Když jsme dorazily do Bradavic, my prváci jsme pluli na člunech přez jezero spolu s Hagridem a ostatní jeli v kočárech, které netáhli žádní koně, ani nic takového. Prostě jely samy.
S Lenkou jsme seděli v jednom člunu a celou dobu jsme si povídaly, protože jsme se už víc než rok neviděly a měly jsme toho spoustu, co jsme si chtěly říct.
Lenka je stále přesně tak praštěná, jak si ji pamatuji. Začala mi vypravovat o škrknách a také mi dala jeden výtisk časopisu Jinotaj, v jehož redakci pracuje její otec Xenius Láskorád.
Je to zvláštní časopis. Píše se tam o tvorech, lidech a rostlinách o kterých jsem v životě neslyšela. Také jsou tam články s různými úvahami a názory.
Jediné co mě tam zaujalo, byl rozhovor s Albusem Brumbálem (mým budoucím ředitelem). Zjistila jsem, že je to v podstatě taky pořádný šílenec, ale alespoň nemáme za ředitele nějakého upjatého a Zmijozelu naddržujícího maniaka, jako je profesor Snape, o kterém mi mnohokrát bratři vyprávěli.
Konečně jsme dopluli ke břehu. Nad námy se tyčil nádherný obrovský hrad, na kterém žluto oranžově zářilo asi tisíc oken. Byl ještě mnohem krásnější, než na těch všech fotografiích a obrázcích.
Když jsme všichni vystoupili z loděk a došli ke vstupní bráně, přivítala nás žena s šesými vlasy v drdolu, ve smaragdově zelených šatech a klobouku stejné
barvy. Domyslela jsem si, že je to nejspíš profesorka McGonagalová.
Uvedla nás do Velké síně, kde jsme byli zařazeni do kolejí. Já naštěstí zkončila v Nebelvíru, ale Lenka se dostala do Havraspáru. Věděla jsem, že s tím nic neudělám, ale i tak mi to bylo dost líto.
Večeře byla bezvadná a proslov profesora Brumbála taky.
Po večeři se všichni vydali do společenských místností svých kolejí. Ani jsem si nevšimla, že Harry s Ronem nejeli vlakem, ale nějak záhadně se ztratili. Teď se naštěstíale zase objevili, takže jsem je, ostatní bratry a Hermionu následovala do společenské místnosti Nebelvíru.
Byla to útulná místnost laděná do červené a zlaté barvy. Bylo tam mnoho křesel, dvě pohovky a krb, ve kterém plál přívětivý oheň. Vydala jsem se s Herminou k ložnicím, protože jsem byla za ten den pěkně unavená. Hermi mi ukázala ložnici prvaček a sama se vydala do vedlejšího pokoje.
Ložnice byla nádherná. Byla to malá kruhová místnost, ve které byly čtyři postele s nebesy. Okna byla podlouhlá a v každém byla vytrážemi zobrazena nějaká důležitá událost co se kouzelníkům stala ve středověku. Jsem šťastná, že jsem konečně v Bradavicích.