlující kontrast s vlnami tmavých vlasů, jako tenkrát rozpuštěných. To jí ostatně nejvíce slušelo, činilo tolik křehkou a líbeznou, jako vílu, křehčí nežli nejtenčí pláteček slídy. Škoda jen, pomyslel si, že se nikdy nezdobila šperky. Třeba náhrdelník z kamenů zářících jako světlo hvězd, jak ten by se vyjímal v poodhaleném dekoltu. Och, i jindy poněkud bledší rty si zvýraznila jakousi červení a král polkl slinu.
„Kam?" zeptala se, očividně trochu vyvedená z míry. „Tedy... chci říci... ano, jistě, hned. Jen se musím ještě... převléknout."
„Převleknout se?" nyní tak úplně nerozuměl král. Vždyť mu připadala nachystaná, jak se patří. „Netřeba se převlékat, ty šaty ti velice sluší. Jdeme hned."
Poslechla, však z komnaty vycupitala tak neochotně, jako by ji tam držela nějaká neviditelná, magická síla. Musel si dávat pozor, aby se nezačal usmívat až příliš sebestředně.
„Změnil jste nakonec názor?" ozvala se po rozpačité chvíli, kdy bylo slyšet jen klapání střevíčků, které obvykle také nenosila.
„Ano," přikývl Thorin. „Mělas pravdu," dodal ještě, neboť ženám se obvykle líbí pocit, že ji mají. Po dnešním odpoledni, kdy jej tolik zaskočila jednak ošidnou knihou, ale hlavně důvtipem a uvažováním, které by nečekal ani od někoho tak bystrého, kým byla jeho pobočnice, ji chtěl nějak potěšit. Chtěl, přestože ona jej nepotěšila vůbec. Precedent... Zatracený precedent! Teď ale mínil být pozorný, jelikož na ni prve zvýšil hlas. Znovu tak učinil, i když věděl, jak moc si podobné chování pokaždé vyčítá.
Stále mladou ženu sledoval koutkem oka. Dobrotivý Mahale, vážně jí to slušelo!
„Občas bych vskutku měl směnit práci za trochu veselí," pokračoval, aby alespoň mluvil, když už civěl jako sotva dospělý mládenec na podkasanou pastýřku. „Navíc dnes je úplňková noc, a ta si žádá řádné oslavení."
Usmála se a on též. Usmívali se a hovořili až do doby, kdy stanuli před branou honosící se příznačným nápisem Bomburova krčma. Hlahol, smích i úryvky nějaké otřepané písně se nesly až na chodbu, z čehož Thorin usoudil, že zábava je v plném proudu. Snad se začínal i trochu těšit. Zbytečně neváhal, otevřel dveře a vstoupil.
Veškerý hluk rázem utichl, když se on, král pod Horou, zjevil vprostřed bujaré společnosti. Celý sál sklonil hlavy v projevu úcty. Thorin tím nebyl nikterak zaskočen. Dávno přivykl, že kamkoli vešel, dívali se na něho, když mluvil, poslouchali, a samozřejmě se klaněli. Nevadilo mu to, ba právě naopak. Proto se přece narodil. Takových poct mu propůjčovala krev, jež mu kolovala v žilách. Nestihl však více rozjímat, neboť se k nim řítil Bombur a doslova halekal: „Vaše Výsosti, drahá Odette! Vítejte! Vítejte!"
Krčmář je zavedl do salónku určeného pro významné hosty, kde již mnozí seděli. Pili a rozmlouvali u jediného dlouhého stolu uprostřed síně plné hořících pochodní, svící, dýmkového kouře i podnosů s nejrůznější krmí, pečínkou na cibuli, uzeným s okurkami a křenem, ovocem i vyhlášeným sladkým od paní hospodské. Ve středu všeho toho jídla se dokonce tísnila i váza s květinou – s určitostí rovněž ženská práce.
Thorin vyrazil do čela, chystaje se posadit po pravici Balina, který v tu ránu přestal horlivě diskutovat s bratrem a pozdravil krále obvyklým, takřka otcovským úsměvem. Pomyslel si, že i jemu se jistě honí hlavou podobné věty, které i Odette zmínila toho dne. Že by se měl občas obveselit. Určitě.
Vyhnul se Bofurovi, který se prosmýknul okolo, tančil a hrál na píšťalu. Bušením lžícemi o desku stolu jej rytmicky doprovázel bratranec Bifur. Král se s humorem rozpomenul na hodokvas v Roklince a jenom čekal, kdy po sobě trpaslíci začnou házet zelné listy.
Oproti Dorimu seděl Ori. Thorin si všiml, že právě knihovník má vedle sebe jedno volné místo. Rychle tedy odsunul židli napravo od té své a nabídl ji Odette dřív, než by se stihla pořádně rozhlédnout. Tušil, že by možná chtěla jít za tím naivním a zatraceně mladým pisálkem, což by králi rozhodně nebylo po chuti.
Místo po králově boku neodmítla, však tam přece patřila. Ale zdála se být zase rozpačitá. Thorin se, ne prvně, divil proč. Dobře vzpomínal vypjaté chvíle, kdy se Odette nebála sveřepě promluvit, třeba až na samé hranici drzosti, a naopak v okamžicích uvolněných, ničím zvláštních, její líce bezdůvodně nabývaly odstínu dobře uzrálých jablek. Do toho všeho ji ještě oslovil Kili, až moc veselý, oproti předešlému dni jako výměněný, vykřikoval, jak jinak, než naprosto nevhodně a hloupě. Hulákal na celý stůl, že dneska prý Odette vypadá jako holka. Než se Thorin stihl ovládnout a nebýt tolik osobní, už synovce tvrdě sepsul, navíc ještě s poznámkou, že jindy tomu přece není jinak. Žádná z dam se mu totiž nezdála být více ženou, nežli právě ona. Roztomilá tmavovláska, kterou horkost neopouštěla, spíše naopak. Proto po tom tlučhubovi ještě blýskl očima a zle se zamračil, jak nejvíce dovedl. Tuze by si přál mít teď v ruce rákoskou, co v Modrých horách stávala opřená v koutě jídelny a oba bratři ji znali velice důvěrně. Tuze rád by ji teď znovu použil.
Vzápětí se vzedmul nový, všeobecný smích, avšak tentokrát nikoli navrub královy pobočnice. Veškerou pozornost k sobě strhla Gloinova choť Melsa, marně se pokoušejíc dostat na kutě synka Gimliho, rozšafného hocha, o kterém se král během cesty dozvěděl vše podstatné i nepodstatné, a to včetně velikosti jeho onucí. Kluk se vzpouzel, jako by jej bral do lítých spárů ranhojič, a ne do vlídných rukou vlastní matka. Táhla toho klacka div ne smykem, načež se jí stejně zase vyvlékl. Samotná, věru dobrosrdečná trpaslice totiž budila respekt jenom pramalý, když její manžel nebyl přítomen. Zrovna doprovázel bratra do Temného hvozdu, kam se pustili za obchodem. Nicméně během téhle komedie, Thorin nejen že zapomněl na celkovou svou rozmrzelost, nýbrž i připil s Norim, a také s bratrancem Dáinem, který jistě neměl sklenku první ani pátou. Pro tento večer se rozhodl složit z hlavy korunu a bavit se obklopen svými druhy jako dřív. Jako tenkrát během výpravy k Hoře, kdy sedávali v kruhu kolem ohně, mluvili a plánovali, pili a zpívali dlouho do noci. Překvapila ho ta chvilková nostalgie, v níž zavzpomínal na časy, kdy byl ještě pouhopouhým vůdcem trpaslíků – Thorinem Pavézou.
Zabloudil pohledem ke druhému konci dlouhého stolu, kde seděl půlčík s čarodějem, a příjemné vzpomínání bylo rázem zase pryč.
„Koukám, Výsosti, že nestíhám donášet," vytrhl jej z úvah rozradostnělý Bombur, ruce plné orosených holb. „Inu, povězte mi, pil jste někdy lepší pivo?"
„Nikdy," přiznal bez okolků král a převzal další džbán z rukou krčmáře. „Vskutku výtečné." Nezdráhal se chválit dobrou práci, navíc práci takto záslužnou. Místní pivo bylo skutečně akorát hořké, syté a také správně vychlazené. Nedalo se srovnat s tím, co pili dřív. Proto se ihned s chutí napil.
Dojatý hospodský skoro vypískl: „Víte, Výsosti, že tuhle recepturu jsem ladil dlouhých dvanáct let? No ano, na mou věru dvanáct! Ještě tenkrát v Modrých horách. Také ji teď střežím víc, než svou vlastní ženu," smál se, avšak Thorinovy rysy zůstaly nehybné. Okamžitě přestal vnímat, co mu podsaditý chlapík vykládá a zrak upřel na ženu po své pravici. K té se totiž naklonil knihovník a cosi jí špital přímo do ucha. Král se zacítil znovu rozladěn, neboť mladý trpaslík stál až zbytečně blízko, až příliš blízko tmavohnědým loknám, hladkým lícím a červeným rtům, až moc důvěrně hovořil. Thorin sevřel v prstech okraj židle, až dřevo zapraštělo.
Opovážlivý floutek však měl nakonec více štěstí, nežli rozumu, jelikož jej bratři záhy zavolali k sobě. A on velmi neochotně šel. Ovšem i za ten krátký moment král stihl vypít jednu kořalku s Dwalinem a jednu také sám.
Večer rychle ubíhal, pivo teklo proudem, zrovna tak i pálenka, a Thorina se postupně zmocňovalo blažené uvolnění. Zpívaly se balady. Zprvu vážné, o putování k Hoře, o odvaze a bohatství trpaslíků a král se dokonce nechal přesvědčit, aby i na harfu zahrál. S potěšením zjistil, že Odette jej zálibně poslouchá, a tak ochotně přidal ještě jednu píseň. Sice smutnou, ale dle jeho mínění velice hezkou. Pro ženské uši jistě vhodnější než ty, co přišly posléze. Možná méně vážně a více rytmické, však stejným dílem také neslušné, o děvčatech a pití, a potom hned zase jiné, o pití a děvčatech. Když i písně omrzely, trpaslíci začali filosofovat, jak jinak, než o děvčatech a pití.
„Není ošklivých dam," škytl jindy odměřený Dori. „Ty, kterým nebylo naděleno po těle či ve tváři, o to více krásnou duši mívají."
„Ha," zařehtal se Nori, „a to ti někdo řekl, bratře, nebo z tebe mluví zkušenost?"
Dori znovu škytl, pak se zamračil.
„To se prostě stačí napít," utrousil Dwalin, utíraje si z vousů pivní pěnu, „a zhasnout svíce. Potom ani krásná duše nevadí." Salónek propukl v hurónský smích. Smáli se všichni včetně krále, však s výjimkou přítomných dam, Oriho a Bilba.
Thorin znovu připil na zdraví a dobrou práci, tentokrát s Bifurem. Záhy nato zase s Dáinem, co už sotva pletl nohama, na slávu Ereboru i Železných hor. Rovněž nenápadně pozoroval Odette. Ustavičně. A mohl být vcelku spokojen, třebaže skoro celý večer rozmlouvala s elfkou. Nebyl sice nikterak nadšený, že je nucen sdílet jeden stůl s tou lesní potvorou, ale s ohledem na Kiliho ji nechtěl vykázat. Princ by jistojistě odešel též a král nechtěl kazit tento večer jemu ani sobě. Hlavní přece zůstávalo, že se žádný z mužů nepřiblížil tak troufale blízko k jeho pobočnici, jako předtím knihovník. Žádný, až do teď!
„Smím prosit, krásná paní?" zaslechl Bofurovo vyzvání k tanci. Z očí mu vyletěly blesky, ale to bylo asi tak vše.
„Bude mi ctí," zněla Odettina velmi kladná odpověď. Zvedla se a přijala nabídnuté rámě. Králi proto nezbylo, než s nevolí sledovat, jak si ji ten otrapa odvádí na parket. Jak se tam drze dotýká jejího těla – prsty by mu nejraději zpřelámal! U vousů samotného Durina, vždyť ani ona se nezdráhala! Bezostyšně se vlnila v rytmu hudby, svůdně jako nějaká nymfa. Tentokrát by zasloužila spíš, než když porušila zákazy. Navíc tančili snad celou věčnost, a také se smáli. Thorin nevěděl proč, netušil čemu, avšak hlavou mu letěly ty nejstrašnější předtuchy.
„Na tebe? Na tebe si najdu čas vždycky, to přece dobře víš," zaslechl i část Hračkářovy mluvy, a to ve chvíli, kdy se vraceli zpět ke stolu. Zlost králem cloumala desetkrát víc, když se Bofur opovážil políbit hřbet Odettiny ruky. Než se dívat na podobné divadlo, rozhodl se raději odejít.
Thorin litoval, že do krčmy vůbec zavítal, když tu akorát směnil jedny chmury za druhé. Rovněž také zalitoval, že svou pobočnici nenechal se převléci. Alespoň by nebyla tak půvabná a nelákala lačné pohledy mnohých trpaslíků, kterých si byl velmi dobře vědom.
Ještě chvíli vyčkal, jelikož nechtěl hrubě přerušit Balina, který k němu zrovna promlouval i přesto, že jej vůbec neposlouchal, neodpovídal. Nic ho nezajímalo, chtěl prostě jen jít. Jenže v ten stejný moment, Odette samotná vstala od stolu. S rozpačitou omluvou, že vína už bylo dosti, se chystala k odchodu. Thorina napadlo, zda by neměl jít s ní. Nějak nenápadně. Bylo znát, že mladá žena už má trochu hladinku.
„Počkej, půjdu s tebou!" vyhrkl zbrkle Bofur a vyrazil za Odette div ne pokusem. Král tudíž akorát mrzutě hleděl, jak oba mizí v davu. Jak odchází společně!
„I já se odeberu ke spánku, Výsosti," poznamenal se zívnutím Balin. „Mládí mě již opustilo a s ním i touha vydržet až do svítání." Pomalu se vzdálil a zanechal Thorina o samotě, jen s korbelem plným piva a hlavou plnou černých myšlenek.
„Bombure, láhev!" král se rozmyslel zůstat a zpít se do němoty. Však nebylo mu zřejmě přáno v tuto noc.
„Směl bych si přisednout?" zaslechl hlas toho, po jehož společnosti toužil ze všech nejméně.
„Již jsem na odchodu," vrátil se rychle k původnímu záměru a výmluvně odsunul pivo, aby svému tvrzení dodal na zřeteli.
„Ale jděte, vždyť jste ještě ani nedopil," nadhodil bezstarostně vysoký muž a už seděl po Thorinově pravici, aniž by se obtěžoval čekat na svolení.
„Co tedy máte na srdci, Gandalfe?" zeptal se král přímo. Snažil se znít tak moc jedovatě, aby veškerá nevole nešla přeslechnout. Z mnohé zkušenosti totiž věděl, že zbavit se čaroděje bývá složitější, než odhánět obtížný hmyz. Trochu se zamyslel a jeho konečné rozhodnutí pak nabylo úplně opačného rázu. Poskytne starci sluchu bez okolků, neb čím dříve tak učiní, tím rychleji bude pryč. Korbel přitáhl zase zpět, prozřetelnost totiž pravila, že ho ještě bude potřeba.
„Jděte za ní, vy pitomče!" šeptl Gandalf, naštěstí nakloněn tak blízko králově hlavě, že ho nikdo další slyšet nemohl. Ten prudce zvedl hlavu a pohlédl do kmetovy zvrásnělé tváře. Když spatřil krátký úsměv, semkl dlaně v pěst.
„Co prosím?!" vyhrkl, sic rovněž polohlasně, ale zato s neskrývanou zlobou. Nebylo to ani tolik kvůli pitomci, kterým jej kouzelník tituloval, nýbrž pro nehoráznou drzost omšelého dědka, který nestydatě strkal nos do soukromí pána domu, jehož pohostinnost přijímá. „Jak se opovažujete?!"
„Jak?" rozšířil ústa Gandalf, nepochybně se dobře bavil. „Řekněme, že z pozice osoby starší a více moudré. Nezapomínejte, drahý příteli, že já jsem rokoval s vaším otcem Thráinem už v dobách, kdy vám chůva ještě měnila plínku, či z vám z brady otírala mléčnou kaši." Thorin zuřil.
„Říkám, jděte za ní. Jděte za ní dřív, nežli to udělá někdo jiný." Ano, právě teď přišel zrovna ten okamžik, kdy trpaslíkův vztek docela zmizel a nahradila jej o to horší panika. Rovněž obličej dosud spíše brunátný, králi nyní mrtvolně zbledl.
„Vy myslíte...?" vydechl otázku, kterou ani nedovedl dokončit. Hlas by se mu totiž jistě zlomil jako stéblo suché trávy, což se nakonec stávalo jenom a pouze tehdy, pokud mluvíval s čarodějem. Nikdo jiný nedokázal zabrnkat na ty nejtenčí struny v Thorinově mysli a veškeré obavy shrnout do jedné jediné, všeříkající věty.
„No samozřejmě!" zalomil rukama starý muž. „Co jste si myslel, u všech Valar? Snad, že se mladé a vskutku pohledné dívce, kterou vaše pobočnice bezpochyby je, nikdy nezačne žádný muž dvořit? Jistěže začne a ona přijme. Ano, v srdci i na loži přijme jiného, pokud to dopustíte."
„Víte přece," odvětil Thorin zasmušile, střídavě zatínaje a rozevíraje dlaně, „že já ji oslovit nemohu. Nemohu se rozptylovat city ani poblouzněním, odklánět pozornost od Ereboru. Nesmím povolit. Dovolit si nebýt pevný jako kámen, jako sama Hora, to bych byl potom špatný král." Zdráhal se pomalu uvěřit, že se dobrovolně svěřuje kouzelníku, kterému nejednou nemohl přijít na jméno. Alespoň, že Gandalf nebyl trpaslík, což snad poprvé za celou jejich společnou známost skýtalo výhodu. Nemusel být proto tolik opatrný a nemusel se hájit. Nemusel čelit šokovaným pohledům, jakých by se jistě dočkal od svých lidí, jistě i od přátel.
„Ach, Thorine," přešel Gandalf do chlácholivého tónu, což krále snad ještě více drásalo, „proč od sebe odháníte štěstí?"
„Protože musím!" ztratil kontrolu mladší muž a štekl jako pes zahnaný do kouta, přesně tak se cítil. „Já jsem král Durinova lidu a ona je. Vždyť ona není..."
„A to vám vadí?!" osopil se Gandalf, tentokrát rázně, a Thorin se úplně klidně nechal okřikovat jako nějaký spratek. „Cestou k Osamělé hoře jste o sobě prohlašoval, že nemíníte být zpátečnický panovník. Že netoužíte obnovit Erebor v podobě, v jaké se nacházel za dob vašeho děda. Uznal jste, podotýkám, že velice moudře, práva ženy napůl lidské. Dopřál jste jí postavení, jež jí patří, a teď vám najednou vadí smíšený původ?"
„Ne! Jistěže ne!" král vyhrkl nahlas dřív, než zase klesl do tiššího tónu a rozhlédl se kolem. Nevedli zrovna rozhovor pro cizí uši. „Mně ne." Mohl by klidně přísahat na památku otce i matky, že tomu tak skutečně je. S pouhou Odettinou existencí se stihl vyrovnat už před mnohými léty, což ovšem dnes jenom málo znamenalo. Hluboká propast ležela mezi přijmout a milovat.
„Velice rozdílné věci zde srovnáváte, čaroději." Thorin se nadechl a slíbil sám sobě, že odteď už bude znít jenom vyrovnaný. Že přestane odkrývat více ze své duše, nežli to, co dosud dával na odiv. „Lidem mohu vládnout, uvítat je na svém dvoře, darovat jim postavení, ale naproti tomu, ach. Já Odette nemohu prohlásit za svou družku. To by bylo prostě... příliš. A věřte mi, Tharkûne, že jako řadový trpaslík bych se hrdě postavil každému nepochopení, protože ve svých očích bych nechybil a necítil bych stud. Jenže já jsem král! Jsem nucen ctít svůj odkaz, své předky i Durinovu linii. Královskou linii."
„A ctít je můžete dál," povzdechl si hlasitě šedovlasý. „Thorine! Já sám jsem přesvědčen, že v budoucnu přijde den, kdy zemi bude obývat jen jeden jediný národ. Kdy se veškerá krev promísí, elfská, hobití, lidská i trpasličí."
Gandalf důležitě přikývl, asi na znamení, že nežertuje. „Doba se mění, příteli. Sám dobře víte, že trpaslic se rodí čím dál méně a stará dogmata již dogmaty nejsou. I váš lid se musí změnit, pokud míní přetrvat. Jiný byl Erebor před příchodem Šmaka a jiný je dnes – přirozeně. Nyní jste vy král pod Horou a Hora bude taková, jakou ji vy ustanovíte. Staré tradice, ano, jsou věcí jistě úctyhodnou, nabádají k zamyšlení a svádí k následování, ale i za cenu vlastního štěstí? Nezdá se vám právě ta cena až příliš vysoká? Povězte mi, Výsosti, skutečně si myslíte, že dobrým králem může být ten, kdož v sobě dusí cit a živí prázdnotu?"
Thorin neodpovídal, ani za Gandalfem neotočil hlavu. Jenom se napil rezavého moku, už poněkud teplého. Upřeně hleděl před sebe a uvažoval, zdali by stařec mohl mít pravdu. Uvažoval, zda takovou pravdu může vzíti za svou. Snad... snad by jednou našel způsob jak ji mít.
„Nebuďte blázen, Thorine! Nikomu není nic po tom, koho zvete do svého života, ten je totiž jenom váš, třebaže jste král."
Možná to bylo veškeré pitivo, možná dlouho potlačovaná touha, možná obojí, co králi pomohlo osmělit se a váhavě přikývnout. Též podivná laskavost a síla čarodějových slov mu brala schopnost reagovat, však zároveň dodávala kuráže, aby jim snad uvěřil.
„Mahal vám seslal lásku až k rukám," navázal Tharkûn v podobném duchu, „to je obrovský dar. Dar, který si zaslouží otevřít každý bez výjimek. Nenechte si jej tedy ani vy mezi prsty proklouznout. Nemrhejte požehnáním svým ani Odettiným, a to jenom kvůli nesmyslným předsudkům. Co když právě ona je vaším osudem? Vaší nadějí oprostit se od neovladatelné touhy po věcech hmotných?"
„Takoví jsou všichni trpaslíci!"
„To vykládejte havranům, ne mně! Thorine, vidím, jak se na ni díváte. Jak ji stíháte starostlivými pohledy celý večer a stejnými pohledy propichujete každého muže, sotva se k ní přiblíží."
„To jsem tak průhledný?" zvedl zraky mladší muž. Na svou otázku nepotřeboval žádné rozhřešení, stačilo, jak výmluvně se Gandalf ušklíbl. Těžce vydechl. „Co když mě odmítne?"
„Myslel jsem," zachechtal se pobaveně čaroděj, „že jste zkušený muž – protřelý." Potom se na moment odmlčel, aby si zapálil dýmku. Thorin pokorně čekal, ačkoli bytostně nesnášel podobné dramatické okamžiky. „A vy zatím nosíte klapky na očích. To jste si doopravdy nevšiml, že ani ona z vás nespustí ty své?"
„Nevšiml!" ucedil král. Už mu ani nevadilo, že si z něj vysoký muž nepokrytě tropí žerty. Co také mohl očekávat, pokavaď před chvílí odhalil své nejniternější emoce i pečlivě ukryté a zakrývané tužby? Víc už se nemohl ponížit. Nebo snad mohl? „Gandalfe?"
„Jsem vám k službám, příteli," zamumlal čaroděj, dýmku pohodlně v koutku úst.
„Opravdu se na mě dívá?"
„Nepochybně."
Thorin se ještě naposledy napil, aby mu cestou nevyschlo v hrdle, a pokynul vysokému muži na rozloučenou. I Gandalf mu pokynul nazpět. Otočen zády král už nemohl vidět, jak si kouzelník spokojeně promnul dlaně a šibalsky se zazubil.
***
Spěchem udýchaný stanul před dubovými dveřmi s rytými ornamenty a netrpělivě na ně zaklepal. Tak netrpělivě, aby mladou ženu třeba i vytrhl ze spánku, pokud by se již oddávala snění. Vše, co měl na jazyku, musel říci hned. Než by jej zas přemohla obava či pochybnost. Čekal, nervózně přešlápující z nohy na nohu.
Zkusil klepat znovu, ještě jednou, a pak i do třetice. Avšak odpovědi se mu žádné nedostalo. Tentokrát nikdo neotevřel.