"Díky, mami," poděkoval jsem své mámě, která přede mě postavila talíř s obědem. Měli jsme moje oblíbené špagety, které uměla, přesně tak jak je mám rád, jenom máma.
"Jez." Pobídla mě a posadila se naproti mě, vedle Robina.
"Co podnikneme odpoledne, Harry?" Prohodil mým směrem Robin, když si namotával jednu ze špaget na vidličku.
"Vlastně, tati..." odmlčel jsem se na chvilku a přemýšlel jsem, jak se vykroutit z nějakých aktivit. "Asi se půjdu zašít ke mě do pokoje, napsat nějakou písničku, odpočinout si a tak." Podíval jsem se nejistě na tátu. Možná vám přijde divné, že říkám Robinovi tati, když svého vlastního otce mám, ale jednou to ze mě tak nějak omylem vyklouzlo a už to tak zůstalo, naučila se mu tak říkat i moje sestra Gemma, Robin byl šťastný, když jsem ho tak oslovil poprvé a já mu nechtěl kazit radost tím, že to bylo omylem.
"Odpočívat? Copak jsi neodpočíval do teď?" Vzhlédl ke mě.
"Ehm jo, snažím se dohnat těch pět let." Doplnil jsem moji odpověď chabým úsměvem, pravdou bylo, že jsem prostě nechtěl s někým trávit čas, ne teď, když jsem na to neměl vůbec náladu.
"Jsi jako medvěd v zimním spánku." Poznamenal.
"Robine." Sykla na něj máma a jsem si jistý, že ho i kopla pod stolem. Máma kolem mě našlapuje po špičkách, zachází se mnou jako s duševně nemocným, ale to já nejsem, jen se prostě ze všeho potřebuji dostat sám i když mi to trvá dlouho. "Dneska přijede Gemma, Harry." Připomenula mi máma dnes už podruhé.
"To já vím, volala mi a ty jsi mi to říkala ráno, pamatuju si to." Utrousil jsem a polkl obsah mých úst. "Právě proto si chci jít odpočinout, než přijede a bude mě někam tahat."
"Podle mě by jsi neměl pořád zůstávat sám." Pokrčil táta rameny a věnoval se talíři. Nic jsem na to neříkal, snědl jsem ještě dvě sousta a beze slova odnesl talíř na linku do kuchyně.
"Ty už nechceš?" Zavolala za mnou máma.
"Ne."
"Vždyť jsi nic nesnědl."
Hlasitě jsem si povzdechl a vrátil se do jídelny, abych si vzal ze stolu mobil.
"Tobě to nechutnalo?" Pitvala se v tom dál.
"Ne, bylo výborné, jen nemám moc hlad." Pokrčil jsem rameny.
"Ten tvůj apetit se mi vůbec nelíbí, Harry. Hubneš." Zamračila se na mě.
"Polepším se, slibuju." S těmi slovy jsem odešel. Pořád se někomu na mě něco nelíbí, "Harry nelíbí se mi jak se uzavíráš před světem.. Nelíbí se mi jak jsi pořád zavřený doma.. Nelíbí se mi jak se všem straníš.. Nelíbí se mi jak jsi pořád sám.. Nelíbí se mi jak málo jíš.. Nelíbí se mi jak jsi se změnil..." Bla bla bla..
Pořád se mnou má někdo problém a pořád mi to musí otloukat o hlavu. Je tohle snad důvod, proč mě Louis podvedl? Že se mu na mě něco nelíbilo? Že se mnou měl nějaký problém? Mohl mi to přece říct, změnil bych na sobě to co se mu nelíbilo..
Přišel jsem k sobě do pokoje a praštil sebou na postel. Není to tak, že bych se stranil, vycházím ven, fotím se s fanoušky, tak nechápu co je za problém.
S Louis jsme se párkrát viděli v LA, svolil jsem k tomu, aby ke mě přišel na návštěvu, protože mě o to prosil a já mu nedokážu říct ne. Byly to divné setkání, většinou mluvil on já ho s vědomím, že až odejde bude mi ještě hůř než před tím, poslouchal. Většinu času ale trávil s jeho Freddiem, což samozřejmě chápu. Také bych se svým prvním dítětem chtěl být co nejvíc.
Ale i tak si našel čas, aby letěl do Londýna kvůli předávání cen Brit Awards, byl tam s ním i Liam a vlastně i já jsem se v tu dobu zdržoval v Londýně. Původně bylo domluveno, že tam půjdeme my tři, protože Niall není v Anglii, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Došlo mi kam by směřovali všechny otázky reporteru, na co by se Louisiho ptali a já bych asi nedocházal tvářit jako šťastný strýček, který má ze "synovce" radost.
Zavolal jsem Liamovi, že nikam nejdu, neptal se proč, myslím že mu to bylo jasné. Zůstal jsem raději doma sledováním té akce online na notebooku a i tak jakmile se tam objevil Liam s Louisim jsem raději odešel pod záminkou dolití pití.
Vyhráli jsme cenu Best video s Drag me down. Chtěl jsem fanouškům poděkovat a jediné co mě napadlo aspoň trochu originálního, bylo poskládání scrabblu do děkovného vzkazu, který jsem umístil na instagram.
Hned druhý den jsem vyrazil domů k mámě, Louis do LA a Liam ani nevím kam, myslím, že zůstal v Londonu. Máma byla šťastná že jsem přijel, přiznávám, že mě k tomu několikrát přemlouvala, ještě když jsem byl v Los Angeles a konečně se jí to povedlo, ale i tam se tvářila jako by to bylo z mojí hlavy. Na druhou stranu, myslím že mi jenom prospěje strávit nějaký čas s rodinou a starými přáteli.
"Dále?" Odpověděl jsem na ťukání na dveře, které mě vyrušilo z přemýšlení.
"Ahoj, brácha." Strčila do pokoje hlavu moje starší sestra.
"Ahoj, Gemmo." Usmál jsem se na ní a pootočil hlavu, abych na ní dobře viděl.
"Co děláš?" Přisedla si ke mě na postel.
"Poslouchám písničku." Pokrčil jsem rameny a přetočil se na záda.
"Jakou?" Zeptala se zvědavě a poklepala mi na mobil, aby se rozsvítil a ukázal jí tak co poslouchám. "Love you goodbey?" Pozvedla obočí.
"Jo, mám tu písničku rád.." Napsal jí Louis, dodal jsem v duchu.
"Já taky, je na ní poznat, že do ní dal Louis hodně ze sebe." Na to jsem jen přikývl a nijak to nekomentoval. "Máma mě prosila, abych s tebou promluvila." Přiznala po chvíli mlčení.
"To mě nepřekvapuje." Odfrknul jsem si. Gemma se zatvářila nechápavě. "Víš máma je fajn, ale chová se ke mě, jako bych byl psychicky nemocný. Pořád se mě ptá jak mi je, co budu dělat, co dělám, jak se cítím, proč jím tak málo atd." Zamračil jsem se.
"Snaží se ti pomoct."
"Já vím, ale tým že se mě bude pořád na něco vyptávat a do něčeho mě nutit mi nepomáhá. Spíš je to pro mě naopak horší."
"Myslím, že sama těžce nese, že ti nemůže pomoct, tak dělá co může."
"Vždyť já to chápu. Ale myslím, že touhle bolestí si každý musí projít sám. Chci se s tím sám vyrovnat, sám se přes to všechno přenést. Vždycky když se mi chvíli daří nad ničím nepřemýšlet tak přijde zeptá se mě jak mi je a všechno je zpátky a srazí mě to na kolena znovu a znovu. Chápeš co tím chci říct?"
"Jo asi jo, ikdyž si asi úplně nedokážu představit co cítíš." Přiznala.
"Myslíš, že mě Louis podvedl, protože mu na mě něco vadilo?" Zeptal jsem se.
"Cože?" Otevřela pusu do velkého O.
"Slyšela jsi mě." Zamračil jsem se na ní.
"Harry, Louis tě podvedl protože byl opilý a pořádně si neuvědomoval co dělá, to je jediný důvod, udělal si při tom dítě o které se chce starat, což je podle mě od něj skvělé. Nemyslím si, že by jsi nad tím měl vůbec přemýšlet, říkáš že se z toho potřebuješ dostat sám, ale trvá to už dlouho a tobě je pořád hůř a víš proč?" Nechala otázku viset ve vzduchu. "Protože si to tímto přemýšlením pořád připomínáš a tu bolest si jenom zhoršuješ. Vykašli se na to, já vím že to pro tebe není jednoduché a že ho miluješ, ale tohle ti za to přece nestojí, utrápíš se..."
"Já vím."
"Jak to mezi sebou vlastně teď máte? Chci říct, rozvedli jste se?" Ptala se opatrně.
"Uhm.. ne.. Není tak jednoduché, aby se někdo jako my rozvedli, už vzít se bylo dost těžké a hlavně, nějak jsme neměli ani jeden odvahu o tomhle mluvit." Hlesl jsem. Najednou jsem se ocitnul v náručí mé starší sestry.
"Jsem si jistá, že i Louis stále miluje tebe, přes to všechno a přes všechny hlouposti které udělal." Zamumlala mi do ramene.
"A pamatuj si, že já tady pro svého malého brášku budu vždycky, vždycky když ti bude nejhůř."
Najednou ze mě všechna ta tíha spadla, držel jsem se jí silně a nehodlal jí pustit, bylo mi takhle strašně dobře. Cítil jsem se jako když jsem byl malý kluk a Gemma mě objala kdykoliv mi bylo nejhůř, v myšlenkách jsem se vrátil do dětských let a k mému překvapení mi to pomáhalo.
Možná to nebyl zas tak špatný nápad, strávit nějaký čas s rodinou a hlavně se sestrou...