Zaparkovala jsem na školním parkovišti a chvilku jsem seděla v autě. Rozhlížela jsem se po okolí a zkoumala jsem lidi. Z mého pozorování jsem usoudila, že se zdejší studenti rozdělí do pár skupin jak jsou třeba sportovci. Ty člověk pozná hned. Všichni mají ty jejich bundy, které nosí kamkoli je to napadne. Většinou to jsou tacoví namachrovaní frajírci, kteří si myslí, že jim patří celý svět. Jejich inteligence bývá většinou na bodu mrazu. Dále tu máme roztlezkávačky. Jak už to bývá zvykem tak kde je sportovní tým, jsou tam i roztlezkávačky. Skupinka holek se včelí královnou v čele. Tahle skupinka se rozdělovala na další dvě skupinky. Na poskoky a oběti. Poskoci jednoduše dělali to, oč je jejich královna žádala a oběti jsou prostě jen nevinné holky, které se chtějí věnovat tomu, co je baví. Dále tu máme šprty. Lidi, kteří mají 24 denně zabořený nos v knížkách a představa o tom, že by se měli bavit s někým jiným, než se šprtama, je nutí marně lapat po tom jejich inhalátoru. A pak je tu skupinka lidí, ke kterých bych se mohla přiřadit i já. Jedná se o lidi, kteří neprojevují zájem o ostatní a hledí si svého. Ty mám ráda.
Vystoupila jsem z auta a každý po mně hleděl. Proč?? Co je na mně tak zajímavého?? To jim sem ještě nepřišel někdo nový?? I když. Ani bych se vlastně nedivila, kdybych byla první žák v historii, co sem přestoupil. Ještě k tomu z takového velkoměsta. Zamířila jsem si to do ředitelny, protože jsem si zapomněla vyzvednout kód o skříňky. Před ředitelnou stála skupinka lidí, který vypadali celkem nevinně, ale proč byla u ředitelny?? To kdybych věděla. Podle toho jak netrpělivě čekali, je nebude čekat moc příjemný rozhovor.
„Rosalie Ann Laurynová", řekl ředitel. Už jenom jakým tonem to řekl se mi nelíbilo. A nevím proč, ale když všichni slyšeli moje jméno tak naráz chodba plná studentů se hodila do mrazícího ticha a jenom na mě zírali. Proč ?? „Postupuj se mnou dále těmito dveřmi, prosím", zašeptal ředitel. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Nevím proč, ale už jsem chtěla, aby tenhle den skončil. Abych už mohla být doma u své matky ??? Och.. Tak to radši koneckonů ve škole.
95687. To bylo číslo mé skříňky. Nevím proč, ale to číslo mi přišlo strašně zvláštní. Koneckonců vše na téhle škole mi přišlo strašně zvláštní. Jakoby tahle škola byla postavená na velké hromadě tajemství a strachu. Nechci být tady. Chci být někde pryč. Někdy kde bych mohla sedět v klidu s mým notebookem a ťukat si do něj mé nesmysly. Ale bohužel jsem musela být tady, protože další stěhovaní bych už nepřežila. „Ahoj", řekl dívčí hlas, který se ozýval dva metry za mnou. Nevěděla jsem co říct, tak jsem radši mlčela, ale ta dívka pokračovala dál. Blázen. To jí nikdo neučil nech se drží od cizích lidí daleko ?? „Ty jsi tady nová,že? Já jsem Stella." I když velice nerada, tak jsem ji odpověděla. „Ahoj, já jsem Rosalie a ano jsem na téhle škole nová. Je tu něco co ode mě chceš, nebo proč na mě mluvíš"? A sakra .. To jsem nezvládla. Tak tě se otočí na patě a tak promrhám svoji první šanci se přeci jenom na téhle škole s někým seznámit. Zůstala na mě hledět, ale po chvilce pokračovala v konverzaci, jako by nic. Stal se zázrak.