Připadala jsem si jako malé dítě, když jsem následována Leonasem mířila zpátky do Stínové vesnice. Pořád jsem se otáčela, abych se ujistila, že si to elf nerozmyslel a nepláchl zase někam mezi stromy.
Leonas mi však stále kráčel v patách a tvářil se poněkud pobaveně. Když jsem se otočila za krátký okamžik asi třikrát, už to nevydržel a se smíchem řekl: „Neboj se, já ti neuteču. Jednou jsem dal své slovo a přijal své Právo, teď už nemůžu couvnout."
Stejně mě s tím neuklidnil. Ačkoliv jsem sama napůl elfkou, nikdy jsem si nebyla před elfy jistá. „Dobře budu ti věřit," odpověděla jsem mu a otočila se zase zpátky a soustředila se na cestu.
„Stejně je to zvláštní," prohodil Leonas ještě sám k sobě. Tolik staletí se brání být král, odmítal všechny šlechtické delegace nejen elfů, ale i lidí a dál si žil svým svobodným životem v lesích Hvozdu. Pak stačilo, aby přišla naproti němu malá holka, místo proseb a žádostí řekla pár trefných slov a on přijal to, co mu je nabízeno už tak dlouho.
Celou cestu až ke Stínové vesnici přemýšlel o tom všem, co se událo a co se vlastně bude dít? Jak ho přivítá jeho lid? Věděl o všem, co se v elfských vesnicích děje, jak se národ má a co za problémy je sužuje. S elfem však nepromluvil tak dlouho, pokud tedy nepočítá tu napůl lidskou dívku.
Cítila jsem na zádech jeho pohled a přemýšlela jsem, co se mu může honit hlavou. Nad čím přemýšlí elfský král? Má strach? Či se těší? To ticho, které po celou dobu panovalo bylo až trýznivé, měla jsem tisíce otázek, a přesto jsem neřekla ani jednu. Netušila jsem, co bude následovat, až dorazíme do Stínové vesnice, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že je to tak správné. Že jsem to měla být já, kdo ho přesvědčí.
„Už tam budeme," promluvila jsem, abych přeťala to ticho mezi námi, i když hlásit elfovi, který v těchto lesech vyrostl, za jak dlouho se ocitneme u cíle cesty, bylo naprosto zbytečné. To Leonas znal les jako svůj domov, pro něho se domovem vlastně stal.
„Já vím," povzdechl si.
„Jak je tomu dlouho, co jsi byl ve Stínové vesnici naposledy?" zeptala jsem se.
„Víc, než si ty dokážeš představit. Tenkrát bylo Království šťastné a život krásný i se svými chybami a nedostatky," soudě podle jeho výrazu jsem usoudila, že se zamyslel a vzpomínal. Vlasy mi pročísl svěží vítr, nesl s sebou vůni divokých květin. Na chvilku jsem zavřela oči a nechala si pročesávat své kadeře. V mysli jsem viděla Hvozd takový, kterým býval. Zelený, svěží, plní barev a vůní, hlavně však rozeznělý překrásnými písněmi.
„Půjdeme dál," otevřela jsem oči a rozešla se zase jako první, tak aby Leonas nemohl zahlédnout mé slzy. Každá vzpomínka na doby Staré historie byla bodavá a krásná zároveň. Vháněla mi slzy do očí a přesto jsem se jim nedokázala ubránit.
„Jak staré jsou tvé vzpomínky?" zeptal se elf, když si všiml mé změny nálady. Slzy sice neviděl, ale díky auře vycítil můj smutek.
„Dostatečně staré na to, abych měla na co vzpomínat," odpověděla jsem vyhýbavě.
„Jsi jedno velké překvapení, pamatuješ si dobu, kdy poddaný šlechtic svrhl svého Krále?"
„To a i víc, neptej se mě na můj věk, stejně ti ho neprozradím. Jsem podstatně starší, než vypadám a než bych podle své krve měla být, víc ti neprozradím," ukončila jsem další vyzvídání.
„To je nespravedlivé, ty o mě vlastně víš všechno díky Staré historii a knihám, ve kterých se o mě píše," postěžoval si, „a já tebe vlastně vůbec neznám. Přesto jsi mě přesvědčila, abych se stal Králem!
„Třeba jsme se už někdy dříve potkali, kdo může vědět?"
„Kdepak," zavrhl to Leonas okamžitě, „někoho jako jsi ty, bych si rozhodně pamatoval."
Ustala jsem ve své chůzi, z části z leknutí z Leonasova tvrzení a z části proto, že jsme dorazili ke svému cíli. Vyšli jsme z Hvozdu na nevelkou loučku na jejímž konci stál most. Ten stejný, přes který jsem přecházela před několika dny. Tady mě Leonas zanechal s obrovskými, barevnými motýli.
„To už jsme tady?" byla to jen otázka na doplnění, zahnání protichůdných pocitů v Leonasově nitru. Moc dobře věděl, kde celou dobu je a jak ještě je Stínová vesnice daleko.
„Jsme tu, až přejdeš ten most budeš...," ani jsem nestihla dopovědět svou myšlenku.
„Budu opravdu králem," prošel Leonas kolem mě a vydal se jako první po nevelké cestě až k mostu. Podívala jsem se na věrného bělouše: „Tak jsme to zvládli, Věrný," pohladila jsem hřebce po krku a rozešla se za elfem.
„Už není cesty zpět," otočil se na mě Leonas, stačil jen jeden krok a byl by Stínové vesnici blíže, než kdykoliv za poslední staletí před tím. Jeho noha by vkročila na most do vesnice.
Váhal, opravdu váhal. V barvách jeho aury jsem mohla číst jako v otevřené knize, věděla jsem, že elfové svoji auru neskrývají tak jako většina lidí a to ze zvyku své upřímnosti jeden k druhému. Proto připadali lidem tak posvátní. I když lidé své aury nedokázali vědomě skrývat či dokonce vidět, svým podvědomým je ukrývali před zraky svých přátel či rodiny. Jen málokdo z Království dokázal svoji auru bez problému nechat otevřenou tak, jako Leonas přede mnou. Dokonce i já jsem auru alespoň utlumila i v tuto chvíli.
V Leonasově auře se objevovaly barvy nadšení a té části elfského já, která se na kralování připravovala dlouhá léta a představa Leonase jako krále k ní neodmyslitelně patřilo. Tyto barvy však zastiňovaly jiné, ta část Leonase znající i druhou, odvrácenou tvář elfů. Jejich tichou pýchu a domýšlivost, upřednostňování svého já. Že některá elfská jednání jsou zcela zištná. V neposlední řadě se také objevila nejistota a malé zrnko strachu okamžitě popřené elfskou statečností a vědomí toho, že ho sleduji já. Nemůže se nechat zahanbit před Poloviční a ke všemu dívkou.
„Jdeme?" otázala jsem se jako první.
Pokynul mi rukou: „Dáma první."
„Vaše veličenstvo," poklonila jsem se, „nesluší se, aby král šel jako druhý za mnou."
Jen zakroutil hlavou. „Dobrá, ale..."odmlčel se, „ale mám jednu podmínku, řekl jsem, že ti pomůžu v uplatnění Práva nástupců, vezmeš mě s sebou. Budu ti nápomocen při hledání stop Osudu."
„Ale...," chtěla jsem protestovat. Co jeho vláda? Stane se snad králem jenom proto, aby pomohl baronovi z Vlčího hradu a pak zase pláchne za dobrodružstvím?
„Ale?" pozvedl obočí. „Odporuješ snad svému králi?"
„Nejsi můj pravý král, jsem Poloviční," namítla jsem. Nepatřím nikam, ani mezi elfy, ani lidi. Navždy budu uvězněná na půli cesty.
„Byl by snad Pošlapatel lepší než já?" zašklebil se pobavením. Jen ze mě vyšel ucházející vzduch, tohle tvrzení by mě mělo urazit, ale od Leonase a tím, jak to elf podal, to i mě vyznělo jako určitý druh žertu. Zasmála jsem se.
„Dobrá, beru na vědomí," přijala jsem jeho podmínku, „ale upozorňuji, že nepocestujeme s celou delegací jen proto, že jsi král."
„Však já vím," usmál se na mě a pak se otočil a bez dalšího rozmýšlení vešel na most. Ještě jsem chvíli zůstala stát pozadu. To v jakém světle jsem najednou Leonase uviděla, mi málem vyrazilo dech. Jeho aura byla naprosto klidná a královsky modrá.
„Je pravým elfským králem, že jo Věrný?" otázala jsem se hřebce, který na souhlas dlouze zafrkal a hrábl kopytem. Pak jsem vstoupila na most s bílým koněm za sebou.
„Král!"
„Vrátil se král!"
Dříve než Leonas sešel z mostu a dosáhl tak hranice Stínové vesnice, už se začaly šířit zvěsti o jeho návratu. Ze všech uliček, domků, domů a zahrad se sbíhali elfové s radostným výrazem ve tváři. Někteří dokonce po své tváři kutáleli několik slz dojetí. Elfská dítka poskakovala kolem Leonase a vesele zpívala oslavnou písničku v elfštině. Byla to ta nejkrásnější píseň, kterou jsem za poslední dobu slyšela.
Doslova z ní čišela radost a tento okamžik. K dětem se postupně přidávali i dospělí elfové a tak naše podivná trojice – nový a vlastně starý elfský král, Poloviční a bílý hřebec, dorazila až na nádvoří hlavního sídla.
Měla jsem dojem, že snad dokonce i domy a zahrady září nadšenou aurou elfského národa.
Najednou se k písni elfů připojily i všechny stromy ve vesnici.
„Zpívají! Oni zpívají!" zašeptala jsem a zamrkala, abych zahnala slzy ženoucí se mi do očí. Tohle byl teprve začátek celého Osudu, ještě dlouho potrvá, než se rozezní i stromy v celém Hvozdu, protože, i když se zdálo, že zpívajících stromů ve Stínové vesnici je mnoho, pořád to byla jen zanedbatelná část.
Už teď je dobrým Králem. Když jsem ho poznala, byl jen starý elf učící stromy zpívat a to se mu povedlo. Rozezněl totiž nejdříve své srdce.
Sledovala jsem Leonase jak se vítá s Velkopánem. Ilino nebyl schopen ani jednoho slova, jen stále vrtěl hlavou a rozhazoval rukama v mnoha gestech vyjadřující nic a vlastně úplně všechno.
„Tohle byla druhá stopa Osudu?" zeptala jsem se bělouše vedle sebe.
„Ještě se ptáš?" dočkala jsem se odpovědi, ale místo mého hřebce mi odpovídala malá dívenka. Nebyla elfkou.
„Kdo jsi?"
„Na tom nezáleží," usmála se a otočila se k odchodu.
„Počkej," zarazila jsem ji, „jak jen to víš?"
„Co vím? Jsem jen dítě, ani nepatřím mezi elfy. On není můj pravý král. Nemám krále," divila jsem se, kde se v sotva desetileté dívence bere tolik rozumu.
„Ty mi ho ale můžeš pomoci získat, že ano?" zeptala se s typickou dětskou naivitou a zapáleností, jen to prosté „že ano?" vypovědělo víc, než několik dlouhých vět.
„Pravého krále, toho, jemuž se budeme klanět s úctou a ne se strachem."
Jen jsem kývla a přidala úsměv, slibovat něco takového jsem si netroufla. Pořád bych mohla zklamat.
„Ty nezklameš, vím to, vlci to povídali. Prý tě čekají, tam je tvá třetí stopa Osudu," najednou se podívala k obloze a zabědovala: „Jejda mane, už jsem tu dávno neměla být." chtěla zmizet, ale ještě se na mě otočila: „Přijdeš? Budou na tebe čekat, jo?" otázala se a sledovala mě.
„Ano, přijdu," slíbila jsem a než jsem se stihla optat na dívčino jméno, zmizela v davu nadšených elfů.
„Kdo jen to byl?" teď už jsem se odpovědi opravdu nedočkala. Věrný se na mě jen díval a stříhal ušima. Otočila jsem se a sledovala Leonase. Přímo tam na nádvoří probíhala korunovace.
Za tohle jsem elfský národ milovala, lidé by několik dní přemýšleli, jak korunovace bude probíhat, a ještě několik dalších dní by byly na řadě přípravy.
Leonas se však stal králem hned a na místě, bez příprav a svolávání důležitých šlechticů. Stejně jsem měla dojem, že se na všech možných i nemožných místech kolem velkého prostranství před Hlavním sídlem sešli snad všichni elfové ze Stínové vesnice.
Byla jsem svědkem nádherného obřadu. Zněly oslavné elfské písně zpívány nejen elfy, ale i velkými stromy, které během několika málo vteřin shodily šedavé závoje na svých stále ještě barevných listech a rozzářily se svou pravou barvou. Všude vládla barva spokojené a klidné aury.
V tom nejsilnějším okamžiku, kdy barvy a písně dosáhly svého vrcholu, byl Leonas korunován. Korunu nikdo nesháněl, ani nevyráběl dopředu.
Velkopán jen natáhl ruce, stejně jako všichni elfové a z jejich kouzelné Magie se začala vytvářet koruna. Ani moc nápadná, ani příliš jednoduchá.
Zavřela jsem oči a k elfské Magii přidala i tu svou, jen malý zlomeček z toho množství energie. Bylo to jednoznačné gesto, že jsem Leonase přijala za svého krále. Tedy alespoň má elfská polovina. Jsem přece Poloviční.
Pokud se vám příběh až sem líbil a chcete vědět, jak bude pokračovat, podpořte mě na startovac.cz. Protože bez vaší podpory kniha nemůže vzniknout.
Můžete tento příběh zařadit do své knihovničky jako fantasy knihu!
A
je to vše na vás, čtenářích. Pokud chcete znát jak celý příběh dopadne. Kde se skrývá Právo Nástupců. Zda bude uplatněno a jak...
Je to v knize a ta může vyjít za Vaší podpory!
Projekt na startovači spuštěn...
A najít jej můžete zde:
https://www.startovac.cz/projekty/pravo-nastupcu/