please leave the message

0³

Seděla jsem v prostoru knihovny a četla si, když se ve dveřích objevila Anna. Ta malá hrstka lidí, která v knihovně seděla, zvedla zrak od knih a sledovala, kdo otevřel ty těžké dveře a vešel dovnitř. Když za sebou dveře zavřela, všichni svůj zrak zavrtali zpátky do svých knížek, stejně tak jsem udělala i já. Snažila jsem se zachovat klid a hned nezčervenat, v její přítomnosti jsem byla nesvá. K mému údivu se usadila do židle vedle mě a můj dech se nepatrně zrychlil. Odtrhla jsem se od knihy a koukla se na ní, což jsem neměla dělat, jelikož se naše pohledy střetly a mě tváře začaly nehorázně hořet.
   „Ahoj," pozdravila mě Anna. Ztěžka jsem polkla a nasadila stejný úsměv, který na tváři zářil jí. Samozřejmě, že jejímu by se nikdy nevyrovnal a navíc si nejsem ani jistá, jestli ten můj vůbec jako úsměv vypadal.
   „Ahoj." Ozve se z mého hrdla a můj hlas zní, jako bych právě vykouřila balíček cigaret. Odkašlu si.
   „Hele, včera o angličtinu," začne a mě srdce vynechá jeden úder. Včera jsem na ni dlouho koukala a ona si toho všimla. Co jí na to mám říct? Tuší něco? Je jí to nepříjemné? Co mám teď sakra dělat? Ruce se mi začnou potit. „Jak profesorka Sharpová říkala, že budeme mít ten projekt, víš?" zeptá se a zní přitom trochu nervózně. Ze srdce mi spadne kámen. Přikývnu na souhlas a tak pokračuje dál. „Nechtěla bys být se mnou ve dvojici? Myslím na ten projekt." Teď moje srdce vynechalo dokonce dva údery a přiznávám, že se mi i trochu zatočila hlava. Přesto jsem se pořád usmívala a pokoušela se nenechat na sobě nic znát.
   „Jasně," odpovím klidným hlasem a Anna se usměje. Až teď si uvědomuju, jak čistě šedé má oči. Už dlouho jsem je neviděla. Anna většinou chodí s kapucí na hlavě a očima sleduje svoje boty.
   Chvíli jenom sedíme a hledíme si do očí, což mi připadá jako věčnost. I když ve skutečnosti to mohlo trvat tak dvě sekundy. Potom se Anna otočí na židli a otevře svojí knihu. Zvuk šumění listů knihy, kterou právě listuje, mě vrátí do reality. Tohle nic neznamená. Tohle nic neznamená. Až na to, že pro mě to znamená hodně.