Už z dálky k nám pronikala hudba z Tancovačky a jen co jsme prošli malou brankou, obklopil nás taneční rej mířící přímo na Hlavní náměstí.
Všechno ze mě v tu chvíli spadlo. „Zapomeň na to, kdo jsi a proč jsi přišla do Správního města," poradil mi Učený tehdy v knihovně a já se jeho radou začala řídit. Zasmála jsem se, otočila se kolem Leonase a táhla elfa do středu reje."
„Tanči," pobídla jsem ho a zavlnila se v rytmu hudby. Odněkud se ozvalo zavýskání a hudba ještě zrychlila. Točila jsem se v kole a nevnímala nic jiného. Jedinou starostí se stala barevná pentle. Podle tradice jsem jí musela uhlídat. Protože mladíci všude kolem a dokonce i ti starší, kteří své manželky bohužel již pochovali a hledali si novou ženu do svého života, se snažili barevnou stužku uzmout. Podle dlouholeté tradice pak měli právo po dívce něco chtít, mít možnost se ptát a dostat odpověď a Magie této noci většinou způsobila, že ta barevná pentlička svedla dva mladé dohromady.
Ať šel mladík najisto nebo se nechal vést chvilkou okamžiku a chopil se své příležitosti, ať mu byla pentle darována dobrovolně, to kouzlo barevných stuh z dívčích vlasů mělo pro lidi v Království velkou tradici.
„A já svoji stuhu nedám!" otočila jsem se a sukně kolem mě zavířila, obraně jsem chytla svůj cop, když se dva mladíci ve smíchu přidali k mému tanci. Leonase jsem na chvíli ztratila z dohledu a v davu veselících lidí se dostala až na Hlavní náměstí. Kde se dav připojil již k tančícím. Opustila jsem velký parket a vydala se na kraj celé té sešlosti.
„Kde jenom je?" povzdechla jsem si. Nikde jsem elfa nemohla zahlédnout. Jediný, koho jsem viděla, byl Alex chvátající za Mirawou. Vlčice byla ve svém živlu. V rytmu rychlé písničky prováděla na pohled složité taneční kroky. Netušila jsem, že umí takto tančit. Dívala jsem se na ty dva, když se k dívce přidal i mladý Nástupce. Zasmála se a chytla se nabízené dlaně. Zatočila se kolem Alexe a pak se společně přidali ke krokům tance. Ani Alex se nenechal jen tak zahanbit. Vykouzlilo mi to šťastný výraz na tváři.
„A já svého tanečního partnera ztratila," povzdechla jsem si a sledovala tanečníky. Ti dva zmizeli kdesi v davu. Rozhlížela jsem se kolem. Barevné lampiony a pestré stuhy dodávaly místu na veselí.
„To říká kdo?" ozvalo se těsně za mnou. Rychle jsem se otočila.
„Tebe pustit z očí," zabědoval Leonas.
„Mě? Snad tebe ne?" ohradila jsem se.
„Jak jsi mě našel?"
„Záříš na kilometry daleko."
„Co?"
„Tvoje aura," poukázal Leonas, „s takovou by tě i Pošlapatel našel."
„Nech si toho!" vykřikla jsem a rychle zkontrolovala svoji auru, byla naprosto normální. Stažená blízko k tělu a zakrytá. Tak jak mohla zářit?
„Nic s ní není v nepořádku. Jen se podívej kolem," ukázal rukou na lidi v davu. Měl pravdu. Ačkoliv se všichni bavili, jejich aury byly stále plné strachu a nečistých emocí.
„A taková je radost v Království," zakabonila jsem se.
„Dnes si s tím nelam hlavu," chytl mě Leonas za ruku.
„Kam mě to táhneš?" vyděsila jsem se.
„Něco jsem slíbil a to dodržím!"
„To si děláš srandu!" vykřikla jsem a následovala elfa přímo na taneční parket. Leonas se na odpověď jen legračně zašklebil a nabídl mi i druhou dlaň. Chytla jsem se jí a pustila se do tance. Najednou se píseň změnila. Ty tóny jsem znala a pak si to s hrknutím uvědomila.
„Elfské tance!" řekla jsem překvapeně a podívala se na Leonase.
„Ty přece znáš!" chytil mě do volnějšího držení. Já ano, ale kdo z měšťanů a sedláků z okolí zná kroky elfů ze záhadného lesa? Kdo vlastně ví, že tyto kroky původně patřili elfům? Nechala jsem se vést, nejen hudbou, ale i Leonasem. I když stále říkal, že on netančí, kroky znal perfektně. Ostatní tanečníci na tom ale nebyli zrovna nejlépe. Jen málo párů se drželo kroků a variací a postupně začal rej na parketu řídnout. Všichni okouzleně sledovali naši dvojici kroužící přímo ve středu celého velkého prostoru. Chtěla jsem přestat a znova se zamotat do davu. Takto všem na očích jsem si připadala zranitelná.
„Nenech se jimi porazit, nikdo neví, kdo jsi," zarazil mě Leonas a navedl mě na otočku. Natáhla jsem ruku a vedla ji vzduchem v ozdobné póze.
„Vypadá jako elfka!" zaznělo obdivně z davu.
Srdce se mi rozbušilo. Pohlédla jsem do elfských očí. Leonas sotva znatelně zakroutil hlavou a rty naznačil: „Ne!" A tak jsem z parketu neutekla. Dál jsem přesně kladla jednu nohu za tou druhou. Následovala jsem Leonasovi kroky a cítila hudbu. Nad námi vycházely první hvězdy a vesele na nás mrkaly. Lidé se sjednotili ve velkém kruhu, který se v rytmu hudby pohupoval a podporoval tak náš tanec.
„Buď sama sebou," zašeptal Leonas tak, abych ho mohla slyšet jen já. Pak hudba přestala hrát, ozval se mnohonásobný potlesk a lidé se zase připojili k tanci. Po složitých krocích nastala jednoduchá točená variace lidového tance.
„Děkuji!" zašeptala jsem Leonasovi, když jsme se kolem sebe točili a postupovali po parketě.
„Mě neděkuj," zarazil mě a pak mě šokoval: „Nechybí ti něco?"
Vyděšeně jsem si sáhla na cop. Pentle! Houpala se v Leonasových prstech. „Jak jsi to dokázal?" hrábla jsem po ní, ale on ucukl a se smíchem se vzdálil. „Héj, počkej!" snažila jsem se ho zastavit, ale marně, zase mi vyklouzl.
„Pojď si pro ni!" zasmál se a zmizel v davu, ale ne z mých očí. Proplétala jsem se tančícími lidmi a sledovala mizejícího elfa. Namířil si to rovnou do zahrad. Prošla jsem brankou a volala: „No tak! Je to jen hloupá lidská tradice, neříkej, že se tím budeš řídit i ty?!" zastavila jsem se uprostřed zahrad, když mi elf zmizel z dohledu. Zmateně jsem se otočila kolem své osy. Nebe se už zahalilo do svých temných šatů noci a v této části zahrady panoval skoro až klid. Hudba z Tancovačky sem doznívala jen v tiché kulise. Zněl tu zpěv nočních pěvců a Sídlo se schovalo za koruny stromů. Na chvíli jsem se nechala unést zdejší atmosférou. Pak zašustilo křoví a objevil se elf. Ve tmě sotva znatelný. Natáhl ruku a vyslal nad nás malé světlo. Přesně tak, aby ozářilo tolik, kolik bylo třeba, ale přesto velmi riskoval.
„Blázníš?" vyjekla jsem. Používat Magii přímo pod nosem zdejšího krále, vždyť by nás mohl prozradit.
„V klidu, nikdo tu není a jak sis všimla, ze Sídla sem nikdo nedohlédne. Pod lampou je vždycky největší tma...neříká se to v životě lidí tak?"
„Proč to děláš?" otázala jsem se a natáhla se po pentli, kterou Leonas tak laškovně držel ve svých prstech, aby mi ukázal, co bylo mé a co má teď on.
„Možná, že opravdu věřím kouzlu pentle," nadhodil tu nejméně možnou věc. Vždyť to musel cítit i on.
„Vždyť...,"
„Tiše," přistoupil blíž, „já jim chci věřit."
„Leonasi?" nemohla jsem tomu uvěřit, kouzlo pentlí, kouzla lásky, spříznění, svázání – říkalo se tomu všelijak, ale stačila jen víra a stávalo se tu skutečností. „I ty?"
„Je škoda, že ty jim nevěříš."
„No tak se ptej," pokrčila jsem rameny a rozhodila ruce v odevzdaném gestu, „čekám."
„Co?"
„Je to přece tvoje právo, ptát se a dostat odpověď."
„A odpovíš? Popravdě?"
Kývla jsem, nedokázala jsem svůj souhlas vyslovit nahlas.
„Proč jsi to udělala? Proč jsi mě tenkrát zachránila? Svou Životní energií?"
Zavřela jsem oči, snad abych elfa neviděla a vyhnula se tak odpovědi, stále se zavřenýma očima jsem zaprosila: „Leonasi, říkali jsme, že se o tom nebudeme bavit, že to nebudeme řešit. Stalo se to a to snad stačí," otevřela jsem oči.
„Mám své právo," ukázal stuhu a přistoupil blíž, „a já to potřebuju vědět."
Chtěla jsem odstoupit, dostal se až příliš blízko. On mi to ale nedovolil, zachytil mě a s pohledem do mých očí řekl: „Čekám na odpověď. Proč?"
„Byla to jediná možnost," řekla jsem tiše a sklopila zrak, „nemohla jsem tě nechat zemřít, kdo jiný by mi pomohl?"
„Je nás víc."
„Tak to není," zakroutila jsem hlavou, „víš, jak to myslím. Potřebovala jsem pomoct já sama. Já jako JÁ!" odstoupila jsem od elfa. „Nikdo jiný mě nedokázal vyslechnout ani poradit. A to proto, že ty sám to znáš! Víš, jaké bylo Království dřív. Jaké to bylo, když elfové nebyli jen zakázanou pohádkou. Jak...," selhal mi hlas.
Leonas ke mně přispěchal a zvedl mi hlavu, tak abych se na něj musela podívat: „A ten další důvod?"
„Jaký další důvod?"
„Víš, co myslím, cítil jsem to, měla sis dát větší pozor."
„Tak proč se ptáš, když to víš?"
„Mám na to právo," znovu zvedl barevnou pentli. Rychle jsem po ní sáhla a tentokrát se mi povedlo ji ukořistit.
„Hloupé pentle, kdo v ně věří?" zvedla jsem ji do výšky, houpala se ve větru. „Dnes tak mocné a zítra zapomenuté, takoví jsou lidé. Plní odhodlání a pak ho vymění za strach."
„Lidé nebo ty?"
„Kdysi se stala chyba a já jí musím napravit, nežádej po mě svou odpověď, já nemůžu...," vytrhla jsem se Leonasovi a chvátala pryč. Pentle mi vypadla z ruky.
„Stůj!" zarazil mě elf, něco mě přinutilo se zastavit. Poznala jsem to, Magie. Zhluboka jsem se nadechla a stiskla dlaně v pěst. Otočila jsem se: „Proč to děláš?"
„Mám své právo, lidé pouze svoji víru, ale já nejsem člověk, Eyo," podíval se na mě, ne jako Leonas, ale jako elfský král. Nechtěla jsem se nechat porazit. Zvedla jsem hlavu vzhůru.
„Ale já také nejsem člověk, dokonce ani elf," ušklíbla jsem se.
„Já vím," souhlasil Leonas, „tak povíš mi to?"
Neochotně jsem zamručela: „Nechtěj, abych to řekla."
„Necháš mi tedy jen moji domněnku? Co když je špatná? Co když mě vede jen dnešní barevná pentle? Co když je víra mocnější než Magie?"
Po tváři mi stekla slza. Zavrtěla jsem hlavou a zeptala se: „O čem se tu vlastně bavíme?"
„Ty to víš, to je moje druhá otázka, otázka, na kterou jsem se chtěl zeptat už dávno. Je to opravdu tak?"
„Jsem starší než lidé, než jiní Poloviční, pokud vlastně ještě vůbec nějací jsou. Než bych si opravdu přála, stačí?"
Kývl a najednou stál u mě, a tak blízko.
„Jaká je tedy odpověď na mou první otázku?"
„To ti nepovím, řekl jsi, že to víš...," odmítla jsem.
„Mluv pravdu."
„Jsem, kdo jsem, znáš mě."
„Já vím, kdo jsi, Elenyo!" nestihla jsem už nic jiného říct. Dívala jsem se do elfských očí a sledovala, jak je Leonas stále blíž a blíž. Až se najednou naše rty setkaly. Možná to bylo vinou kouzel barevných stuh. Nebo vinou víry, když dokáže věřit člověk. Jak silná může být víra elfa? Tak silná, že do své Životní energie v naléhavé situaci dokáže dát i své city? Kdo dokáže nechat jít toho, na kom mu nejvíc záleží.
„Leonasi," zašeptala jsem, když se naše rty na krátký čas rozpojily, aby se zas znova shledaly. Pevně mě objal a já opětovala objetí své.
V tichu zahrady s malým světlem nad našimi hlavami a pod hvězdnou oblohou. Hvězdy, které se ani za tisíc let nezmění.
„Myslíš, že bych tě nepoznal?" zeptal se elf nevěřícně, pevně mě svíral v náruči a šeptal mi do vlasů, „už tenkrát v lese jsem věděl, kdo jsi. Poznal jsem tě okamžitě."
„Proč si nic neřekl?"
„Nebyl na to vhodný čas, nechtěl jsem hned odkrýt tvé tajemství. Vždycky jsem věřil, že víš, co děláš."
„Děkuji," odtáhla jsem se od Leonase, ale jen tak daleko, abych mohla pohlédnout do jeho očí. I já věděla, že přede mnou nestojí jenom elfský princ. Setkání s věky. Tak starými jako já sama. Kdysi býval mým učitelem. To s ním jsem se loučila ze všech, kteří pro mě něco znamenali, nejbolestivěji.
„Tenkrát si mě nechal jít, proč? Proč ses nepřidal na stranu ostatních elfů a nebránil mi v odchodu?"
„Všechno má svůj důvod a Osud ti tenkrát chystal něco jiného. Celá ta staletí jsem se s tebou chtěl setkat, ale jako kdybys zmizela...,"
„Já ale celou dobu byla v Království!" bránila jsem se, „bojovala jsem s těmi, kteří narušovali rovnováhu Magie a pak," odmlčela jsem se.
„Co se stalo?"
„Zklamala jsem! Nechala jsem se ovládnout vlastním strachem z toho, že mě sváže má povinnost. Myslela jsem si, že to lidé zvládnout samy. Odklonila jsem se od své lidské části. Porušila jsem Právo, které jsem sama stvořila," hlas mi selhal v tichém zaštkání smutku. Z očí se vyřinuly první slzy. „A to si nikdy neodpustím," zašeptala jsem, když mi Leonas něžně stíral slanou stopu smutku z tváří.
„Neplač."
Neřekla jsem už nic, jen jsem schovala svou tvář do klidu a bezpečí náruče elfského krále. Hvězdy nad námi tiše plynuly. Ty se ani za celá dvě staletí nezměnila. A já věděla, že jsem padla právě tenkrát, když jsem dopustila, aby se porušila královská linie. I když se mé přízvisko táhne už mnohem déle.
„Je na čase dát vše opravdu do pořádku," usmála jsem se na elfa a pobídla ho k návratu do knihovny.
I Padlá Hvězda může zazářit.