ALTIRA
Dny ubíhaly jako voda. Sníh několikrát roztál, ale vzápětí hned napadal. Vždy ho bylo více, než před tím. Začala jsem se bavit více i s ostatními, ne jenom s Daitorem. Můj druh z toho nebyl zprvu nadšený, avšak po pár dnech si zvykl a nechával mě o samotě s ostatními. Sám se také začal bavit i s jinými členy smečky. Když jsem se bavila s vlčicemi, bylo vše v pořádku. Ovšem, když jsem mluvila s vlky, okamžitě se naházel pouze pár vlčích délek ode mne. I to se postupně změnilo jen v upřený pohled.
Kořisti výrazně ubylo, ale nikdy se nestalo, že by na mě nezbyl alespoň kousek masa. Chycenou zvěř jsme stáhli z kůže, kterou jsme následně použili jako podestýlku do nor. Spalo se tak lépe a hlavně nám bylo tepleji.
Všimla jsem si jistých změn Daitorova chování. Občas se zamyšleně díval na oblohu, jindy vypadal unaveně a nevyspale. Většinou se však choval normálně.
Od prvního sněhu již uplynulo šest cest Slunečního vlka. A také šest cest od začátku Ledového vichru. A já jsem přemýšlela, kdy nastane ten den. Den, kdy se postavím svému strachu.
DAITOR
Tlapky mi dopadaly na zamrzlou půdu. Běžel jsem. Kam? To jsem nevěděl. Probíhal jsem horami, které mi byly naprosto neznámé. Společně se mnou běželi tři další vlci. Dva z nich jsem znal – krémově zbarveného vlka a hnědou vlčici.
Třetí byl vlk. Byl starší než odrostlá vlčata, troufl bych si říct, že měl blízko k tomu, aby si jeho duši vzali Vlčí duchové a jeho tělo Zeměvlčice. Utíkal trochu pomaleji, takže jsem si jej mohl dokonale prohlédnout. Měl zvláštně zbarvený kožich, jako by do červena, ale ne úplně. Možná jako listí spadané během Žlutolistí. Načervenalá barva se mísila s hnědou a bílou. Měl žluté oči a byl průměrně vzrostlý.
Otočil jsem jsem hlavu doprava a pozorně se zahleděl na odrostlá vlčata. Byli starší, něž když se mi o nich zdálo poprvé, a také robustnější. Vlk měl zelené oči a vlčice šedé.
Znova jsem se podíval dopředu. Zpomalili jsme do klusu a pak už jen do kroku. Před námi se nacházela mýtina s několika norami. Zřejmě nedávno založený tábor.
„Tak už jste tady," ozvalo se za námi. Prudce jsem se otočil.
Zase to byl ten vlk. Zvláštní však bylo, že jsem ho nikdy neviděl. Jeho obraz se mi vždy rozplýval před očima a nedalo se na něj nějak zaměřit. Vůbec na nic. S každým okamžikem jako by se zmenšoval nebo zvětšoval či měnil barvu kožichu. Jediné, co jsem z něj měl, byl jeho hlas. Ten jsem slyšel dokonale. Působil na mě známým dojmem, ale já věděl, že jsem toho vlka v životě neviděl.
Od prvního snu s ním jsem jich měl několik. Buď lovil, hlídal nebo přemítal. Vždy byl sám, až doteď. Znervózňovalo mě to, protože jsem nevěděl, co to má u všech Vlčích duchů znamenat.
„Ano," odvětil klidně starý vlk, jakmile se otočil. „Rozhodl jsem se. Přidám se k vám."
Tajemný zněl potěšeně: „Moudré rozhodnutí. Doufám, že i ostatní se rozhodnou stejně rozumně."
Vlci zaštěkali na souhlas. Jenže já jsem musel přemýšlet o jeho slovech.
Kdo ostatní?
S trhnutím jsem se probudil do dalšího bílého dne. Místo vedle mě bylo prázdné. Potichu jsem zavrčel. Nelíbilo se mi to. Připadalo mi, že se mi Altira vyhýbá. Poslední dobou se bavila více s ostatními. Ano, byl jsem rád, že má kamarádky, ale cítil jsem se odstrčený. To se samozřejmě neobešlo bez reakce.
Žárlil jsem. A dnešním ránem to vyvrcholilo. Postavil jsem se na všechny čtyři a oklepal se. Vylezl jsem z nory. Má černá srst na čistě bílém sněhu zářila. Jindy by se mi tlapky zabořily hluboko do sněhové pokrývky, ale v táboře byl sníh ušlapaný a tvrdý. Rozhlédl jsem se. Altira se bavila se Storm a Missile. Chtěl jsem vyrazit za nimi, ale jako naschvál můj otec zavyl na smečku. Protočil jsem očima a loudal se na shromáždění. Otce ani matku jsem neposlouchal. Místo toho jsem přemýšlel, jak si získat pozornost Altiry.
„Daitore?" Až mé jméno mě jakž takž probudilo z ‚transu'.
„Hm?" Otočil jsem se na Alfu smečky.
„Poslouchal jsi, co jsem říkal?"
„Samozřejmě," zamumlal jsem. Shewel si povzdychl a nechal mě být. Něco jsem si pro sebe zamumlal, otočil se na lovce a vyrazili jsme pro kořist.
ALTIRA
„Já ti nevím, Snap," zamumlala jsem.
„Ale já ano a říkám ti, že tohle vyústí v pořádný průšvih," namítla vlčice. Snap byla kromě mě jediná, kdo věděl o Storm a Fangovi. Se Snap a Storm jsem se bavila nejčastěji, říkaly jsme si téměř všechno.
„Třeba se to vrátí do pořádku."
„Jako kdybys ho neznala!" vyjekla. Hned se ale ztišila. „Měla jsi je vidět. Při lovu se na sebe téměř nepodívali. Divím se, že Daitor nic nepoznal. Ale i ten vypadal zamyšleně."
„Co že jste chytili?" pokusila jsem se změnit téma.
„Kance." Zněla hrdě, nejspíš na tom měla velkou zásluhu. „A nepokoušej se měnit téma. Víš, jaký Fang je. Tohle neskončí dobře, Altiro."
Sklopila jsem hlavu a svěsila uši. Mé tělo hovořilo za vše.
DAITOR
Jakmile jsme přitáhli kance do tábora, vyhmátli mě mí rodiče. Zase jsem přišel o možnost promluvit si s Altirou a mohl jsem jenom sledovat, jak zaujatě konverzuje se Snap. Potichu jsem zavrčel. Matka se na mě zkoumavě podívala, načež mě natlačila do jejich nory.
„Co je?" zeptal jsem se, snažíc se nedat najevo své rozladění. Nejspíš se mi to moc nedařilo, protože jsem svou otázku spíš prskl.
„Na to bychom se chtěli zeptat my tebe," odpověděl otec.
„Nic se neděje, ano? Všechno je v pořádku." Snažil jsem se je utišit a uklidnit, protože jsem věděl, kam tahle konverzace povede. A to se mi nelíbilo.
„Daitore, je zcela běžné, že se mezi druhy zač –"
„Ne! Můj a Altiřin vztah je naprosto v pořádku. Je, byl a bude. Tak to neřešte ano? My se o to postaráme." Já se o to postarám, dodal jsem v duchu. Upřel jsem na rodiče prosebný a možná i trochu zoufalý pohled.
„Dobře, Daitore. Věříme ti. Ale kdyby se cokoli dělo, víš, že můžeš přijít," řekla nakonec Spring. Úlevně jsem si oddychl. Jen jsem přikývl a vyběhl z jejich nory.
Musím si hned teď promluvit s Altirou. Bezodkladně! Hledal jsem pohledem. Byla na tom samém místě. Teď už se nebavila, jenom se Snap smutně koukaly jednu na druhou.
Vyrazil jsem k ní. „Altiro, musíme si..." Můj křik přerušil štěkot. No to snad ne! Co zas?!
Odpověď přišla okamžik na to. Do tábora vletěla Storm a v závěsu za ní Fang. Storm se otočila a vycenila tesáky. „Co chceš? Sám jsi mi to řekl jasně. Nemáme nic společného. Tak mě nech být!" zavrčela na vlka.
Cože?
„No jasně! Děláš jako bych já mohl za to, že jsi úplně jiná než já!" vyjel na ní Fang.
Nějak se ztrácím! A podle pohledů ostatních nejsem jediný...
Storm se zamračila. „Já se alespoň snažila tě trochu poznat! Jenže ty mě ne!"
„Jenom závidíš!" namítl Fang rozhořčeně. „Sama jsi říkala, že o mě chceš vědět víc."
Vlčice znova zamračila. „To ano, ale to bylo pořád ‚Já jsem ulovil tohle', ‚Já jsem dokázal tamto'... Pořád jenom já, já, já! A víš ty, co? Já už s tebou nechci mít nic společného. Končím!" Vztekle se otočila a s hrdě vztyčenou hlavou odkráčela na druhou stranu tábora.
Fang se na ni jenom díval. „Fajn!" štěkl za ní ještě, než udělal to samé. Až na to, že se rozběhl pryč z tábora.
Zůstal jsem tam stát a vyjeveně přihlížel. V táboře byli všichni až na Aasana a Sheylu, kteří měli hlídku. Ale ani bych se nedivil, kdyby to slyšeli.
„Ehm..." Beta si odkašlal. „Myslím, že všechno už bylo řečeno a že je také všechno vyřízeno..." Sharow do něj šťouchla bokem. „Zkrátka se rozejděte a vraťte se ke svým povinnostem," zkrátila do Arrowova družka.
Smečka po sobě nenápadně pokukovala, ale nakonec jen pokrčili rameny a nechali to být. Pochopili, co se dělo.
Zatřepal jsem hlavou, abych se zbavil všech myšlenek, a znova jsem vyrazil za Altirou. Jenže ona stála jen pár kroků ode mne.
„Altiro, musíme si promluvit," hlesl jsem okamžitě.
„Ano," přikývla. „To musíme."
Dívali jsme si navzájem do očí. Jako jeden vlk jsme vyrazili do lesa, daleko od posluchačů a zvědavých očí. Když jsme si byli jistí, že nás nikdo nesledoval, Altira se obrátila a sedla si do sněhu. Usedl jsem naproti ní.
„Musím ti něco říct."