Ráno jsem se probrala vcelku brzy. Normálně bych si užívala druhého dne volna a spala až do dvanácti, ale bohužel to vůbec nešlo. Stále jsem měla v hlavě Armecha. Zkusila jsem tedy myslet i na jiné něco, a tak jsem dala svým myšlenkám volno. Lítaly si, jak se jim zachtělo. Chvilku jsem se ocitla zpátky na překrásném pikniku. Pak mě zavedly k tomu tajemnému rozhovoru, který jsem zaslechla. K otravné zdravotní sestřičce... Nakonec se moje myšlenky stáhly ke škole. Přesněji řečeno k tomu novému studentovi a zástupkyni.
Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsem v posteli jen tak ležela, ale můj žaludek usoudil, že už je vhodný čas vstát z postele.
Vyšla jsem z pokoje a sešla schody. Dole pod nimi jsem v kuchyni zahlédla mou kamarádku Cornelii. Stála ke mně otočená zády. Tomu se prostě nedalo odolat. Rozhodla jsem se na ni bafnout za ten její včerejší vtípek. Začala jsem se pomalu, ale hlavně potichu přibližovat ke své kamarádce. Dokonce jsem si hlídala i dech, aby nebyl moc hlasitý. Cori si zrovna chystala snídani. Už mi k ní zbýval pouhý metr. Zvedla jsem ruce, abych se mohla dotknout jejich ramen. Už nás dělilo jen pár centimetrů, když... Prostě se musela otočit! Cornelie se tvářila, jako by se vůbec nic nedělo.
,,Dobré ránko, ospalče," prohodila veselým hlasem.
,,To si děláš srandu?! Ty ses prostě musela otočit, co?"
Zamračila jsem se na kamarádku. Jak je možné, že se nikdy nenechá vyděsit?
Vždy to skončí tak, že se otočí, nebo se vůbec nepohne a pronese něco jako: ,,Jé, promiň, ty jsi mě chtěla vyděsit?" nebo ,,Lek!"
Cornelie se začala nadechovat, aby něco řekla. Já jsem okamžitě poznala, že to bude její typická hláška.
,,Opovaž se to zase říct!" zasyčela jsem varovně.
,,Co myslíš?" zamračila se nechápavě ta potvora.
,,Jé, ty jsi mě chtěla vyděsit?" snažila jsem se pronést její slova napodobeným tónem hlasu.
Cori si dotčeně odfrkla.
,,Tohle jsem vůbec říct nechtěla. Jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli si dáš k snídani taky toust s vajíčkem, ale očividně nemáš zájem," ušklíbla se na mě a chtěla odejít ke stolu.
,,Hej! Jak jsem měla vědět, na co se chceš zeptat?" protestovala jsem.
,,Kdybys mě nechala mluvit, tak to teď víš a mohla jsi mít dobrou snídani," dobírala si mě dál.
,,Ale no tak, Cornelie. Už jsem ti říkala, jaká jsi báječná ségra a ještě lepší kuchařka?" udělala jsem na ní svůj štěněcí pohled a doufala, že mu neodolá.
,,Jo, říkala. Před pěti dny, když jsem ti udělala snídani," přisadila si Cornelia a zakřenila se.
,,No... Je jasný, že jsem to říkala, protože to je prostě pravda. Očividně ti to, ale i přesto musím neustále připomínat," nevzdávala jsem se.
Cornelia zakroutila hlavou nad mou tvrdohlavostí.
Zvedla ruce v obranném gestu a zeptala se mě: ,,Dáš si na ty vajíčka kečup?"
,,Jo! Jasně! Díky. Jsi nejlepší," objala jsem ji.
Zamířila jsem rovnou do jídelny. Po cestě jsem nezapomněla vzít dvě malé kávové lžičky. Položila jsem je na jídelní stůl. ,,Dáš kafe nebo čaj," zavolala jsem na Cornelii, když jsem šla zase zpátky do kuchyně.
,,Nejspíš oboje, prosím," houkla na mě od sporáku kamarádka.
Vzala jsem konvici a dala vařit vodu. Ze skříňky jsem vytáhla pro Cornelii její oblíbený malinový čaj a pro sebe borůvkový.
,,Jak sis užívala volno?" zeptala jsem se při přípravě čaje.
,,No, jelikož TY jsi doma nebyla, tak jsem šla nakupovat s Erikou a volala si s Danem," odpověděla.
,,Moment s Erikou?!!" podivila jsem se.
,,Jo, s Erikou," potvrdila mi.
,,Ale s Erikou přece chodíme nakupovat jen v pátek a potom si dáváme wafli," přemýšlela jsem nahlas. ,,Takže vy jste byly na wafli beze mě!" zeptala jsem se zvýšeným dotčeným hlasem.
,,No, byly. Tak promiň, ale nebyla jsi k sehnání," obhajovala se Cori při pohledu na můj uražený obličej.
,,To není pravda! Mohla jsi mi zavolat nebo aspoň napsat," pokračovala jsem uraženě.
,,Podívej se na telefon a uvidíme, jestli jsem taková zákeřná potvora, jak si myslíš," mrkla na mě kamarádka.
,,To taky udělám," řekla jsem rozhodně.
S těmi slovy jsem popadla telefon. Podívala jsem se do historie a tam na mě vybaflo šest zmeškaných hovorů od Cornelie. Nevěřícně jsem na to koukala. Otevřela jsem pusu, ale nevěděla jsem, co říct, tak jsem ji znovu zavřela.
,,Copak? Došla ti slova?" zeptala se jízlivě Cori a na rtech jí pohrával nevinný úsměv.
,,To je jedno! Stejně to od vás bylo sobeckozákeřné," odfrkla jsem si.
Cornelie si povzdechla jako vždycky, když nade mnou zlomí pomyslnou hůl, zakroutila hlavou a zašeptala si pro sebe: ,,Jako kdybych čekala něco jiného..."
Já jsem ji ale stejně slyšela. Pobaveně jsem potřásla hlavou. Cornelie prostě zná perfektně mě a já zase ji.
,,Co kdybys přestala stát, jak solný sloup a zalila nám konečně to kafe a čaj? Co ty na to?" uzemnila mě.
Naštvaně jsem zamručela, popadla konvici a nalila horkou vodu do hrnků.
,,O čem ses vlastně bavila s Danem?" zajímala jsem se, když jsem nesla šálky ke stolu.
,,No... tak různě," zamumlala.
,,Tak prrr! Tohle není jsem tak samo sebou! Teď chci slyšet všechny detaily!"
Bylo mi jasné, že když to jen tak ledabyle odbude, rozhodně to nebude jen tak nějaká nezanedbatelná maličkost.
,,Mně se o tom nechce mluvit," pípla Cornelia.
Známe se spolu už hodně dlouho a vždycky jsme si říkali všechno. Dokonce i ty nejtrapnější věci.
,,Stalo se mezi vámi něco? Neublížil ti?" strachovala jsem se.
,,Ježíš, Gil! Co to říkáš? Mezi mnou a Danem je všechno v pořádku. Vždyť víš, jak moc je hodný, ne?" vyrazila ze sebe.
,,Jasně, že to vím, ale dost jsi mě vyděsila tím, jak o tom nechceš mluvit. Vždycky si říkáme všechno a ty jsi najednou taková zamlklá," obhajovala jsem se.
,,Promiň, nechtěla jsem tě děsit. Nedávno mi přišel dopis z té umělecké školy v Praze. Psali, že hledají nadané studenty a moje tvorba je nadchla," začala vyprávět Cori.
,,Páni! Cornelie! To je přece fantastický!" radovala jsem se z kamarádčina štěstí.
,,Jo, já vím. Nabídli mi měsíční kurz. Něco jako škola na zkoušku. Měla bych tam zařízené ubytování na koleji, prohlédla bych si školu a zkusila malovat spolu s dalšími nadanými středoškoláky," oznámila mi nadšeně.
,,Na měsíc?" zarazila jsem se.
S Cornelií jsme tak dlouho od sebe snad nikdy nebyly. Tížilo mě, že tady se mnou nebude tak dlouho.
,,Jo," pronesla smutně. Přesto jsem na ní viděla, jak moc touží po tom, aby tam jela. Jediné, co ji drželo zpátky, jsem byla já.
,,Kdy tam máš jet?" zeptala jsem se jakoby mimochodem
,,Hned jak nám skončí volno, tak odjíždím."
Když mi to řekla, udělalo se mi trochu těžko. Bylo to jako rána z čistého nebe. Nejenže se budu muset bez Cornelie obejít celý měsíc, ale ke všemu nám zbývají už jen tři dny společného času. Trochu mi to v tu chvíli přišlo líto a ukápla mi slza.
,,No tak, Gilien. Já vím, že je to těžký, ale pro mě to je velká příležitost," naléhala na mě kamarádka.
,,Já vím, jen... Byl to trochu šok. Samozřejmě do toho musíš jít. O mě se neboj, já to tu nějak přežiju. Navíc bych na tobě neměla tak viset, takže nám to spíš prospěje," řekla jsem veselým tónem a na potvrzení svých slov jsem se nejistě usmála.
Ve skutečnosti jsem neměla nejmenší tušení, co tady budu dělat. Mám sice ve třídě spoustu kamarádek, ale žádná z nich není jako Cornelie.
,,Navíc to ty přijdeš o čtyři pátky a tím pádem o čtyři nákupy s Erikou zakončené nejlepší waflí na celým světě, ne?" snažila jsem se odvést hovor jinam a trochu to celé nadlehčit.
,,No nazdar, jak já to jenom přežiju bez týdenní dávky wafle?" pronesla Cori melodramaticky.
To jsme už ani jedna nevydržela a propukly jsme ve smích. Když se trochu uklidnily, přišla Cornelia ke mně a objala mě.
,,Neboj, Gilien, ty to zvládneš jsi silná a navíc se zbývající tři dny budu věnovat jen tobě," slíbila mi.
,,S tím samozřejmě počítám. Kdyby to taky bylo jinak, pěkně by sis to odskákala," probodla jsem ji svým výhružným pohledem.
,,Opravdu?" odtáhla se ode mě. ,,A co bys mi asi tak udělala?" zakřenila se na mě pobaveně.
,,To ti samozřejmě neřeknu, protože by ses na to mohla připravit," odpověděla jsem jí tajemně.
,,Jak chcete, slečno záhadná. Ale teď už radši dojez tu snídani, než vystydne, jo?" ukončila naše popichování.
Zbytek snídaně už proběhl jen za tichého cinkání příborů. Po jídle jsme se obě popadly prázdné nádobí a odnesly ho do kuchyně.
,,Běž nahoru. Já to umyju," nabídla jsem se.
,,Spolu to ale zvládneme rychleji," namítla kamarádka.
,,Hele, ty jsi dělala snídani, tak taky musím něco dělat a neválet si jenom šunky. Navíc já jsem oblečená, ale ty ne a to musíš rychle napravit, jestli nechceš jít ven v pyžamu," řekla jsem už zády k ní, když jsem si do rukou brala houbu.
,,To nemyslíš vážně, že ne?" zareagovala na moji poslední výhrůžku.
,,Myslím to smrtelně vážně. Až domyju nádobí, a je mi jedno, jestli budeš oblečená nebo ne, vyrážíme ven a hotovo," otočila jsem se na ni a na potvrzení svých slov jsem nasadila vážný výraz.
Cornelie se nadechovala k dalšímu protestu, ale já jsem jí skočila do řeči: ,,Měla by sis trošku pospíšit, sestřičko, protože ti utíká drahocenný čas."
Pak už jsem věnovala svou pozornost jen špinavému nádobí. Kamarádka už na to nic neřekla, ale dokázala jsem si představit, jak za mými zády otevírá a zavírá pusu jako kapr, a přemýšlí, co chytrého mi na to odpovědět. Položila jsem první umytý hrnek na odkapávač vedle dřezu. To ji asi probralo z transu, protože jsem zaslechla rychle se vzdalující kroky. Sama pro sebe jsem se usmála a dál se věnovala špinavému nádobí.