„Mnoho alchymistů se snaží najít lék pro tu nebohou řeku, mrtvolně zapáchající a líně tekoucí, ale ouha...lejou do ní po litrech zázračných lektvarů, ale nepomáhá to," vysvětlila jsem Alexovi.
„Proč ne?" otázal se mladík a nadzvedl se v sedle, aby na řeku lépe viděl, po jejích krajích rostly vysoké keře barevně kvetoucích květin. Lemovaly mnohé chodníčky a snažily se průchozím přebít puch z vody. Nepříliš účinně, ale ani to davu nevadilo, a i kolem řeky spěchalo mnoho lidí.
Nad tím vším vyrůstalo Sídlo. Zvedalo se do své výšky na ostrovu skály, který se zvedal přímo z prostředka města, převyšoval se nad všechna ostatní stavení a ulice a teprve pak se na skále vypínal dříve elfský zámek plný barev a světla. Záleželo na slunci, na síle jeho paprsků podle roční doby, na úhlu dopadajícího světla dne, jak byl blyštivý kámen zabarven. Tomu je ale už mnoho let. V dnešní době se halil v šedivém oparu a stínu hrozivých mračen, vztahujících se nad nejvyšší z vysokých věží.
„To je děsivé," zhodnotila scenérii Mirawa a zavrtěla se v sedle, „jak dlouho to ještě budu muset trpět na sobě?" poukazovala na šaty z jemného plátna barvy zrajícího obilí, zdobené vkusnou výšivkou o několik odstínů tmavší nití.
„Radši se neptej," odpověděla jsem jí a pak jí pohrozila, „a ne že se oblékneš do toho, co nosíš běžně, na to tady nejsou zvyklí, je to jasné?!" I já na sobě měla dlouhé jako rozbouřené moře modré šaty. Stejně jako moře zdobí stříbrná pěna, tak mé šaty lemovala krajka ve stejně stříbrné barvě. Pro jízdu v sedle jsou šaty sice poněkud nepraktické, ale pro klidný průchod do města zcela žádoucí.
„Vypadám v tom jak kašpar," postěžovala si a pobídkou rozešla svoji klisnu.
„Náhodu, ani bych neřek," uklidňoval jí Alex, zasloužil si však akorát nevrlý pohled.
„Nesnaž se se mnou laškovat!" zpražila ho Mirawa. A hrdě projela kolem. Zakroutila jsem nad nimi hlavou a nechala Věrného, aby následoval tmavou hnědku cestou dál. Zmizel nám výhled na celé město, schoval se za vysokými domy, jak jsme sestupovali dolů. Sídlo se však před námi tyčilo čím dál tím víc, se všemi svými zahradami a kaskádou vodopádů končící ve špinavé vodě řeky. Měla jsem dojem, že právě vody vodopádu jsou příčinou nevábné vody v řece, ale dokázat jsem to nemohla. Nikdo by mi to nevěřil.
„Ty to tu znáš?" zeptal se mě Leonas, všiml si, že už jsem několikrát svěsila ramena v tíživém povzdechu. Neodpověděla jsem, jen se na něj se smutkem v očích podívala. Nevyžadoval moji odpověď a pokračoval: „Já ano, pamatuji si město z dob, kdy neslo elfský název a jednu z věží zámku jsem i já sám pomáhal stavět. Je až bolestné sledovat to, co z něho lidé zanechal a jak si jej znetvořili sami pro sebe." snad jako kdyby v té chvíli slyšel svého otce: „Jsou to jen lidé, co mohou si zabaví pro sebe, to, co nemohou alespoň znetvoří." I zámek měl své srdce, které mu lidé stále ještě neukradli, jen se díky němu a temné Magii Pošlapatele zahalil do šedivého závoje.
„Tudy," přerušila jsem Leonasovo rozjímání, když už nic dalšího neříkal, jen s podivným nostalgickým pohledem sledoval okolí. Zatočila jsem do uličky po levé ruce a pokračovala dál, cesta se stále jen a jen svažovala. Zápach řeky se ale nedostavil a ani nedostaví. Odkláněli jsme se od hlavních velkých a rušných ulic, až se město začínalo pomalu vylidňovat.
„Kam nás to vedeš?" otázal se Alex a popohnal svého vraníka.
„Uvidíš," odpověděla jsem, „na místo, kde nám dokážou pomoci a zodpoví miliony otázek."
Netrvalo dlouho a před námi se objevil cíl cesty. Z křivolakých uliček jsme se jako mávnutím kouzelného proutku ocitli na velké a přehledné ulici. Kdysi toto místo bývalo jedním z hlavních center dění, ale teď byla téměř liduprázdná, lemována tichými domy, jejichž fasády prozrazovaly elfský původ stavení.
„Vítejte na Akademické půdě, místa všeho vědění," ukázala jsem do dálky a na velkou budovu z šedého kamene a zlatým zdobením.
„Knihovna?" typoval Janko s podivem.
„Ano," usmála jsem se, „tady nás nikdo hledat nebude, je tu zcela bezpečno."
Stačilo jen poukázat na opuštěnost zdejšího místa a to jsme rozhodně nebyli příliš vzdálení od centra města, jen sem zavítalo jen opravdu málo lidí.
Kopyta koní klapala na kamenné dlažbě a zvuk klapání se rozléhal do širokého okolí. Rozhlížela jsem se po domech, které byly povětšinou prázdné nebo jen pomálu zaplněné a nikdo z pracujících z obavy před Pošlapatelem raději nevylézal ven. V tichu svých tajných laboratořích a pracovnách bádali a zkoumali věci, které ani sám Král neznal.
Dojeli jsme až před honosnou budovu, zastavila jsem Věrného a dříve, než jsem stihla seskočit ze hřbetu hřebce, masivní dveře se rozlétly dokořán a na jejich prahu stál postarší muž, vousy mu padaly až do pasu a opíral se o dřevěnou hůl, která ho o velký kus převyšovala.
„Eyo!" zavolal, když poznal, kdo k němu zavítal na návštěvu a energetickým krokem překonal několik schodů na úroveň ulice. Hůl zaklapala a pak jsem se ocitla v náruči starce. Nu dobrá, jeho vous i vlasy sice zdobily šediny, ale lesk v jeho očích jasně dokazoval, že má ještě mnoho sil.
„Zdravím vás, Učený!" pozdravila jsem a pak se rozesmála: „Tak mě tu zase máte!" a opětovala objetí.
„Já věděl, že se tu jednou znova ukážeš, pojďte dál, musíš mi povědět, co se děje v Království," zval nás dovnitř, chytla jsem Věrného za otěže a vedla koně velkou vstupní branou do místa plného vědění. Bylo plné, i když na první pohled to rozhodně nevypadalo.
Všichni jsme následovali starce v šedivém rouchu a opírajícího se o hůl do vnitřních prostor knihovny. Kopyta koní klapala ve velkém průchodu a odrážela se od prázdných stěn. Bylo jasně vidět, že dříve na nich bývaly kresby, dnes však zakryté nánosem šedivé barvy, která se však kvůli vlhkosti a stáří nátěru na mnoha místech odlupovala a odhalovala, co se skrývá pod nevzhledným zakrytím.
„To jsou...," nedokončil svoji výpověď Alex a udiveně se rozhlížel, stařec ve vedoucí pozici nic neříkal, jen kráčel dál, zanechal mladíka v jeho překvapení. „Proč?" ptal se, i on poznal, co se za tím vším skrývá.
„Nařízení Krále," vysvětlil prostě starý Učený a pokračoval dál v cestě, po chvíli zahnul vlevo. Vešli jsme do stájí. Přestože byly prázdné a žádní koně je neobývali, vládl tu naprostý pořádek. Stání nastlaná hlubokou vrstvou slámy, žlaby plné krmení a vody.
„Bývali plné," poukázala jsem na opuštěnost místa.
„Dříve zde stávali koně všech, kteří přišli čerpat vědomosti, dnes tu budou stát jen ti vaši," pronesl Učený a podíval se na mne, „je tomu dávno, co jsi zde byla."
Kývla jsem na souhlas a dál se nevyptávala. Na otázky teprve přijde čas. Zavedla jsem svého bělouše do volného stání a bez dalších slov jej začala zbavovat postrojů.
„Věci vám odnesou do vašich pokojů," vysvětloval starý Učený, když jsem bránila své sedlové vaky. Po jeho slovech jsem se sice uklidnila, ale svoje meče jsem nehodlala nikomu svěřit. Připnula jsem si pochvu s mečem k boku a druhý zabalený v kůži nesla v ruce. Učený pro mě měl pochopení: „Pořád stejná, že?" ptal se mě. Dočkal se jen kývnutí.
Vydali jsme se do knihovny. Či lépe řečeno to, co z ní zbylo. Vysoký strop s dříve překrásnými malbami teď zakrývalo plátno, které se vinou zubu času už pomalu začínalo trhat, v prasklinách zašlého času se sem tam objevila barevná kresba. Ta kupodivu na své kráse nic neztrácela, i když ji takto zcela bez úcty zakryly. Regály na knihy se tyčily do převratných výšek až ke stropu, dříve se na nich všichni, kdož pečoval o knihy, museli pohybovat po důmyslném systému žebříku a přídavných lávek. Této době odzvonilo. Nebo možná spíše odšustilo. A to když se listy knih pálí v ohni. V policích jich zbylo pramálo.
Alexe sice množství knih, které viděl pohromadě, sice uchvátilo, mě to však jen připomnělo staré časy.
„Je tady toho minimum, než jak jsem bývala zvyklá," povzdechla jsem si a přejela prsty po prázdné polici. Pokrývala ji vrstva prachu. Jasnými stopami dokazoval, že ještě relativně nedávno tu měli své místo vědomosti vázané v kůži. Dříve než přišel Pošlapatel a na jeho rozkaz zmizely z povrchu zemského. Tak jako mizí vzpomínky, zmizela i další kapitola z vědomostí nejen lidí, ale i dalších bytostí.
„Kde jsou všechny ty knihy?" zeptal se Alex. Šokovaně jsem se na něj podívala, copak mu to nedošlo? Učený neřekl nic, jen nám pokynul rukou, abychom ho následovali do dalšího ze sálu knihovny. jen co jsme prošly dlouhou chodbou, i zde nezbylo nic, co by připomínalo zakázanou Starou historii, dostal Alex odpověď.
Uprostřed místnosti, tam, kde normálně stojí stolky pro četbu knih, teď ležela velká halda změti pergamenu, kožených vazeb a levnější kavanové směsi. Z hromady se stále ještě valil hustý štiplavý dým a kolem pobíhalo několik mladších Učených a snažili se zachránit, co se ještě zachránit dalo. Nebylo toho moc. Většinu dokumentů nenávratně poškodil oheň.
„Měli jste štěstí, přijít o chvíli dřív, střetli byste se s Královskými vojáky. Jako pokaždé, i dnes přivezly plno povozů a vozů naplněných knihami a to, co z nich zbylo leží tady," z obličeje Učeného se dalo poznat, jak ho pohled na ničení cenných svazků bolí a zmáhá. Kývl na jednoho mladíka, který v prostém rouchu a s hadrem v ruce právě udusával poslední žhavé uhlíky na spisu. Zvedl ho proti světlu a zkontroloval, co se ještě dá přečíst. Pak svěsil ramena a se zklamáním ho upustil zpátky do doutnající změti. Už nebylo co zachraňovat. Písmena očazená ohněm a poničená Magií se nedala rozluštit a neexistoval způsob, jak je znova napravit. Zbyla už jedině víra, že paměti a znalosti zaznamenané ve slovech nebyla jediná a někde se nachází další výtisk. A to třeba i zde v knihovně.
Učený se znovu rozešel a po něm i my. Když jsem míjela doutnající hromadu, sehnula jsem se k první z knih, která mi přišla pod ruku. Měla jsem štěstí, já a nebo ta kniha. Nějakým zázrakem se jí povedlo přežít ve žhavé výhni a až na pár popálených stránek a zašpiněný hřbet, se jí nic nestalo. Podívala jsem se na mladšího Učeného a s úsměvem mu knihu předala. Něžně ji pohladil po deskách a přitiskl k hrudi. Mohla jsem si tak přečíst název: „Ze života králů".
„Eyo!" volala na mě Mirawa na prahu dveří.
„Už jdu!" houkla jsem odpověď, věnovala další pohled Učenému a rychle chvátala za ostatními. Učený nás vedl dolů do sklepení. Po úzkých točitých schodech, dolů a stále dolů, až jsme stanuli v prostorné chodbě. Na to, jaká cesta se tu nazývá přístupová, byla chodba nákladně zdobená a v žádném případě se nehodila do sklepení. Pokračovali jsme dál až na její konec - velké dubové dveře.
„Teď teprve se dívej!" pobídl Učený Alexe, který pln zvědavosti přišel blíže. Zrovna v tu chvíli Učený vzal za kliku a dveře se pomocí Magie samy rozevřely.