,,Miluji tě", do hrobového ticha pronesl slova, která mě zarazila. Pocit jako by mi někdo přejel ledem po zádech stále sílil a na mém těle se začala objevovat husí kůže.
Mlčela jsem, z mých rtů nevycházela žádná slova a na Matyasovi bylo poznat, jak ho okolní klid ničí. Není silnější zbraně než je ticho.
,,Nic mi na to neřekneš?", jeho pohár trpělivosti přetekl a sám chlapec se předvedl ve vší počestnosti. Jeho vzteklý hlas mě zarazil, nikdy před tím jsem neměla příležitost ho zaslechnout.
,,A co chceš slyšet? Myslíš si, že si sem nakráčíš, vyřkneš ta dvě silná slova a všechno bude fajn? Tak to jsi na omylu kamaráde, nikdy nic nevyhraješ bez boje.", už jsem nevydržela ten nátlak a vybuchla jako časovaná bomba.
,,Ale já si přeju být s tebou Alex, chci tě", jeho slova zněla tak lacině a tuctově. Po tom všem si mě jen tak nezíská sladkýma řečičkama.
,,Svět není továrna na splněná přání", zpražila jsem ho stroze a cukla pohledem.
,,Když takhle mluvíš, tak to nemá cenu, já nic neudělal", ani necukl koutky a zamířil ke dveřím.
Tím posledním, co řekl mě opravdu naštval. Vymrštila jsem po něm polštář celou svou silou, ale on byl rychlejší a stačil zavřít dveře dřív, než k němu povlak nacpaný peřím přilétl.
,,Tak tohle bude válka", nevím zda mě slyšel, ale nejspíš ne, už byl určitě mimo náš dům, za což jsem mu byla vděčná. To si chlapec vypije se vší parádou.