Dny ubíhaly. Některé pomaleji, některé rychleji. Ale mezi mnou a Altirou docházelo k několika neshodám.
Když jsem teď věděl, že je Altira březí, jako by se ve mně něco změnilo. Má mysl se teď soustředila jen na jeden jediný cíl – sledovat Altiru na každém kroku. Víc než předtím, samozřejmě.
Nešlo jen o to sledovat ji. Ale společně s ní sledovat a chránit i naše nenarozená vlčata. Má družka byla o to zranitelnější.
Jenže naše názory ohledně ochrany a správného přístupu se poněkud lišily. Bylo to jakési nehmatatelné napětí všude kolem nás, kterého si nejspíš začali všímat i ostatní členové smečky, přestože jsme se to oba dva snažili skrývat.
Třiadvacátý den její březosti mě namísto Altiry probudil hlas mé matky. Okamžitě jsem se postavil na všechny čtyři a snažil se nějak nenápadně dostat Altiru za sebe. Okamžitě jsem toho však nechal, když mi došlo, že by to mohlo být moc nápadné. Navíc u vchodu do naší nory nebyla jen matka, ale i otec.
Bílá vlčice se neklidně zavrtěla a otevřela oči. Nadzvedla své tělo a zmateně těkala pohledem mezi mnou a jimi.
„Co se děje?" V mém hlase zazníval zmatek.
„Tobě to vážně nedošlo?" Spring se na mě usmála. „Jsou ti tři roky."
„Cože?" vyhrkli jsme s Altirou naráz.
Shewel protočil očima. „Dvacet tři dní od prvního sněhu. Tehdy ses narodil." *
Zaúpěl jsem, protože měl pravdu. „Hlavně to nikomu neříkejte."
Altira se zvedla na tlapky. „Proč jsi mi to neřekl?" Zdálo se to jenom mě, nebo opravdu zněla ublíženě?
„Eh... no, zapomněl jsem."
„Zapomněl?"
Podíval jsem se na mé rodiče, kterým zřejmě začalo docházet, že udělali špatně. Bez dalších slov vycouvali z nory.
Obrátil jsem pozornost zpět na Altiru a přikývl na souhlas.
„Proč jsi mi ani neřekl, že se to blíží?"
Jen jsem si povzdychl a přitáhl si ji k sobě. „Protože mě to vůbec nenapadlo. Navíc, ty se divíš? Vždyť se toho stalo tolik! Vážně si myslíš, že od doby, co to vím, jsem schopen myslet na něco jiného, než jen na tebe a vlčata?"
Uznávám, tohle možná byla trochu lež, ale většinou jsem vážně nedokázal myslet na nic jiného.
Podezřívavě se na mě podívala. „Dobře." To bylo to jediné, co řekla, než se ode mne odtrhla a vylezla ven z nory.
Celý den se mnou skoro nemluvila, z čehož jsem poznal, že je stále naštvaná. Rodiče naštěstí nikomu ze smečky nic neřekli, a členové mé bývalé smečky na to – zdá se – zapomněli.
Když jsem se k ní však večer v noře přitulil, nechala mě, abych ji objímal.
Všechny naše neshody a hádky měly za úkol rozhodnout, kterému z nás dojde trpělivost jako prvnímu.
Sedm dní od mých narozenin, tudíž třicátý den březosti, se smečka jako obvykle večer usadila do kruhu kolem kořisti. Navzdory Ledovému vichru bylo kořisti stále dost a smečka nestrádala. Dnes se nám podařilo ulovit dva soby, ostatně jako skoro každý den. Jejich stáda přecházela přes toto území, což nám poskytlo výhodu. Od Arrowa jsem se dozvěděl, že takhle přecházejí každý rok, proto se této smečce taky dařilo.
Shewel a Spring dojedli a na řadě byl Beta pár. Stále jsem obdivoval, jak můj otec a Arrow dokáží přistoupit před kořist dříve, než jejich družka, když je nedělí postavení.
Zavrtěl jsem hlavou a zakousl se do masa. Po pár kouscích jsem však odstoupil. Altira vedle mě potichu podrážděně zavrčela, protože jí neušlo, že jsem měl podíl jen o něco větší než pro Omegu. Věděl jsem, co si o tomhle myslí, ale nedbal jsem na to.
Po mě nastoupila Storm, doteď sedící vedle Fanga. Ti dva se dali dohromady a zatím jim to vycházelo.
Storm vrhla krátký pohled na Altiru a začala jíst. To mě nepřekvapilo. Co mě však trochu překvapilo, bylo to, že od kořisti odstoupila dříve, než předcházející dny.
Altira znova zavrčela, jelikož ji, stejně jako mně, došlo, že Storm dělá to samé, co já. Zavrčení bylo tiché, ale šedočerné vlčici neuniklo. Švihla ocasem a dívala se na krmícího se Fanga.
Jenže zavrčení mé družky neuniklo jenom mě a Storm. Pár vlků na nás zmateně koukali.
Postupně se vystřídali lovci i hlídkaři. Na Altiru toho zbylo hodně – víc, než by jako Omega měla mít.
Přitáhla si k sobě kousek boku a zakousla se. Celou dobu jsem na ni upíral pohled. Dojedla ten kousek a chystala se odstoupit, jenže já jsem vykročil k ní.
„Tak to ne. Možná jsi Omega, ale kořisti je dost. A tohle tvůj podíl není." Sedl jsem si k ní a postrčil jí tlapkami k sobovi.
Dotčeně a naštvaně se na mě podívala: „Už mám dost, Daitore."
„Altiro," Storm vstala a došla k nám, „Daitor má pravdu."
Bílá vlčice o pár kroků ucouvla. „Ty taky, Storm?" zavrčela, tentokrát opravdu naštvaně.
To už u nás byl Fang. Stál vedle Storm. „Co Storm taky?"
Altira znova ucouvla. „Ona ví," sykla vyhýbavě.
„Ale já to nevím!" vyštěkl Fang tak ostře, až sebou bílá vlčice téměř neznatelně cukla. Potichu zavrčel.
Tak tohle tedy ne.
Navzdory tomu, že jsem chtěl Altiře domluvit, to stále byla má družka a já její druh. Nenechám na svou družku vrčet někoho jiného, než sebe. A už vůbec na ni nikdo nebude používat takovýhle tón!
Okamžitě jsem se přemístil před bílou vlčici a vycenil tesáky. „Nevrč na mou družku, Fangu!"
„Co se to u všech Vlčích duchů děje?" zeptala se Missile nechápavě. Ostatní něco zamumlali na souhlas.
„Děje se to," slova se ujala Storm, „že Altira nechce jíst."
„Jenže já nemám hlad," opanovala stále Altira.
Natočil jsem se tak, abych stál stále před Altirou, ale abych k ní mohl také mluvit a viděl i na ostatní.
Vložil se do toho Clever: „Nechci působit potíže ani být nezdvořilý, ale nevypadá podvyživeně." Trhl hlavou jejím směrem.
Všichni se na ni podívali. Přikrčila se k zemi a já se okamžitě postavil rozkročmo na ní. Přední tlapky jsem měl u jejího břicha, zadní za zády.
Tohle se událo, zatímco Storm suše poznamenala: „Samozřejmě, že to tak nevypadá, když je březí."
„Cože?" Smečka šokovaně zalapala po dechu. To bylo jediné, co řekli. Nikdo se na nic jiného nezmohl, jen se přes mé tělo snažili zahlédnout Altiřiné břicho.
Jako první se vzpamatovala má matka. „Altiro, jestli jsi březí, pak jíst musíš!"
„Pravda," souhlasila Beta, „živíš teď nejen sebe, ale i vlčata."
„Jenže to je právě to," povzdychla si Omega. „Kvůli mé březosti jíst nemohu. Veškeré jídlo vydávím."
„Tohle není dobré," zamumlala Sheyla, přičemž jsem celý ztuhl.
Sharow a Spring se na sebe na chvilku podívaly. Jakoby si něco neslyšně řekly, když se Alfa znova obrátila na Altiru: „Pojď s námi do nory."
Má družka čekala, až ustoupím, aby mohla vstát, ale já váhal.
„Pomůžeme jí, Daitore. Kdyby se to neřešilo, mohly by nastat komplikace." Ještě chvilku jsem váhal, avšak... má matka a Sharow s tím měly víc zkušeností.
Opatrně jsem ustoupil a za zátylek vytáhl Altiru do stoje. Nervózně se oklepala a vydala se za Alfa a Beta vlčicemi, které na ni čekaly před naší norou.
„Smečko!" Shewel zaštěkal, aby si zjednal pozornost. „Tímto se zatím nic nemění. Sice stále nechápu, jak je možné, že si toho nikdo z Alfa a Beta párů nevšiml, jenže to je vedlejší. Březost Altiry je, zdá se, ještě v začátku, tudíž Ledový vichr přečkáme v pořádku. Kořisti je navíc dostatek." Na chvilku se odmlčel. „Rozejděte se do nor. Myslím, že to všem prospěje."
Vlci i vlčice uposlechli rozkaz a vydali se do doupat. Kromě Missile, která měla noční hlídku.
Mě cestu zastoupil otec. Napřímil jsem se. Spustil jsem dřív, než stačil otevřít tlamu: „Jestli jsi naštvaný, chápu to. Ale ty prosím pochop, že jsem nečekal, že má družka zabřezne..."
„Synu," přerušil mě. Překvapeně jsem se zarazil při tom oslovení. „Jsem na tebe hrdý, Daitore. Navzdory tvé povaze – nebo možná díky ní? – vím, že budeš skvělý otec."
Neměl jsem slov. Pomalu jsem začal vrtět ocasem.
„Měl bys jít za svou družkou," usmál se Shewel. „A dobře se vyspi."
Prošel kolem mně a otřel se mi o bok. „Ty také," houkl jsem za ním. Vykročil jsem k naší noře.
Beta ani má matka tam již nebyly, zato Altira ležel stočená do klubíčka. Obtočil jsem se kolem ní. „Tak co říkaly?"
„Daly my pár rad a tipů," řekla, zatímco se mi zachumlávala do kožichu. Zazívala.
„Řekneš mi to potom. Teď už půjdeme spát. Dobrou noc, Altiro," olízl jsem jí ucho.
Zamumlala něco, co znělo jako "rou noc" a už byla tuhá. Položil jsem si čenich vedle toho jejího za za chvilku usnul také.
Dlouho slibovaná kapitola je tady! Zase taková "o ničem", ale takové kapitoly jsou prostě potřeba.