Žila jsem si tou dobou docela normálně. Teda pokud nepočítám, že jsem byla svobodná matka s tříletou dcerou. Jenže to mi nevadilo. Práci jsem měla a zvládla jsem uživit sebe i dítě. Jenom jsem litovala jedné věci, vlastně dvou. Tou jednou věcí bylo, že už ho nejspíš nikdy neuvidím, a tou druhou věcí, že se nemůžu vrátit domů. S ní se tam vrátit nemůžu.
V kapse mi zavibroval mobil, tak jsem ho zvedla.
„Alice?" oslovil mě volající. Tenhle hlas jsem poznala, ačkoliv teď zněl zesláble. Naposled jsme s ním mluvila před rokem a od té doby jsme spolu nemluvili. Co teď může chtít?
Ještě nedávno možná měla ta holka svoje naděje a sny, ale to mi teď bylo jedno. Nyní posloužila jako potrava. Jenom je škoda, že už v ní není ani kapka krve. Odvrátil jsem hlavu od rozervaného hrdla mladé dívky a její bezvládné tělo spadlo na zem. Otřel jsem si z pusy její krev a podíval jsem se na její mrtvé tělo ležící na zem.
„Někdy musím jednu z vás nechat naživu, aby uklidila mrtvoly," řekl jsem si sám pro sebe. Popadl jsem tělo a hodil jsem ho k ostatním. Už se tam hromadila pěkná kupa obětí. Vytáhl sem z kapsy zapalovač a hodil jsem ho k obětem, které ihned poté zachvátil plamen.
Vyšel jsem z lesa a nasednul do auta. Nastartoval jsem ho a rozjel se pryč. Někde vzadu za mnou plápolal oheň. Když budou mít lidé štěstí, tak ten les nechytne a neshoří. Ale kdyby shořel, tak se nic nestane. Vlastně to bude pro mě o to výhodnější, protože oheň zlikviduje zbytky mých obětí.
„Copak asi dělá Stefan?" zeptal jsem se sám sebe v duchu. „Nejspíš si užívá se svojí novou přítelkyní."
Po krátké chvíli zmizel les a začaly se objevovat domy. Autem jsem vjel od města. Lidé klidně chodili po ulicích a nic netušili. Tohle město ještě netuší, co je čeká. Zábava teprve začne.
Nakonec jsem zastavil auto před jedním větším domem, který byl cílem mojí cesty. Auto jsem nechal zaparkované na ulici. Vystoupil jsem z auta a ohrnul jsem nos. Dům to nebyl špatný, ale čekal jsem, že si vyberou něco lepšího.
Nakonec jsem zanechal svých úvah a zamířil k domovním dveřím. Chystal jsem se vzít za kliku, když se dveře otevřely, a kdybych neměl své upíří reflexy, tak by mě trefily do obličeje.
„Jé, promiň," vyjekla mladá dívka stojící u zdi. „Já jsem tě neviděla."
Přeměřil jsem si tu dívku před sebou pohledem. Vypadá to, že se chystala někam něco slavit. Byla oblečená do krátké úzké džínové sukně, která ji končila v půlce stehen, a nohy měla obuté do černých bot na nízkém podpatku. Kromě toho na sobě ještě měla fialové tílko s vázáním kolem krku a díky tmavě hnědým vlasům vyčesaným do drdolu tak měla dokonale odkrytý krk. Přímo se nabízela k nakousnutí.
„Nevadí," zavrtěl jsem hlavou a ušklíbl jsem se. „Naštěstí mám dobré reflexy."
Přistoupil jsem o krok blíž a opřel jsem se rukou o zeď těsně vedle její hlavy. Snížil jsem tak vzdálenost mezi námi na pouhých několik centimetrů.
„Ale možná bys mi za to mohla pomoct," navrhl jsem a podíval jsem se jí do očí. „Co kdybys mi řekla, kde bych našel někoho jménem Salvatore?"
Dívka se na mě podívala svýma světlýma očima. Poznal jsem na ní, jak jí vadí, že jsem narušil její osobní prostor. Jenže jsem se jí díval do očí a ovlivňoval jsem ji, takže neměla na výběr. Zbožňuji tuhle upíří schopnost donutit lidi dělat, co chci já.
„Najdeš ho v jednom bytě ve druhém patře. A proč vlastně..." Chtěla ještě něco říct, ale zarazila se. Hned jsem pochopil proč. Ona to jako člověk slyšet nemohla, ale mohla cítit vibrace svého mobilu. Vyndala ho z kabelky a zmáčkla tlačítko. „Hned tam budu," řekla do mobilu dříve, než volající na druhé straně mohl něco říct. Následně mobil vypnula a schovala ho zpátky do kabelky.
„Někam pospícháš?" zeptal jsem se. Zároveň jsem se opřel i druhou rukou o zeď a omezil jsem jí tak možnost úniku. Nespěchal jsem za Stefanem a malá svačinka neuškodí, přestože jsem před chvílí jedl. Tahle holka by mohla být dobrý dezert. V podstatě by se dalo říct, že si o to v tomhle oblečení přímo říká.
„Jo," odsekla trochu otráveně. „Mám zpoždění na setkání s kamarádkou, takže si Stefana najdi sám. Druhé dveře nalevo. Ty schody nahoru snad zvládneš vyjít."
S těmi slovy se sehnula a podklouzla pod mojí rukou. Mohl jsem ji zastavit, ale nechal jsem ji jít. Překvapilo mě, že znala až tak dobře Stefana. Že by konečně pustil blondýnu k vodě a následoval mého vzoru? Anebo mu to možná schvaluje. Vždyť na ovlivnění nějaké holky a na troše užívání si s ní není nic špatného. Možná to tak Stefan začal dělat. Jenom mě trochu zaráží, že na sobě neměla žádné kousance. I když Stefan by byl schopný ji potom uzdravit.
S těmito úvahami jsem vyšel schody nahoru a podle slov brunety jsem zamířil k příslušným dveřím.
„Cos zase zapomněla?" zaslechl jsem za dveřmi známý hlas a vzápětí se otevřely dveře. „Damone?"
„Damone?" oslovila jsem volajícího na druhé straně.
Odpovědí mi bylo neurčitě zachrchlání.
„Děje se něco?"
„Trochu... trochu by se mi hodila tvoje pomoc," zachraptěl do telefonu.
„V čem přesně spočívá ta pomoc?" zeptala jsem se.
„Bude mi stačit, když sem přijedeš a otevřeš jedny dveře."
Výborně, takže on se zaplete do nějakého problému, vlezl někam, kam neměl a nemůže ven. Teď je na mě, abych ho z toho tahala. Ale nemám na výběr.
„Dobře, takže kde jsi? Jestli nejsi v Severní Americe, tak máš smůlu."
Možná by se tomu zasmál, kdyby nebyl v takovém stavu, na jaký jsem ho podle toho chraptění odhadovala. Jenže to, co mi pak odpověděl, se mi vůbec nelíbilo.
„Mystic Falls."
Ztuhla jsem, když jsem slyšela tenhle název. Kamkoliv jinam. Jenom ne sem. Jenže já nemám moc na výběr. Dohoda je dohoda a dluh je dluh. Budu se muset vrátit domů.
„Nazdar, bráško," ušklíbnul jsem se. „Blondýnka začala zapomínat?"
Nečekal jsem na pozvání a pokusil jsem se vejít dovnitř. Jenže to nešlo. Narazil jsem na neviditelnou překážku. Nesnáším, když musí člověk pozvat upíra domů.
Stefan se opřel o rám dveří a usmál se nad mou snahou dostat se dovnitř. „Vypadá to, že se dovnitř jen tak nedostaneš."
„Dostanu, když najdu člověka, co tu bydlí a zabiju ho," ušklíbnul jsem se.
„To nedoporučuji, protože je to naše kamarádka. Takže jestli nechceš naštvat dalšího Původního, měl by ses od ní držet dál."
„Fajn, tak ji jenom ovlivním, aby mě pustila dál. Máš ji tady?"
„Ne, obě si vyrazily ven." Stefan se na chvíli odmlčel a potom sarkasticky dodal. „Ani nevíš, jak moc mě to mrzí."
„To určitě." Takže teď můžu jít ven a hledat ty dvě po barech nebo bych mohl přemluvit Stefana, aby mi s tím pomohl. „Co takhle si vyrazit taky? Vyrazit si ven, něco zakousnout, což mi připomíná... na jaké stravě jsi teď?"
„Neubližuji lidem," odpověděl Stefan klidně. „Piji krev ze sáčků."
„Sláva," oddechl jsem si. „Už jsem se lekl, že ses zase vrátil ke svojí veverkovité dietě. Lesní zvířátka jsou v bezpečí."
„Ale to neznamená, že s tebou chci někam jít," namítnul Stefan. „Navíc se mi docela líbí tahle situace."
„Kdyby sis dopřával s blondýnou víc soukromí, tak jsem dávno vevnitř," poznamenal jsem. „A co máš proti pánské jízdě?"
„Proti pánské jízdě nic nemám, zato mám něco proti tvému stylu života. Je kolem toho moc problémů."
„Ty problémy jsem nechal někde v Detroitu, ale měla v plánu zajet do Itálie."
„Rozchod? Přestala bavit ona tebe nebo ty ji?" zeptal se Stefan s úšklebkem.
Proč si hned myslí, že jsme se rozešli? Vždyť to bychom spolu museli mít doopravdový vztah. Tohle je spíš takové společně potulování po světě spojené se sexem a pitím krve.
„Ani jedno, jenom se jí sem nechtělo moc jet. Stavila by se taky na tebe podívat, ale nějak nemá ráda tvojí přítelkyní. Trochu to souvisí s tím, jak se snaží navzájem zabít. A protože Katherine nemá žádný kůl z bílého dubu, tak je docela v nevýhodě."
„Takže proč si přijel?" zeptal se Stefan.
„Přijel jsem se podívat, jak se daří mému bráškovi," ušklíbl jsem se. „Podívat se jak se mu daří ve škole, trošku na něj dohlídnout..."
„Mám se dobře," odpověděl chladně Stefan. „Nepotřebuji dohled."
„No, tak. Přece na mě nebudeš naštvaný věčně."
„Jenom nesouhlasím s tvým způsobem života. A ty nejsi ten, kdo pak po tobě uklízí ten nepořádek a žehlí problémy, který za sebou necháš, než zase odjedeš."
„To ale neznamená, že si se mnou nemůžeš dát pár skleniček," ušklíbl jsem se. „Navíc se na to podívej pozitivně. Když se mnou půjdeš ty, tak se budu celý večer zabývat tvým životem a nebudu mít čas vraždit nevinné dívky. Přece je nechceš mít na svědomí."
Stefan si povzdechl a protočil oči. „Fajn. Ale dělám to jenom kvůli tomu, aby jsi zase nezpůsobil nějaké problémy."
Stefan se otočil a zmizel za rohem dveří. Usmál jsem se nad svým malým vítězstvím. Chvíli trvalo Stefanovi, než si vzal bundu, ale po chvíli jsme už vyráželi ven.
Zastavila jsem auto před domem. Otočila jsem se a podívala jsem se na zadní sedadlo.
„Vydržíš tady chvíli sama?" zeptala jsem se dívenky na zadním sedadle.
Malá holčička přikývla.
„Dobře. Bude to jenom chvilinka, slibuji. Za chvíli sem pro tebe zajdu."
Vystoupila jsem z auta a zmáčknutím tlačítka jsem ho zamkla. Následně jsem zamířila k domu. Byl to docela pěkný dům, rozlehlý. Nikdy jsem nebyla vevnitř a vlastně jsem si ho ani nikdy pořádně neprohlížela. Jak se vlastně Damon dostal do tohohle domu? Na to se ho zeptám potom. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. I vevnitř byl dům dobře zařízený. Tady někdo umí žít.
Jenže já tu teď nejsem kvůli prohlídce domu. Podle Damonových instrukcí, které mi zadal po telefonu, jsem zamířila doprava a vydala jsem se do sklepa. Tam jsem našla na konci chodby jedny šedivé dveře.
„Damone?" zavolala jsem.
„Tady," ozvala se mi odpověď z druhé strany dveří.
Zamířila jsem k nim a nakoukla jsem přes mříže dovnitř. Přesně jak jsem čekala, nevypadal v moc dobrém stavu. V podstatě vypadal přesně tak, jak zněl po telefonu. Zesláblý a vysušený.
„Co takhle přestat si mě prohlížet a pustit mě?" navrhnul.
„Jasně," zamumlala jsem a sáhla jsem po západce
„Ne!" zaslechla jsem kousek od sebe, když už jsem západku měla otevřenou. Vzápětí mě někdo odstrčil a pokoušel se udržet dveře. Jenže to už Damon vystartoval a tlačil na dveře. „Uteč!" křičel na mě ten neznámý. Ale já jsem neutekla, přestože normální člověk by utekl. Asi nejsem normální.
Vzápětí se konečně podařilo Damonovi rozrazit dveře. Přistoupil k tomu neznámému a pak už bylo slyšet jenom křupnutí, jak mu zlomil vaz.
„Tys ho zabil," řekla jsem a přitom jsem zírala na to mrtvé tělo na zemi.
Damon zvednul hlavu a podíval se na mě. „Viděla jsi mě už dělat horší věci," prohlásil. „A teď..."
Něco v jeho hlase mě přinutilo zvednout hlavu a podívat se na něj také. Zíral mi na krk, na mou tepnu. Věděla jsem na, co myslí a o čem uvažuje. Couvla jsem o krok, až jsem narazila do zdi.
„Damone, ne. Nemysli na to."
„Promiň," řekl mi Damon a vzápětí se upírskou rychlostí přesunul ke mně. Přitisknul mě na zeď a hlavu mi ohnul na stranu. Měl tak úplně volný přístup k mému krku. Sklonil hlavu a zakousl se. Vzápětí začal pít.
V kabelce mi zapípal mobil a tak jsem se podívala, co mi přišlo za zprávu. Damon dorazil. Náš plán může začít. Mírně jsem se zamračila, když jsem si to přečetla.
„Děje se něco?" zeptala se Rosalyn, když si všimla, jak se tvářím.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na ni. „Ne, všechno je v pořádku."
Rosalyn se na mě na chvíli zadívala, ale pak se to rozhodla dál neřešit. „No hlavně, že už jsme konečně na chvíli vypadly. Ta psychologie už mi leze krkem," poznamenala.
„Tak sis ji neměla vybírat jako hlavní obor," namítla jsem. Mně teda to učení tolik nevadilo, ale to bude spíš tím, že se prakticky vůbec neučím. Jako hlavní obor jsem si vybrala historii a vzhledem k mému tisíciletému věku, to mám docela snadné. Stačí si jenom trochu zavzpomínat na svůj život.
Otevřela jsem dveře a vešla jsem do baru, přičemž Rosalyn vešla hned za mnou. „Co tě vlastně zdrželo, že jsi přišla tak pozdě?"
„Nic zvláštního," odpověděla mi Rosalyn a posadila se k jednomu volnému stolku. „Jenom jeden otrava před naším vchodem."
„Co po tobě chtěl?" zeptala jsem se. Posadila jsem se vedle ní a objednala jsem nám dvakrát vodku s džusem.
„Po mě ani tak moc ne. Spíš hledal Stefana. Ale byl trochu divnej'."
Tak jestli to byl ten, kdo myslím, že to byl, tak ta divnost sedí. Dokonce i ta otravnost.
V tu chvíli nám dorazilo objednané pití. Rosalyn se trochu napila a pak se zvedla ze židle. „Za chvíli jsem zpátky," řekla mi a zamířila směrem na toalety.
Napila jsem se ze svojí skleničky a pak jsem se podívala ke dveřím, protože jsem zaslechla z venku dva známé hlasy. Jeden majitel hlasu mi nevadí, toho bych naopak ráda viděla. Na druhou stranu druhý majitel hlasu mi vadí, jenže bez něj je ten náš plán v háji.
„Nazdar Rebeko," ušklíbl se Damon, když se posadil na místo, kde před chvílí seděla Rosalyn. Ta z toho nebude nadšená, až se vrátí.
Otráveně jsem protočila oči v sloup a raději jsem od něj odvrátila zrak. Místo toho jsem se usmála na Stefana, který se ke mně naklonil, a na přivítanou jsem se s ním políbila.
„Neměly jsme si dneska já a Rosalyn udělat jenom dámskou jízdu?" zeptala jsem se s lehkou výčitkou Stefanovi.
„Nějak jsem se nemohl dostat dovnitř a spát na prahu se mi nechtělo," ozval se Damon. „Kde máš tu svojí kamarádku?" rozhlédnul se. „Nebo žádná neexistuje?"
Stefan se na něj zamračil. „Já jsem neřekl, že u nás můžeš přespat."
„Můžeš zůstat venku na chodbě," navrhla jsem. „A ano, představ si, že mám nějaké přátele. Můžeš ty říct to samé?"
Slyšela jsem, jak se někde za mnou otevřely dveře a vzápětí jsem slyšela také kroky blížící se k nám. Nakonec se Rosalyn zastavila až u své židle.
„Tohle je ta moje kamarádka," vysvětlila jsem Damonovi.
„A tohle místo je moje," oznámila Rosalyn Damonovi.
Damon se podíval na tu dívku a přejel ji pohledem. „Taky zdravím," ušklíbnul se „Copak tady nikdo neumí zdravit?"
„Ty si pozdravení nezasloužíš," odsekla jsem. „A nech ji sednout."
Teď se podíval s lehkým úšklebkem na mě. „Co když ne?"
Nadechla jsem se, abych něco namítla, ale Rosalyn mě předběhla. Vzala ze stolu svoji skleničku a řekla Damonovi: „V tom případě skončí obsah téhle sklenice na tvojí hlavě. Chceš to risknout?"
Přejel očima na Rosalyn a přeměřil si ji pohledem. Bylo na něm vidět, jak zvažuje, jestli to opravdu udělá. Nakonec se jí podíval do očí. „Nevyliješ na mě žádné pití a necháš mě sedět na svém místě."
Musela jsem se usmát jeho snaze o ovlivňování. Vlastně mě stálo docela hodně úsilí, abych se nerozesmála. Když jsem otočila hlavu na Stefana, tak jsem zjistila, že je na tom podobně. Potom jsem přejela pohledem znovu na Rosalyn a sledovala jsem její reakci.
Rosalyn se na Damona chvíli zmateně dívala, ale nakonec přikývla. Damon se vítězně usmál a obrátil se zpátky na nás dva. Jenže vzápětí mu úsměv zmrzl na rtech, když mu na tmavé vlasy začala dopadat směs vodky a džusu.
Tohle už jsme se Stefanem nemohli vydržet a rozesmáli jsme se. Damon s mokrými vlasy, ze kterých mu stéká tekutina na jeho tmavou košili, tomu prostě nešlo se nesmát. Nemluvě o jeho výrazu.
Damon zvednul hlavu a zamračil se na Rosalyn, která právě držela v ruce prázdnou skleničkou a klidně se na něj usmívala. Na vteřinu jsem dostala strach, že ji zabije hned tady před lidmi.
„Já jsem tě varovala," oznámila mu. „A jestli okamžitě neuvolníš mojí židli, tak ti na hlavě skončí něco dalšího."
„Rosalyn má pěkný řetízek, že jo, Damone?" zeptala jsem se Damona se smíchem. Ten se následně podíval na krk Rosalyn. Spatřil tam stříbrný řetízek, na kterém byl přívěsek ve tvaru slunce.
„Jo, je docela pěkný," poznamenal suše Damon. Podíval se na Stefana, který se mu tiše smál. „Je tu něco k smíchu?"
„Když se podíváš do zrcadla, tak pochopíš," odpověděl mu se smíchem Stefan.
„Doporučuji navštívit toalety," navrhla jsem s úsměvem. Damon mě za to probodl pohledem. Nakonec se ale otráveně zvedl ze židle a přitom si rukou prohrábnul vlasy, aby několik kapek tekutiny dopadlo na mě nebo na Rosalyn. Podařilo se mu to, pár kapek na mě dopadlo. Potom odešel a uvolnil tak Rosalyn místo, které ihned poté zasedla.
„Já chápu, proč jste se mu smáli, ale jak s tím souvisí můj řetízek?" zeptala se Rosalyn.
„To je jeden dlouhý příběh z naší minulosti," odpověděl jí Stefan.
„Takže se znáte z dřívějška," poznamenala Rosalyn.
„Měli bychom," prohlásil Stefan. „Je to můj bratr."
Rosalyn se na něj překvapeně podívala. „Nezmínil ses, že máš bráchu."
„Já mám taky bratra," ozvala se Rebeka. „Dokonce dva, i když jsem jich mívala víc."
„Teď by se hodilo říct, že mám taky bratra, jenže to bohužel nevím," řekla Rosalyn.
Asi by teď nepůsobilo dobře, kdybych otráveně protočila oči. Já vím, že za to nemůže, ale mě už tohle téma nebaví poslouchat. Ne, že by o tom mluvila nějak hodně často, ale prostě mě to nebaví.
„Hele, tuhle písničku mám ráda," prohlásila jsem ve snaze uniknout odsud. Chytla jsem Stefana za ruku. „Pojď a bez odmlouvání," usmála jsem se a vytáhla jsem ho na nohy. Nakonec mě byl Stefan donucen následovat na taneční parket.
„Proč mám pocit, že tahle náhlá chuť pro tancování nějak souvisí s tím, co před chvílí řekla Rosalyn?" zeptal se Stefan, když jsme se dostali na taneční parket. Písnička, kterou právě hráli, byla pomalá a pro zamilované. Proto většina lidí ve chvíli, kdy začala hrát pomalá písnička, z parketu odešla a zůstaly tam jenom páry.
Omotala jsem ruce kolem Stefana a přitiskla jsem se k němu. „Jenom jsem nechtěla poslouchat, jak mluví o tom svém neznámém původu. Obzvlášť když na té její ztrátě paměti mám svůj podíl."
Stefan se usmál a podíval se mi do očí. „Dřív bych tě netipl na někoho, kdo bude mít výčitky svědomí," pronesl.
„Asi máš na mě špatný vliv," usmála jsem se. „A ty jsi mi zase dřív nepřipadal jako typ, kdo bude takhle intrikovat proti vlastnímu bratrovi."
„Nejspíš máš i ty nějaký vliv na mě," usmál se Stefan a sklonil hlavu, aby mě mohl políbit.
Konečně ode mě odtáhl hlavu a pustil mě, ale pořád stál dost blízko. Jsem si jistá, že nejenom slyšel moje divoce bušící srdce, ale zároveň ho i mohl cítit. Ruku jsem si přitiskla na krvácející ránu na mém krku. Z rány mi pořád teklo dost krve.
„Tohle jsi nemusel," zamračila jsem se na Damona. „Nemůžeš si na to někoho ovlivnit nebo si vzít krevní pytlík?"
Pokrčil rameny. „Pár dnů jsem teď byl zavřený tady a nějak jsem neměl čeho se napít." Natáhl ruku a prstem přejel po pramínku krve, který mi stékal z krku směrem k mému výstřihu. „A když se tady najednou objeví zásobárna teplé a lahodné krve, tak jsem prostě neodolal."
Odstrčila jsem jeho ruku od svého výstřihu a vzápětí jsem i odstrčila jeho. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Potom jsem se podívala na Damona. „Víš, že moje krev je určená pro někoho jiného."
„To vím moc dobře," poznamenal Damon. Potom sklonil hlavu a podíval se na díru na své košili. Chvíli nad něčím uvažoval, ale nakonec stejně zavrtěl hlavou a prohlásil: „Tahle košile už je stejně zničená." Následně uchopil spodní lem košile a prudce trhl. Pruh látky se částečně oddělil od jeho košile a dalším trhnutím se oddělil úplně. Pak ke mně přistoupil a přiložil mi tmavý pruh látky na krk. „Vyléčit pořád nechceš?"
Zavrtěla jsem hlavou, ale látku jsem si přitiskla k ráně na krku. „Potřebuje jenom lidskou krev, s upírovou příměsí to není moc dobrý."
„Tak nic. Nahoře budou nějaké obvazy," kývl hlavou ke schodům.
Konečně jsem měla nové pití. U baru bylo narváno a získat tam trochu pozornosti je pomalu nadlidské úsilí. Ale nakonec se mi podařilo vyhrát nad davem lidí a získala jsem svoji sklenici s vodkou a džusem. Tuhle už nikomu na hlavu lít nebudu. Snad.
Cestou zpátky ke stolu, který nám naštěstí ještě nikdo nestihl obsadit, jsem zabloudila pohledem na parket. Pousmála jsem se, když jsem tam zahlédla objímající a líbající se Rebeku se Stefanem. Ne, že by se po sobě nějak hodně plazili, bylo to spíš takové pěkné a romantické objímání. Navíc jim k tomu hrála příjemná a pomalá hudba, takže z toho měli pěknou romantickou chvilku.
Takovou bych si docela ráda dopřála s Thomasem, jenže bohužel odjel. Ale naštěstí je to jenom na pár týdnů, dostal se do jednoho projektu a získal možnost jet do Japonska a naučit se tam něco o jejich technologiích. Já tomu moc nerozumím, ale pro Toma je to úžasná příležitost.
„Nenudíš se tady sama?" vytrhl mě z mých úvah hlas vedle mě. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Damona. Už nevypadal jako zmoklá slepice. Nevím, kde tak rychle sehnal nové triko, ale skoro už nebylo poznat, že jsem mu před chvílí polila hlavu svým pitím. Jediné, co tomu naznačovalo, byly mokré vlasy, ale díky nim vypadal docela sexy.
To mi připomnělo, jak jsem ho dneska viděla poprvé. V první chvíli jsem si pomyslela, že vypadá dobře. Sakra hodně dobře sexy. Dokud mě nezačal obtěžovat. Potom v mých očích trochu poklesl.
Najednou jsem si uvědomila, že si ho prohlížím. Nejspíš až moc, protože nadzvedl obočí a pobaveně se ušklíbl. „Vidíš něco, co se ti líbí?"
Zamračila jsem se. „Bohužel ne. Máš smůlu." Potom jsem sklopila pohled a podívala jsem se na dno svojí sklenice. Trochu jsem se z ní napila.
„Když myslíš," ušklíbl se. „Takže ty musíš být jejich nová spolubydlící."
„A ty jsi Stefanův bratr," pronesla jsem a napila se znovu, jenom abych se nemusela dívat na něj.
„Damon Salvatore. Řekl bych, že mě těší, ale zabrala jsi mi místo."
„Byla jsem tu první," ohradila jsem se a podívala se na něj. „A teď mi dlužíš nový pití."
„Neměla jsi ho vylít. Tvoje chyba, tvůj problém," pokrčil rameny a ušklíbl se.
„Nemusela bych s ním plýtvat, kdybys mi nezasedl místo," zamračila jsem se na něj a znovu jsem se napila. Tímhle tempem ta sklenice bude za chvíli prázdná.
„Nebyla jsi tady a nemáš ho podepsaný," namítl Damon. „A já bych taky mohl požadovat náhradu za košili."
„Když jsem se vrátila a řekla ti, že to je moje místo, tak jsi měl uhnout. Neuhnul si, smůla," usmála jsem se.
„Víš, že bývá slušnost říct někomu při představování své jméno?" poznamenal Damon.
„Možná to tak bývá," pokrčila jsem rameny a ještě jednou se napila. „Otázkou je, jestli si to zasloužíš vědět." Potom jsem se podívala na svoji sklenici, která už byla víc prázdná než plná. Pak jsem přejela pohledem na Damona. „Ale možná, když tady přede mnou bude stát nová sklenice s pitím, tak ti to povím," usmála jsem se na něj.
Damon nadzvedl obočí a já jsem pobaveně sledovala, jak nad tím uvažuje. Nakonec se podíval pohledem někam za mě, mírně se usmál, ale nahlas si postěžoval: „Vyděračko." Následně se zvednul ze židle a zamířil k baru.
Nečekala jsem, že se tak rychle podvolí. Vlastně jsem spíš čekala, že bude ještě nějakou chvíli dotírat, dokud bych nakonec nepolevila já a neřekla mu to jméno. Vítězně jsem se usmála, když jsem si uvědomila svoji výhru.
Vzápětí se na mém stole objevila sklenice s pitím. To je divné, přece nemohl být tak rychlý. Obzvlášť když je tam tak narváno. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na toho, kdo mi to přinesl. Byl to trochu postarší muž, vousatý a ve vlasech už se mu objevovaly šediny. Potlačila jsem pokušení znechuceně odvrátit hlavu. Místo toho jsem se zdvořile zeptala: „Chcete něco?"
„Já nic. Ale ty jsi chtěla pití, tak jsem si řekl, že tě na jednu skleničku pozvu," usmál se na mě. Zahlédla jsem tak pár jeho křivých a zažloutlých zubů. Můžu jenom děkovat, že byl dostatečně daleko ode mě, takže jsem nemohla cítit jeho dech.
„Mám přítele, takže můžeš vypadnout. A pro to pití někdo šel," namítla jsem.
„Ale než se vrátí, tak my už můžeme být pryč," nenechal se odbýt chlap a položil ruku na moje koleno.
Zhnuseně jsem se podívala na tu ruku a odstrčila ji. Probodla jsem toho chlapa pohledem. „Vypadni, než vytáhnu slzák ze svojí kabelky a líbit se ti to nebude," výhružně jsem na něj zavrčela.
„Klídek, kočičko, jen se chci trochu bavit," usmál se znovu ten chlap a jeho ruka znovu sahala na moji nohu.
Vzápětí dopadla na jeho rameno něčí ruka. „Myslím, že řekla, abys vypadl," ozval se výhružný hlas Damona. Potom mu silně zmáčkl rameno a vytáhl ho na nohy. „A navíc mi sedíš na mém místě."
Ten hnusný chlap se chvíli díval Damonovi do obličeje a potom přejel pohledem na mě. „Nevěděl jsem, že tu máš svého pasáka." Pak vzal ze stolu skleničku, kterou přinesl, a i s ní odešel.
Damon se následně posadil na nově uvolněné místo a postavil přede mě novou skleničku.
„Teď už se dozvím tvoje jméno?" zeptal se a tázavě se na mě podíval.
Místo odpovědi jsem se podívala na skleničku, kterou přinesl. „Jak tě napadlo, že piju whisky?" zeptala jsem se ho.
„Chtěla si pití, neříkala si jaký. A neznáš přísloví ,Darovanému koni na zuby nehleď'?"
„Znám," odpověděla jsem mu. „Ale to neznamená, že se jím řídím." Vzala jsem skleničku do ruky a přičichla jsem si k jejímu obsahu. Whisky mi nikdy moc nechutnala.
„No tak. Vždyť to není tak strašný," usmál se Damon. „Whisky je náhodou dobrá. Moje nejoblíbenější pití. Teda druhé nejoblíbenější."
Pochybovačně jsem se na něj podívala a zkusila jsem se trochu napít.
„Takže?" pozvedl Damon obočí.
„Není to tak špatné." Když jsem uviděla Damonův vítězný úsměv, tak jsem ještě dodala: „Ale znám lepší."
To ale Damonovi úsměv z tváře nesmazalo. „Takže tvoje jméno?"
„Za to pití si ho nezasloužíš," odpověděla jsem mu a následně jsem si užila pohled na jeho tvář, když mu zamrzl úsměv na tváři. „Ale za to, že jsi mi pomohl s tím otravným chlapem a já jsem ani nemusela vytáhnout slzák, ti to povím. Jsem Rosalyn Ligbert."
Zranění na krku už jsem měla ošetřené a přelepené jednou velkou náplastí. Damon mi nabídnul, že mě vyléčí, ale já jsem odmítla.
„Dojdu pro malou," oznámila jsem mu. „Po těch letech ji rád uvidíš, ne?"
Damon na to nijak nezareagoval, ale já jsem ho už znala moc dobře, abych věděla, že ji rád uvidí. Proto jsem vyšla z domu a zamířila k autu.
„Ještě jsi to auto nezničila?" zaslechla jsem jeho hlas těsně za mnou. Nevšimla jsem si, že jde za mnou. Proč jenom ti upíři musí chodit tak potichu?
Otočila jsem se a zamračila se na něj. „Proč bych ho měla ničit?" zeptala jsem se ho a pokračovala v cestě k domovním dveřím. „Od té doby, co jsi mi ho koupil, pořád funguje dobře."
„A jak víš, že jsem ho tenkrát neukradl?" Teď už jsme vyšli ven a mířili jsme k autu.
„Protože vidím, kde žiješ. Tvoje rodina má dost peněz na to, abys nemusel krást auta."
Damon se usmál, ale jinak na to dál nereagoval. Nyní už jsme dorazili k autu a okýnkem auta jsem se na ní podívala. Vím, že nebylo pěkné, takhle dlouho ji nechávat v autě, ale nechtěla jsem ji sebou brát. Alespoň neviděla, jak umřel ten chlap uvnitř, anebo jak její mámu kousnul jeden upír.
Odemkla jsem auto a otevřela dveře k Rosalyn. Odepnula jsem pásy, kterými byla připoutaná.
„Tak pojď," Vzala jsem ji za ruku a vyvedla jsem ji z auta. „Podíváš se na někoho, koho jsi dlouho neviděla."
Nemusela jsem jí Damona ani znovu představovat. Poznala ho hned. Jakmile ho uviděla, tak se jí rozzářila tvář a rozeběhla se k němu. Nebránila jsem jí. Věděla jsem, že jí neublíží. Bylo to poznat už z toho, jak se na ni díval. Jak se usmál, když ji po pár letech znovu viděl. Sehnul se, aby byl ve stejné výšce jako ona a natáhnul k ní ruce. „Taky tě rád vidím, Rosalyn."
„Zajímavé jméno," poznamenal Damon.
„Ty máš taky zajímavé jméno. Takové démonské."
Ušklíbl se. „Někdy si říkám, že naše matka musela být jasnovidka, když nás takhle pojmenovala. Já jsem vždycky v té pozici zloducha a Stefan je zase vždycky v pozici hrdiny."
Nadzvedla jsem obočí. „A tobě nevadí být v takové pozici?" zeptala jsem se a ještě jednou se zkusila napít whisky. Nakonec možná nebude tak špatná.
„Někdo za toho špatného být musí a udělat pár věcí, za které je pak ostatní nenávidí," vysvětlil mi.
„A co špatného jsi udělal?"
„To by bylo na dlouho. Asi jsem toho udělal až moc."
„Takže proto tě nemá Rebeka ráda?" zeptala jsem se.
„Ta je na mě naštvaná už hodně dlouho, třeba ti někdy řekne proč. A se Stefanem máme takovou klasickou sourozeneckou rivalitu. Možná ji taky znáš."
„Neznám," zavrtěla jsem hlavou. „Neznám svoji rodinu."
Damon se na mě zvědavě podíval. „Jak to?"
„Nevím," pokrčila jsem rameny. „Před dvěma lety jsem se prostě objevila tady s několika kufry, doklady, penězi a papírem o přijetí na zdejší vysokou. Jo a ještě jsem měla papír, že mi patří jeden byt. Do té doby si nic nepamatuji."
„Zajímavý příběh," poznamenal Damon. „Možná někdy někdo tvůj životní příběh zfilmuje."
„A jaký by byl konec? Za někoho se dramaticky obětuji nebo skončím obklopená malými dětmi a vnoučaty?" Usmála jsem se nad tou představou a napila jsem se whisky.
„Ještě je možnost, že se s někým budeš držet za ruku a potom bude následovat romantický konec do západu slunce."
„Teď ještě přijít na to, kdo by to mohl být," pousmála jsem se.
Rozhlédla jsem se kolem ve snaze najít Rebeku nebo Stefana. Kdyby tady byli oni, tak se tohle nestane. Jenže jsem je nikde neviděla.
„Kde je Stefan a Rebeka?" zeptala jsem se.
„Před chvíli odešli," pokrčil Damon. „Potkal jsem Stefana u baru. Říkal mi, že už jdou pryč."
Zamračila jsem se na něj. „A to jsi mi to nemohl říct hned?"¨
„A co bys dělala, kdybys to věděla hned?" ušklíbnul se Damon.
Protočila jsem oči. „Nezůstávala bych tu s tebou déle a šla bych taky. Tohle měla být dámská jízda, ne že si vyrazím se Stefanovým bráchou."
„To ti tolik vadím?" pozvedl obočí.
„Jo. Sám jsi o sobě řekl, že jsi záporák. A být se záporákem není dobré pro mladou dívku, jako jsem já," usmála jsem se.
„Co ty víš? Třeba v tobě taky tkví zloduch," namítnul.
„Tak až vyleze, tak ti dám vědět," odpověděla jsem mu a sáhla jsem po svojí kabelce. Chystala jsem se odejít, ale když jsem vstávala, tak mě Damon chytil za ruku a zarazil mě. „Nech mě jít. Nezapomeň, že mám v kabelce ten slzák," připomněla jsem mu.
Měl docela sílu, pomocí které mě donutil znovu se posadit. „Když si se mnou dáš jenom ještě jednu skleničku," usmál se.
Probodla jsem ho pohledem, ale odložila jsem kabelku. Jedna sklenička mi neublíží. Hlavně když se ho pak zbavím.
Napila jsem se trochu whisky ze skleničky. Tohle jsem po té dlouhé cestě potřebovala. Osud si to vymyslel, že jsem zrovna musela být o tři státy dál. Ta cesta byla namáhavá i pro Rosalyn, ačkoliv většinu prospala. A v tom pokračuje už i teď, jenom se přesunula z auta na pohovku v domě Salvatorových.
„Takže jak se vám dvěma daří?" zeptal se mě Damon, jakmile jsme přešli do vedlejší místnosti, abychom Rosalyn nebudili.
Pokrčila jsem rameny. „Zrovna jsme nucené se znovu stěhovat a utíkat," povzdechla jsem si. „Zase menší nehoda s chůvou."
„Přežila?" zeptal se.
„Naštěstí jo," přikývla jsem. „Nebo spíš naneštěstí, protože to teď může vytroubit dál. Proto raději zdrháme."
„A neuvažovala jsi o návratu domů?" navrhl Damon.
Překvapeně jsem se na něj podíval. „Víš přece, že se nemůžu vrátit domů. Ne s ní. Co když se stane nějaká nehoda tady?"
„Okolnosti se změnily," namítl. „Teď jsou čirou náhodou v tomhle městě dva upíři, kteří ti s těmi nehodami můžou pomoct. Můžeš se vrátit domů. Nebo tebe baví pořád utíkat?"
„Nebaví," zavrtěla jsem hlavou. „Ale nemám na výb... počkat. Kdo je ten další upír ve městě?" Jindy bych se nezajímala o počet upírů v nějakém městě, ale když jde o moje rodné město, tak to je něco jiného.
„Jenom můj mladší bráška. Myslím, že jsem ti o něm někdy říkal, jak je neškodný – no, většinou - a že se živí jenom zvířecí krví."
„Jo, myslím, že se jmenuje Stefan, ne?" Damon přikývnul. „Fajn, tak další otázka. Proč jste zrovna v tomhle městě a v tomhle domě?"
Damon se zasmál.
„Co je tu k smíchu?" ohradila jsem se.
„To se jenom směji té ironii osudu," ušklíbnul se. „Víš, jak jsme se před pěti lety potkali a pak jsme si nikdy neřekli svoje příjmení a ani z kterého města pocházíme? Možná jsme to měli udělat. Ono jsem zrovna nedávno byl v jednom domě, ve kterém bydlí Stefanova holka, a všimnul jsem si tam takové pěkné fotky. Byli tam tři sourozenci, dvě sestry s mladším bráchou. Ta fotka byla sice pár let stará, ale pořád jsem tě na ní dokázal rozpoznat."
Nevěřícně jsem se na něj podívala a postupně jsem si to srovnávala v hlavě. „Ty jsi byl v našem domě? Počkat... moje mladší ségra chodí s tvým mladším bráchou? Páni, ten osud má vážně smysl pro humor."
„Takže teď bychom se měli plně představit. Jsem Damon Salvatore. Narodil jsem se v tomhle městě a tenhle dům mi čirou náhodou patří."
Další páni. Takže oba dva máme stejné rodné město, aspoň to ta vypadá, a celých pět let jsme to nevěděli.
„Fajn. Já jsem Alice Gilbert, narozená v porodnici Mystic Falls."
Nejlepší je, když řeknou, že si dají jenom jednu skleničku a nakonec je z nich... kolik toho vlastně vypila? No, vlastně jsem toho vypil podobně, ale já mám dlouholetou praxi. Za to takhle mladý člověk tolik alkoholu nemůže vydržet. Zítra bude mít pořádnou kocovinu. Ne že by mě nějak trápily výčitky svědomí, že jsem jí tohle způsobil.
Naštěstí ještě nepřešla do té otravné opilosti, kdy je úplně mimo. Zatím je pořád v té fázi přítulnosti. Jinak by se těžko po mě tolik plazila na parketě. Hrála pomalá písnička, takže jsme byli dost blízko u sebe. V podstatě nás dělilo jenom několik centimetrů.
Hlavu měla položenou na mém rameni a proto jsem cítil její horký dech na svém krku. Stejně tak jsem cítil každý její úder srdce, jak mě objímala kolem krku a byla ke mně přitisknutá. Pravou rukou jsem ji objímal kolem pasu a držel jsem si ji těsně u sebe. Zároveň jsem jí přejížděl levou rukou po těle.
Nejprve jsem začal u jejích vlasů, se kterými jsem si prsty chvíli pohrával. Potom jsem pokračoval přes šíji k ramenům. V tu chvíli jsem si všiml, jak se zachvěla a o chvíli později jsem zpozoroval, že jí naskočila husí kůže. Pokračoval jsem se svými doteky dál. Rukou jsem jí kroužil v malých kruzích po zádech. Nakonec jsem zajel s rukou pod její top a přejel jsem přes zapínání její podprsenky. Už dávno jsem si povšimnul, že její podprsenka nemá ramínka. Stačil by teď jenom jeden pohyb.
Jenže místo toho skončila písnička. Rosalyn stáhla ruce z mého krku a mírně se odtáhla. Podívala se mi do očí a pronesla: „Tahle písnička byla pěkná."
Trochu mě zklamalo, když jsem si uvědomil, že za celý tanec nejspíš vůbec nevnímala moje doteky, ačkoliv její tělo ano. Jenže já už jsem se před nějakou chvílí rozhodl, co s ní udělám. Kvůli možnému hněvu Rebeky jí nemůžu ublížit, ale nikdo neříkal nic o tom, že si s ní nemůžu užít. Navíc tím pěkně nakrknu blondýnu.
„To byla," usmál jsem se. Rukou jsem ji pohladil po tváři a znovu jsem pocítil její záchvěv.
„Ne," řekla slabě. Teď už si reakce svého těla všimla, ale já jsem její protest ignoroval. Pořád ještě jsem ji pravou držel kolem pasu a nenechal jsem ji víc se ode mě odtáhnout. Místo toho jsem zpevnil svoje sevření a levou rukou jsem jí zajel do vlasů. Přitáhl jsem si ji k sobě trochu blíž a naklonil jsem k ní hlavu.
„Ne," zopakovala znovu a uhnula hlavou. Nebo se o to alespoň pokusila, ale moc se jí to nepodařilo, kvůli mojí ruce v jejích vlasech.
„No tak," zamumlal jsem, když už nás dělilo jenom pár centimetrů.
Pak udělala něco, co mě překvapilo. Zvrátila hlavu dozadu a vzápětí ji zase opravdu rychle naklonila dopředu. Ona se mi pokusila dát hlavičku. Mě to nebolelo, ale ji rozhodně ano. Přesto jsem ale povolil svoje sevření a ona se tak dostala z mého objetí. Jenže vzápětí se málem znovu skácela na zem, když se snažila ode mě dostat. Přesto se jí podařilo udržet se ve vzpřímené poloze... teda mírně nakloněné poloze, ale nespadla. Dostala se až ke stolku, kde jsme seděli, tam sebrala svoji kabelku a mířila pryč.
Mohl jsem ji zastavit, nedělalo by mi to žádný problém. Jenže proč bych to dělal? Ublížit jí nemůžu a užívat si s někým, kdo má nejspíš otřes mozku, nebude moc velká zábava. Místo toho jsem se rozhlédl kolem, jestli nezahlédnu nějakou pěknou kost jako náhradu.
Pár pěkných dívek kolem mě bylo, některé možná i po mně pokukovaly, ale to mě v tuhle chvíli nezajímalo. Všiml jsem si něčeho jiného. Chlapa, který kvapem odsud odcházel. Jenže to nebyl jen tak obyčejný chlap, tohle byl ten, který předtím obtěžoval Rosalyn. Moje nohy automaticky zamířily za ním.
Zarazil jsem se až venku na čerstvém vzduchu. Proč to vlastně dělám? Vždyť je mi ta holka ukradená. A když se jí něco stane, tak se aspoň Rebeka se Stefanem naučí nedělat si lidské přátele.
Jo, už to mám. Já jsem ji sem nešel zachránit. Moje podvědomí jenom chtělo vidět, jak je jí ublíženo. Pokud bude pak ještě naživu, tak bych jí mohl ještě dorazit já. V tu chvíli jí ten slzák, pokud ho doopravdy má, bude nanic.
Zaposlouchal jsem se do zvuků okolí. Za chvíli jsem už uslyšel hlas, který jsem poslouchal dnes celý večer. „Nech mě být!" křičela. Člověk ji slyšet nemohl, ale já se svým upírským sluchem jsem mohl.
Vydal jsem se za jejím hlasem a po chvíli jsem už v dálce viděl obrysy dvou postav. Jedna byla namáčknutá na té druhé a držela ji těsně u zdi. Upírskou rychlostí jsem se přesunul blíž. Hned vedle nich byl jeden obrovský kontejner, v jehož stínu jsem se mohl pohodlně schovat. Za chvíli jsem tam už stál a pozoroval jsem její snažení.
Ačkoliv byla opilá a nejspíš měla otřes mozku, tak se pořád snažila vzdorovat. Jenže jí to moc nepomohlo. Už nemohla ani křičet, protože jí ten chlap zacpal svojí tlustou rukou pusu. Druhou rukou mezitím hrubě ohmatával a zkoumal její tělo.
„Však tobě se to bude taky líbit, kočičko," řekl jí slizkým hlasem a rukou už hrabal někde u zipu svých kalhot. Bože, jak se mi takoví chlapi hnusí. Nemají žádný styl, žádnou eleganci. Ani si nedokážou svojí kořist pořádně užít. Raději jsem proto obrátil svoji pozornost k Rosalyn.
Ta rejdila očima po okolí ve snaze najít nějakou záchranu. Máš smůlu, nikdo a nic než já tady není. A já ti rozhodně nehodlám pomoct.
Jenže pak se její oči zastavily u mě. Zarazil jsem se. Ne, přece mě nemůže vidět. Jsem dobře schovaný. Ale přesto se dívala přímo na mě, jako kdyby mohla vidět ve tmě. Nebo jako kdyby jí něco napovědělo, že jsem tady já. Upínala ke mně prosebně oči, ve kterých jsem rozpoznal strach a zoufalství. A právě při pohledu do jejích očí jsem se zarazil. Na moment jsem pocítil zvláštní pocit, který jsem necítil už několik let.
Přestal jsem jednat racionálně, porušil jsem, co jsem si před chvíli řekl, a vyrazil jsem ze svého úkrytu. V mžiku jsem byl u toho chlapa a odstrčil jsem ho od ní. Rosalyn se poté podlomily kolena a skácela se na zem.
„Snad už jsem ti jednou řekl, ať ji necháš být," probodl jsem ho pohledem.
„Hele, dej si pohov a kliď se mi z cesty!" zařval na mě. Ten si prostě nedá pokoj.
„Ne, ty odsud vypadni, než se ti něco stane," odpověděl jsem mu a pomalu mě začínala opouštět trpělivost. Obzvlášť když Rosalyn ležela na zemi a já bych se teď docela rád věnoval radši jí.
„Jasně, od takovýho floutka jako seš ty," zasmál se a sáhl si do vnitřní kapsy kabátu. Pak už jsem zahlédl, jak se v jeho ruce zaleskl nůž. Fajn, řekl si o to sám.
Dřív, než stihl něco podniknout, jsem upírskou rychlostí vyrazil k němu. Obrátil jsem jeho ruku s nožem proti němu a vzápětí jsem se do něj zabodl nůž. Jeho tělo spadlo na zem, ale už mě v tu chvíli nezajímal. Ignoroval jsem dokonce i tu vůni teplé krve a otočil jsem se k Rosalyn. Ležela na zem a znovu ke mně upínala ty ledově modré oči. Postřehnul jsem několik slz stékajících ji po tváři, které rozmazaly předtím tak pěkné líčení. Natáhl jsem ruku a setřel ty slzy.
„Ty jsi ho zabil," zamumlala. „A jsi tak rychlý."
„Neboj se. To bude dobrý. Jenom se ti to zdálo," uklidňoval jsem ji. Snad si to nebude zítra pamatovat.
Všiml jsem si, jak se celá třese. Možná šokem, možná zimou. Takhle tady nemůže zůstat na zemi dlouho. Sehnul jsem se k ní a ze země vedle ní jsem sebral její kabelku. Ruku s kabelkou jsem potom podstrčil pod její kolena a druhou ruku pod její záda. Vzápětí jsem ji zvedl do náruče.
Obrátila hlavu ke mně a jednou rukou mě objala kolem krku. „Děkuji," zamumlala, ale bylo to sotva slyšet, protože už zabořila hlavu do mého trika. Zaslechl jsem pár vzlyků a po chvíli jsem pocítil, že mám triko lehce navlhlé od jejích slz.
Pohladil jsem ji po vlasech a sklonil jsem k ní hlavu. "Neboj se. To bude dobré," zašeptal jsem jí do vlasů a vydal jsem se s ní v náručí směrem k jejich domu. Takhle jsem ji nesl několik ulic směrem k domu a cestou jsem uvažoval, co to vlastně dělám.
Co to vlastně dělám? Nebo proč to vlastně dělám? Je to jenom obyčejná holka z vysoké. Takové většinou zabíjím. A teď je najednou budu zachraňovat? To já jsem vždycky v té pozici zloducha. O místo hrdiny nestojím, to přenechám Stefanovi. Jenže ten si teď užívá s Rebekou, místo aby dělal, co má.
Zastavil jsem se před jejich domem a zastavil jsem se u dveří. Rozbít ty dveře nebo dostat nějak z Rosalyn klíče? Napřed zkusím druhou možnost.
„Rosalyn?" oslovil jsem dívku ve své náruči.
„Hmm?" zamručela z polospánku. Aspoň že už mi nebrečí do trika.
Trochu jsem s ní zatřásl. „Teď nesmíš spát. S otřesem mozku ne."
„Já nemám otřes..." Místo aby dokončila větu, tak si zívla.
„To vidím," odpověděl jsem jí. Následně jsem ji postavil na nohy a opřel jsem ji o zeď. „Stůj a nespi," rozkázal jsem jí.
„Hmm..." zamručela. Raději jsem se honem dal do prohledávání její kabelky. Přitom jsem si všiml, že tam není žádný slzný plyn. Já jsem věděl, že si to vymyslela. Pak už se mi podařilo najít klíče tak akorát včas, abych zvedl hlavu a uviděl Rosalyn padající k zemi. Naštěstí jsem ji ještě stihl pomocí své upírské rychlosti zachytit.
„Jsi rychlý," zamumlala. „Hodně rychlý."
„Jo, to jsem," souhlasil jsem. Levou rukou jsem odemkl dveře, zatímco jsem ji pravou rukou přidržoval. Když byly dveře konečně otevřené, mohl jsem ji konečně vzít znovu do náruče. Vyšel jsem s ní schody a u jejich bytu nastala stejná situace. Pracně jsem odemykal, zatímco jsem se snažil zajistit, aby nespadla na zem. Jenže pak nastal další problém.
„Rosalyn," oslovil jsem ji.
„Hmm?" zamručela.
„Musíš mě pozvat," sdělil jsem jí.
„Proč?" zeptala se a mírně pootevřela oči.
„Prostě proto," odpověděl jsem netrpělivě.
„Aha. Tak běž dál," zamumlala a znovu zavřela oči.
Povzdechl jsem si. Hlavně, že už jsme tady. Vešel jsem i s ní v náručí dovnitř a záhadným způsobem se mi pomocí jednoho malíčku na ruce a loktu povedlo zavřít za námi dveře. Na chvíli jsem se zaposlouchal, jestli nezaslechnu Stefana s Rebekou. Naštěstí spí, aspoň jim nemusím vysvětlovat svojí hrdinnou akci.
Rozhlédl jsem se po chodbě a v duchu jsem děkoval svému upírskému zraku, díky kterému jsem viděl jasně i ve tmě. Všiml jsem si na chodbě dvou dveří, jedny byly zavřené a druhé pootevřené. Špičkou nohy jsem strčil do pootevřených dveří a vešel jsem dovnitř. Tohle bude nejspíš pokoj Rosalyn.
Přešel jsem k posteli a položil jsem ji na ni. Přejel jsem ji pohledem. Už zase spala. Rozhodl jsem se jí nakonec nechat spát. Lepší bude, když se z toho vyspí. Jenže v tomhle oblečení... v tom se jí bude spát dost nepohodlně.
Povzdechl jsem si a posadil jsem se na okraj postele. Výborně, teď je ze mě převlékací chůva. Zul jsem jí boty a položil jsem je vedle postele. Potom jsem se dostal k zipu její sukně. Rozepnul jsem ji a stáhnul jsem ji. Spala jako zabitá, ani to nevnímala. Už podruhé za dnešní den ignorovala moje doteky.
Potom přišlo na řadu tílko. Napřed jsem si ji posadil a levou rukou jsem jí podepřel záda, aby mi pořád nepadala. Přitom jsem jí tou rukou rozvázal za krkem vázání tílka a to následně částečně opadlo. Jediné, co ji teď zakrývalo, bylo spodní prádlo a zbylý pruh látky z tílka zakrývající jí břicho. Uchopil jsem spodní lem tílka a táhl jsem nahoru. Přitom jsem jí byl nucen přejet rukou přes bříško a následně i přes ňadra. Pod mým dotekem se její tělo zachvělo a ona si ze spánku povzdechla.
Usmál jsem se nad její reakcí. Alespoň něco. Pak už jsem jí jenom zvedl ruce a přetáhl jsem jí zbytek tílka přes hlavu. Přesto, co jsem s ní vyváděl, spala dál. Má hodně tvrdé spaní.
Přejel jsem pohledem její tělo. Kdybych byl gentleman, tak to neudělám, jenže ona měla tu smůlu a já jsem prostě jen využil situace. Alespoň nějaké výhody ta převlékací chůva má. Teď už ji zakrývala jenom černá podprsenka bez ramínek a černé kalhotky. V podstatě bych si s ní teď mohl dělat, co budu chtít.
Natáhnul jsem ruku a pohladil jsem ji po vlasech. Pak jsem pokračoval níž. Prstem jsem obkroužil její rty a pokračoval jsem dál. Přejel jsem přes její krk a dekolt, projel jsem jamkou mezi ňadry a dostal jsem se k bříšku. Přitom jsem si užíval pohledu, jak i ve spánku reaguje na moje dotyky. Párkrát ze spánku vzdechla a pod mými doteky se chvěla.
Jenže jsme byli přerušeni. Zaslechl jsem vrznutí dveří od vedlejší ložnice. Ihned jsem se podíval ke dveřím, které byly pořád otevřené. Následně jsem se podíval na Rosalyn ležící na posteli. Takhle tady ležící ve spodním prádle bude vypadat nápadně. Bleskově jsem přejel pohledem pokoj a všimnul jsem si deky ležící v koutě. Upírskou rychlostí jsem se k ní dostal, vzal jsem ji a přikryl jsem s ní Rosalyn. Pak jsem se stihl schovat za postel jen těsně předtím, než někdo vešel do místnosti.
Neviděl jsem, jestli to je Stefan nebo Rebeka a další můj pohyb by mě prozradil. Takže teď tady ležím schovaný za postelí jako nějaký puberťák, co vlezl oknem do pokoje svojí holky a schovává se před jejími rodiči.
Naštěstí ten někdo jenom dovnitř nakoukl a potom zase odešel. Spadl mi kámen ze srdce a narovnal jsem se. Počkal jsem na vrznutí dveří od druhého pokoje a až potom vyšel ven na chodbu. Rozhlédnul jsem se kolem. Fajn, kde teď budu spát?
„Damone?" zaslechl jsem bratrův hlas a otočil jsem se. Stál u dveří od druhé ložnice a mračil se na mě. „Co jsi tam dělal?"
„Nic," zavrtěl jsem hlavou.
Stefan protočil oči. „Víš, co jsem ti řekl dneska u baru, když jsme tam na sebe narazili?"
„Jo, že jí nemám ublížit, jinak necháš Rebeku, aby mě zabila. To mimochodem bylo od tebe pěkně ošklivé," ušklíbnul jsem se. „Běž se podívat znovu, klidně spí a je v pořádku." Až na možný otřes mozku.
„Tak to rozšíříme na to, že ji necháš na pokoji úplně," zamračil se na mě Stefan. „A na spaní tu už zbyl jenom gauč. Deku si někde najdi." Potom se otočil a vešel do svojí ložnice.
Výborně, já ji zachráním a ještě dostanu vynadáno. Ten svět je tak krutý.