(Ahojky :) Tentokrát je to trochu delší. Musím vám vynahradit ten lyžák. Tak doufám, že se díl bude líbit. Prosila bych tu a tam nějakej ten koment. Děkuju všem co mě sledujou a komentujou :D )
Vešli jsme do místnosti. Ostatní hned přestali mluvit a dělali, jako by nic. Možná se jen bavili. Možná už začínám být paranoidní. Všichni se na mě dívali a já se cítila docela nepříjemně. Bylo to divné, ale byla jsem nadšená že si je můžu prohlédnout zblízka. Tohle se jen tak někomu nestane. Mám možnost vidět nultou divizi, tak proč jí nevyužít. Někteří měli celkem zajímavej styl. Třeba: Naprosto šílený afro. Teda jestli se tomu tak dá říkat. K tomu brejle. Zajímavá kombinace, ale nejsem tu proto, abych někoho hodnotila. Ostatní byli relativně v pohodě.
Celou dobu, co jsme kráčeli ke stolu jsem si připadala jako exemplář nějakého vzácného zvířete. Všichni na mě upírali dlouhé pohledy. Můj průvodce mě dovedl ke stolu a také se usadil. Sedla jsem si vedle něj, a dělala jsem mrtvého brouka. Upřímně nesnáším přílišnou pozornost a zájem ostatních.
"Když už jsme tu konečně všichni, tak bychom mohli konečně začít," prohlásila Kiriko Hakifune.
Hned jsem se chtěla zeptat, co má vlastně začít. Ale záhy jsem se to dozvěděla.
"Takže, jistě jste si již všichni všimli ,že máme hosta," Ichibei.
"Ne nevšimli, sice už tu je tři dny, ale nikdo o ní neví. Takže bych prosila k věci Hyōsube." řekne otráveně nějaká ženská, kterou ani neznám.
"No jo furt, ty aby sis nerejpla co Senjumaru!" ohradí se nakvašeně Ichibei.
"Já nevim, kdo si tu o sobě myslí, že má smysl pro humor!" řekne mírně vytočeně Senjumaru a začnou se handrkovat.
To jako fakt? A já jsem si bláhově myslela, že takhle se hádají jen Kyoraku a Yamík. No možná ještě Kurotshich a Kempachi. A potom ještě hodně dalších kapitánů a vicekapitánů. Dívala jsem se na ně zkoumavým pohledem. Potom si všimnu, že vedle mě sedí Kiriko. Ano je divné, že jsem si té prostorově výrazné osoby nevšimla. Naklonila jsem se k ní a zašeptala jsem: "Je tohle u nich normální?"
"Zcela normální," odpověděla mi Kiriko s úsměvem na tváři.
Chvíli jsem se přemáhala, ale nakonec mě smích přemohl. Kiriko se začala smát společně se mnou. Ti dva se na nás podívali a věnovali nám vražedné pohledy. Když jsme se dosmály, mohlo se pokračovat. Celkem mě zajímalo, jak to dopadne. Počkat! Tři dny!!!!!!!
"Skončili jsme kde?? Asi jsme ještě ani nezačali," pokračuje Hyōsube a zasměje se svému vlastnímu vtipu. "Pokud si dobře vzpomínám, chtěli jsme probrat, tady toho tvora vedle mě. Její jméno je Kuchiki Anika. Další z rodiny Kuchiki jako Jinchuuriki. Ale tady musíme vyřešit trochu jiný problém. A to ten, že se démon Anice začínal trochu vymykat z rukou. Hodně vymykat z rukou." objasnil jim situaci.
Když to takhle vysvětli, znělo to blbě. Možná až tragicky. Na vteřinu jsem se zamyslela. Co asi tak mohou vědět? pomyslela jsem si.
"Kirinji? Jak si dokázal potlačit ty problémy jejím reaitsu? Podle toho co víme, by se to mohlo řešit jen jedinou cestou." oslovil Ichibei jednoho z mužů, sedících naproti mě a potvrdil mi tak mojí domněnku.
" Jen jsem ho potlačil. Tím pádem jsem zmenšil výkyvy reiatsu, ale není to napořád. Podle mého odhadu by to mohlo vydržet tak něco kolem osmi hodin. Potom se to vrátí do starejch kolejí. Což znamená že budeme muset jednat rychle." Vysvětlil ostatním tázaný. Mě trvalo o trochu déle, než mi všechno došlo, ale to už se mluvilo dál.
"To je OK! Ale stále nechápu, proč ten problém musíme řešit zrovna my. Máme přeci chránit palác duší. A ne uklidňovat démony." postěžoval se ten afro chlápek.
"Aniko nic proti tobě, ale tohle je dobrá otázka," doplnila ho Kirio a omluvně se na mě podívala.
"Jednáme tak na jeho rozkaz a to nám bude muset stačit," ukončil debatu na téma "Já a můj velký problém" Ichibei.
"Tak druhá důležitá otázka. Co tu s ní máme dělat?" zeptal se tentokrát Kirinji.
"Řekněme že máme uklidnit toho démona," řekl nevinně Ichibei.
"Coooooo?" vykřikli skoro všichni najednou.
" A to máme udělat jako jak?" promluvila po dlouhé době Senjumaru.
"To už netuším, ale berte to takhle. Jsme elita mezi elitou. Jestli nevymyslíme tohle, tak asi nebudeme tak dobrý," podotkl Ichibei.
Potom už jsem je přestala vnímat úplně. Začali se dohadovat o tom, co by bylo nejlepší. Po půl hodině jsem tam už nemohla vydržet. Přemáhala jsem se a hněv ve mě rostl. A pak už to dál nešlo.
"Pokud vám to nevadí, tak půjdu na chvíli ven. Už na tuhle debatu nemám žaludek," řekla jsem podrážděně a zvedla jsem se. I za protestů všech okolo jsem se vydal ven z místnosti. Tam na mě čekal čerstvý vzduch a nádherný výhled na palác duší. Rozhlédla jsem se okolo. Nakonec jsem se rozhodla vyšplhat na plocou střechu jedné z budov.
Hned jak jsem se na tu střechu vydrápala, svezla jsem se do tureckého sedu. Pomalu jsem uklidnila své rychle bušící srdce, napjaté tělo, a nakonec i mysl. To bylo ze všeho nejobtížnější, protože jsem nemeditovala už dlouho, natož v klidu. To pro mě byl nadlidskej úkol i když jsem ještě byla v Soul Society.
Soustředila jsem se na energii uvnitř svého těla a začala jsem jí vypouštět do okolí. Potom jsem jí začala jemně pohybovat a otáčet. Proudy mého vlastního reiatsu se kolem mě točily a zamotávaly se do různých spirál. Když už jsem ho měla dostatečně pod kontrolou, navedla jsem ho pod sebe. Mé vlastní reiatsu mě začalo zvedat ze země. Chvíli jsem se tam jen tak vznášela. Všechno bylo najednou tak intenzivní. Tohle bylo něco jinýho než společenstvo duší. Snažila jsem se ještě víc soustředit. Potom jsem si pomyslela: Ťuk, ťuk jsi tam?
"Ne," ozve se mi v hlavě. "Nejsem tu. Ztratila jsem se," Ljujin ospalý hlas mě skoro rozesmál.
"Tak se zkus laskavě zase odztratit," zažertovala jsem.
"No tak jo. Co chceš?" zeptala se takovým tím nabručeným tónem. Přesně tím samým, kterým komentuji něco já, když právě vylezu z postele.
"Už to musíme vyřešit," řekla jsem vážně. "A už vím jak, takže nemusíš zapírat. Boj je nevyhnutelný, takže proč to oddalovat?"
"Jsi si svým vítězstvím nějak moc jistá" skoro na mě zavrčela Lju.
"Ba naopak. Nejsem si jím jistá vůbec," odpovím potichu. "Jen to chci mít rychle za sebou."
Chtěla jsem ještě něco dodat, ale něco mě z našeho rozhovoru vytrhlo. Prudce jsem otevřela oči. V tu chvíli jsem přistála na tvrdé zemi, nebo spíš střeše. Kotoul jsem už nestihla, alespoň jsem se tedy překulila. Když si uvědomím, že mě někdo vyrušil, celkem mě to dopálio.
"Že vás to baví," zabručela jsem.
"Samozřejmě že baví. Ani nevíš, jak je vtipný tě pozorovat?" ozval se za mnou Ichibei.
"Fakt podlý," nepřestala jsem reptat, i když už jsem se zvedla a oprašovala se.
Potom jsem uslyšela slábnoucí hlas: "Řekni jim, aby tě dovedli na Bojové nádvoří posledního soudu. Tam by mohlo bejt dobrý zabezpečení." to bylo poslední, co mi Lju stihla poslat.
Rychle jsem se pokusila přetlumočit její návrh Hyōsubemu. Chvíli se mračil, ale potom váhavě přikývl. Zavolal na Senjumaru: "Vy to tu dořešte. Potom přijďte na nádvoří číslo šest,"
Sice jsem nechápala co chtějí řešit, ale raději jsem do toho nerejpala. Procházeli jsme ulicemi asi deset minut, až jsme se vynořili na obrovské plošině. Kolem bylo asi v desetimetrových rozestupech vystavěno strašně moc sloupů. Vypadaly, jako by je někdo popsal. Na každém byly znaky, které jsem nedokázala přečíst. Zem byla přikrytá černými žulovými bloky. Ichibei se zastavil na kraji.
"Teď už musíš jít dovnitř," řekl Ichibei. "Já zůstanu tady. Je to tak asi lepší, když chtěla jít zrovna sem," dodal a zadumaně si mě prohlédl.
Šla jsem dovnitř. Když jsem se zastavila, moje reiatsu, nebo spíš to Ljujio se začalo oddělovat. Vedle mě se začala tvořit postava. Až po chviličce jsem si uvědomila, že je to má přesná kopie. Podívala se na mě a potom jí zbělely vlasy a zmodraly oči. Ve vlasech se objevily modré melíry.
Bojechtivě se na mě podívala . Já jsem se na Ichibeie (nebo jak se to píše) podívala žalostným pohledem. On jen pokrčí rameny.
"Tákže, řekla bych že boj může začít," protáhne Lju. Otočí se na místě a ze zad sundá meč. Když jsem si uvědomila, oči se mi rozšířily údivem. Vždyť do je zampaktou, pomyslela jsem si. V tu chvíli se na mě vrhla.
Takže boj začíná, pomyslely jsme si obě ve stejnou chvíli.