„Zahajujeme letošní Slavnosti, nechť se všichni následujících pět dní baví. Vyhýbání se oslavám bude potrestáno!" znělo ráno celým Správní městem. Zabručela jsem a přetáhla si teplou deku s jemným povlečením přes hlavu. Zrovna tohle mě opravdu budit nemuselo. Povzdechla jsem si, posadila se do sedu a protáhla se. Po chvilkovém přemlouvání jsem se vyhrabala z postele a zamířila ke skříni s věcmi.
„Na pár dní na jednom místě," okomentovala jsem skříň s vyskládaným oblečením. Vypadalo to, jako kdybych tu žila a budu žít ještě dlouhou dobu, a nejen na chvíli. Zvykla jsem si na svůj život hraničářky a že vlastně nikde nemám domov, proto se stal tento rituál mojí součástí. Vždy když jsem věděla, že se na místě zdržím déle než pár hodin, všechno moje skrovné vybavení putovalo ze sedlových vaků do truhel či skříně, jako v tomhle případě. Pohled mi padl na vypulírované a čerstvě namazané vysoké kožené boty a zavrtěla hlavou, tohle dneska nepůjde. Přehlídla jsem i svoje tradiční kožené kalhoty a plátěnou košili a místo toho vytáhla své šaty v barvě moře.
„Je to nezvyklé," ohodnotil moje vzezření Leonas, když jsme se střetli na chodbě vedoucí k pracovně Učeného. Na cestách by byly sukně poněkud nepohodlné, a navíc nepatřily do mého zavedeného repertoáru odívání. I ve Stínové vesnici jsem šaty oblékala jen při příležitostech, které si to žádaly, jinak jsem dávala přednost svému tradičnímu oblečení.
„Připadám si jako šašek," zhodnotila jsem nastalou nutnost změny v oblékání.
„Proč? Jsi dívka, k dívkám šaty patří," odporoval Leonas.
„K dívkám, já jsem hraničářka!"
„To je jenom tvoje povolání, ne život."
„Pro mě je to můj život, zasvětila jsem tomu vše, co se v mém životě odehrává," povzdechla jsem si.
„Děje se něco?" zarazil se Leonas. „Jsi poněkud bledá," udělal krok směrem ke mě a starostlivě se ke mě naklonil. Ustoupila jsem, abych se dostala z jeho dosahu a zavrtěla hlavou: „Jsem v pořádku, to se ti něco zdá. Může to být zdejším světlem." Elf sice moje ujištění přijal, ale stejně ze mě celou cestu nespustil oči. Přitáhla jsem svoji auru blíže k tělu a zamaskovala ji šedou barvou neproniknutelnosti. Slyšela jsem, jak nesouhlasně zamručel, ale neřekl nic.
Ulevilo se mi, že se na nic nevyptával. Dnešní noc se mi nespalo moc dobře, trápily mě myšlenky a otázky toho, jak to všechno bude dál. Najednou jsem procitla ze svého zahloubání a gestem ruky Leonase zarazila. Rozhlédla jsem se kolem a pak jsem i s elfem vlajícím za mnou vinou chycené paže rychle zmizela v postranní uličce. Zrovna včas. Z ohybu se vynořila skupinka královských vojáků s guvernérem v čele.
„Co ten tady dělá?" sykla jsem překvapeně a pak rychle zmlkla. Přiložila jsem si prst na rty na znamení, že i elf má být potichu. Ať je jeho otázka jakákoliv. Několik dlouhých vteřin trvalo, než vojáci přešli kolem našeho poněkud nedostatečného úkrytu a pak se jejich kroky začali vzdalovat.
Vydechla jsem úlevou, stačilo opravdu málo. Knihovna je sice velkým labyrintem, ale některé její schovky jsou dejme tomu poněkud nedostatečné. Stačilo tak málo a objevili by nás.
„Už můžete vylézt," zaznělo přímo za námi, rychle jsem se otočila a teprve pozdě si uvědomila, že můj meč leží v bezpečí přiděleného pokoje.
Z úst mi vylétla nadávka, nehodící se ke křehkým dívkám a pak jsem svěsila ruce. „Vylekal jste mne!" zlobila jsem se na oko. Přímo před námi stál Učený. Ve svém jednoduchém rouchu opravdu nebyl hrozbou.
„Tady není proč se lekat a ani schovávat," poukázal na královské vojáky, „měli byste se naučit, že zde se před nima skrývat nemusíte. Nikde ve městě. Jste teď hosty Správního města, obyčejní obyvatelé království, kteří přišli na Slavnosti, stejně jako všichni ostatní.
Na chvíli jsem se zastyděla nad svým zbrklým chováním. Jenže zvyk je železná košile, i když může zrezivět, trvá dlouho než se rozpadne. „Co tu chtěli?" zeptala jsem se raději, abych zamluvila moje jednání.
„To, co vždycky, kontrola od samotného Krále. Už dokonce posílá i Guvernéra, snad jako kdyby on mohl najít víc než ti všichni úředníčci před ním."
„Kontrola?" podivil se Leonas. „Co tu kontrolují?"
„Obsah knih," odpověděl Učený, „kdyby objevili Knihovnu v knihovně, všichni do jednoho bychom přišli o život. Přesto nás to nezastaví před tím, abychom dál sbírali Vědění z Království. Ať současné nebo ze Staré historie. To jsme ale řešit nechtěli, pojďte dál. V mé pracovně bude bezpečněji," vyzval nás, abychom vstoupili. Místnost byla neveliká, ale naskytl se nám úchvatný výhled ven. Obrovské okno s vitrážemi po stranách ukazovalo Správní město s řekou, vysutými zahradami a Sídlem na jeho vrcholu. Ačkoliv bylo Sídlo zahaleno do své již tradiční šedi a bouřkový mrak zdvihající se nad jeho věžemi byl z tohoto úhlu ještě hrozivější, nikdo nemohl popřít, že i tak je překrásné. Navíc město doslova hýřilo barvami. Z mnoha oken domů, domků i nákladnější panských stavení visely barevné prapory. Na větvích stromů se houpaly barevné pentle a všude stáli panáci z kavanového vlákna. A mezi tím vším se proplétal jako barevný hmyz dav lidí. Už takto ráno město překypovalo životem Slavností. Jen Akademická ulice zůstala prázdná.
O tom jsme se přesvědčili po krátké schůzi s Učeným, řešení zůstávalo jediné, otevřít oči, nebýt hluchý a využít možnost, kterou dávají Slavnosti.
„Proč je tady takové ticho?" podivil se Alex, i jemu neunikl hluk a mumraj, který viděl z oken knihovny na druhé straně do města. Od hlavního chodu na Akademickou ulici však byl klid. Nikde tu nevlály barevné stužky a ani jedno okno nevyvěsilo barevný prapor Slavností.
„Tak tomu bylo vždy, Vědění není potřeba oslavovat," vysvětlila jsem, chytla si svoji sukni a vydala se podél budovy až ke schodišti vedoucí kolem zelené zahrady. Tu jsme však minuli, jak jsme po schodech sestupovali do města. Než jsme se všichni nadáli, stáli jsme uprostřed toho všeho barevného reje.
Lidé zpívali, tančili a bavili se. Po okrajích cest stáli různé stánky a tu a tam procházel prodejce se zavěšeným tácem kolem krku, aby i on nabízel své zboží. Vzduch se naplnil všemožnými pachy. Největší díl však zaplnil všude přítomný Kavan. Jeho tolik typická vůně se nesla nad domy a střechy. Dokonce i na chvíli zastínila a pohltila pach zkažené vody z řeky.
„Tak tohle je na mě moc!" zaúpěla Mirawa a z hrdla se jí ozvalo tiché zavrčení, když se jí za šaty chytil malý chlapec. S radostným dětským žvatláním se překuloval na svých vratkých nožkách a díval se na vlčici v lidské podobě. Rychle k němu přispěchala jeho matka a omlouvala se Mirawě, zatímco se snažila vyprostit látku šatů z pevně semknutých pěstiček rozesmátého dítka.
„Nic se nestalo," odpověděla jsem za ní a rychle jí uklidňovala, „to zvládneš, věř mi."
„Stačí, že jsi na mě navlíkla tohle," upravovala si sukni, když se žena s křičícím chlapcem v náruči vzdálila. Dítěti se vůbec nelíbilo, že ho jeho matka odvádí od jeho nové hračky.
„Je to nezbytné," snažila jsem se dívku utěšit. Bohužel se mi to nedařilo. Už od té doby, co se musela poprvé navléknout do odpovídající módy a čím blíž jsme byly Správnímu městu, tím víc Mirawa protestovala. Uzavírala se do sebe a jediný s kým dokázala vyjít, byl kupodivu Alex.
„Mám návrh," ozval se mladík, „co kdybys ty s Leonasem prošla město a my se vrátíme do knihovny a budeme pátrat tam? Je tam tolik zajímavostí," zasvítili mu oči s jakou vervou dychtil po objevování, „až něco objevíte, přijdete do knihovny a my se přidáme k vám?" návrh Alexe mě překvapil. Nedokázala jsem přijít na to, co je na staré Knihovně v knihovně tak zvláštního, že se tam někdo jako on zcela dobrovolně zavře do podzemí a bude se probírat starými knihami.
„Dobrá," souhlasila jsem, když jsem si všimla, jak ke mě Mirawa vyslala prosebný pohled. Oba se otočili zase zpět ke schodišti ke knihovně, její budova zmizela za zelení ze zahrady za vysokou zdí. Zeď se táhla až k horskému výčnělku a tam se napojovala na systém kaskádových zahrad vedoucích k Sídlu. Za vysokými zdmi vedla cesta až na samotné Sídlo. Byla bezpečně střežena dvěma bránami a dostat se na ní rozhodně nepatřilo mezi jednoduché úkony. Všechny vozy, karavany a pěší, kteří směřovali do Sídla nejdříve pořádně prohlédli a jen ti vyvolení se na ní dostali.
A to dřív byla nejen cesta, ale i zahrady zcela volně přístupné. Dnes ani ta Akademická zahrada nemá své stále návštěvníky z řad měšťanů.
„Kam teď?" zeptala jsem se Leonase, který se rozhlížel kolem.
„Je to důležité?" otázal se a pak jen tak nazdařbůh mávl rukou, a tak určil směr. Vydali jsme se směrem od řeky, za což jsem byla ráda. Květy říčních růží jsou sice krásné a jejich vůně nádherná, ale voda kolem břehů celý dojem kazí.
Procházeli jsme ulicemi. Všude to bylo stejné. Spousta lidí, barev a radosti.
„Je to opravdová radost, nebo se lidé smějí, protože se bojí?" zeptala jsem se Leonase, když jsme se zastavili v odlehlé uličce nedaleko hlavní brány. Domy kolem patřili rodinám vojáků sloužícím u brány a na hradbách. Tato práce patřila mezi podřadnou, protože správný voják se těší přízni krále a svými dovednostmi ho dokáže ochránit, aby se pak dostal do Královského vojska.
„Sama si to viděla," odpověděl mi. Ano, viděla jsem plačící ženu, kterou odvedli vojáci, protože se dostatečně nebavila. Nebo ten muž, prodávající tak krásné malované hedvábné šátky, kterému byl stánek zabaven a on odvlečen, protože jeho oblečení nebylo dostatečně honosné. Z nařízení Krále musí být Správní město krásné a slavnostní.
„Nemysli na to," chytil mě Leonas útěšně za ruku.
„Nejde to, všechny ty tváře, které sice mají úsměv, ale jejich oči jsou prázdné nebo se bojí," povzdechla jsem si. Vždyť jsem toho byla svědkem. Nešlo si toho nevšimnout. Město sice bylo barevné, ale ta šeď z lidských aur ho doslova utápěla.
„Zapomeň na to, máš svůj úkol."
„I tohle k tomu patří, chci, aby se lidé znovu opravdu upřímně smáli," zašeptala jsem tiše.
„Co jsi říkala?" otázal se mě Leonas, zvedla jsem k němu hlavu. „Promiň, neslyšel jsem tě, to ta Magie," ukázal si na uši.
„Chci se zase smát," shrnula jsem to jednoduše.
„Budeš, stejně jako všichni ostatní a teď už pojď," nabídl mi rámě, „za chvíli to začne."
„Opravdu tam musíme?" zaprotestovala jsem. ale bylo mi to k ničemu. Elf mě zkušeně vedl ulicemi města až k velkému hlavnímu náměstí. Už se tu tlačily obrovské davy lidí. Ulice lemovali vzrušené tváře a všichni se překřikovali.
„Za chvíli to bude!" vykřikla vedle mě žena a sepnula ruce na hrudi.
Ozvalo se zatroubení na roh, nejdřív jeden, následně další. Ulice utichli. Pak se rozezněli královské trubky a brána od Sídla se otevřela. Ze vrat vyjeli jezdci na koních. Všichni do jednoho jeli ve stejném tempu, koně zvedali vysoko nohy v tempu majestátního klusu, krky ohýbali, až se tlamou pomalu dotýkali svých plecí. Jemná hříva vlála ve vánku. Na jejich hřbetech seděli vojáci, tak jak se pohybovali koně i jezdci seděli stejně - pevně a bez jakéhokoliv náznaku živých emocí. Hleděli tvrdě vpřed, v rukách svírali barevné zástavy - Královskou, vojenskou a znak Slavností. Za nimi v řadě za sebou pochodovali bubeníci a svým rytmem určovali rychlost koňského klusu, stejně jako tempo vlastního pochodu. Pak následovali další jezdci na koních - jezdecká Garda. Koně černí jako uhel s mokrou hřívou a modrýma očima s jezdci v černo-modré zbroji
„Kelpie," zalapala jsem po dechu, cítila jsem, jak mě elf chytil za ruku. Ve tvářích mě zaštípaly slzy. Všech dvanáct koní nebylo opravdovými koňmi, ale Magickými bytostmi svázanými pomocí Drakaria. Jejich výstroj byla plná tohoto kovu. Dokonce i udidla v tlamách bytostí obsahovala tento kov. Ozvalo se zaržání, třináctý kůň Gardy kráčející za přesnou formací dvanácti ostatních jezdců se postavil na zadní. Všichni přihlížející vydali sborové oh, na obdiv síly a elegance zvířete. Na jeho hřbetě seděla dívka s tvrdými rysy ve tvářích, a ještě tvrdším pohledem. Škubla otěžemi a pak zaryla paty s ostruhami do boků tvora. Ten se poslušně vydal za svými druhy. I on byl Kelpie. Sklonila jsem hlavu a setřela zbloudilou slzu, pak jsem hlavu zase narovnala. Průvod pokračoval dál. Po černých koních Gardy následovali další jezdci. Jejich jízdní zvířata už opravdu patřila mezi koně. Když z brány vyjeli všech pětatřicet jezdců, konečně se objevil ten, na koho se tak dlouho čekalo. Na hřbetě ryzáka nejdřív vycválal Guvernér, po něm vyběhlo několik vlajkonošů, kteří se rozestavili do své formace a pak z bran vyjel samotný Král. V lesklé zbroji s hlavou hrdě zdviženou, držel otěže od uzdy jednorožce. Bílý tvor pohazoval hlavou, ale i jemu Drakárium bránilo v jeho Magii, takže relativně krotce pokračoval dál. Pak se zastavil a na tvrdou pobídku svého jezdce se vzepjal.
Nad námi všemi se rozlehl Králův hlas, zhluboka jsem se nadechla, abych takový nápor Magie ustála bez hnutí: „Všichni mi poddaní, radujte se, Váš panovník přijíždí!" pak se celý průvod dal znovu do pohybu a po tichu, které způsobilo prvotní zatroubení se dav dal do provolávání slávy a blahořečení Krále. O Slavnostech nepadlo ani slovo. Jako kdyby se na obyčejné poddané zapomnělo. To díky nim může Král rozhazovat své bohatství, za které se on ani tím nejmenším drobečkem nepřičinil. To svaly, pot, dřina a mnohdy krev přineslo bohatství Kavanové úrody.
Stisk Leonasovi ruky na mé paži zesílil, pohled se mi rozostřil. Někdo z davu zakřičel: „Pošlapatel!" a do vzduchu vylétl první šíp. Našel si svůj cíl, jeden z vlajkonošů u krále padl a skácel se na zem. Jeho zástava zaduněla vedle něho a látka zakryla mrtvé tělo. Jako lavina se z davu zvedla obrovská vlna šípů a když šípy došly, přes přihlížející se na průvod drali muži s meči, dýky či obyčejnými noži v rukou. Královská Garda na odezvu dlouho nenechala čekat. Zvedla se mela. Koně řehtali, Kelpie se vzpínali a pod jejich kopyty končily životy mnohdy nevinných přihlížejících, kteří se snažili uniknout z dosahu povstání.
Boj vrcholil. Vojáci ač královští se mrtví váleli po zemi, ale rebelantů a vzbouřených měšťanů neubývalo. Prostý lid promluvil a pod jejich obyčejnými zbraněmi a odhodláním končila éra vlády samozvaného Krále. Zůstal stát uprostřed cesty, bez svého jednorožce, bez své ochranky.
„Tohle teď končí!" Napřáhla jsem meč...
„Eyo!" vytrhlo mě zavolání a pak se mnou někdo mocně zatřásl. Mlha zmizela a já zas stála uprostřed davu lidí provolávající slávu. Celý průvod se od bran k Sídlu dostal až těsně k nám. Bubeníci dál udávali svůj rytmus a král na překrásném stvoření se dostával blíže a blíže.
„Jdeme!" zavelel rázně Leonas a táhl mě za ruku. Naštěstí nebylo vůbec těžké zmizet v davu, proplétali jsme se mezi lidmi, aniž by si z vojáků kdokoliv všiml. Jistě by nás potrestali za neuposlechnutí rozkazů, ale všichni obraceli svoji pozornost ke Králi. Až v bezpečí schodiště ke knihovně skrytí zelení Akademické zahrady se Leonas zastavil a otočil mě k sobě.
„Co se stalo?"
Podívala jsem se na něho, tvář zmáčenou slzami: „Nenávidím ho, jak já ho nenávidím!" pronesla jsem tiše. Zatmělo se mi před očima a musela jsem se kontrolovat, pevným stisknutím dlaní v pěst jsem uvolnila nahromaděnou energii čistého vzteku, který ve mě vybublal. Netrvalo to dlouho a už jsem zase mohla v klidu přemýšlet s čistou hlavou. Pohlédla jsem na Leonase: „Vidíš, co udělal? Co dělá?"
„Viděl jsem," potvrdil Leonas a s obavou se na mě podíval.
Zarazila jsem příval jeho starostlivosti: „Jsem v pořádku, jen jsem se na chvíli nechala ovládnout představou. Malou, krátkou a nereálnou. Jen odhodlání lidí nestačí, aby se dokázali postavit někomu jako je Pošlapatel."
„Co jsi viděla?" zajímal se Leonas a v jeho hlase se objevila špetka čehosi, které mi napovědělo, že to nepokládá jen za čistou představivost.
„Byla to jenom představa, nic z toho se nestalo a ani nemůže stát," povzdechla jsem si smutně.
„Opravdu tomu věříš?"
Dole ve městě stále ještě probíhal Královský průvod, Pošlapatel se pyšnil v sedle svázaného jednorožce a lidé mu provolávali slávu. Najednou se ozval nepatřičný hluk a z davu opravdu vylétl šíp, nebyl jediný, ale na rozdíl od vidiny, nenašel svůj cíl. Byl ještě za letu zneškodněn Magií jezdecké Gardy. Průvod se zastavil. Z formace třinácti jezdců vyjel ten poslední, dívka s tvrdým výrazem a postavila se i s koněm-kelpie až na okraj k lidem. Všichni se automaticky skrčili a strachem se snažili splynout s dlažbou. Marně. Ozval se její tvrdý hlas, pak švihla bičem a udeřila první z přihlížejících.
„Pro výstrahu!" celý dav ztichl. V obličejích lidí se objevila hrůza. Očekávali, co se bude dít dál. Vraník přešlápl a pak zaržál. Najednou se ticho protrhlo. Bojovým pokřikem se z davu vyhrnula asi desítka bojovníků. Doposud svoji zbroj skrývali pod barevnými plášti a svůj záměr nikomu neprozradili, když se stejně jako zbylí dav lidí smáli a užívali Slavností. Jejich cíl byl však jediný.
„Smrt Pošlapateli!" křičeli, když se s napřaženými meči hnali směrem ke králi na jednorožci.
Bohužel jejich odvaha nestačila. Přesně jak bylo řečeno. Netrvalo to dlouho a jejich životy ukončili rány Královských vojáků. V tichosti otřesených přihlížejících se nejdříve ozvaly bubny a pak se průvod rozjel dál. Kopyta koní i těžké boty vojáků ignorovali mrtvá těla v cestě a dříve, než celý Královský průvod prošel, jen těžko se hrdinům mohla přisoudit jejich tvář.
Král se vypínal v sedle a užíval si pokřik svého davu. Pod další pohrůžkou, lidé smazali ze své mysli hrůzný počin, který se stal a dál dělali jako kdyby nic nenarušilo veselí a klidný průběh Slavností.