Jelikož mi vydání přes startovač nevyšlo...a je mi líto nechat povídku v zapomnění nedodělanou, jediné, co můžu udělat je, že sem tedy celý příběh doplním zase znovu. Užijte si čtení...
Leonase jsem odchytla až další den ráno. I elfský král má spoustu povinností a co teprve ten, co se kralování dlouhá staletí vyhýbal. Od korunovace se mi nepodařilo elfa pomalu ani zahlédnout natož s ním ještě mluvit. Proto jsem byla ráda, když jsem se s ním setkala při cestě do velké místnosti s artefakty minulosti, kde se měla řešit otázka, co všechno se teď bude dít.
Když jsem Leonase potkala, usmál se na mě a s přáním krásného rána se ke mě připojil.
„Jaké je to být králem?" zeptala jsem se se zvědavostí v hlase. Sama jsem si nedokázala představit, že bych měla vládnout lidu, mít své poddané a starat se o jejich dobro a štěstí.
„Nic, na co bych už nebyl připravenej," zasmál se Leonas, „no tak Eyo, nedívej se na mě tak. Už od prvních chvil, co jsem byl schopnej rozumět i něčemu složitějšímu, než jak se skládá dětské puzzle, mě učili, jak se zachovat až přijde tento den," vysvětloval. Nakonec si neodpustil malý úšklebek: „Jen mi převzít vládu trvalo mnohem déle, než všichni počítali."
„O tomhle se nežertuje!" zhrozila jsem se nad přístupem Leonase k tak zodpovědné situaci.
„Vážně ne? A čemu jinému se máme v životě smát?" zeptal se a měl pravdu. Včerejší nenadálá korunovace ve mně zanechala tak silný pocit naděje. Stačilo jen vidět všechny ty elfy, jak se radují a oslavují příchod svého krále. Jak se bez zbytečných a zdlouhavých příprav může odehrát tak zásadní ceremoniál jako je korunovace. Když se koruna stvoří z Magie všech v okolí, aniž by potřebovali složité návody a přesný popis toho, co dělat.
„Já...já," nebyla jsem schopna dalších slov, zhluboka jsem se nadechla a pak odhodlaně řekla: „Já najdu zase možnost, jak se svobodně smát."
„Věřím, že se ti to podaří, máš v sobě něco, co nedokážu vysvětlit," mrkl na mě, „dokonce ani já, elfský král."
Jen jsem se na jeho tvrzení usmála, skládal mi tu defakto komplimenty, jak jsem na ně mohla reagovat? Ta jeho energie a přesvědčením, se kterým žil, jeho humor a nemístné poznámky, nic z toho knihy Staré historie nezmiňovaly, ale nemohla jsem popřít, že by se mi popis takového hrdiny nelíbil. Vlastně...já to ani nemohla říct o samotném elfském králi. Zatřepala jsem hlavou.
„Koho odháníš?" podivil se elf.
„Své myšlenky," přiznala jsem pravdu, o čem jsem však přemýšlela, jaká myšlenka mi přilétla do hlavy, to muselo zůstat schované. Vyrazila jsem dlouhou chodbou až k oné síni.
Nevylekalo mě ani známé ohlušující šeptání, když jsem procházela mezi rámem dveří dovnitř. Před několika dny jsem právě zde sdělovala Ilinovi zprávy o pravém nástupci trůnu, teď se místnosti hemžilo hned snad desítka přítomných. Poznala jsem Janka, rytíře Vlčího hradu a hlavního generála baronovy armády. Až teď, když jsem znala hodnost muže ve zbroji, jsem si uvědomila, jak je situace na hradě důležitá a vážná. Jinak by přece baron neposlal jednoho ze svých nejlepších mužů.
Velkopán Ilino nám chvátal v ústrety. Nejdříve se poklonil hlubokou úklonou plnou úcty před králem a pak i malým skloněním hlavy pozdravil mne. Odpověděla jsem a udělala hluboké pukrle. Lem mých modrých šatů jemně zašustil, když jsem se zase zvedala.
„Je potěšující vidět tvou velkolepou krásu," usmál se Ilino. Je pravda, že jsem si se svým vzhledem dnešní ráno dala opravdu práci. Oblékla jsem si tmavě modré šaty se žlutou výšivkou a širokými zvonovými rukávy, ušité přesně podle poslední elfské etikety. Vlasy jsem si sepnula ozdobnou čelenkou s řetízky spadajícími do čela. Po dlouhé době jsem se nebála odhalit moje zašpičatělé uši. Když jsem se podívala do zrcadla dříve, než jsem konečně opustila přidělený pokoj, musela jsem uznat, že se na první pohled od elfů příliš neliším.
„Děkuji," přijala jsem jeho lichotku. I když jsem si zvykla na tvrdý život hraničářky, pořád jsem v hloubi svého srdce zůstávala dívkou. Krásné šaty ve skříni v mém pokoji přímo vybízely se alespoň na chvíli znovu stát elegantní a na pohled křehkou dívkou. Navíc si šatů na nějakou dobu znovu neužiju.
V místnosti probíhal družný rozhovor, pánové se mezi sebou o něčem bavili a diskutovali. Byla jsem mezi nimi jediná žena. I když většina z nich byli elfové stejně se neubránili obdivných pohledů mým směrem, dělala jsem, že si jich nevšímám a dál si nerušeně prohlížela artefakty Staré historie. Minule jsem neměla čas si je všechny prohlédnout.
Nestihla jsem prozkoumat ani třetinu z vystavených cenností, když Leonas konečně promluvil.
„Pánové," střelil pohledem ke mně, „a dámo," musela jsem se usmát na odpověď na oslovení a toho, že mě vlastně nevynechal.
„Věnujte mi chvíli pozornost," sjednával si pořádek a v tu chvíli opravdu vypadal více jako král, než elf, kterého jsem poznala tam v lesích Hvozdu.
Během krátké chviličky všichni přítomní upřeli svoji pozornost ke svému novému králi. Započala schůze, ke které jsem po skoro celou dobu neměla co říct. Nikdy jsem příliš neholdovala politickému dění a tak šla většina řešených problému mimo mě.
„Ještě je tu jedna důležitá věc a to Vlčí hrad," konečně něco, k čemu snad mohu být nápomocna i já. Leonas kývnul ke generálovi baronových poslů. I když všichni přítomní věděli s jakou prosbou voják přichází, přesto se Janko postavil před shromážděné a začal s přednesem o situaci na Vlčím hradě.
„Jak všichni víte, celou tu dobu útlaku od Pošlapatele si hrad a jeho poddaní udržují neutralitu. Jenže toto postavení je teď v ohrožení. Na Hraničním dělení baronova panství už několik let sem tam řádí malé nájezdy královského vojska, nic s čím bychom si nevěděli rady. Až doposud," Janko se na chvíli odmlčel, přelétl pohledem všechny elfy, poněkud na delší chvíli věnoval pohled mě a pak znovu pokračoval: „Král Pošlapatel se rozhodl zaútočit s větší silou, vyslal na Vlčí hrad své vojsko poháněné magií. Díky svým zvědům přibližně víme o počtu několika set vojáků s meči vylepšenými kouzly a minimálně desítkou čarodějů, kteří se na nás chystají.
S počtem vojáků by nebyl problém, žádný královský voják se nevyrovná tomu našemu, ale jediné, co nás zastrašuje, a může velice ohrozit, jsou kouzla. Našimi žilami protéká jen obyčejná krev, a i když jsme ochotni ji prolít pro dobro našeho barona, kouzlům se můžeme postavit bez naděje na vítězství. Na ně je naše hrdinství, statečnost a udatné srdce bohužel krátké," Janko mluvil s neutuchající silou a přesvědčením, přemýšlela jsem, zda si svůj výstup musel nacvičit, a nebo je tak skvělý řečník.
„Prosím proto o pomoc vás elfy. Jak jistě víte na západní straně je baronovo panství ohraničeno právě Hvozdem Mionri a kdyby se i tento kus Království dostal pod plnou vládu krále, tak jako jih a východ, otevřely by se mu brány i do Stínové vesnice."
„Nesmysl," vykřikl jeden z elfů, „lidé se do Hvozdu bojí."
„Hvozd má svá kouzla, která nás udržují v bezpečí," přidal se další.
Povzbudivě jsem se na Janka usmála a konečně přišla i řada na mě, abych se ozvala: „Vím, že je síla v počtu, ale někdo musí být vždycky první. Pokud ti elfové nepomohou, já půjdu. Mám sice elfskou krev smíchanou s tou lidskou polovinou, ale nějaká kouzla mi zbyla. Propůjčím ti svou Magii, pomůžu tak, jak nejlépe dokážu!"
„Poloviční," šeptali si udivení elfové.
„Tvůj úděl je jiný, máš svůj Osud," zarazil mě Ilino, „máš následovat stopy až k právoplatnému dědici trůnu lidí."
„A komu by měl ten údajný pravoplatný dědic vládnout, když mu nezbydou žádní poddaní?"
„Eya má pravdu, neváhala a vyhledala mě ve Hvozdu. To díky ní jsem znovu král. Pokud se to někomu v radě nelíbí, nevadí, neoslovuji přímo vás. Dozajista se ve vesnici najde mnoho udatných elfů, kteří půjdou lidem na pomoc, tak jako kdysi," zastal se mě Leonas. Stejně o všem nakonec rozhodne on svým souhlasem.
„Já půjdu," ozval se tmavovlasý elf, celou tu dobu trvání schůze promlouval jedině tehdy, pokud to bylo nezbytně nutné. Věděl, kdy se má ozvat, tak jako teď.
„Dobrá Gorane, svěřuji ti vedení nad celou jednotkou posil pro Vlčí hrad. Máš k dispozici tolik elfů, kolik uznáš za vhodné a kteří s tebou půjdou zcela dobrovolně. Za jak dlouho bude možné vyrazit?" otázal se Leonas.
„Pokud všechno půjde tak jak má, budeme schopni vyrazit už zítra krátce po poledni."
„Dobře tedy, tímto považuji schůzi za ukončenou," ukončil celé to schůzování Leonas, několik málo elfů, těch kteří už žili dlouhá tisíciletí a stále ještě měli na paměti všechny staré zvyky, sice mělo mnoho řečí a námitek. Stále ještě slepě věřili Hvozdu, že je před lidmi dokáže uchránit.
Zůstala jsem v místnosti a konečně snad měla čas porozhlédnout se po všech těch pokladech zde. Vždyť na cestu se vyráží až zítra a do té doby nemám vlastně co dělat.
Zastavila jsem se u části těch dějin, které popisovali Válku s obry. Válčilo se nejen s nimi, ale i lidskou zaujatosti a předpojatostí, stejně jako s elfskou pýchou a vznešeností.
Sledovala jsem zlatý luk, patřil jednomu elfovi, který svou dvojitou ranou všechno vlastně rozhodl.
„Stále je ještě pevný a pružný, i po tolika staletích ve vitríně by ještě dokázal dobře posloužit," ani jsem si nevšimla, že jsem zde zůstala sama. Sama s králem.
„Jaké to tehdy bylo?"
„Byl jsem o tolik mladší, vždyť tomu už bude tisíc let, co se všechny ty bitvy odehrály. Tak velké výročí a lidé..."
„si je ani nepamatují, je to smutné, já vím," povzdechla jsem si.
„Tenkrát jsem nevěděl, co vím teď. Tomas už mě tenkrát nazýval moudrým, ale co jsem tedy teď?"
„Vážně si myslíš, že jsi doopravdy zmoudřel?" zasmála jsem se.
„No o trochu určitě, nechal jsem se přece překecat od jedný mladý holky, abych se stal králem," nenechal si líbit můj malý žertík Leonas.
„Nejsem malá holka!" rozčilovala jsem se.
„Tak to dokaž!" podíval se na mě s výzvou v očích.
„Fajn, kdy a jak?"
„Dnes odpoledne, přijď na cvičiště. Musím si vyzkoušet, jestli jsem přes ta staletí flákání nezlenivěl," navrhl Leonas.
„Budu tam," souhlasila jsem a věnovala elfskému králi zářivý úsměv, pak jsem se otočila na nízkém podpatku a chvátala pryč.
Už teď jsem se na odpoledne těšila, dlouho jsem necvičila s někým na úrovni elfského krále. Navíc jsem byla zvědavá, jak bojuje někdo, kdo si pamatuje celou Starou historii. Ten, kdo psal dějiny.
Možná...hrklo ve mně, jen co jsem si tu myšlenku dovolila.
„Eyo, ty vážně šílíš," zasmála jsem se pro sebe a chvátala do stájí za Věrným. Leonas měl pravdu, důvod k úsměvu a radosti si musíme umět najít i teď v těchto dobách.