Ráno
V domě je naprosté ticho.
Bett rychle vyběhne schody. Jde vzbudit Scar, která už měla být vzhůru. Bez zaklepání vejde do jejího pokoje, s otázkou na rtech. Tu hned zapomene, když ji uvidí spokojeně spát v náručí Areho. Zůstane stát ve dveřích. Naštvaný pohledem propaluje Areho.
Jako kdyby tušil, že ho někdo pozoruje, rozespale zvedne hlavu. Chvilku mu trvá, než zaostří. Rychle plácne hlavu na polštář a snaží se dál předstírat, že spí.
"Vstávej. Hned," zasyčí.
"Ještě ne..."
"Jak ještě ne?" Bet si naštvaně založí ruce pod prsa.
"Vždyť nedělám nic špatnýho, jen spím..." na konci věty mu trochu zakolísá hlas.
"Tak teď jenom vstaneš. Do tří minut budeš dole. A vzbuď i Scarlett."
"Okay."
Žďuchne do Scarlett, která vůbec ještě není vzhůru. Bet za sebou zabouchne dveře. Scar se opatrně, zpoza řas, podívá na Areho.
"Tys mě v tom normálně nechala!"
"Promiň. Nezlob se. Nechtěla jsem s ní mluvit," podívá se na dveře. "Ale teď za ní zajdu já."
"Myslel jsem, že máte vztah postavený na důvěře."
"Proto za ní půjdu."
"Okay, jdu si dát sprchu, než se probudí Lord a vyplácá všechnu vodu," vstane a zmizí v chidbě.
Scar po chvíli útrpně sejde dolů. Bet sedí u stolu.
"Měl přijít Are. Kde je?" štěkne. Prsty bubnuje o stůl.
"Šel si dát sprchu." Scar sedne naproti ní. "Mami, nezlob se na něj. My jsme prostě usnuli. Proč ti to tak vadí?"
"Porušil pravidlo."
"Ale sakra mami. Tady nejde o ty tvoje pravidla. O co tu jde doopravdy?" Scar ji propaluje zvědavým pohledem.
"Vždyť mají plný město holek. Proč se musí držet při tobě?"
"Protože bydlíme pod jednou střechou?"
Bet se při této otázce zarazí.
"Měla bys vědět, že se ozval táta."
"Vážně? Zase si vzpomněl? Nebyla jsem u něj teď dost dlouho?"
"Chce tě do péče," odpoví Bet neutrálním hlasem.
"A to jsi mi taky nemohla říct dřív?" prskne Scar. Vstane. "Příště buď laskavě tak hodná a zmiň se. A jestli Aremu vynadáš za to, že usnul, tak jsi klesla hodně hluboko." Scar se s hlasitým dupáním rozeběhne zpátky k sobě do pokoje, zatímco Bet si vyčerpaně opře hlavu do dlaní.Do toho všeho jí zazvoní mobil. Zavrčí a zvedne ho.
"Ano?" sykne do telefonu.
"Rosa Melbourne, sociální služby. Mluvím prosím s Bethany Smithovou?"
"Ano, jistě. To jsem já," hned změní tón hlasu.
"Požádala jste o adopci jednoho velmi problémového mladíka, původně byla zamítnuta, ale nyní ji chceme dát k novému přezkoumání."
"Dobře. To by bylo skvělé."
"Chtěla bych se s vámi sejít... vyhovovalo by to tak za dvě hodiny?" zeptá se důležitě.
"Jistě. Kde se sejdeme?"
Nadiktuje jí adresu ve městě.
"Budu tam. Děkuji."
"Na viděnou."
Na schodech se objeví Lidane, posadí se a sleduje Bet. Mlčí, jen ji spaluje ocelovou modří svých očí. Podívá se na něj.
"Děje se něco?"
"Lord si včera šlehnul. Proto byl celý večer v pohodě."
Chvíli na něj hledí, pak hlavou třískne do stolu.
"Vybrala sis feťáka, nic jinýho čekat nemůžeš."
"Já vím," povzdechne si.
"Kdo bude další?"
"Nejspíš brzo uvidíš. Budu teď muset odjet, odpoledne budu zpátky ale můžu tě o něco poprosit?"
"Hm?"
"Dávej mezitím pozor na Lorda ať ho nenápadně něco šíleného a kontroluj Areho ať se nezdržuje moc blízko u Scar."
"Lord takhle nemůže do školy... Ares je neškodný, jestli se ptáš na tohle. Miluje svoji nově nabitou svobodu a neudělal by Scar nic, co by sama nechtěla," mírně se pousměje.
"Nejspíš není rozumný sem nastěhovat osm kluků a nechat tu i svou dceru, co?"
"Možná je to otázka důvěry."
"Nejde o víru. Jen mám strach, že si k vám udělá silný pouto a už to nezastavím," povzdechne si.
"Buď chráníš svoji dceru anebo zachraňuješ zoufalce. Lidi jako Ares nebo Lord se snadno přimknou k prvnímu člověku, který jen na ně hodný."
"Vy jí nikdy neublížíte, že ne?"
"Já to nemám v plánu," nakloní hlavu na stranu ve zvláštním gestu nevědomosti.
"Dobře. Půjdu si ještě promluvit s Arem," vstane.
"Moc ho nezmasti. Je citlivka," vstane a vyjde na verandu. Bett zamíří k Aremu do pokoje. Zaklepe.
"Dále!"
Hned vejde dovnitř. Zavře za sebou dveře.
Are sedí na parapetu a dívá se na východ slunce.Nevidí mu do tváře.
"Are?"
"Jo?"
"Jednou jedinkrát jí ublížíš a letíš. Je ti to jasný?"
"Máš pocit, že mám na to ambice?" zraněný tón nepatří k Aremu.
"Myslím psychicky."
"Ani to ne," obejme si nohy pažemi a čelo položí na kolena.
"Dobře." přikývne. "Měl bys vědět, že nejspíš přijde čtvrtý. A když to nedopadne dobře s mým bejvalým, Scar zase odjede."
"Chápu... Můžeš mě nechat?"
"Jo. Jedu do města."
Neodpoví, hlavu nechává položenou na kolenou.
Povzdechne si a vyjde z jeho pokoje. Hned se jde převléct a brzy odjede.
Schůzka
"Dobrý den, paní Smithová."
"Dobrý den," usměje se na ženu.
"Prosím posaďte se," drobná blondýna oblečená jako stará bába ukáže na jednu nepohodlnou starou plastovou židli, "Mluvily jsme spolu po telefonu."
"Ano, jistě," posadí se.
"Jedná se tedy o případ Kayla Diamonda, že?"
"Ano."
"Víte," důležitě si přehodí nohu přes nohu, "mluvila jsem s naší psycholožkou. Myslí si, že projevuje známky agrese a útočí na ostatní, je nervózní a nevypočitatelný. Byla bych nerada, kdyby někomu ve vaší domácnosti ublížil... Jste si jistá, že ho zvládnete?" Jako kdyby mluvila o týraném psu.
"Vypořádám se s ním," přikývne,
"Dobře, vezmu vás k němu." Vstane rozejde se někam do hloubi depresivního zařízení.
Zastaví před dveřmi velmi podobnými těm vězeňským. Bet se nespokojeně rozhlédne. Nediví se, že je takový jaký je, když je zavřený tady.
"Prosím," pracovnice ustoupí. Bet bez zaváhání vejde.
V rohu postele, natisknutý na zeď sedí natisknutá postava. Na sobě na pouze nemocniční hadry, dlouhé vlasy neurčité barvy se motají na ramenech jako hadi. Pozoruje Bet šedýma očima svítícíma z vyhublého obličeje.
"Ahoj," přistoupí k němu blíž.
Víc se shoulí, schová obličej.
"Já jsem Bet. Přijela jsem si pro tebe. Chtěl by jsi odsud odjet?"
Jen se na ní znovu ustrašeně podívá.
"Můžu si za tebou sednout?"
Natiskne se na zeď.
Otočí se na dveře, jestli tam stále stojí ta žena, ale odešla. Znovu se podívá na kluka, sedne si na zem.
Ustrašeně ji pozoruje.
Bet jen sedí, opře se o zeď. Čeká, až si na ni trochu zvykne.
"C...co chcete?"
"Pomoct ti," jemné se usměje.
"Jak?" vypadá zaujatě.
"Za prvé tě vezmu odsud. Je to tady příšerný," nespokojeně se rozhlédne.
Posune se na posteli směrem k ní.
"Vezmu tě ke mně domů. Budeš mít zařízený pokoj, začneš chodit do školy. Budeš mít normální jídlo."
"J... já? Do školy? Jídlo?"
"Jo. Budeš dostávat nějaký kapesné. Budeš moct chodit ven."
"V...ven?" zasvítí mu oči.
"Jo. Žádný mříže. Bude stačit, když mi o tom řekneš a budeš moct chodit ven."
"Co mám dělat?" začne se rozhlížet po holé místnosti.
"Zatím to nech na mě. A věř mi. Když ti řeknu, že máš něco udělat, tak to uděláš, dobře?"
Rychle přikývne.
"Tak tu počkej," zvedne se. Jde najít pracovnici. Stojí venku.
"Pokud se rozhodnete, že půjde s vámi, budete ho muset brát na léčbu."
"Jak často?"
"Každý den. Naši doktoři mají podezření na schizofrenii."
"Musí chodit sem? Nemůžu ho přihlásit k jinýmu doktorovi?"
"Můžete, budeme stále nad ním držet dohled..."
"Dobře, beru to v potaz," přikývne.
"Výborně. Chcete s ním ještě mluvit nebo popíšeme papíry?"
"Nepotřebuji s ním mluvit. Beru si ho domů."
"Dobře, sedněte si tady." Pracovnice odejde do hlubin budovy. Bet netrpělivě poklepává prsty do stolu.
Vrátí se skoro za tři hodiny. Vede sebou vyhublého shrbeného chlapce. Dívá se upřeně na zem.
"Už to je sepsaný?" řekne trochu nespokojeně Bet.
"Ano," podá jí papíry, "zde prosím podpis." V rychlosti všechny papíry prohlédne. Podepíše je.
"Mějte se hezky," usměje se pracovnice, "za tři dny se na vás přijdu podívat."
"Jistě, na shledanou," rychle vstane. Podívá se na chlapce.
"Jdeme?"
Apaticky se vydá za ní. Dovede ho k autu. Chlapec jen čeká.
"Nasedni."
Poslechne. Bet se rozjede k domovu.
"Jednu věc jsem ti neřekla."
Mlčí, podívá se na ni.
"Budeš mít sourozence," podívá se na něj.
Přikývne.
"Čtyři."
Nereaguje, pozoruje ubíhající město z bočního okénka. Bet si tiše povzdechne. Už mlčí. Těší se domů.
Doma - mezitím
Ticho.
Ten neuvěřitelný klid v domě byl skoro depresivní. Jako kdyby ani jeden z kluků neexistoval a do školy se nijak zvlášť nehrnul. Scar se rozhodla, že dneska taky nikam nepůjde. Bezcílně se převaluje v posteli a naslouchá tichu.
To mě nebaví. Naštvaně odkopne deku. Rozejde se do pokoje Lorda a Lidaneho. Bez zaklepání vejde.
Udeří ji do nosu zápach zvratek. Okno dokořán, Lidane klečí na zemi a vytírá. Lord leží na rozválené posteli a klepe se zimnicí.
Scar se na chvíli zarazí.
"Můžu nějak pomoct?" zeptá se Lidaneho.
"Běž pryč."
"Do-dobře. Kdyby něco, jsem tady," pomalu vycouvá.
"Jo, v pohodě," pootočí se a usměje. Scar mu úsměv oplatí a zase zavře. Hned za dveřmi hluboce vydechne. Otřepe se. Tentokrát se rozejde k Aremu. Zaklepe.
"Hmm?" Ozve se tlumeně. Scar otevře dveře.
"Můžu?" nakoukne dovnitř.
"No jasně," usměje se Ares. Sedí u psacího stolu.
"Co děláš?" vejde dovnitř a zavře za sebou dveře. Dojde k němu, sedne si na stůl.
"Nic moc," překryje prázdným papírem popsanou á čtyřku. Scar si povzdechne, opře se o ruky.
"Proč mi to nechceš ukázat?" zeptá se zvědavě.
"Protože to není důležitý ani zajímavý."
"Dobře. Tak já tě nechám dělat to nedůležitý a nezajímavý," řekne rezignovaně a seskočí.
"Fajn, stejně bude lepší, když půjdeš. Nechci, abys kvůli mě měla problémy."
"Proč bych kvůli tobě měla mít problémy?" nechápavě se na něj podívá.
"Tvůj otec..."
"Co s ním?"
"No, bude tě chtít k sobě. A není zrovna nejlepší, když si tvoje máti nastěhuje do domů osm problémových kluků."
"Tak na to ať zapomene. Já se odstěhovat nenechám. Nemysli si, že by jste se mě mohli zbavit."
Usměje se, vytáhne list a roztrhá ho. "To mě uklidnilo."
"Co to bylo? Řekni mi to, Are."
"Chtěl jsem odejít," přizná po chvilce přemýšlení.
"Proč?" v jejím hlase zazní zděšení.
"Přišlo mi to jako dobrý řešení... nedovedu si představit být tady a prostě se s tebou nebavit."
"Ty blbe, hráblo ti? Nevím jestli to o mě víš, ale jakmile se mi někdo dostane do života, jen tak ho nenechám být. Ať se táta třeba na hlavu staví. Navíc kam by jsi šel? Co by jsi dělal?"
"Nevím, něco bych vymyslel. Vždycky jsem to nějakou dobu zvládl."
"Sakra, ještě jednou tě něco takového napadne a já osobně tě přivážu k posteli," výhružně vztyčí prst.
Zasměje se, vstane, rychle ji obejme a zničeho nic jemně políbí na rty. Zděšeně se odtáhne.
"Promiň..." krčí se a hledí na zem. Náhle vypadá drobně oproti Scar, i když je o hlavu vyšší.
Scar chvíli šokovaně hledí.
"Dobrý, v pohodě," natáhne k němu ruku, položí mu ji na rameno.
"Hele, co se takhle kouknout na nějaký film?" zářivě se usměje.
"Jo, super," usměje se, "něco vyber."
"Dobře, já zajdu pro noťas a hned jsem zpátky, jo?"
"Jasně. Zůstaneme teda tady?"
"Jo, nebo ti to vadí?"
Zašklebí se. "Co kluci, nechtějí se dívat?"
"No, Lordovi není zrovna dobře..."
"Jak jsi to poznala?"
"Viděla jsem to. Prostě nemyslím, že by na to měli náladu."
"Ok," posadí se na postel, "utíkej pro noťas."
Scar přikývne. Odběhne pro noťas a během chvíle je zpátky.
"Na co by ses chtěl dívat?"
"Je mi to jedno, moc filmů jsem neviděl, takže..."
"Horor, komedie, slaďárna..." zašklebí se a sedne vedle něj.
"Dej horor, ať je legrace."
"Fajn," ušklíbne se a lehne si. Vybere první horor, který najde a pustí ho.
Mlčky sleduje obrazovku, lekačky s ním, narozdíl od Scar, nehnou. Působí jako člověk, který myslí na něco jiného.
Tak v půlce filmu do něj Scar žduchne.
"Ty se vůbec nedíváš!" vytkne mu.
"Promiň," položí ji ruku kolem ramen, "nějak mě to nechytlo."
"Na co myslíš?" zeptá se zvědavě.
"Na nás."
"Na nás?" nechápavě nakrčí obočí.
"Co tu děláme. Proč tu jsme. My, já, ty..."
"A na co jsi přišel?"
"Neuvěřitelně mě dráždí, když jsi takhle blízko," pohlédne ji přímo do hnědých očí. Má je tmavší než ona, černější.
Scar mu chvíli pohled oplácí. Neví, co mu odpovědět.
"Mám se posunout?" nakloní hlavu na stranu. "Aby jsi z toho filmu vůbec něco měl..."
"To už je zbytečný," stále na ni upírá ten nicneříkající pohled.
"Takže až se budeme dívat příště, musí mezi náma sedět kluci?" ušklíbne se, v očích jí hoří nezbedné jiskřičky.
Natáhne se k ní. Mlčí. Cítí jeho dech na své tváři. Škleb jí pomalu mizí z tváře.
"Chtěl bych udělat něco bláznivýho," zašeptá. Prsty jí přejede po obličeji.
"Tak to udělej," vydechne.
Ještě na vteřinu zaváhá a poté ji políbí.