-19.9.2013-
"Jasone, prosím nedělej to!" Křičela, když jsem vytáhl pistoli z batohu, kterou jsem namířil přesně na jeho čelo. Zhluboka jsem dýchal a měl jsem v sobě tolik vzteku, že jsme měl chuť zabít všechny lidi na světě.
"Drž kurva hubu, Danielle!" Otočil jsem se na ní, ale moje zbraň byla stále namířená na toho zkurvysna, se kterým mě ta svině podvedla. Šel jsem, jako každý den, k ní domů, protože jsme se domluvili, že koukneme na film a ta kurva byla v posteli, s tímhle parchantem, který právě stojí přede mnou.
"Jasone, prosím. Byla to chyba, miluju tebe!" Snažila se mě nalákat na tyhle sračky. Zasmál jsem se a zakroutil hlavou.
"Ne, Danielle, nebyla to chyba, protože ty sis to užila, viď, ty kurvo jedna zasraná." Vlepil jsem jí facku a ona spadla na zem.
"Danielle!" Ten kluk se chtěl za ní rozeběhnout, ale já byl rychlejší a něž se stačil pohnout, tak jsem zmáčkl spoušť a jeho tělo spadlo nedaleko od jejího. Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou, když se ta kráva rozbrečela.
"Můžeš držet hubu? Chci, aby bylo ticho, až budeš umírat. Dneska nemám náladu, na nějaký zkurvený prosby a takový sračky." Otráveně jsem řekl a ona vážně byla zticha. Usmál jsem se a šel k ní blíž.
"Ty jsi neskutečná kurva." Kleknul jsem si k ní.
"Ty jsi psychopat." Zavrčela mi do obličeje a já se usmál.
"Jo to máš pravdu, takže myslím, že jsi docela v prdeli, zlato." Mrknul jsem na ní a ona si konečně uvědomila, že jí zabiju.
"To nemůžeš, Jasone." Zašeptala a já jsem pobaveně zvednuk obočí.
"Já můžu všechno." Odpověděl jsem a ukázal jí mrtvé tělo toho zkurvysyna, kterého si očividně do teď nevšimla.
"Ty jsi zrůda!" Zakřičela a znovu se rozbrečela. Já jsem jen přikývl a usmál se.
"Řekla jsi to sama, jsem psychopat. Takže chceš umřít vedle něj nebo radši sama?" Zeptal jsem se jí a ona neodpověděla. Nabil jsem si znovu zbraň a namířil jí na ní. Chtěl jsem si užít, to jak se třese a čeká, až zmáčknu spoušť.
"Poslední slova?"
"Přála bych si, abych tě nikdy nepotkala." Zašeptala, ale já jsem jí slyšel a usmál se.
"To bych si taky přál, aspoň bych si nemusel zase špinit ruce." Řekl jsem a zmáčkl spošť. Její tělo spadlo na zem, a bylo naprosto nehybné. Leželi tam oba dva a já se usmál nad svým výtvorem. Odešel jsem z jejího bytu a zamknul jsem je tam jejím klíčem, který jsem vzal z její kuchyně. Nemuselo to takhle dopadnou, kdyby se nekurvila
-27.1.2014-
Seděl jsem v parku na lavičce a pozoroval všechny kolemjdoucí. Bylo jedenáct večer, ale lidí tu bylo hodně, i přesto že byla docela zima hlavně teď v zimě. Šel jsem si tady sednout za účelem přemýšlení, ale moje myšlenky si dělají, co chtějí ony, takže téma, které zaneprázdňovalo mou mysl bylo, která z těchto lidí, co tu procházejí bude mou další obětí. Sledoval jsem každého, co byl tady na tomto pozemku. Byl jsem oblečený do černé, takže si mě ani nikdo nevšímal, ale já jsem si naopak všímal úplně všech. Je zajímavé, kolik lidí si ani nevšímá, že je někdo sleduje, protože každý z nás má v sobě zabudovaný instinkt, který náš upozorní, když nás někdo zezadu sleduje a pozoruje, ale i přesto si toho většina lidí nevšímá, což je chyba. Nikdy nevíte, kdy potkáte blázna, jako jsem já, který vás bude chtít zabít jen tak pro zábavu.
Viděl jsem, jak šly dvě dívky do jedné z temných ulic, kde není pouliční světlo a zvážil to, jako dobrou šanci na lov. Vstal jsem z lavičky a nenápadně šel za nimi. Vytáhl jsem nůž, který jsem měl schovaný v jedné z kapes od bundy, které byly dostatečně veliké na to, aby se tam ten nůž krásně vešel. Viděl jsem je, jak stály v té ulici a nejspíš se bály jít dál, ale já jsem k nim šel blíž. Když zaslechly kroky, otočily se na mě a vyděšeně sledovali každý můj krok. Bály se, co udělám.
„Jste v pohodě?" Nahodil jsem svůj nejmilejší úsměv a hlas, který dokážu a snažil jsem se to zahrát na slušného kolemjdoucího.
„Ano prosím, my se jen trochu bojíme projít touhle ulicí, tak pokud byste nám mohl udělat společnost, aby se nám nic nestalo." Poprosila jedna z nich, která byla trochu vyšší a taky vypadla víc odvážnější. Sice jim oběma spadl strach z tváří, ale ta druhá byla stále nejistá ohledně celé téhle situace.
„Jistě." Usmál jsem se na ně a šel s nimi kousek, kde byla ještě větší tma a věci, už nebyli vůbec slyšet, někde kde jsou lidi.
„Nebojíte se chodit takhle pozdě večer sám?" Řekla ta tmavovlasá, která je podle mého názoru spíš ta odvážnější. Musím říct, že obě byli docela pěkné. Sice musely být i pěkně pitomé, když jdou pozdě večer sami temnou uličkou, a ještě se zeptají cizince, aby je doprovodil skrz ni, ale byli pěkné i v obličeji. Škoda, že už brzy nebudou.
„Ne nebojím." Odpověděl jsem rychle a chtěl jsem už, abych mohl odejít, protože i když byli hezké jsem jich měl už dost.
„A že vám někdo ublíží taky ne?" Opět se zeptala a já znovu záporně odpověděl.
„Ne to také ne, ale vy dvě byste měli." Řekl jsem a než stihly něco říct, už jsem silně přejel nožem po krku té tmavovlasé. Ta druhá chtěla začít křičet, ale já jsem jí vzal za její světlé vlasy a dal jí svou ruku před pusu, a poté udělal to stejné, co s tou druhou.
Potom když byla práce dokonána, jsem si utřel nůž do jejich oblečení a schoval ho do kapsy u své bundy. Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou, jen kdyby náhodou, tam někde byl stejný případ, jako já a domyslel si, kdo tyhle dvě krávy mohl zabít. Šel jsem tedy cestou okolo lesa a potichu si zpíval jednu písničku, kterou jsem slyšel v rádiu, ale uměl jen pár vět, takže jsem je zpíval stále dokola.
„Jason McCann?" Zaznělo mé jméno ve vzduchu, což mě okamžitě donutilo zastavit se a přestat si zpívat. Zvážněl jsem a hledal jsem odkud se ozvalo mé jméno. Nebo přesněji, kdo ho vyslovil.
„Kdo jste?" Řekl jsem naštvaně, protože tohle úplně nesnáším, když si někdo myslí, že je nějak zajímavý, když hraje anonymně.
„Hledali jsme vás naprosto všude, pane McCann." Ten člověk mi dal informaci, která mě vůbec nezajímala. Neptal jsem se, jestli mě někde hledali, pokud si dobře pamatuji.
„To mi je jedno. Ptal jsem se na něco jiného." Otráveně jsem řekl. Ten muž vystoupil ze tmy a já konečně aspoň viděl, kdo to je. Měl na sobě oblek a krátké hnědé vlasy, které byli upravené a vyčesané. Ruce měl spojené a stál, tak abyste měli pocit strachu, když se na něj podíváte.
„Nastupte si prosím do auta, pane McCanne." Jasně to úplně udělám. Copak si tenhle debil myslí, že se nechám nachytat, jako ty holky, který jsem zabil. Tak to hovno, nejsem debil, abych dělal stupidní chyby.
„Nevidím důvod, proč bych to měl dělat." Řekl jsem a chtěl jsem odejít.
„Váš otec, Jeremy, vás očekává, pane McCanne." Nad jeho slovy mi ztuhlo tělo. On zná mého otce. Je pravda, že vypadá, jako jeden z jeho bodyguardů.
„Můj otec je zmrd, takže i kdyby mě vážně očekával, tak je mi to opravdu a upřímně u prdele. Můžete mu to vyřídit." Řekl jsem, otočil jsem se na patě a šel druhým směrem, který domů zabere déle, protože budu obcházet celý les, ale to mi bylo teď docela jedno, abych pravdu řekl.
„Nedáváte mi na výběr, Jasone." Ozvalo se a než jsem se stihl otočit, měl jsem látku s uspávadlem na nose a padal do tmy.
Probudil jsem se leknutím na sedačce v nějakém obývacím pokoji, který rozhodně nepatřil mé rodině, pokud vím. Cítil jsem se, jako kdybych se měl každou chvíli pozvracet, kvůli té chemikálii, kterou jsem vdechl. Pomalu jsem si sednul a rozhlídl se po místnosti. Byl to veliký pokoj, celý sladěný do bílé a šedivé s velikou televizí, třemi gauči, knihovnou a psacím stolem s židlí. Stoupnul jsem si a podíval se za sebe. Tam byla věc, která mě zarážela nejvíce. Veliký obraz s bílým rámem, kde byla vyfocená moje rodina před tím, než jsem šel do pasťáku. Byli jsme tam úplně všichni, což je jedna z mála fotek, na které jsme takhle.
Šel jsem blíž a podíval se na zlatou cedulku, která byla zespoda obrazu „Rodina McCannových 2007." Buď je tenhle dům opravdu mého otce a ten chlap mi nelhal, že na mě čeká, anebo je tohle dům nějakého divného stalkera, který se zabývá mou rodinou. Oboje by bylo divný, ale spíš bych očekával to druhé, protože můj otec je přece nezvěstný už asi čtyři roky.
„Jasone, vítej doma." Otočil jsem se prudce za tím hlasem a ve dveřích nestál nikdo jiný než můj slavný otec, který má veliký talent v tom, že když je nejhůř, tak zmizí. Koukal jsem na něj, jako bych viděl ducha, což jsem si taky myslel, protože můj mozek nedokázal vstřebat to, že ten bastard žije a vůbec je tady v Kanadě.
„Jak jsi se měl, synu?" Zeptal se, ale já jsem neodpověděl. Mlčel jsem a sledoval ho, protože určitě ví o všem, co se mi stalo. Strýc mu to určitě řekl, jakmile jsem byl v tom odvykacím zařízení.
„Hádám, že tě v blázinci zapomněli naučit mluvit, Jasone. Takže si to ujasníme. Když se na něco zeptám, tak mi kurva odpovíš." Šel ke mně blíž a vlepil mi facku.
„Měl jsem se dobře. Bez tebe to i v tom blázinci bylo dobrý." Odsekl jsem a viděl jsem, jak se v něm vaří krev. Zaťal pěsti a zamračil se.
„Dobře." Řekl a já jsem zvedl obočí. Stál jsem a čekal, co udělá, ale on se otočil a zhluboka vydechl. Nevěděl jsem, co mám očekávat, ale on nic neudělal. Jenom stál zády ke mně a byl zticha.
„Co tady vlastně dělám?" Zeptal jsem se a on se pomalu otočil.
„Zaučuješ se rodinný byznys, ale tvoje matka by to nedovolila, kdyby to věděla, takže je to tajný." Řekl a já opět zvedl obočí. Dělá si srandu? Zaučuje mě rodinný byznys, to je asi to poslední, co chci.
„A co když nechci?" Rebelsky jsem se vzepřel a snažil se dělat drsného. Otec se pouze zasmál a upravil si sako, které měl na sobě.
„Jasone, synu, v tomhle nemáš na výběr, takže se jdi vyspat, protože zítra začínáme." Řekl a odešel.
Další den hned brzy ráno jsme opravdu začali. Můj otec si mě zavolal do jeho pracovny okolo šesté hodiny. Seděl za jeho pracovním stolem a já si sedl na židli, která byla před ním.
„Takže, Jasone, tohle není žádná prdel. Všechno, co ti teď řeknu jsou věci, které jsou zásadní na přežití v tomhle byznysu, ale co je důležitější, abys nikdy nešel do vězení, protože to jsou věci, které si nemůžeš dovolit, rozumíš?" Zeptal se a já jen přikývl. Nechtělo se mi s ním moc mluvit, ale abych pravdu řekl, i přesto že jsem na svého otce hodně naštvaný k němu necítím, tak veliký odpor, jako ke zbytku své rodiny. Možná protože mi rozumí už od malička.
„Tohle není nějaká hra, jako GTA nebo Mafie. To, co si prožiješ je realita a já potřebuju, abys převzal rodinnou tradici a nemůžu si dovolit, abys selhal. Takže se jdi teď nasnídat, a potom jdi dolu do sklepa. Teď nějakou dobu nebudeš dělat nic jiného než učit se střílet ze zbraní, sebeobranu, a taky potřebuješ nabrat nějaké svaly, než začneme s pravidly a všemi zásadami na přežití v tomhle světě. Nechci už žádného slabého, McCanna, který nebude schopný převzat byznys, jako je tvůj bratr." Přikývl jsem a udělal, tak jak mi nařídil. To znamená, že Paul je ten slabý. Otec mě vybral jenom, protože Paul neuspěl a já tohle beru, jako životní příležitost si splnit to, co jsem vždycky chtěl. Můj sen už nějakou tu dobu bylo převzít rodinný byznys, který se točí kolem peněz, vraždění, drog, zbraní a dalších ilegálních věcí.
Přes všechno, za co můj otec může jsem rád, že ho mám, protože bez něj bych se nestal tím, čím jsem dnes.