První dávka chemoterapie pro ní byla asi ta nejhorší. Několikrát za den zvracela a byla tak slabá... lámalo mi srdce ji takto vidět. Stejně jsem se ale vždy usmál a snažil se vypadat silně. Chtěl jsem pro jednou být její hrdina, když ona byla vždy ten můj. Četl jsem jí pohádky a vyprávěl o tom, jaký byl můj den. Vynechal jsem ty části, kdy mne dvoumetrový kluk držel na záchodech a vysmýval se všemu, co mu přišlo pod ruku.
"Velký bráško..." Zamrmlala a podívala se mi do očí. Úsměv mi pomalu opadával. "Já... umřu?"
"Princezno, takhle nesmíš myslet. Plno dětí se uzdraví. Doktoři tady ti pomůžou to dokázat taky" Pousmál jsem se, ale viděl její výraz, ještě více smutný, než předtím.
"Neřekl jsi, že ne... slib mi, že neumřu" V jejích velkých, modrých očích se tvořily slzy, což tvořilo slzy i mně. Nemohl jsem jí to přeci slíbit a to mě zabíjelo nejvíce.
"Neumřeš, beruško" Zašeptal jsem a pohladil ji po tváři.