Zastavila jsem Věrného, tak jako ostatní elfové své koně. Právě jsme vyjeli z Hvozdu a já jen mohla tiše sledovat, jak se stromy zase zařazují na své místo.
Celou tu dobu, co jsme Hvozdem projížděli a dokonce i při táboření, nám stromy samy vyšly vstříc a rozestupovaly se tak, aby nám umožnily ničím nerušenou cestu vpřed.
Otočila jsem svého koně, abych mohla vidět na celou formaci elfů. Ti, kteří budou odteď pokračovat pěšky seskakovali ze hřbetů neosedlaných koní, pohlazením a hřejivými slovy jim děkovali za jejich pomoc. Pak se stádo koní v čele s tou mladou elfkou na strakatém koníkovi rozběhlo zase zpět.
Teď už pěší vojáci utvořili nacvičenou formaci a dál čekali na rozkazy svého velitele. Elf v sedle mohutného šedáka se rozjel vstříc svým svěřencům a udílel svá nařízení k hromadnému a co nejrychlejšímu přesunu.
„Nejdéle zítra o poledni bychom měli dorazit k Vlčímu hradu," přijel k boku Věrného Janko se svým koněm.
Zadívala jsem se na rytíře a kývla na srozumění, že souhlasím.
Pak se vyrazilo na cestu. Po přítmí lesa a starých strážců s věkovitou kůrou jsem změnu krajiny vítala. Všude kolem se zdvíhaly kopce a v dálce dokonce i vysoké štíty dvou největších hor. Zavěty a Patjy. Někde tam na jejich úbočí z druhé strany, než právě přijíždíme, se nachází Vlčí hrad, takže mi vůbec nebylo jasné, jak je možné, že cesta k našemu cíli bude trvat sotva den a půl. Od rozednění a výpravy na naší dnešní cestu uběhly sotva dvě hodiny, takže máme dnešní den ještě celý před s sebou, ale nikdo z nás, kord když teď máme jednotku pěších vojáků, nemůže cestovat bez přestávky. Věřila jsem však, že Janko svůj kraj dostatečně zná a povede nás přes různé zkratky tak, aby nám cesta trvala o více než polovinu času než byl můj časový odhad.
Následovala jsem, tak jako ostatní rytíře na jeho bojovém koni, hned vedle mě kráčela ta plavá okupovatelka srdce mého hřebce. Taky si jí Věrný žárlivě střežil a běda jinému koni, jakmile se dostal příliš blízko.
Nikdy jsem takové chování u svého koně nezpozorovala, ale pokud to bylo stále únosné, nevěnovala jsem tomu příliš velkou pozornost.
„I takhle může vypadat láska," smál se chování mého koně Leonas.
„Láska? Spíš přespřílišná žárlivost," komentovala jsem to a přitáhla otěže, aby si hřebec neusmyslel, že i kůň před ním je příliš velkou hrozbou.
Leonas se jen mému tvrzení tiše zasmál a pohladil po krku svou klisnu, dál mi nevěnoval pozornost. V tichu přerušovaném jen duněním kopyt na trávě a frkáním koní jsme dorazily k vysoké skále, cesta už nepokračovala nikam jinam. Janko zastavil svého koně a čekal na nás.
„Kudy teď pojedeme?" ptala jsem se a sledovala terén kolem skály. Napravo se prudce zvedal svah a vlevo bylo akorát vysoké křoví. Ocitli jsme se snad ve slepé uličce?
„Přímo skrz," ukázal na skalní stěnu Janko a nevšímal si našich nechápavých pohledů. Opustil sedlo a přešel ke skále. Chvíli se na ní díval a pak našel, co hledal. Chytil skalní výčnělek a bez viditelné námahy odsunul kus skály stranou. Vytvořil se tak velký průchod.
Do pukliny mezi jednotlivými kusy skály jen stěží dopadalo světlo. Vchod ještě zalévalo světlo z venku, ale pak nebylo nic jiného než nepropustná tma.
„Tudy?" zhrozila jsem se.
„To není nic strašného, elfové umí vykouzlit dostatečně světla," řekl Leonas, snad aby mě uklidnil. Podívala jsem se na něho.
„Světlo ne," zarazil ho Janko. „Do průchodu Hor se se světlem nesmí, ale nemusíte se ničeho bát. Terén je rovný a nehrozí žádné nebezpečí pádu ani koním," uklidňoval nás.
Nedůvěřivě jsem na něho pohlédla. Netušila jsem, zda je možné přimět koně vstoupit do temného průchodu. Lidé se ještě dají nalákat, ale koně?
Na znamení mých obav Věrný přešlápl a pohodil hlavou.
„Nezdá se mi to zrovna vhodné," trvala jsem na svém.
„Máš snad strach?" ozval se Leonas vedle mě.
Chtěla jsem něco rychle odseknout, aby si snad nemyslel, že bych se bála tmy. Vždyť je to jenom tma. Černé nic, ale pak se ke mně dostala jiná myšlenka.
„Nejde tak o tmu, jako o stopu Osudu. Ta dívenka mluvila o vlcích a vlci asi nežijí uvnitř hory. Něco mi říká, že máme jít přes Hory ne skrz ně," proti tomuhle argumentu nemohl ani Leonas nic namítat.
Pak se ozval Janko: „K vlkům máš jít ty, ostatní jsou potřeba na Vlčím hradě,"
„Máš pravdu," souhlasila jsem, „půjdu tedy sama," navrhla jsem. V tu chvíli se do mě zabodl pár královských očí. „Neboj se, jsem zvyklá cestovat sama," uklidňovala jsem případné pochybnosti elfa.
„Nevíš, jak zní naše dohoda?" otázal se. Chtěl jít se mnou, připomněla jsem si.
„Dobrá," souhlasila jsem, „smíš jít se mnou, ale...,"
„Jestli chceš namítnout, kdo povede elfy," zarazil mě dřív, než jsem vyřkla myšlenku, „dovol mi, abych ti připomněl, kdo celou dobu dohlíží na vojsko?"
Měl pravdu, většinu cesty strávil po mém boku. Tedy můj Věrný se dožadoval přítomnosti jeho klisny, abych byla přesnější. Klidně jsme každý mohli jet svoji vlastní cestou někde mezi ostatními, ale to můj kůň...pohladila jsem Věrného omluvně kolem krku. Nemůžu přece všechno svalovat na něho. Kdybych chtěla, jistě by se podřídil mým příkazům.
„Pokud máš jít k vlkům, zamiř na Zavětu," poradil mi Janko, pak se ale zarazil. „Znáš vlastně tu nejkratší cestu? Hory jsou zrádné a vede tu spoustu stezek, nejen těch od pastevců, ale i po zvířatech, pojedu s váma," navrhl. Při svém návrhu se celou dobu díval na mě. Uhnula jsem jeho zkoumavému pohledu a čekala na vyjádření krále.
Nebyl proti a tak zbýval jediný problém. V porovnání s našimi koňmi byl jeho hnědák pomalý a určitě by nám nestačil. Ve třech můžeme bez problému cválat všude tam, kde se dá a urychlit tak možnost postupu, když nepůjdeme přímo skrz Hory.
„Vyměním s ním svého," ozval se mladý elf z jezdecké kavalerie a předstoupil společně se svým koněm, „uvnitř hory rychlost koně není důležitá," sesedl ze svého bělouše a vedl ho k Jankovi. Ten se slovy díků přijal nabízené otěže a předal svého hnědáka.
Ještě, než se od koně odloučil, ho poplácal po krku a vyzíval ho k poslušnosti, pak odepnul ze sedla velkou klec s dravým ptákem uvnitř. Přešel k běloušovi a připnul tento náklad k jeho sedlu.
„Vždycky se najde řešení," mrkl na mě rytíř a pak nasedl na bělouše. Kůň nejdříve nervózně zatančil na místě, když se Janko usadil na jeho hřbetě. Nebyl zvyklý na těžkou zbroj vojáka v železu a na pevné vedení od lidí. Za chvíli se ale upokojil a očekával pobídky od svého jezdce.
Naše trojice se oddělila a uvolnila tak průchod do Hor. Sledovala jsem, jak celá jednotka vedena baronovými vojáky na hnědácích mizí uvnitř v temnotách. První je následovali jezdci na koních. Elfští běloušové pohazovali hlavami, ale po slovech uklidnění svých jezdců si nechali říct a následovali dva hnědáky, očividně zvyklé na průchod v temnotě pod zemí. Poslední z vojáků na svém koni počkal až i poslední z pěších elfů vstoupí do průchodu, pak se rozloučil se svým generálem, elfským králem a Poloviční, mou malou osobu a zmizel za skalní stěnou.
Během chvíle nikdo nepoznal, kudy že vlastně do Hory prošli. Zůstala tu jen pošlapaná zem mnoha otisky a naše trojice.
„Tak nás veď, rytíři," oslovil Leonas Janka a očekával směr cesty.
Janko pobídl vypůjčeného bělouše a ten se dal cvalem vpřed cestou, kudy jsme přijeli, stále ještě ve cvalu pak zahnul na horskou stezku, kde po chvíli koně zbrzdil do klusu, posléze kroku.
Cesta probíhala mlčky, koně obezřetně našlapovali po kamenitém terénu a já jen sledovala okolní krajinu. Pořád jsme před očima měli možnost výhledu na Vlčí hrad.
„Pokud nesjedeme do údolí, kde se nachází většina Osad, Vlčí hrad budeme mít z Baronova malého panství stále na očích," vysvětlil mi Janko, když si všiml, že právě onu šedou stavbu na pozadí stále sleduji.
„Malá připomínka toho, kdo nad panstvím dohlíží," usmála jsem se se slovy chvály na barona. Měla jsem však pocit, že se na Jankově obličeji mihl na chvíli stín, pak však zmizel. Stejně jako výhled na Vlčí hrad.
Během chvíle se schoval za vysoké stromy a skalní stěnu, když jsme projeli úzkou soutěskou, před námi se objevila louka s kozí ohrádkou. Neklamné zdání, že zde někdo přebývá.
Všichni jsme pobídli koně k rychlejšímu tempu a docválali až k malé dřevěné chaloupce s kozím chlívkem vedle.
„Haló?" zavolala jsem, ale nikdo se neozval. Jen stádo asi dvou desítek koz přišlo blíž k nízkému hrazení a se svou typickou kozí zvědavostí natahovalo krky a mečelo.
Po lidech tu však nebyla ani památka.
„Je tu někdo?" zavolal Janko a pak zkontroloval čas. „To je divné," zamručel při pohledu na slunce. Bylo ještě před polednem, čas, kdy je potřeba kozy podojit a začít s přípravou síra. Sesedl ze svého bělouše. S Leonasem jsme ho následovali.
Opustila jsem hřbet Věrného, ale tichým povelem jsem koně připravila, aby zůstal v pozoru a v případě nutnosti okamžitě reagoval. Zatímco Janko vešel do dřevěného domku, Leonas zůstal stát s rukou připravenou na jílci meče.
Já popošla k ohradě s kozami, všechny se ke mně seběhly a nespokojeným mečením si ztěžovaly, že stále ještě nejsou podojené a jejich velká vemena je tlačí.
„Nejsou podojené," ukázala jsem na zvířata.
„Nikdo tam není," vyšel Janko ven, i když to bylo zřejmě patrné, kdyby někdo uvnitř byl, dozajista by vyšel ven. Tři jezdci přece jen nadělají dost hluku, „a po výrobě sýra ani památka, jediné, co jsem našel, byl starý bochník," vysvětloval a promnul si bradu.
„Něco tu nesedí," vyřkl to Leonas naše domněnky.
„Nedaleko odsud dolů do údolí je Osada, ke které patří i tyhle kozy, muselo se tam něco stát," nasedal Janko zpátky do sedla a pak se na nás podíval.
Kdo by se v téhle situaci ještě ptal? Okamžitě jsem kývla a nasedala na Věrného, ani jsem se pořádně neusadila v sedle a už jsem cvalem mizela ukázaným směrem. Oba jezdci mě následovali. Cesta se sice svažovala dolů, ale nebyla příliš kamenitá a dalo se po ní cválat. Už z dálky jsem uviděla ten důvod.
Celá osada lehla popelem. Tam, kde dříve stávaly domky z kamene a dřeva zbyly jen kamenné zídky a pevné trámy, které oheň nezdolal. Po nevelké Osadě zůstalo jen spáleniště a...
„Panebože," vydechla jsem a chytla se koňské hřívy, to zjištění mě málem sundalo ze sedla, „smrt." Cítila jsem jí všude, ten neklamný závoj smutku, bolesti a překvapení, že si pro veskrze ženy, staré muže a malé děti přišla už tak brzy.
„Královští vojáci," zastavil vedle mne Leonas svou plavou klisnu. Zůstali jsme stát na prahu celé osady. Kousek od nás začínalo to dílo zkázy. Jen jsem kývla a pobídla Věrného vpřed. Stáhla jsem celou svou auru a vnímání krajiny, co nejblíže k sobě, abych se nemusela vyrovnávat s tolika zanechanými pocity najednou. Stejně na mě ale útočily. Dotíravě a nesmlouvavě.
„Zemřela jsem! Proč?" ptala se mladá dívka, mohla mít tak před svatbou a teď utíkala před královským vojákem. Neutekla, dostihl ji kousek od jejího milého. Musel sledovat, jak ji voják zabíjí, teprve pak byl vzat život i jemu.
Zatřásla jsem se v sedle a oběma rukama se zapřela do běloušova krku, otěže volně spadly na zem. Tak jako život té mladé dívky. Klopýtla. Natáhla ruce a zvolala jeho jméno. Alespoň na poslední okamžik stisknout jeho ruku, naposledy zašeptat sladká vyznání lásky. Nestihla to. Jen prázdné oči se na něho dívaly, když i jemu život vzali. Do zad se mu zabodl meč z černé ocele.
Zavřela jsem oči a po tváři se mi rozběhly slzy zoufalství. Jako v transu jsem sesedla z Věrného, neslyšela jsem jeho volání, nevnímala, jak divokým hrabáním kopyt se snaží upoutat mou pozornost.
Naprosto mě pohltilo tohle místo. Procházela jsem mezi trosky a vnímala tu hrůzu toho dne.
Ani přes odstup skoro dvou dnů nestihlo odsud vyprchat všechno to zlo a smrt.
Slyšela jsem křik nevinných, cítila prach, popel a pálící se maso zvířat i lidí. A jejich volání zůstávala: „Proč? Proč já? Ušetřete mě! Mé děti ne!" chtěla jsem zakřičet dost! Zastavit tu spoušť a nemohla jsem nic. Zmateně jsem se otočila kolem dokola. Hleděla na ohořelou vzpomínku domů.
„Eyo! Eyo!" tohle volání do tohohle místa nepatřilo. Někdo mě uchopil za ruku, ucukla jsem a vytasila meč.
Vojáci? Chtějí i mě?!
Najednou všechno pominulo a já spatřila Leonasovu tvář a ostří mého meče nebezpečně napřažené a hrozící. Tohle nebylo jako tenkrát u řeky. S úlekem jsem meč upustila. S duněním zapadl do prachu.
„Už je to v pořádku, nejsou tu, je to jenom Odraz smrti, odpoutej se od toho," s vyděšeným výrazem jsem se dívala do elfovy tváře a nechápala jeho slova. Jsou tu, všude! Stopy po smrti a královských vojácích. Tady! I tam!
„Zlo!" zašeptala jsem a pak se zhroutila. Nebýt Leonasovi rychlé reakce, určitě bych upadala do prachu vedle svého meče. Před pádem mě však zachránila elfská náruč a s ní i nové, tolik odlišné pocity.
Zalily mě jako vlna přinášející úlevu. Radost, štěstí, úleva a pocit bezpečí.
„To bude dobré," slyšela jsem šeptání. Neudržela jsem více své slzy a rozvzlykala se naplno.
„Musíme odtud," to poslední jsem ještě vnímala, pak se svět propadl do tichého prázdna.