Neklidně jsem se převalila a zaskučela. Nemohla jsem najít žádnou pohodlnou pozici.
Znova jsem se převalila, tentokrát na záda. Vydržela jsem tam několik vteřin, než jsem se překutálela zpět na bok.
„Altiro?" ozvalo se šeptem. Daitor se přisunul blíž ke mně. „Alti, co se děje?"
Při tom oslovení jsem se zašklebila. V posledních dnech mi začal říkat zkráceně – Alti. Naštěstí jen, když jsme byli z doslechu ostatních.
„Nemůžu se pohodlně uvelebit," vysvětlila jsem a zase se přetočila, takže jsem viděla na svého druha. „To břicho mi neskutečně vadí."
Potichu se rozesmál. Vysloužil si můj uražený pohled a naštvané odfrknutí následované odsunutím od něj. Odvrátila jsem hlavu pryč.
„Ale no tak." Vstal a postavil se mi před čenich. „Vypadáš roztomile. Chápu, že už je to padesát jedna dní."
„Ne, nechápeš. Ty jsi totiž nikdy nebyl březí!" zaskučela jsem a zkusila se postavit. „Vždyť si ani nevidím na tlapky!"
Svou hlavou zvedl můj čenich. „Vážně je to tak hrozné?" zeptal se jemně.
„Vlastně ne." Dostal mě a věděl o tom. Tenhle rozhovor už jsme několikrát vedli. Má odpověď byla vždycky stejná. „Když já už se jich nemůžu dočkat!"
„Já také ne. Ale už brzy budou na světě." Černý vlk mi olízl ucho. Zvenku se ozvalo zavytí. Podle hlasu jsem poznala Spring. Daitor se na mě zadíval: „Zůstaň v noře, ano? Za chviličku jsem zpátky." A než jsem stačila něco namítnout, byl ten tam.
Rozčileně jsem zafuněla. Zase mám celý den zůstat v noře a nic nedělat? Tak to tedy ne.
Vysoukala jsem se z nory a líně se vydala ke shromážděným vlkům. Na Poradním kameni stál Alfa i Beta pár. Celkem jsem se divila, že se tam vlezli všichni, ale i tak tam zbylo dostatek místa.
Jako první mě zaregistroval Shewel, který na chvíli ustal v povídání a krátce překvapeně pohlédl mým směrem, přičemž tak na mě upozornil všechny ostatní.
„Dobré ráno," pozdravila jsem v rychlosti a pak se zadívala na Shewela: „Omlouvám se za vyrušení, Alfo."
Krátkým kývnutím omluvu přijal a pokračoval. Sedla jsem si vedle Daitora. Vypadal pořádně rozčileně, ale zatím nic neřekl. A to netušil, co jsem měla v plánu.
Když Alfa domluvil, nedala jsem Daitorovi žádnou možnost promluvit, protože jsem se okamžitě zvedla a tak rychle, jak jen mi to břicho dovolovalo, jsem přiběhla k Aasanovi: „Zařaď mě mezi noční hlídky."
Možná to bylo trochu moc nahlas, protože se celý tábor okamžitě ponořil do ticha.
„Prosím," doplnila jsem ještě.
Jenže to už po mém boku stál Daitor a vrčel. „V žádném případě!"
„Jenže já už nechci celý den ležet v táboře a nic nedělat!" štěkla jsem rozhořčeně. „Jediné, co dělám, je to, že se poflakuji v táboře. Z hlídek jste mě vyřadili."
„Vyřadili jsme tě kvůli tvé březosti."
Zahrabala jsem tlapkou do země. „A to je to! Stejně v noci nemůžu ani spát – a to kvůli mé březosti. Takhle jsem ve smečce naprosto k ničemu. Navíc," podívala jsem se mu do očí, „ty mi nerozkazuješ."
Mezi vlky proběhla vlna šepotu. Všichni se k tomu mezi sebou museli vyjádřit.
„To nerozkazuji," přitakal okamžitě. „Ale jako tvůj druh a otec tvých – našich – vlčat rozhodně neohrozím tebe ani je. Na hlídky chodit nebudeš."
„O tom však nerozhoduješ." Otočila jsem hlavu a podívala se na černobílého Alfu.
Daitor naprázdno scvakl čelisti: „To jí snad nedovolíte, ne?!" Těkal pohledem mezi mnou, Shewelem a Spring.
Bylo to snad poprvé, co jsem viděla Shewela nerozhodného. Přešlápl z tlapky na tlapku a podíval se na svou družku. Když Spring vrhla významný pohled na Beta vlčici a přikývla, Daitor si úlevně oddechl.
„Altira bude moc chodit na noční hlídky," oznámila Alfa. Kdybych mohla, radostí bych skákala do vzduchu, ale kvůli vlčatům jsem se musela spokojit jenom s bušením ocasem do země a úsměvem.
„Ale... ale..." Mému druhovi se samou zuřivostí nedostávalo slov.
„A protože jsme teď meškali, okamžitě vyrazíme na lov!" zavelel Arrow. Se Shewelem seskočil dolů z kamene a přiřadili se k lovcům.
Olízla jsem Daitorovi čenich a strčila do něj hlavou. „Běž," šeptla jsem. „Já budu v pořádku."
Navzdory své zlosti mi oplatil olíznutí. Vrhl dotčený pohled směrem k jeho matce a Sharow, které vypadaly, že se udusí zadržovaným smíchem. Rozběhl se, následován ostatními lovci.
„Eh, takže," obrátila jsem svou pozornost k Aasanovi, stejně jako ostatní hlídkaři, „Teď na hlídku půjdou Clever a Sheyla. Vystřídáme je já s Missile. Pak znova já, tentokrát s Cleverem. První noční hlídku bude mít tedy Altira a druhou Sheyla."
Štěkli jsme na souhlas a Clever s Sheylou se vydali na hlídku. Zbytek hlídkařů se rozešel do různých stran tábora.
Lehla jsem si kousek od své nory. Sněhu už bylo méně, někde dokonce prosvítala zelená tráva. Až sníh zmizí úplně, začne Novolistí. Podle mi padl na dvě blížící se vlčice. Naklonila jsem hlavu na stranu: „Proč jste mi dovolily hlídkovat?"
„Protože tohle už známe," vysvětlila Spring pobaveně. „A kdybychom tě nepustily, asi by ses tady zbláznila. A Daitor vlastně také."
„To je asi pravda," odvětila jsem zamyšleně.
Vlčice se zasmály. Daly jsme se do řeči ohledně druhů, březosti a vlčat. Nikdy bych si nemyslela, že já, Omega, se takto klidně budu bavit s Alfou a Betou smečky.
~
Sluneční vlk byl za polovinou své cesty, když se vrátili lovci. Skolili jelena a k tomu se jim podařilo chytit dva bažanty.
Daitor už byl klidnější, na lovu si zřejmě vybil svou zlost. Zrovna mi podíval, jak se jim podařilo jelena skolit, když vzduch prořízlo poplašné zavytí. Poznala jsem v něm Missile a Aasana. Oznamovalo nebezpečí, ale zároveň jsme měli zůstat v táboře.
Celá smečka byla okamžitě na tlapkách. Všichni se seřadili před Poradní kámen, přičemž přede mnou automaticky vytvořili štít.
Do tábora nakráčeli Missile a Aasan. Mezi sebou vedli rudohnědou vlčici. Tlamu a hruď měla bílou. Její oči byly zvláštní, tmavě oranžové.
Shewel kývl na Aasana. Společně s Cleverem se odpojili od zbytku smečky a vyrazili na hlídku. Přestože před námi stála cizí vlčice, území smečky bylo třeba hlídat. Navíc, s jednou bychom si hravě poradili.
„Co tady chcete?" zaduněl autoritativně Shewel.
„Jsem posel. Posel mé smečky," řekla.
„A co nám máš vzkázat?"
„Můj Alfa žádá, abyste se nám do sedmi dnů vzdali."
Všichni společně zavrčeli. Alfa postoupil dopředu: „Vyřiď svému Alfovi, že se svého území nevzdáme. Budeme bojovat."
„To jsem si myslela." Očima přelétla po vlcích. „Vaši odpověď vyřídím. Za sedm dní se vrátíme." Bez dalších slov se otočila a odběhla. Nechali jsme ji jít.
„To je ona..." vydechl potichu Daitor.
Neuniklo mi to. „Kdo ona?" zeptala jsem se ostře. Možná trochu žárlivě a majetnicky, ale jak ji Daitor mohl znát?
Mlčel. Pohledy všech přítomných se na něj upíraly, ale on nic neřekl.
„Daitore?" vyzvala ho Spring.
Otočil se na mě a podíval se mi do očí. A pak pomalu rozmluvil. Vyprávěl o svých snech, o Tajemném a jeho smečce, o tom, kdo zabil Ramiratha.
Znova jako už po několikáté za tento den se rozhostilo ticho, když domluvil. „Myslel jsem si, že jsou to pouhé sny. Nenapadlo by mě, že by to mohla být pravda."
Všichni si přebírali informace. „Jestli jsou tvé sny skutečné," začal váhavě Fang, „tak jich je sedm. A nás je třináct. Říkali, že se za sedm dní vrátí. To, že známe jejich počet, by nám mohlo vynést výhodu."
„Po jídle probereme, co bude dál," oznámila Spring. Množným číslem však myslela jen Alfa a Beta pár. A samozřejmě Daitora. „Teď se půjdeme najíst."
Sesedli jsme se do kruhu a dotáhli kořist. Aasan a Clever, kteří byli na rychlohlídce, se vrátili právě včas. Postupně jsme se najedli. Já jsem však, jako již posledních několik dní, jedla před Daitorem, který si to vyhádal u smečky. Nikomu to naštěstí nevadilo, stejně jako má březost. Všichni se naopak na vlčata těšili.
Zatímco ostatní se rozcházeli do doupat, Alfy a Bety před norou Alf čekali na Daitora.
„Vážně půjdeš na hlídku?" zeptal se úzkostně.
„Tímhle se nic nemění, Daitore. Hlídat je třeba. Navíc si nemyslím, že by nám ublížili. Proč by nás jinak vybízeli ke kapitulaci?"
Nakonec mě tedy – i když neochotně – nechal jít. Nic jiného mu ani nezbývalo.
Tiše jsem vyklouzla z tábora a mířila po trati hlídkařů, která je v noci kratší, než přes den. Procházela jsem ztichlým lesem a naslouchala všelijakým zvukům. Kolem se prohnal jemný větřík, jenž mi cuchal srst. Očichala jsem kmen stromu, označila území a pokračovala hlouběji lesem.
Všude vládla černočerná tma. Měsíční vlčici zahalovaly mraky a moc toho nešlo vidět. Náhle se houští vedle mě nepatrně zavlnilo. Okamžitě jsem se podívala tím směrem a vycenila zuby. Přejížděla jsem pohledem po okolí, jenže jsem nic nezahlédla.
Obrátila jsem hlavu na druhou stranu a celá ztuhla. Ze tmy na mě zíral jeden pár světlých šedých očí.