Ze spánku mě probudí pláč. Ostré světlo v pokoji mě uhodí do očí, a tak zamžikám. Mám pocit, jako bych právě vylezl z jeskyně. Zaregistruju kanylu v mé ruce a dýchací masku. Cítím svědění v krku. Slyším, jak se vedle mě někdo hýbe.
Když už si připadám plně při smyslech, nejprve si ho všimnu. Má zarudlé oči z nedostatku spánku a možná z pláče, aspoň to tak vypadá. Taky jeho vlasy se mi zdají neupravenější než obvykle. Chci s ním mluvit, chci se ujistit, že je v pořádku, ale než něco řeknu, položí na mě ruku, jako by mi tím chtěl říct, ať se zbytečně nenamáhám.
„Jsi v nemocnici, Lou." to mi došlo, Harry. „Hodně ses nadýchal kouře. Strážník přijde později, aby zjistil podrobnosti celé události. Za chvilku půjdeš na rentgen hrudníku, aby se ujistili, že nemáš moc poškozené plíce. Zítra bys měl být schopen odejít, jestli to povolí."
Přikývnu na znamení, že rozumím a zpracovávám informace, ikdyž určitě vypadám trošku mimo.
Harry se smutně usměje. „Vyděsil si mě. Volal mi Zayn, to on tě našel. Omdlel jsi právě kvůli nadýchání, a teď, když tu tak ležíš, vypadáš tak... bezmocně. Tak moc jsem se bál. Četl jsem, že někteří lidé kvůli nadýchání upadají i do kómatu. Nevím, co bych dělal, kdyby ses mi už nevzbudil."
Moje vlastní oči jsou skleněné po tomto přiznání. Přitáhnu si Harryho dlaň blíž. Je ten správný, protože rozumí mému tichu. I bez slov určitě tuší, jak se teď cítím. Obejme mě svojí rukou a dá mi pusu na čelo.
„Tohle je všechno moje chyba," pokračuje po chvilce Harry. „Měl jsem si tě držet u sebe. Neuvědomovoval jsem si, že může zajít až tak daleko."
Položím svoji zahřátou dlaň na Harryho tvář, donutím ho tak se na mě podívat a prostě jen jednoduše zatřesu hlavou v nesouhlasu. Snažím se mu vysvětlit, že on za to nemůže. Stejně bych jí to brzo sám řekl. Už toho na mě bylo moc.
„Dobře, ale pak si o tom promluvíme. Teď potřebuješ co nejvíc kyslíku, proto máš tu masku. Jdu sehnat doktora, řeknu mi, že jsi se probudil." Zakroutím hlavou. Obmotám svoje paže kolem něho a stáhnu si ho dolů. „Chceš, abych zůstal?" přikývnu. „Dobře, tak zůstanu. Zkus ještě spát, Lou."
To nebude problém. Jsem unavený i z této krátké konverzace. Dozvěděl jsem se, že nebudu mít dlouhodobé následky, až na kašel a zkrácený dech. Zároveň se snažím odpovídat na vše ohledně Eleanor. Harry je celou dobu po mém boku, když vyprávím ten šílený příběh. Až policie odejde, vyvodím si, že by možná mohli zatknout Eleanor. Jsem ale příliš unavený na to, abych se zeptal.
Sestra donutila Harryho, aby slezl z mojí postele, takže si ke mně přisunul židli. Povolili mi sundat si na chvilku masku.
„Není to tvoje chyba," odpovím. Hlas mám chraptivější, než obvykle. „Stejně jsem jí to chtěl říct."
„To mě moc neuklidnilo," řekne Harry sklesle. „Jsem moc rád, že jsi v pořádku."
„Podívejme, kdo je vzhůru!"
A tady je můj nejlepší kamarád. Přitáhnu si Zayna do pevného objetí. Snažím se ignorovat jeho výraz. On kvůli mně taky brečel. Niall a Liam přijdou v zápětí, oba mě taky obejmou. Věčně veselý Niall je ovšem pohledem na mě úplně mimo.
„Aspoň, že jsi mezi námi. Vystrašil jsi nás," řekne Niall.
„Všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvý, dodá Liam." Otočím se na Zayna. Doufám, že pronese něco veselého.
„Bude vám vadit, když si s Louisem promluvím o samotě?" Niall a Liam porozumí a přesunou se na chodbu. Harry mi stiskne ruku a pak je následuje. Všichni ví, jak moc jsme si se Zaynem blízcí. Tohle je hodně osobní moment.
„Sotva jsi dýchal, když jsem tě našel. Kouř byl úplně všude. Odnesl jsem tě odtud nejrychleji, jak jen to šlo... myslel jsem si, že jsi mrtvý, Lou. Myslel jsem, že už nikdy neuvidím barvu tvých očí. Že už nikdy neuslyším tvůj smích. Že už neuvidím žádné tvé nové dílo. Vždycky jsem ti říkal, že jsi můj oblíbený umělec.
Zayn to nezvládne a zhroutí se do mé náruče, slzy mu dělají mokré cestičky na tváři. Snažím se ho uklidnit mým dotykem. Myšlenka na to, že jeden druhého ztratíme, je pro nás ta největší noční můra.
„Neztratil jsi mě, Zee."
„Skoro jo. Skoro jsem tě ztratil..."