Leželi jsme před norou a já jsem Altiře čistil kožíšek. Měl jsem hodně námětů k přemýšlení, ale nechtěl jsem se jimi zabývat. Hlavní bylo, že Altira je v bezpečí a u mě.
Má družka slastně mhouřila oči. Spokojeně jsem zabušil ocasem do země. Její kožíšek byl čistý, tak jsem jí olizoval ucho.
Bylo to zvláštní. Vědomí, že má družka leží před naší norou.
Po nějaké době jsem ji přestal lízat. Přitiskl jsem se k ní blíž a sledoval jsem okolí. Bylo zde mnoho vlků, které stále neznám. To mě znervózňovalo. Co když nějaký z nich udělá něco Altiře?
Zaslechl jsem blížící se kroky. Otočil jsem hlavu a spatřil Aasana, jak jde k nám. Zastavil se pár kroků před námi. „Ahoj Daitore," usmál se na mě. Obrátil se na Altiru. „Já jsem Aasan. Ty jsi Altira, viď?"
„Ano, jsem," odpověděla Altira. „Těší mě, Aasane."
„Nápodobně," zasmál se vlk. „Nikdy bych nevěřil, že si Daitor najde družku. Máš se na co těšit. Neposlouchá příkazy – to už ovšem víš sama – a tohle všechno," ukázal na Altiru a na naší noru, „je mu cizí."
Altira se zašklebila. „Děkuji za varování. Myslím, že to nějak zvládnu." Oba se rozesmáli, ale mě to smíchu nebylo. Proč na ní vůbec mluví? Proč jí tohle vůbec říká?
„Ty Altiro, kolik ti vůbec je?" zeptal se po chvíli Aasan.
„Dva roky," řekla zamyšleně. „A tobě?" Proč se jí ptá na věk? A proč se ona ptá jeho?
„O rok více," zavrtěl ocasem. Zazubil se na Altiru. „Byla jsi vůbec někdy na hlídce?" Co je to za drzou otázku?!
„Abych řekla pravdu, nebyla," přiznala se Altira. Jedna část mé mysli přemýšlela nad tím, proč asi. Ta druhá se zabývala něčím momentálně důležitějším.
„Zkusím se za tebe někdy přimluvit. Jsem První hlídkař, třeba se mi podaří dostat tě na hlídku," navrhl Aasan. Cože? To v žádném případě!
Zhluboka jsem zavrčel. Aasan se na mě podíval. Když viděl, jak se tvářím, poněkud znervózněl. „Ehm... tak já už půjdu. Povídalo se mi s tebou dobře. Zatím se měj," vyhrkl. Otočil se dřív, než Altira stačila odpovědět. Běžel k doupěti hlídkařů.
„Nikam s ním nepůjdeš!" zavrčel jsem okamžitě. Altira si povzdechla. „Daitore, znám ho chviličku. Navíc je to jenom hlídka."
„Nikam s ním nepůjdeš! S ním ani nikým jiným. A vůbec, proč se s ním bavíš?" zavrtěl jsem hlavou. Proč?
„Daitore, on začal," řekla Altira klidně. „Můžu se s ním bavit, je to přece člen smečky."
„Ale ty ses s ním bavila moc dlouho. Byl moc blízko a neustále se na tebe díval," sykl jsem. Altira jen zavrtěla hlavou. „Ty mě nemáš ráda?" zakňoural jsem po chvíli.
„Co? Ne! Mám tě ráda, Daitore. Jsi můj druh!" vyštěkla okamžitě.
„Tak proč jsi se na něj dívala tak dlouho? Nelíbím se ti?" Žárlivost a závist u druhů prostě nemá meze.
„Daitore, ty jsi nejkrásnější a nejlepší vlk, jakého jsem kdy potkala." Jak může být tak klidná?
„Mám mít jinou barvu kožichu? Co mám udělat? Mám se chovat jinak, abys mě měla ráda?" zaskučel jsem.
„Daitore, ty jsi dokonalý a mám tě ráda takového, jaký jsi!" Altira se ke mně přitiskla.
„Ale tobě se líbí Aasan. Že ano? Já tě mu nechci dát! Chci, abys byla má družka. Ale zároveň chci, abys byla šťastná." Nepřeháněl jsem. Aasana jsem znal dlouho a vím, že po družce párkrát zatoužil. Proto jsem ho bral jako někoho, kdo může ohrozit mou pozici.
„Ne, Daitore. Aasan se mi vážně nelíbí," zavrtěla hlavou.
„Jenže on –" nedořekl jsem to. Altira rychle otočila hlavu a přitiskla mi její čenich na ten můj. Byl jsem překvapený, ovšem ochotně jsem spolupracoval. Přitiskl jsem se k ní blíž a zavřel oči.
Bylo to úžasné! Byl to náš druhý polibek, navíc políbila ona mě. Jako by všechno zmizelo a existovala jen Altira. Přitiskl jsem se k ní ještě blíž.
Altira se odtáhla, na můj vkus moc brzy. „Tak. Ty jsi můj druh a já chci jenom tebe. Věříš mi?" Nechala mě kompletně omráčeného. Jako v transu jsem přikývl.
Teď, když nás netlačil čas, kdy se máme vrátit domů, a když se nemohlo již nic stát, jakmile by se na to přišlo, jako by se mé pocity, když mě políbí, mnohonásobně zvětšily. Podíval jsem se jí do očí. „Daitore?" zeptala se nervózně.
„Ještě," vydechl jsem. Ona však zavrtěla hlavou. „Prosím, Altiro! Ještě!" zaskučel jsem.
„Ne," zavrtěla hlavou. Vypadala zmateně. „Altiro! Prosííím!" zakňučel jsem.
„Ne. Dneska to stačí," rozhodla. Zvedl jsem hlavu a vydal bolestivý nářek, jako kdyby mě někdo mučil.
Altira mi tlapou sklopila hlavu a přiložila její čenich k mému. Spokojeně jsem utichl. Nestihl jsem ani zavřít oči a Altira už se odtáhla. Dřív, než jsem znova spustil, mi položila svou tlapu na čenich. „Už dost."
Zafuněl jsem, ale už jsem byl zticha. Hlavně také pro to, že jsem koutkem oka zahlédl mého otce a Arrowa. Seděli před norou mých rodičů. O něčem si povídali a dívali se na nás.
Altira si povzdechla a sundala tlapu z mé tlamy. Zavrtěla hlavou, ale nekomentovala to. Položila si hlavu na tlapky a já jsem ji napodobil.
„Altiro?" zeptal jsem se nesměle. „Když už jsme druh a družka, řekneš mi, proč už nejsi ve své rodné smečce?" Přemýšlel jsem nad tím docela dlouho. Vrtalo mi to hlavou, zvlášť když o tom prvně mluvit nechtěla. Co se mohlo stát?
„Stejně by ses to dřív či později dozvěděl." Jenom jsem přikývl. „Tak dobře. Narodila jsem se do smečky osmi vlků. Mé štěněcí jméno bylo Záře."
Záře? Sjel jsem Altiru pohledem. To sedí. Zavrtěl jsem ocasem a poslouchal. „Měla jsem ještě jednoho dalšího sourozence – bratra Neposedu. Byl celý bílý, jen pravou přední tlapku měl černou. Vyrůstali jsme jako obyčejná vlčata. Jenže Neposeda se neustále někde toulal. Neposlouchal rozkazy, ani od Alfy. Jak šel čas, vybrali jsme si dospělá jména. Já Altira a on Weding. Jednoho dne vyzval našeho Alfu na souboj. Prohrál. Náš Alfa ovšem nebyl zlý, takže ho nezabil ani nezmrzačil. Weding ovšem nesnesl takovou potupu. Odešel ze smečky, ale přísahal, že se pomstí." Odmlčela se. Napjatě jsem poslouchal, již teď jsem věděl, že jen tak ze smečky neodešla.
„Když mi byl rok, Weding se vrátil. Říkal, že ho to strašně mrzí a nemyslel to vážně. Náš Alfa ho nakonec přijal zpět. Po pár dnech nás brzy ráno obklíčila smečka. Bylo jich mnoho, měli snad tucet vlků. Zjistili jsme, že je Weding jejich Alfa. Vrátil se jenom, aby se pomstil. Před začátkem boje se rozhodl změnit si jméno. Přejmenoval se na Zrádce. Chtěl, aby ho tak všichni znali. Měli početní převahu. Přesto jsme se vrhli do boje. Mnoho vlků padlo, Weding sám zabil našeho Alfu. Jeden z jeho vlků mi natrhl ucho a pokousal tlapku. Podařilo se mi utéct. Já a dva vlci – vlk a vlčice – jsme se dostali do bezpečné vzdálenosti. Chvíli jsme putovali samo, jenom my tři. Jenže ti dva se stali druhy a odpojili se ode mě. Tak jsem se toulala. A když se můj věk blížil k jednomu a půl roku, narazila jsem na tuto smečku. Přijali mě. Požádala jsem Auroru, aby ze mě udělala Omegu. Byla sice překvapená, ale vyhověla mi. Ve smečce jsem byla již přes půl roku. A nakonec jsem potkala tebe."
Zavrčel jsem. To je hrozné! Jak to mohl její bratr udělat?! Na jednu stranu jsem byl rád, protože jsem tak na Altiru narazil. Ale na tu druhou jsem měl chuť ho vystopovat a zakousnout za to, že jí tak ublížil. „Měl jsem být s tebou. Měl jsem odejít ze své smečky, najít tě a ochránit tě," zašeptal jsem. Přitiskl jsem si Altiru k tělu, co nejpevněji jsem mohl.
„Nelituji toho," zamumlala mi po chvíli Altira do kožichu. „Sice nevím, jestli můj bratr ušetřil naše rodiče. Nevím, co se s ním stalo. Ale jsem ráda, že mě to donutilo vydat se pryč. Díky tomu jsem tě našla. Svého druha."
Svého druha. Při těch slovech se mi do celého rozlil úžasný pocit. Zatřásl jsem se blahem. Podíval jsem se Altiře do očí a olízl ji čenich.
Podíval jsem se na nebe. Sluneční vlk se blížil k polovině své cesty. Málem bych zapomněl na naši výpravu!
Zvedl jsem se. Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Clevere? Aasane? Fangu? Storm?" zvolal jsem. Vzápěti se všichni rozběhli naším směrem.
„Ano?" štěkl Fang. „Co potřebuješ, Daitore?"
„Půjdete se mnou a Altirou do našeho starého tábora pro kořist," vysvětlil jsem. „Vyrážíme hned teď."
Ostatní se po sobě podívali. Přikývli a zavrtěli ocasy. Usmál jsem se a pomohl Altiře na tlapky (při čemž se na mě sice dívala více než vražedným pohledem, který jasně říkal, že tohle mi nedaruje). Dělal jsem, že nic nevidím. Zavyl jsem pokyn pro běh a naše malá skupinka se vydala splnit úkol.
Přeběhli jsme horami a běželi jsme po neutrálním území. Běžel jsem v čele, ale nevzdaloval jsem se od Altiry na více než dva kroky. Neustále jsem ji kontroloval, jestli nezakopla nebo nezpomalila.
Vběhli jsme na staré území mé smečky. Zpomalil jsem do klusu, ostatní taktéž. Ohlédl jsem se na Altiru. Nepatrně přikývla, jenom aby mě ujistila, že je vše v pořádku. Zafuněl jsem a vkráčel jsem do tábora.
Náhle jsem zastavil. Všichni se na mě podívali. „Slyšíte to?" sykl jsem.
Nastražili uši. „Co? Já nic neslyším!" namítla Storm.
„No právě!" vysvětlil jsem. Zaposlouchal jsem se do zvuků. Kdesi praskla větvička. „Utečte! Běžte, hned!" zavyl jsem.
Ticho, které vládlo, neznamenalo nic dobrého. Ani ptáci nezpívali. Schovávali se před nebezpečím. A jakmile křupla ta větvička, věděl jsem, že máme problém.
Ostatní naštěstí nic nenamítali a rozběhli se pryč. Běžel jsem jako poslední, popostrkoval jsem Altiru. Ohlédl jsem se. To, co jsem viděl, mě přinutilo přestat dýchat.
Na kraji tábora se objevili dlouhé tlapky a v rukou držely... smrtící tyče! Něco na sebe štěkali a rozběhli se naším směrem.
„Přidejte! Rychleji, rychleji!" pobídl jsem je. Všichni jsme zrychlili. Naštěstí se dlouhé tlapky nepohybují tak rychle, takže jsme před sebou brzy uviděli hory.
Zvládneme to! zaradoval jsem se v duchu. Ovšem radoval jsem se předčasně. Pouhých pár skoků od nás se objevila dlouhá tlapka. Smrtící tyčí mířila na nás. Věděl jsem, že to nezvládneme. Ale Altira bude žít. Musí žít!
Zariskoval jsem. Stočil jsem směr a překonal tu krátkou vzdálenost mezi námi. Skočil jsem na dlouhou tlapku a povalil ji k zemi. Překvapeně zavyla a něco zaštěkala. Vrhnul jsem se jí po hrdle.
Ozvala se hlasitá rána. Zavyl jsem bolestí, která se mi rozlévala do celého těla od pravé přední tlapky. To mě rozzuřilo. Zakousl jsem se dlouhé tlapce do hrdla a jediným prudkým pohybem ji zabil.
Pokusil jsem se běžet za nimi, ale nešlo to. Altira se na mě polekaně dívala. „Daitore!"
Chtěla běžet ke mně, ale to jsem nemohl dovolit. „Běžte! Utečte! To je rozkaz!" štěkl jsem na ně na všechny.
„Ale Daitore –"
„BĚŽ!" Autoritativní tón mého hlasu překvapil i mě samotného. „Aasane, Clevere, dostaňte ji odsud!" zavrčel jsem.
Vlci jenom přikývli, nezkoušeli se se mnou hádat. Začali strkat do Altiry a Fang jim pomáhal. Jindy by mi to neuvěřitelně vadilo, ale teď jsem věděl, že je to pro její bezpečí. Altira se pokoušela je oběhnout, ale Clever ji jednoduše chytil za zátylek a běžel pryč.
Snažil jsem se běžet za nimi. Rána krvácela, a to hodně. Uslyšel jsem štěkot dalších dlouhých tlapek.
Znova se ozvala hlasitá rána a pocítil jsem ostrou, palčivou bolest v břiše. Zasténal jsem.
Poslední, co jsem viděl před tím, než se mi zamotala hlava a pohltila mě temnota, byl pohled na mizející skupinku pěti vlků.
Ale poslední, na co jsem myslel, bylo, že nevím, jestli je Altira v bezpečí s ostatními.