Kolem hlavní cesty k Sídlu se shromažďovali lidé, nevěřícně se rozhlíželi kolem a šeptali si. Nikdo z nich nechápal, co se to děje. Po cestě nahoru, tam, kam se odvážilo jen málo smrtelníků, kráčeli čtyři koně. Jako první jel bělouš bez sedla a uzdy a na jeho holém hřbetě seděla dívka oblečená v překrásné bílé zbroji. Jen její tmavé vlasy rušili tu krásnou bílou souhru koně a jezdce. Dlouhý bílý plášť padal na zadek koně a vlnil se ve větru, který zával od Sídla. Po její pravici jel elf. Pravý elf. Neskrýval své zašpičatělé uši a na hlavě měl korunu. Nikdo z lidí takovou krásu v životě neviděl. Za nimi jeli další dva jezdci. Rytíř a dívka divokého vzezření. Všichni si o té čtveřici povídali. Nikdo z vojáku jim však nebránil v postupu vpřed, a to lidi mátlo ještě víc. Jsou snad králem očekávání?
Ano opravdu, Sámjmenovaný Král je už vyhlížel. Vysoko nad Správním městem vyhlížel z okna korunovačního sálu a když se čtveřice přiblížila k pevně uzavřenému vchodu do Sídla,rozkázal otevřít bránu. Pak se pohodlně usadil na svém trůnu. Splnila jeho očekávání a teď jen naplní dávná rozhodnutí, byl si sám sebou tak jist, že nepředpokládal, že by vše mohlo dopadnout jinak. Čtveřice lidí je proti jeho Gardě naprosto bezmocná. Potutelně se usmál a vyčkával jejich příchodu.
Opětovala jsem Leonasovi jeho úsměv a sesedla z Věrného, jakmile se mé nohy dotkly země, Věrný se vzepjal, a tak jak po něm bylo žádáno poplašil i další koně na nádvoří. Nebyla tu jen čtveřice našich koní, ale i koně další. V nastalém zmatku si nikdo nevšiml, že druhá dívka kamsi zmizela a místo ní tu pobíhá jen šedý vlk. Musela jsem uznat, že Mirawa svoji nenápadnost vzala opravdu vážně a poněkud se zmenšila v rozměrech.Nikdo z vojáků psovi nevěnoval pozornost. Všichni se až s uctivým strachem zaměřovali na mě a můj elfský doprovod.Netušila jsem, co jim Král napovídal nejen o mé maličkosti, ale především o elfském králi. Hrozili nám svými zbraněmi, ale nikdo se je proti nám neopovážil použit. Dál jsem sebejistě kráčela Sídlem a snažila se potlačit slzy. Dříve tu po stěnách tančilo světlo. Dnes bylo ponuré a osvětleno světlem z pochodní.Oheň a jeho stíny dodávaly tomuto místo ještě smutnější ráz.Nedala jsem však na sobě nic znát. S hrdě vztyčenou hlavou a sebevědomou chůzí jsem následovala vojáka. V jednu chvíli jsem vztáhla ruku a v ní se objevilo modré světlo, pohrála jsem si s vlnky Magie a pak ruku zase sklonila dolů, jako kdyby to nebylo nic, co by stálo za řeč. Malý provokativní typ od Učeného zafungoval přesně tak, jak mi starý muž poradil.Většina stráže, ať ta, která nás doprovázela nebo ta, kterou jsme právě míjeli, ztuhla v očekávání kouzelného útoku.
„Nebuďte baby!" okřikla je vysoká dívka v modročerné zbroji, když si všimla ustrašených výrazů vojáčků. Jí jsem strach trochou Magie nenahnala.
„Odvedu je sama, Král už Vás očekává!"otočila se na mě a vrhla na mě znechucený pohled. Kývla jsem na souhlas a vykročila za Kapitánkou. Ještě jsem si však neodpustila alespoň malé zajiskření Magie kolem sebe. Vojáci se spěšně hrnuli konat svoje další povinnosti.
„Nepřeháněj to," sykl na mě Leonas, otočila jsem se na něj s pohledem„já vím, co dělám", ale další ukázku Magie jsem si již odpustila. Před námi se objevila o dost větší chodba na konci s velkými dveřmi. Na stráži před nimi stál celý tucet vojáků nejen z Královské stráže ale i dva z jezdecké Gardy. Museli jsme být v našem cíli cesty. Za těmito dveřmi sedí Pošlapatel. Na trůně, který mu nepatří.
Na chvíli mi srdce vynechalo, jako kdyby se zaleklo toho, co hodlám udělat. Když jsem se podívala na elfského krále po mém boku,hrdlo se mi stáhlo. Vážně je to opravdu pravda? Byla jsem...
Z dalších úvah mě vytrhlo zaskřípění, když se velké dveře začaly otevírat a na jejich druhém konci, na velkém trůně seděl Pošlapatel. Chránila ho jeho Garda, celý zbytek deseti vojáků stálo seřazených na schodech vedoucích k trůnu a bránilo život svého jediného panovníka. Pro mě panovníkem opravdu byl.Králem lidu se má stát někdo jiný. S naprostým klidem jsem udělala krok vpřed.
„A tak se konečně shledáváme!" rozpřáhl ruce v gestu přivítání Pošlapatel a zvedl se z trůnu. Došla jsem až před schodiště.
„Poněkuddéle, než si sám původně zamýšlel," odpověděla jsem mu.
„Co je to dvacet let, když tu konečně stojíš přede mnou?" otázal se, pak se zarazil a rozesmál se: „Vlastně jo, už dávno si mohla stát po mém boku!"
„Bohužel tvůj Mojmorský sluha byl neúspěšný," odvětila jsem.
„Máš pravdu, měl jsem tehdy nějakou moc shovívavou náladu, že jsem ho nezabil hned, ale od té doby mi velmi dobře sloužil," řekl si spíše sám pro sebe, pak mávl rukou. „Co bylo to bylo. Teď je důležité, proč jsi tu dnes. Ano, ano...," odmlčel se: „O tom Právu Nástupců jsem se také dozvěděl. Bylo to poněkud neloajální nepřijít mi to hned nahlásit a paktovat se za mými zády, ale to teď nevadí. Ten tvůj Nástupce sedí hezky v chládku mého vězení," usmál se zářivě. Byl to tak odporně sebevědomý úsměv až mi v pažích zacukalo a měla jsem sto chutí mu do toho jeho egoistického ksichtu plivnout. Bohužel byl však ode mne Král příliš vzdálený.
„Tím bych si nebyla tak jistá," odvětila jsem tiše, tak aby mě král neslyšel a věřila, že Mirawa svůj úkol zvládne.
Šedá vlčice se jako vítr prohnala dlouhou chodbou, už několikrát se musela skrývat před vojáky, ale většinou ji nevěnovali velkou pozornost.
„Proč tady běhá to psisko, to už zase Hagridovi utekl další jeho slintající čokl z psince?" rozčiloval se jeden voják,kolem kterého proběhla Mirawa nebezpečně blízko, až mu málem podkosila nohy.
„Z toho nebude mít Král radost," odvětil mu druhý. Víc si jí však nevšímali. Kdyby mohla vítězně by se usmívala. Zářivým úsměvem od ucha k uchu. Kdopak by si všímal šedivého psa.Trochu ji tedy rozčilovalo, že v ní nikdo nepoznal vlka, ale bylo to tak lepší. Nepozorovaně se tak mohla dostat až do Podzemí velkého Sídla. Tady už však sranda přestávala. I když se celou noc učila mapu velkého Labyrintu, dostat se do Věznice nebude jen tak.