,, Co jste mi to udělal ! " křikla jsem po doktorovi a začala se svíjet v stále stupňujících se bolestech a neskutečném chladu.
,, Pokračuji ve versuche es, slečno Clark. " odpověděl s ledovým klidem doktor Stoff a nadále mě pozoroval a sem tam si něco zapsal.
,, To bolí ! Prosím, nechte mě být ! " zakřičela jsem z plných plic.
Bohužel doktor Stoff nevyslechl mou prosbu a do ruky mi stříkl další dávku tekutiny.
Mým tělem, po zabodnutí jehly, projela další dávka bolesti, která neustupovala a já začala křičet, co to jen šlo.
,, Myslím, že jste fertig. Bring mir Skalpell, Taschentücher und Desinfektionsmittel ! " otočil se k pootevřeným dveřím, ze kterých vykukovala mladá žena, která hned po rozkazu odběhla.
,, Sie haben Dr. Stoff hier, da ist alles. Brauchen Sie etwas anderes ? " přiběhla žena s jiným kufříkem, který položila místo předešlého a otevřela ho.
,, Nein. " doktor Stoff z kufříku vytáhl skalpel a vyleštil ho kapesníkem.
Mezitím žena odešla z místnosti.
Jakmile jsem uviděla skalpel, začala jsem sebou škubat, i když vím, že mi to vůbec nepomůže.
,, Ne, doktore Stoffe prosím, ne ! Ne, prosím. Au, au ! " tříbrná hrana velice ostrého skalpelu zajela hluboko pod kůži na pravé straně břicha a sjela kolmo dolů.
Bolest, která byla způsobena injekcemi, záhadně přestala.
,, Slečno Clark, je to pro vaše gut. " vytáhl skalpel z mého břicha a červeně zbarvenou část mou krví setřel druhým kapesníkem a vydesinfikoval.
Následně ho do mě znova zabodl a udělal další kolmou čáru. Tohle udělal ještě několikrát.
Krev z ran na břiše zvolna vytékala a špinila mé kalhoty s tričkem, které mělo několik dír po skalpelu.
Doktor Stoff si z kufříku vytáhl vatovou tyčinku se zkumavkou, triko mi povytáhl až k hrudníku a následně z břicha setřel trochu krve a vložil do zkumavky, aby se krev neinfikovala.
To vážně jenom kvůli pár kapkám krve mi musel udělat několik řezných ran ?
Co je tohle za cvoka ?!
,, Ich odnesu vzorek do laboratorien, za chvíli jsem zpátky. " oznámil a odešel.
Chytila jsem se příležitosti a lehce zmrazila provaz, který mi držel ruky svázané k sobě a rychle škubla. Provaz se naštěstí přetrhl, ruce mi uvolnil a já si rychle odvázala provaz z nohou.
Zvedla jsem se stěží ze židle, došla až ke dveřím a zatahala za kliku, dveře se zázrakem otevřeli.
Alespoň něco je teď dobré.
Vyšla jsem na osvětlenou chodbu, rozhédla se a podle instinktu šla do prava.
,, Jak velké to tu může být ? " šeptla jsem si sama pro sebe po několikátém selhání najít východ a zády se opřela o bílou stěnu.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
Musím přiznat, že se začínám cítit opravdu špatně a vyčerpaně.
,, Je to opravdu tady ? " zaslechla jsem nějaký, mně lehce povědomý hlas.
,; Ano, tady do prava. " řekl druhý hlas.
Sakra ! To mě tady najdou !
Kroky se pomalu břibližovaly a já začala panikařit, protože na útěk jsem byla příliš vyčerpaná a slabá z velkého množství úbytku krve, a také z bolestí, které se navrátily.
Po stěně jsem se svezla zády dolů, pevně si sevřela stále krvácející břicho a smířená se svým osudem jsem nechala svá oční víčka spadnout a čekala, až mě najdou.
,, Cindy ! " křikl někdo s velice příjemným hlasem.
Hlavu jsem otočila za hlasem a namáhavě otevřela oči.
,, Ka... Kapitáne ? " nevěřila jsem tomu.
,, Ano, jsem to já. Už jsem tady. " přiběhl ke mně a začal mě utěšovat.
,, Dejte mi nějaký šatek nebo něco, rychle ! " křikl po, myslím Buckym a Peterovi.
Mně se znova zavřely oči, protože jsem je nemohla déle udržet otevřené.
,, Vy jste mi řekl Cindy. " pronesla jsem a z posledních sil se lehce pousmála.
,, Ne ! Cindy ! Ne, prosím ! S-slečno ! Prosím ! " uslyšela jsem naposledy jeho nádherný hlas plný strachu, obavy a bezmoci.
Na posledy jsem cítila jeho silné hřejivé objetí.
Naposledy jsem ucítila jeho horké slzy dopadající na mou kůži.