Rodinné tajemství

Kapitola 6. - Otravná sestra

Po chvíli mi došlo, že jsem úplně ignorovala doktora. Podívala jsem se okolo sebe, ale nikoho jsem neviděla. 

,,Sakra," zaklela jsem si v hlavě. Nechtělo se mi tu jen tak ležet, tak jsem si vytrhla jehlu ze žíly.  Zvedla jsem se z postele, ale zamotala se mi hlava. Připadalo mi, jako bych ani nebyla ve svém těle. Podívala jsem se do zrcadla a zjistila, že vypadám hrozně. Na sobě jsem měla takové ty nevkusné a hrozné nemocniční hadry. Pod očima se mi černaly podivné váčky. Kdybych byla mrtvola, možná bych s tím sklidila úspěch, ale takhle opravdu ne. V odraze zrcadla jsem si všimla židle, která stála vedle postele. Bylo na ní moje oblečení, černé roztrhané džíny, černé triko s krátkým rukávem a kapucí, černá kožená bunda a jak jinak než černé tenisky. Na nic jsem nečekala. Oblékla jsem se a vyrazila ke dveřím. Náhle se ty dveře proti mně začaly otevírat. Někdo šel do mého pokoje. Rychle jsem se za ně schovala, aby mě nikdo nemohl zahlédnout.

 ,,Slečno Gebstrová...," uslyšela jsem doktorův hlas. Asi koukal do nějakých papírů, ale když zvedl oči, došlo mu, že je postel úplně prázdná. Pak už jsem jen uslyšela rychle se vzdalující kroky. Hned na to se z chodby ozval doktorův hlas: ,,Slečna Gebstrová zmizela! Zavolejte někdo policii!"

,,No tak to je fakt skvělý, teď po mně bude pátrat policie," pomyslela jsem si. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a chystala se zmizet. Díkybohu byla ta kapuce tak velká, že mi nebylo vidět do tváře. Vyšla jsem z pokoje a potichu za sebou zavřela dveře, abych na sebe nikoho neupozornila. Pomalu a pokud možno nenápadně jsem se plížila chodbou směrem k východu. Šlo to dobře, nikdo si mě nevšímal. Když jsem si myslela, že už mám vyhráno, tak se to celé podělalo.

 ,,Promiňte, co tu děláte? A kdo jste?" zastavila mě zdravotní sestra. 

,,Sakra," zaklela jsem dneska už po druhé. Otočila jsem se na sestru: ,, Eeeeeeee... Jmenuju se Ebigal." Na chvíli jsem se odmlčela. Vůbec nic dalšího mě nenapadlo. Nenápadně jsem se podívala z okna. Tyčil se tam ohromný gotický kostel. ,,Kolstnová , Ebigal Kolstnová," vyhrkla jsem ze sebe.  

Sestra se na mě tázavě podívala. ,,Ebigal Kolstnová?" zeptala se. Já jsem jen přikývla. Raději jsem se jí nepodívala do očí, protože bych se byla prozradila. 

,,No a co tady děláte?" otravovala mě dál sestra. 

,,No já jsem.... přišla navštívit babičku. Přivezli ji sem nedávno a chtěla jsem vědět, jak jí je. No nic... už jsem ji navštívila. Je jí už mnohem líp a prý ji brzy pustí. Takže teď už půjdu domů nashle." Rychle jsem se otočila a chtěla pokračovat v cestě.

,,Počkat!" zavelela ta sestra. 

,,To je neskutečné, jak byla neodbytná," pomyslela jsem si. 

,,Ano...?" pronesla jsem sladce a otočila se zpátky na ni. 

,,Mohla byste jít se mnou?" 

,,No tak teď už to je fakt totálně v hajzlu," problesklo mi hlavou.

Ta hrozná rýpavá sestra mě odvedla do nějaké prázdné ordinace, kde mě následně začala vyslýchat jako nějakého zločince. Informovala mě, že za poslední dobu žádnou postarší paní nepřivezli, a tak samozřejmě poznala, že jsem jí lhala. Já jsem se ale zasekla a odmítala říct cokoliv dalšího, abych si to ještě nezhoršila. Sestra byla bohužel neodbytná.

Neměla jsem moc na výběr, tak jsem spustila: ,,Dobře. Heleďte, sestři. Moje pravý jméno je Gilien Gebstrová. Omdlela jsem a můj kamarád mě sem odnesl. Jenže já nemám nemocnice vůbec ráda, takže co kdybyste odvolali tu policii, kterou zavolal ten doktor. Klidně si ověřte, že mě máte v záznamu, pak mi přineste papír o propuštění a já vyrazím domů. Brzo mi bude začínat škola, bude spousta písemek a já se nutně potřebuji učit."