Hello everybody!
Tak jsem úspěšně přeložila další kapitolu xD a musím říct, že tam musím dost částí vymýšlet nebo předělávat, protože v tý češtině by to pak bylo takový suchý :D No nevím, kdy přeložím další díl, protože se blíží uzavíránéí známek, takže máme dost testů, ale budu se snažit co nejdřív :3 :D
Enjoy!
(1 050 slov)
*Stark
Budík zazvonil.
Robert ihned otevřel oči a vypnul ho.
„Zmlkni." zamumlal unaveně.
Oči měl podlité krví a oční víčka nateklá. Zčásti kvůli alkoholu, který v noci vypil a z části kvůli tomu, že skoro nespal.
Pomalu se došoural do koupelny a zapnul sprchu.
Šla jsem za ním a sledovala jsem jak horký proud vody dopadá na jeho hlavu a stéká dolů po celém jeho úžasně vytrénovaném těle. Kousla jsem se do dolního rtu, když jsem ho tak pozorovala a vzpomněla jsem si na všechny ty okamžiky, které jsme strávili spolu v této sprše.
Najednou zazvonil telefon a Robert rychle vypnul vodu. Sušil si vlasy ručníkem, zatímco se do dalšího rychle zabaloval.
„Haló?" zeptal se ještě trochu rozespale do telefonu a zíral do zrcadla s doširoka rozevřenýma očima.
Byl to Tom, kdo mu volal. Věděla jsem to, protože....Prostě jsem to jednoduše věděla.
„Jo, jsem připravený." zalhal Robert bez přemýšlení a začal si čistit zuby.
Tom měl na Roberta opravdu dobrý vliv. Staral se o něj a snažil se aby začal znova žít svůj život. I když, Robert jeho snahu nesdílel, ale věřila jsem, že to Tom dokáže.
Jako jsem vždy věřila.
Robert se rychle oblékl do tmavě modrého obleku a bílé košile s kravatou.
Vypadal dobře, jako vždycky.
Následovala jsem ho ven a sedla si dovnitř do jeho luxusního auta. Posadila jsem se na místo pasažéra vedle něj, pozorně jsem ho sledovala, protože to vypadalo, že ho přepadá další záchvat úzkosti.
„Kate!" slyšela jsem ho křičet mé jméno.
Ale neodpověděla jsem. Nemohla jsem, protože už jsem byla mrtvá.
„Kate!"
Zatřásl mým ramenem a snažil se mě probudit, zatímco se jeho oči plnily slzami.
Opatrně se dotkl mé bledé tváře a podíval se na své prsty, které teď byly celé od krve.
„Kate" zašeptal a s nevěřícným výrazem na tváři zíral na mé mrtvé tělo.
Bál se. Nejenom temnoty, ale také řízení. Vlastně nikdy od té nehody ještě auto neřídil. A tyhle zatracené vzpomínky mu život rozhodně neusnadňovaly.
Stiskla jsem jeho ruku a něžně jsem hladila hřbet jeho dlaně.
„Dýchej Roberte" řekla jsem, „Nadechni se a zadrž dech, nadechni se a zadrž, nadechni se a...zadrž"
Fungovalo to, i když samozřejmě neslyšel mě, ale řídil se radou co při takovém záchvatu dělat. Jeho dech se opět zklidnil a on se nešťastně zadíval do dálky.
„V pořádku" broukla jsem a napůl se usmála. „To je v pořádku, Roberte."
Jemně jsem ho hladila po ruce a cítila jsem jak se celé jeho tělo chvěje a jeho oči se znova naplňují slzami.
Byl psychicky hrozně nestabilní, jako by jeho mysl byla z porcelánu. Potřeboval pomoct,a to naléhavě. Jinak zcela propadne svému smutku.
„Jsem v pořádku Roberte." Zašeptala jsem. Držela jsem ho v úzkém objetí a cítila jsem jak jeho srdce rychle bije. „Neměj o mě strach. Nebolelo to a ani teď necítím žádnou bolest."
Přála jsem si, aby mě mohl slyšet. Chtěla jsem, aby věděl, že jsem v pořádku, a aby věděl, že ho neobviňuji.
„Tolik tě miluji." Pronesla jsem do ticha a z oka mi ukápla slza. „Byl jsi a pořád jsi můj život! Všechno co jsem a všechno co dělám...dělám pro tebe. A bolí mě vidět v tomhle stavu, tak zraněného a tak na dně. Už ani nejsi sám sebou..."
„Nechtěl jsem, aby se to stalo." tiše vzlykl. „Nikdy jsem tě nechtěl zranit Kate. Jen chci abys věděla..."
Odmlčel se.
Milovala jsem, když mluvil, jakoby věděl, že ho poslouchám. Pokaždé, když tak udělal jsem věřila, že nějak poznal to, že jsem stále u něj a dávám na něj pozor. Ale nesnášela jsem, když jsem ho viděla, jak se viní za mou smrt.
„Už nikdy tak nepřemýšlej, už nikdy v životě, Roberte." řekla jsem trochu třesoucím se hlasem a jemně jsem ho políbila na tvář.
Láskyplně jsem mu prohrábla vlasy a ucítila jsem jeho neodolatelnou vůni, podle které jsem ho vždycky poznala i se zavřenýma očima.
„Chybíš mi Kate." tiše pokračoval. „Udělal bych cokoli, jen abych tě zase mohl držet v náruči..."
Usmála jsem se na něj a ještě víc se k němu přivinula.
„Neopustím tě." slíbila jsem mu. „Vždycky tady budu pro tebe Robe, nezáleží na tom, co se stane."
Nechystala jsem se ho opustit za žádných okolností. Budu na něj dohlížet, po celý zbytek jeho času na Zemi.
Najednou vystoupil z auta a začal vytáčet číslo na telefonu.
Šla jsem za ním ven a z očí jsem si utírala poslední zbytky slz.
„Tome?" zeptal se trochu roztřeseně. „Můžeš pro mě zajet? Já nemůžu. Já prostě-...prostě nemůžu.
Ztěžka se posadil na obrubník vedle své stříbrné Audi R8 a čekal.
Sedla jsem si vedle něho a položila jsem mu hlavu na rameno, zatímco jsem si propletla prsty s jeho. I když to nemohl cítit, uklidňovalo mě to a měla jsem pocit, jako bych Robovi aspoň trochu pomáhala.
Za chvíli jsem uviděla černé sportovní auto pomalu jedoucí naproti nám.
Byl to Tom, který přijel pro Roberta.
Robert zvedl hlavu a podíval se na Toma, který vystupoval za auta.
„Čau kámo!" pozdravil s jeho zvučným britským barytonem
Robert neřekl ani slovo, prostě se na něj jen podíval, nebo to spíš vypadalo jako by se díval skrz něj.
„Další záchvat?" zeptal se opatrně a klekl si na zem před nás a jeho jasně modré oči si měřily Roberta zkoumavým pohledem.
Rob nepatrně přikývl, ale pořád neodpovídal.
„Jak špatné je to teď?" nepřestával pokládat otázky. „Držel si se dýchacích instrukcích?"
Robert znovu přikývl, ale stále jakoby nepřítomně zíral někam do dálky.
„No tak, Robe" řekl Tom a vstal. „Jsem si jistý, že jsi dneska ještě nesnídal."
„Já...nemám hlad..." odbyl ho Robert, pomalu se zvedl a šel za Tomem do auta.
Já opět následovala každý jeho krok a sedla jsem si na zadní sedadlo.
Robert se pohodlně usadil a úzkostně vyhlížel z okna. Vypadalo to, jakoby něco nebo spíš někoho hledal. Ale nenajde to. Ne na této straně.
Moc dobře jsem věděla o čem přemýšlí. Přistihla jsem ho při přemýšlení o sebevraždě už tolikrát a právě teď na to myslel znovu.
„Ani na to nemysli." zašeptala jsem potichu a trochu rozlobeně, ale zároveň smutně jsem se na něj podívala a doufala jsem, že se to nikdy doopravdy nestane. TO by mě doopravdy zničilo.
Ale bylo tu tolik lidí, kteří se ho snažili držet nad vodou. Ještě nenastal čas, aby mě přišel navštívit. Jeho čas na Zemi ještě nevypršel.
Zatím ne.