Svá slova o tom, že on opravdu netančí, Leonas dodržel. Celý večer, kdy se ostatní elfové oddali tanci a oslavě před přicházející bitvou, vypravující své udatné válečníky na cestu, se držel svého trůnu. Jediná zdvořilá věc, kterou pro společenstvo udělal, bylo popřání dobré zábavy.
Sem tam se zapojil do hovoru s ostatními elfy, ale k tanci ho nepřiměl nikdo. Nikdo totiž neměl větší pravomoc než on. Jedině další král se mu může rovnat, proto mohl s naprostou vážností a klidem odmítnout veškeré nabídky k tanci. Za ten večer se jich sešlo opravdu hned několik, přesněji čtyři. Ne že bych to přímo počítala, ale mé ostražitosti to zkrátka neuniklo.
„Smím prosit?" hleděla jsem do oči generálovi z poslů z Vlčího hradu. Rytíř Janko se přede mnou klaněl s neměnným gestem vybídnutí k tanci. Zhluboka jsem se nadechla, tanec jsem milovala a neviděla jsem žádné proti, proč tanec odmítat.
„Ráda," s úsměvem jsem se chopila nabízené ruky a vstala ze židle. Sukně za mnou zavířila a pak jsem se nechala vést do víru tance.
„Předem se omlouvám, mezi lidmi patřím mezi velice dobré tanečníky, ale elfské tance mi nikdy moc nešly," omluvil se Janko dříve, než mě chytil v tanečním držení pro následující tanec.
Rychle jsem střelila pohledem ke královské tabuli, možná jsem byla poněkud bláhová, ale chtěla jsem, aby si Leonas všiml. Jestli se jen náhody sešly nebo prostě obezřetně sledoval dění v sálu, ale naše oči se střetly. Neucukla jsem. Na znamení, že jsem si pohledu vědoma, jsem jen náznakem kývla hlavou a pak se naprosto ponořila do hudby.
Janko si na svoji hlavu sypal popela příliš velký kýbl, protože ačkoliv se dušoval, že elfské tance nezvládá zas příliš dobře, přišlo mi, že na člověka se s občas velice náročnými kroky popasoval s elegancí. Janko se ukázal jako velice šarmantní společník.
Dříve, ještě než stihl skončit celý den, jsem už ležela v posteli. Otevřeným oknem do pokoje profukoval příjemný noční vánek a já se cítila opravdu v bezpečí. Dnes naposledy můžu usínat a na nic nemyslet, žádné nebezpečí, žádný strach. To se však se zítřkem změní. Pomalu jsem upadala do spánku.
Celý elfský oddíl posilové jednotky stál nastoupený na hlavním nádvoří před velkou budovou Sídla. I bez vědomí toho, že se jedná o elfy, byla předváděná síla ohromná. Seděla jsem v sedle svého bělouše a projížděla kolem jezdecké formace.
Všichni elfové seděli na neosedlaných hřbetech překrásných koní. Pouze běloušové v přední linii se však opravdu dostanou až na bojiště. Ostatní zvířata jen nabídla své služby pro urychlení posily. Jakmile překročíme hranice Hvozdu, elfové z koní sesednou a celé stádo zamíří zase zpět do Stínové vesnice.
Zaměřila jsem pohled na elfku vpředu, nacházela se někde na pomezí dětství a elfské dospělosti. Jako jediná seděla na strakáči a její jezdecké zvíře by se mohlo řadit mezi poníky. Svou obratností a houževnatostí se oba prosadili na post Průvodce. To ona společně se čtyřnohým partnerem povede celé stádo koní zase zpět.
Věrný zařehtal a dočkal se odpovědi od několika koní. Stejně jako on i oni byli celý netrpěliví vyrazit. Vnímala jsem tu energii koňské síly ve svalech pod jemnou srstí bělouše. Věrný na rozdíl od koní elfských jezdců nesl na zádech nejen mě, ale i celý můj život, pečlivě zabalený v několika Magií zvětšených vacích. Kovové části postroje zacinkaly, když hřebec hrábl kopytem a pohodil hlavou.
„Už za chvíli," promluvila jsem na netrpělivce.
A pak se na nádvoří objevil ten, na kterého celé vojsko čekalo. Věrný se celý napnul a zvedl hlavu v typicky hřebčím postoji, tak jak by se od hřebce před klisnou očekávalo. I já se v sedle narovnala a poupravila si cop na levém rameni, stále ještě jsem s hrdostí neskrývala svůj původ, to už ale brzy dozajista skončí.
Pobídla jsem Věrného do kroku a zamířila k onomu objektu rozruchu. Zatímco hřebce rozptylovala plavá klisna, už od pohledu obratná a rychlá, mě zaujal její jezdec.
„Vaše veličenstvo," kývla jsem na pozdrav, když jsem koně zastavila před králem Leonasem. Musela jsem pevněji přitáhnout otěže, aby si zvíře ovládané zvířecími pudy uvědomilo, kdo má rozhodování v rukách. Leonasovu klisnu však předvádivé chování Věrného nechalo naprosto klidnou. Jen zastříhla ušima a se zafrkáním sklonila hlavu. V tu chvíli to vypadalo jako projev naprostého nezájmu.
Leonas se jen pobaveně usmál, pak však přešel k řešení vážnější věci.
„Jak se ti líbí elfové ve zbroji?" ukázal na přehlídku úchvatnosti a síly.
„Rozhodující bude bitva," odpověděla jsem prostě a nasměrovala svého koně tanečními kroky po levém boku krále.
„To je úchvatné," přesně taková slova chtěl Leonas slyšet z mých úst, naštěstí si je na jazyk vzal někdo jiný. Ze zadních řad přiklusal rytíř Janko na svém bojovém koni. Tato zvířata se nemohla rovnat s krásou a elegancí koní elfů, ale zato vynikala velkou silou a co ztráceli na rychlosti, vyvážili svojí vytrvalostí. Tito statní hnědáci dokázali klusem překonat celé Království bez nutnosti odpočinku, i můj Věrný by ve třetí čtvrtině padl vyčerpáním i přes jeho původ a trénink.
Bělouš sklopil uši, když ho míjel rytířův valach. Jeho oslnění královou plavkou minulo, jako valach si s reprodukcí hlavu nelámal. V klidu se nechal zařadit k pravému boku z dosahu kopyt žárlivého hřebce.
K naší trojce se ještě přidal....ten elf, který jako první před Radou nabídl svoji Magii na pomoc a stal se tak vůdcem celé posily.
„Jsme připraveni," řekl jen krátce a zamířil vedle Janka, takže jsem po levém boku krále zůstala jen já.
Leonas kývl a pak zvedl ruku k celému shromáždění. Jako by v tu chvíli někdo na dav seslal kouzlo znehybnění, ustalo poslední domlouvání mezi čekajícími elfy a zavládlo ticho, dokonce i koně se neopovážili zařehtat či jen klapnout svým kopytem. Trpělivě nechali po svých plecích lézt mouchy a všichni upírali svoji pozornost ke svému králi.
„Po tolika staletích vyjíždí elfové znovu na pomoc lidem. Dokažme, že my jsme na naši dohodu o míru a spolupráci s lidmi nezapomněli. S naší Magií se postavíme tomu, kdo si chce podrobit neutrální hrabství," těch několik málo slov, jen pouhých pár vět stačilo k tomu, aby se v srdcích elfů rozhořela vášeň a odhodlání zvítězit. Celé vojsko však zůstávalo naprosto v klidu, jen jejich aura vybuchla v oslnivé energii.
Věděla jsem, že oni opravdu jedou na pomoc a ve svém snažení neustanou, dokud nenaplní králova slova.
Jako jeden všichni elfové napřáhli svoji ruku a pak se dotkli někde uprostřed své hrudě, tam, kde je stále daleko k srdci. Tam, kde i prostý člověk ukáže na své JÁ. Z hloubi elfských duší každý bojovník vytáhl své odhodlání. Pak se všichni chopili otěží od jednoduchých provazových ohlávek a celá formace se dala do pohybu.
Jela jsem Leonasovi po boku společně s rytířem a elfem Velkovůdcem, za námi jela šestice vojáků z Vlčího hradu a pak v úplném tichu Průvodce s několika sty koňmi za sebou. Nikdo nic neřekl, nikdo neprovolával slávu a divokými výkřiky se nebudila odvaha. Jen klapání souzněných kopyt značilo, že mi za zády kráčí posila pro Vlčí hrad. To skoro tiché procesí však hořelo tak nevídanou odvahou, takovou že jsem nechápala, jak je možné vzbudit odvahu i tichem.
Dokonce i přihlížející elfové jen bezhlasně přihlíželi s rukou na své hrudi.
Pak Leonas započal překrásnou elfskou píseň. Nesla se jednotkou tak, jak se řada po řadě přidávali elfové ke zpěvu.
Dříve než jsme došli k mostu rozdělující Stínovou vesnici a Hvozd zněla už píseň opravdu všude díky zpívajícím korunám stromů. Jakmile se kopyta Leonasovi klisny dotkla trávy na druhé straně mostu, naskočila do cvalu. Věrný se nenechal zahanbit a následoval ji přímo mezi stromy Hvozdu, které sami vytvořily dostatečně širokou cestu pro rychle se pohybující vojsko elfů. Cvalem jsme se blížili k jedné z osudových bitev Nových dějin. Najednou mě to jen tak napadlo...začínají se opravdu psát nové dějiny a musíme se nechat vést - přímo vpřed!
Ten, kdo celé procesí sledoval z výšky křídel, musel na okamžik zastavit svůj let. Koně se z pomalého kroku pouštěli do cvalu jakmile se jejich kopyta ocitla mimo kamenný most. Kdekdo by mohl říct, že v takovém tempu se nedokáže udržet formace, ale to byl omyl. Jako jeden celé vojsko vběhlo mezi koruny rozestupujících stromů. Ten, komu patřila ta sledovací křídla, zakřičel své pronikavé zvolání a vylétl ještě výš. Stočil svá křídla a zamířil rovnou k severu.
Také tam zněla koňská kopyta, jejich rychlé bušení však provázel křik, vyděšený pláč a zvuk unikajícího života.
Na hranicích hrabství barona, v místech kde teprve začínají hory skrývající Vlčí hrad i s vlky, padaly jednotlivé malé osady pod meči a údery zlou Magií poháněných vojáků.
I tato osada se zařadila mezi ty nešťastné. Patřila k osadě pastevců ovcí a koz. Zrovna v dobách, kdy většina pasáčků zamířila na horské pastviny pro svá stáda. Muži tak zanechali své manželky a děti napospas netušenému zlu. Nikdo nic takového nečekal. Baron přece udržoval už od pradávna status neutrality, která teď ale byla porušena.
Sotva dvacetiletý mladík sledoval jak jeho rodná osada, jeho domov a velká rodina padá v popelu a žáru ohně. Zrovna se vracel i s Hrachem, tlustým a líným horským koníkem, ze své každodenní povinnosti - kontroly stáda koz na nejbližších pastvinách nad Osadou. Unikl tak největšímu náporu nájezdu a jen ve skrytu velkých stromů na horské cestičce se právě stal svědkem toho, co se stalo. Věděl o tomhle baron?
Nesmlouvavým pobídnutím do slabin koníka pobídl k rychlejšímu tempu líného kroku, po několika tvrdých pobídkách a plesknutí otěží se mu povedlo ho dokonce rozpohybovat do cvalu.
Překonal poslední vzdálenost k Osadě. Okamžitě na něho dýchla zkáza a přítomná smrt.
„Matko," volal.
„Tero," vyzkoušel všechna jména svých sourozenců, dokonce i nepříjemné tety a věčně opilého strýce, nikdo mu ale neodpověděl.
Hrách se vzpouzel a odmítal jít dál i přes dloubance a kopance do slabin, couval před ohořelými trámy a strach mu říkal jediné, aby utekl. Chlapec mu to však nedovolil, naopak ho přiměl udělat několik kroků a pak dalších a dalších, zahnul za roh domu, nebo alespoň toho co z něho zbylo a tam...
Stál poslední z králových vojáků, ten který se měl ubezpečit, že nikdo z vesnice nepřežije. Sice to chlapci nesdělil, ale jeho zlověstná aura to prozradila za něj. Na krátký okamžik se chlapec setkal s očima onoho vojáka. Rychle, jak jen to zavalité tělo dovolilo, otočil svého koníka a vyrazil pryč od toho ztělesnění naprosté hrůzy. Ani nemusel Hracha tolik pobízet, sám koník se překonával. Ta tam byla jeho lenost, teď by snad objevil i své divoké a rychlé já, aby se zachránil. Pobízený svým jezdcem vyběhl kopec vzhůru ke kozím pastvinám, před tím se do tohohle kopce táhli snad celé věky. Teď míjeli zvědavé kozy za nízkou ohrádkou překvapivě rychle. Chlapec se krátce ohlédl. Voják byl bez koně, a i přestože ovládal kouzla, nemohl by je tak rychle dostihnout. Přitažením otěží začal brzdit útěk Hracha.
„Hou chlapče, klid, už je to dobré," koník potěšeně přijal změnu tempa. Namáhavě dýchal a nozdry se mu široce rozšiřovali, „nejsi určený pro tak rychlý běh, viď Hrachu?" poplácal koníka po plecích. „Asi jsme mu utekli," dohadoval se, ale svým slovům jen tak nevěřil. Zase koníka pobídl alespoň ke klusu a vydal se cestou vzhůru. Na krátkou chvilku se zarazil, ohlédl se zpět ke kozím ohradám. Sem mohl nejdál.
Každý den kontroloval pevnost nízkého oplocení, opravoval porušená místa a počítal stádo. Nikdy se neopovážil dál po horských cestách. Tam je totiž území Vlků. Teď mu však nezbývalo nic jiného, vrátit se nemohl a tady by na něho voják mohl dříve či později narazit. Otočil se zase zpět a vydal se neznámou cestou. Netušil, co ho na ní čeká. Vedla prostě přímo vpřed!
ezPcO