Cítím, jak se mi v hrdle utváří obrovský knedlík. Třesou se mi ruce a chce se mi zvracet.
"Nebyli jsme sami?" Vyjde ze mě skřehotavě. Peeta zavrtí hlavou.
"Já byl sám." Povídá. Tiše stojím a přemýšlím nad tím, co právě řekl. V jeskyni nikdo nebyl, takže jsem odešla, někdo se dovnitř musel vplížit, aniž by věděl o Peetově přítomnosti a potom prostě odešel? To nedává žádný smysl.
"Ale proč, ať už to byl kdokoliv, by jen tak odešel? Proč by tu nezůstal?" Ptám se. Peeta si položil ruku na bradu, jako by vážně hodně přemýšlel.
"Možná ten někdo věděl, že jsem tu." Řekne po chvíli. Svraštím obočí a pohlédnu na něj. "Ale… Co? To nedává smysl. Kdyby věděli, že tu jsi, proč tě nezabili, když měli příležitost?" Ptám se zmateně. To co Peeta říká, nedává žádný smysl. Jak by-
"Cato!" Vyhrknu najednou, protože jsem náhle pochopila, kdo v té jeskyni byl. Peeta se na mě podíval, jako by čekal nějaké vysvětlení. "Musel to být Cato. Je jediný, kdo jde po nás obou. Nezabil by jen jednoho z nás najednou. Chce, abychom oba viděli toho druhého umírat-"
"Takže čekal, aby mohl zaútočit na oba najednou!" přerušil mě Peeta. Přikývnu.
"Takže musíme z té jeskyně vypadnout hned teď. Než může znovu udeřit." Připravím si luk na střelbu a začneme se potichu plížit k zadní části jeskyně pro naše věci. Peeta, chudák Peeta je tak hlasitý, že to snad víc nejde. Kéž by mě varoval předem, že není z těch nejtišších, když se plíží.
"Peeto, mohl bys vůbec být hlasitější?" Zašeptám. Pokrčí rameny a věnuje mi omluvný pohled. Vplížím se pro věci a poté rychle utíkáme ke stromům. Procházíme lesem a snažím se najít nový domov.
"Nikdy nenajdeme domov tak blízko vody, jako byla ta jeskyně." Povídá Peeta. Zavrtím hlavou na znamení nesouhlasu, i když vím, že je to pravda. Ta říčka byla nejbližší cesta k čerstvé vodě. Takhle čistou vodu pravděpodobně už vůbec nenajdeme. A jestli, tak to bude hodně trvat. A tolik času na hledání vody opravdu nemáme.
"Proč si prostě nenajdeme strom, na kterém bychom si mohli odpočinout?" navrhnu. Peeta souhlasí a tak se rozhlížím po okolních stromech. Konečně se rozhoduji pro jeden obrovský, který je perfektně schovaný mezi dalšími. Nenápadně šplhám nahoru a předpokládám, že mohu být tak 7 metrů nad zemí. Šplhám, dokud si nejsem jista, že je to aspoň 15 metrů a odložím naše věci.
"Fajn Peeto, jsi na řadě." Povídám. Peeta začne lézt na první větev, ale nedokáže se dostat nahoru a sklouzl opět dolů.
"Nejsem zrovna stromolezec." Houkl. "Můžeš mi pomoct nahoru?" Obrátím oči v sloup, trochu slezu a za ruku ho vytáhnu nahoru. Sníme zbytek crackerů a sušeného ovoce a dopijeme zbytek vody. Trochu zaskučím a chytnu se za břicho, když můj žaludek vydává hlasité zvuky hladu. Hladovím. Moc nejím, i když uvařím, co chytím. Jsem střádač. Střádám všechno, abych měla později zásoby.
Ostatní splátci si dělají pravděpodobně hostinu, když najdou jídlo. Vím, že Cato, Clove (Než jí Peeta zabil), Marvel a Axel pojídají zásoby, které mají. Ten zbytek (my) musí lovit, aby se uživil. Zaskřípu zuby a sevřu ruku v pěst závistí. Jak bych si přála, abych nemusela vždy hladovět. Jak já bych si přála, abych bydlela v kraji, kterému nikdy jídlo nedošlo. Jak bych si přála-"
"Pššt, slyšíš to?" Zeptá se mě potichu Peeta. Nastražím uši a sotva slyším nějaký šelest listů, jak někdo jde. Nakloním se, abych viděla dolů a vidím Cata, jak jde okolo našeho stromu. Nevidí nás a já cítím, jak mi Peeta přiložil prst k ústům, abych nedutala. Všímám si, že Cato se drží za nohu - za tu samou nohu, do které jsem ho bodla. A kulhá. Svírá si volnou rukou nohu a volá Clove.
"Clove! Clove, kde jsi?" Hlas má trochu chraplavý. Je mi ho téměř líto, ale letmý pohled na Peetovo rameno mi připomenul, co udělal. Chystám se na Cata zařvat, že Clove je mrtvá, ale Peeta mě zadrží, než mám příležitost. Zavrtí hlavou a vypadá naštvaný. Cato se u našeho stromu zastaví a posadí se. Sténá a vypadá to, že prozkoumává svojí nohu. Vyvíjím všechnu svou sílu odolat pokušení na něj zaječet, ale neovládnu se. Najednou cítím, že mám nohy ve vzduchu a mávám rukama jak šílená. Uklouzla jsem.
Přistanu na zemi s hlasitým žuchnutím a jsem si jistá, že jsem si něco zlomila. Cato zaječí překvapením a já se snažím pomalu vstát, abych se na něj podívala. Prohledává své místo, snaží se najít zbraň. Všimnu si, že jí má od sebe asi půl metru. Hádám, že si jí všiml také, protože jsme se po ní oba ohnali.
Slyším Peetu, jak se snaží za mnou dostat, aby mě mohl zachránit. Pohlédnu na Peetu a vidím, že si připravuje šíp a chystá se vystřelit.
"Ne, Peeto!" Ukážu hlavou ke Catovi.
"Je to to co chceš?" Ptám se. "Vidět nás oba, jak přihlížíme smrti toho druhého?" Cato neodpovídá. Jeho tvář se ani nehne. Zvednu se a říkám Peetovi, abychom odešli. "Zatím ho nezabíjej." Povídám mu. Cato se postaví a pomalu se šourá pryč.
"Fajn, já odcházím" Povídá a belhá se pryč. Zaúpím bolestí a chytnu se za stranu. "Myslím, že jedno z tvých žeber je zlomené." praví. Přikývnu a posadím se. Vím, co mám dělat. Už jsem pomohla své matce s tolika lidmi, co měli něco zlomeného. Není těžké vědět, co dělat.
Ale já nemám žádný materiál. Nemám nic, jen nějaký krém na tlumení bolesti a listy. Kromě toho, nemůžu ani si pomoct sama. Bylo by to moc složité a těžké. Pevně se chytnu za stranu a svojí volnou ruku natáhnu k Peetovi.
"Peeto, dej mi své tričko." Povídám. Odstrčí ruku pryč a nevěřícně se na mě podívá. "Co? Moje tričko?" Ptá se. Přikyvuji. "Tvé tričko! Potřebuji něco, abych žebro udržela na svém místě." Povídám. Bolest se intenzivně zvyšuje. Přijde mi, jako by mě někdo bodal pořád dokola. Peeta roztrhne tričko a kousek mi podá.
"Ne celé moje tričko. Vezmi si tohle." Vezmu si ten kus látky a položím ho vedle sebe. Vezmu si klacek a položím ho napříč zranění. Omotám látku okolo tak, aby to zůstalo na svém místě. Peeta mi pomáhá se zvednout a chytne mě za ruku, když se snažím odcházet.
"Kam jdeš?" Ptá se. "Naše věci jsou tam nahoře." Vyškubnu se mu.
"No a? Já se k nim nemůžu dostat, ty se k nim nemůžeš dostat. Jaký má smysl tu zůstávat?" Obořím se na něj. Spustí ruku a potichu mě následuje.
Mohla jsem ujít tak dvě míle, než jsem odpadla. Peeta je hned u mě a drží mojí hlavu ve svých dlaních.
"Prim? Prim? Jsi v pohodě?" Ptá se. Jeho hlas zní více nesmyslně a rychleji, než normálně. Musím vypadat hodně špatně. Mám stále obvaz okolo hlavy, a aby toho nebylo málo, mám klacek a kus oblečení okolo mého pasu jako provizorní sádru. Teda pokud se vůbec na zlomená žebra sádry dělají.
"Peeto, jsem v pohodě." povídám. "Nech mě vstát." Peeta mě přidrží, abych zůstala na zemi. "Ne Prim. Musíš si odpočinout, nebo něco." Odvětí." Zavrtím hlavou. Ne Peeto. Nech mě vstát, ať můžeme pokrčovat. A rychle. Takhle nás někdo najde."
"Nezajímá mě, kdo nás najde. Já je zabiju." Prohlásí. Musím se od srdce aspoň trochu usmát. "A čím?" Zeptám se. Peeta pokrčil rameny. "Nevím Prim, ale ty si teď potřebuje odpočinout. Musíš spát." Zavrtím hlavou. "Peeto, já nemůžu. Musím-"
"Nejsem doktor, jako tvoje mamka Prim, ale vím, že musíš spát!" Řve na mě. Je to stejný tón hlasu, při kterém jsem od něj posledně odešla.
Konečně se poddám a plácnu sebou na zem. Peeta si povzdychne a zamumlá "děkuju". Nevím, jak si myslí, že budu v tom stavu, v jakém jsem, schopna spát. Je příšerné horko, nemám vodu ani jídlo, mám zlomené žebro, hlava mi třeští a ani unavená nejsem. Ale naprosto okamžitě, jak zavřu mé oči, se ocitám v říši snů.
Vzbudí mě až zvuk hrající hymny. To už je tma? Proč spím tak těžce? Rozhlédnu se a vidím Peetu vedle sebe. Vlastně v úplně stejné pozici, jako když jsem usnula.
"Ahoj Prim." Povídá. Koukám na nebe a spatřím obličej Clove. Chudák Cato pravděpodobně teď ječí a zuří. Dobré na tom je to, že si to zaslouží. Nikdo další se na nebi neobjevil. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že jsme s Peetou jediní, kdo má ještě partnera naživu. To nás dělá dvakrát tak zranitelnějšími.
Trochu zamručím a opět si lehnu. Peeta je skrčený vedle mě a nabízí, že opět vezme hlídku. Zavrtím hlavou a rozhoduji se, že jí budu držet já. Se souhlasem neváhá.
Poté, co Peeta usnul, tak začnu vyďobávat borovicovou šišku. Teď, když máme s Peetou ještě větší šanci, že budeme něčím cílem, musím vymyslet nějaký plán. Chci, aby Peeta žil. Má mnohem větší budoucnost, než já. Má doma celou rodinu. Na druhou stranu, na mě tam čeká jenom mamka. Katniss je pryč, otec je pryč, všichni, které miluju, najednou mizí. Nejlepší by bylo nechat pokračovat Peetu. Otřu si slzy, které se mi najednou v očích zformovaly. Je rozhodnuto.
Budu riskovat všechno, abych Peetu zachránila.
Najednou v dálce slyším něco hlasitě dupat. Z tichých zvuků, připomínajících vrčení, mi vstávají chlupy na rukou. Snažím se nepanikařit, ale nemůžu si pomoct, když si uvědomím, že nemám žádné zbraně. A najednou je vidím. Zvířata, které kapitol vytvořil. Tygři.
"Peeto, vstávej!" řvu a násilně jím třesu. Promne si oči a vyčítavě se na mě podívá. Ukážu k tygrům a řvu na něj, že jsou zpátky. Okamžitě je vzhůru, na nohou a podává mi ruku.
Nechám ho mi pomoct na nohy a už běžíme. Běžím tak nejrychleji, jak mohu a jsem celkem schopna držet krok s Peetou, ale moc dobře vím, že Tygrům se rovnat nemůžeme. Jsou už skoro u nás, vzdálenost pár desítek centimetrů. Nikam nemůžu vylézt, protože moje žebro je zlomené. Už takhle to šíleně bolí, když běžím. A najednou, z ničeho nic, zakopnu. Tygři mě teď mohou dostat jako nic.
"Peeto, nezastavuj. Běž!!" hystericky na něj ječím. On jen zavrtěl hlavou a běží zpátky ke mně. Tygři se přibližují a zavírám oči. Připravuji se na to, co se má stát. Cítím Peetovu ruku, jak se dotýká mé a také jak je okamžitě nějakou silou stáhnuta pryč. Myslím, že ho dostali tygři, ale když otevřu oči, tak vidím Kelina. Chlapce ze sedmého kraje. Stojí nade mnou a v ruce má nůž.
Znova zavírám své oči. Tak takhle to všechno skončí. Je mi to líto Rue. Je mi to líto dvanáctý kraji. Omlouvám se všem, kteří mi drželi palce. Už nemůžu…
--------------------------------------------------------------------------
Měl bych zájem o někoho, kdo by mi pováděl korekturu a úpravu textu, aby to lépe znělo :)
Pokud by měl někdo zájem, byl bych moc rád. Můžete mi napsat tu, nebo na facebook, mám to v profilu. Mám to sám v plánu i dodatečně, protože co jsem koukal, ty texty moc nezní, ale nějak na to opravdu nemám čas. Jinak díky za přečtení :)
Pokud se líbí, tak přidejte do odběrů, ať víte, kdy vyjde další kapitola.