Fireshoter | Story of a too young hero. | CZ

Stát se superhrdinou je jako vyhrát v loterii

Víte, superhrdinou se nestanete jen tak přes noc. Ani se tak nenarodíte. Je to náhoda. Stát se superhrdinou je jako vyhrát v loterii. Přijde to v tu nejméně očekávanou chvíli a nevíte, co s tím potom dělat, i když jste o tom dříve snili. Každý se k tomu dostal náhodou. I já. S mým nejlepším kamarádem Vladimirem jsme dělali špatné věci. Kradli v obchodech, sprejovali na veřejných prostorech a jiné kraviny, které prostě nevyspělí dospívající dělají. Jednou v noci jsme z jednoho obchodu tajně pronesli láhev vodky. Utekli jsme do parku, kde v noci nikdy nikdo nebyl. Sedli jsme si na lavičku a Vladimir láhev otevřel. ,,Ta nejdražší", zasmál se a já se letmě pousmála. Najednou jsem nic neviděla. Ucítila jsem silný zápach nějaké chemikálie a usnula. ,,Kde to sakra jsem?!", vykřikla jsem, když jsem se probudila přivázaná k židli. ,,Drž hubu!", okřikl mě nějaký cizí muž. ,,Co po mně chcete?!", zeptala jsem se. ,,To tě nemusí zajímat", odpověděl. V tu chvíli mi došlo, že to nebyl ukrajinec, ale rusák. Vynořil se ze strany a v ruce držel pistol. Byl hodně vysoký, holohlavý a svalnatý. Polkla jsem, protože jsem měla strach. ,,Kde je Vladimir?", zeptala jsem se roztřeseným hlasem. ,,Neboj, o tvého kamaráda jsme se postarali. Předali jsme ho policistům", odpověděl úplně klidně. ,,A proč jsem já tady??", zeptala jsem se nechápavě. On se pousmál. ,,Protože s tebou máme jiné plány". Snažila jsem se z té židle nějak dostat, ale marně. ,,Uvědomujete si, že tohle je zločin?!", vykřikla jsem na něj. ,,Nedělej ze sebe andílka, Eleno", odpověděl se smíchem. ,,Odkud mě znáte?", zeptala jsem se s pohledem na zem. Došlo mi, že nemá cenu se více snažit. Pokud se mnou má nějaké plány, tak je připraven na všechno. ,,To vůbec není podstatné. Nemáme v plánu ti ublížit", odpověděl. ,,Nemáme?", nechápala jsem, proč mluví v množném čísle. ,,Copak si myslíš, že jsem tu na tebe sám?", znovu se zasmál. Rozhlédla jsem se okolo. V té samé místnosti s námi byli ještě dva ozbrojení muži a z oken jsem viděla nějaká auta a pár dalších mužů. ,,Vážně nechápu, co se mnou chcete dělat. Je mi teprve 15", usmála jsem se. ,,Splňuješ všechny podmínky, to je hlavní", řekl a najednou se ke mně přiblížil jeden z mužů a znovu mě omráčil nějakou chemikálií. Probrala jsem se na nějakém stole. Vypadalo to jako takový ten stůl v ordinaci u lékaře. Ale všude byla tma. Neměla jsem ponětí, kolik tak mohlo být hodin. Co, když jsem třeba spala víc dní? Nebo let? ,,Můžete mi prosím říct, co je dnes za den?", zeptala jsem se do prázdna. Kupodivu se mi odpovědi dostalo. ,,Neboj, pořád ten stejný", zasmál se ten rusák, který tomu všemu nejspíš šéfoval. Měla jsem ruce i nohy připoutané ke stolu a na sobě jsem měla přicucnuté nějaké hadičky. ,,Polino, pojď jsem, prosím tě", zvolal. Z jiné místnosti se vynořila mladá, světlovlasá žena menší postavy. Začal se mě zmocňovat strach, když začala hrabat v jednom z šuplíků vedle mě. Vytáhla injekci a do ní natáhla nějakou tekutinu. ,,Teď to truchu štípne", upozornila mě a píchla mi ji do žíli. Skoro nic jsem necítila. Myslela jsem si, že to třeba bude všechno. Že mě pustí a já půjdu domů. Jenže najednou se natáhla po nějaké páčce a zatáhla za ní. Začal mnou projíždět elektrický proud a cítila jsem se hrozně divně. A pak začal ten nepopsatelný, bolestivý pocit. Chtěla jsem křičet, ale ani to mi ta bolest nedovolovala. Trvalo to hrozně dlouho. Měla jsem pocit, že to nikdy neskončí. A ten debil rusák na mě z dálky zíral a smál se. Po té dlouhé době to konečně skončilo. ,,Co z toho máte?", zeptala jsem se z posledních sil. ,,Všichni si z tohohle něco dobrého odneseme, Eleno. I ty", odpověděl klidně.