Tak moc se mi ulevilo, když jsem to slyšel vycházet z jejích úst. Má snaha, mé trápení... nebylo to zbytečné. Tedy alespoň pro teď. Pořád ještě mohlo být. Pořád to nebyla má výhra. Pořád ještě mě mohl odmítnout. Neposlouchat mě. Ale já to zkusit musel. Byl Louisova rodina, ať se mu to líbilo nebo ne. Možná se svému synovci stranil, ale Louis ho potřeboval. A já se musel pokusit mu to vštípit do hlavy.
„Díky Bohu," oddechl jsem si nahlas. „Je váš manžel doma?"
Žena, jejíž jméno jsem stále neznal, začala zdlouhavě váhat. Až moc na to, aby nevěděla, kde má muže. Spíš to vypadalo, jako by rozmýšlela, zda mi řekne pravdu nebo zalže. Nechtějí snad o svém synovci ani slyšet? Tomu se mi nechce věřit. „Ehh... je v práci," řekla nakonec. No, já byl jiného názoru. Byl doma a schovával se. „Můžu mu něco vyří-„
„Miláčku, kdo je to?" ozvalo se odněkud zpoza ní. Rychle se snažila přivřít škvíru mezi svým tělem a dveřmi, ale já už toho muže, co právě vylezl ze sklepa, stačil zahlédnout. A rozhodně to nebyl milenec, kterého by tu skrývala. Ty rysy jsem poznal. Musel to být Peter. Louisův strýc a bratr jeho otce.
Vykašlal jsem se na slušnost a rozrazil dveře dokořán. „Jste Peter Tomlinson?" zeptal jsem se důrazně, ale pochyb o tom nebylo. Jen jsem mu chtěl dát najevo, že potřebuji mluvit s ním, nikoliv s jeho ženou.
„Ano, jsem," promluvil hlubokým hlasem. „A vy jste-„
„Harry Styles," skočil jsem mu do toho, abych to zkrátil, jenže on mě na rozdíl od své ženy poznal.
„Ten krasobruslař," nenechal si to vzít z pusy. Dostal jsem tak naději, že na svého synovce kouká alespoň v televizi. „Co Vás k nám přivádí?" zeptal se, ale na tuhle otázku stačila šeptem reagovat jako první jeho žena, která zašeptala jen Louisovo křestní jméno. Měl jsem pocit, že v jejich chování bylo něco hodně divného. To jak oba reagovali na zvuk jeho jména a dělali cavyky s tím, že Peter není doma... něco mi na tom nehrálo. „Ach tak," pronesl zcela bez zájmu. „Stalo se mu něco?"
„Děláte si ze mě srandu?" Nevydržel jsem to. „Váš teprve osmnáctiletý synovec bude dnes večer bojovat o medaili na olympijských hrách a vy se mě ptáte, jestli se mu něco stalo? Já vám řeknu, co se mu stane, pokud se teď hned neseberete a nepřijedete ho podpořit. Ztratí naději. Naději na normální lidský život," rozkřičel jsem se. „Vy nemáte ani ponětí o tom, jakou plachou a uzavřenou povahu si vypěstoval po všech těch katastrofách, co se mu za jeho kratičký život staly. Nemůžete to ani tušit, protože si jednou ročně pošlete přáníčka a tím to pro vás hasne." Byl jsem tak rozzuřený, jako už dlouho ne. Timothy to ve mně vlastně akorát nastartoval a já si teď vybíjel svou zlost na té nevinně vypadající dvojici.
„On ztratil všechno. Všechny své nejbližší, veškerou radost ze života, ale hlavně někde po cestě vytratil i svou duši. Mohl to být nejúžasnější klučina na světě, kdyby ho osud už tolikrát nezranil," pověděl jsem zkroušeně. Věděl jsem, že i já už patřil do té kategorie a bylo mi to tak moc líto. „Ale víte co? I přesto to všechno je to ten nejbáječnější kluk na světě. Pro mě je. Ale potřebuje péči. Potřebuje, aby ho měl někdo rád a podpořil ho. Když tohle od někoho dostane, to se vám pak rozvine před očima jako poupátko," rozplynul jsem se a hlavou mi proletěla rychlá rekapitulace Louiho rozvíjení, které jsem poslední dny sledoval. „A je nádherné to sledovat. Nic se tomu nevyrovná."
„Ehh... já vám věřím, pane Stylesi, ale nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad jej konfrontovat," ozval se Peter. Slyšel jsem v tom chladu snad i trochu lítosti? Nevím jistě. „Jak jste naznačil, neviděli jsme se dlouhá léta a nemyslím si, že by o to můj synovec stál."
„Ale on o to stojí!" řekl jsem důrazně. „Možná to neřekne nahlas, ale svým způsobem mu chybíte. Někde hluboko v krvi cítí, že jste jeho rodina a nehledě na to, co se stalo, si přeje vás poznat. Vždyť kromě babičky už nemá nikoho jiného. V osmnácti letech. Umíte si alespoň trochu představit, jak mu musí být? Je to ještě dítě, které potřebuje rodinu. Potřebuje vás!" Urputně jsem se snažil jej přesvědčit, aby zahodil ty obavy ze střetnutí, které už jsem poznal z jeho bolestivě posmutnělé mimiky obličeje. „Neříkám vám přece, abyste jej adoptovali a nadobro si ho k sobě vzali. On se má u babičky dobře, jen... myslíte si, že jedna starší dáma v jeho životě je vše, co ten kluk potřebuje? Že mu může dát rady mladších generací?"
„Pane Stylesi, já vím, že to pro mého synovce není ideální svět, ale je to tak. Já zpackal hodně věcí, ale už je to hodně let a příliš pozdě na tom něco měnit. Opustil jsem je, když jim bylo nejhůř a nebyl tam, když jemu bylo ještě hůř. Opravdu si nemyslím, že by mě chtěl vidět," posmutněl. Na jeho hlase bylo znát, že ho mrzí vše, co se stalo, jen s tím opravdu neuměl bojovat jinak než útěkem. Když mu zemřel bratr, před tou bolestí utekl sem. A teď se stejně schovával před svým synovcem.
„Heleďte, já vím, že se bojíte. Neviděl jste ho šestnáct let, já to chápu, ale víte, co se říká, ne? Lepší pozdě než nikdy." Na okamžik jsem se odmlčel, kdyby náhodou chtěl něco říct, ale nestalo se tak. Potřeboval nakopnout mnohonásobně víc. „Pořád ještě ho můžete zachránit. Být tu pro něj u jeho dalších životních zkoušek. Přece nemůžete celý život jenom utíkat a skrývat se před bolestnou minulostí. Je mi líto, že vám zemřel bratr, ale na světě je pořád jeho syn, který vás potřebuje. Nemůžete utíkat i před ním."
„Já... já," bolestně sklopil hlavu a do očí se mu začaly vkrádat slzy. Nechtěl jsem nikomu způsobit bolest, ale pokud musela nejdříve přijít, aby se mu otevřely oči, pak jsem nic nenamítal. Nemohl utíkat věčně.
„To je dobrý, lásko," utěšovala ho jeho žena, jež se mu tiskla k boku a pevně svírala jeho dlaň. „Já vím, že je to pro tebe těžké, ale nemyslíš si, že ten hoch tady má pravdu? Nemůžeme se mu vyhýbat celý život." Konečně alespoň někdo z nich dostal rozum! I když jsem měl tušení, že ona by Louise uvítala ráda už dávno, ale kvůli strachu a bolesti svého muže byla potichu. Přece jen to byl i její synovec, byť ho ani jednou neviděla a on zase neviděl ji. „Myslím, že by se ti ulevilo, kdyby ses s ním viděl."
„Já nemůžu, Juls," vzlyknul. Byl tak umíněný, stejně jako jeho synovec. „Ty to víš. Víš to, že nemůžu," konstatoval a utekl někam do domu. Zbabělec. Stejně jako já, pomyslel jsem si. Taky se nedokázal smířit se strašáky své minulosti.
„Omlouvám se," řekla žena. Julie, jak jsem vyrozuměl. „Je velmi citlivý ohledně své rodiny. Věřte mi, on nemá v úmyslu Louisovi nijak ublížit, ale má dojem, že už toho hodně pokazil a bojí se tomu postavit. Sám se jen horko těžko vyrovnal se ztrátou svého bratra a neví, jak by se měl postavit tváří v tvář chlapci, který ztratil celou rodinu," vysvětlila mi manželovo chování, které už jsem sám stačil z části prokouknout.
„Nemusí se mu přeci omlouvat za minulost. Stačí, aby vkročil do přítomnosti a byl tu v jeho budoucnosti. Na tom jediném záleží," vydechl jsem a cítil, že Julie mi tak nějak rozumí. „Louis ho nebude soudit za to, co se stalo. On chápe, že smrt jeho otce byla pro vašeho muže dost těžká a potřeboval proto odjet, ale po šestnácti letech už by mohl mít trochu rozumu a věnovat mu trochu času, sakra!" Opět jsem se nechal malinko unést. V hloubi duše jsem doufal, že mě Peter odněkud ze své skrýše uslyší.
„Já vás chápu. Ale vy zase musíte pochopit, že to není vaše věc. Je to mezi Peterem a Louisem a ani vy ani já nemůžeme určit, co se stane. Můžeme se snažit to ovlivnit, ale to je tak vše. Já už to zkusila několikrát. Vy jste svou šanci také využil, ale pokud se to nemá stát, nestane se to."
To se mi snad zdá. To je zlý sen. Louis má trpět kvůli umíněnosti toho chlapa? Kdybych mohl... kdybych tak měl ještě šanci, dovlekl bych Louise sem, ať se děje, co se má dít, ale já věděl, že žádnou šanci už nemám. Tohle byla má jediná. Dostat strýce za ním. Ale nedařilo se.
„Tak pojeďte alespoň vy. Jste jeho teta a evidentně vám jeho dobro není ukradené, tak prosím. Pojeďte se mnou alespoň vy. Já vím, že se ani jeden neznáte, ale věřte mi, že Louis o vás mluvil jenom pěkně. I o vašich dětech. A já věřím, že by je hrozně moc rád poznal. O svých sestrách mluvil vždy jen s láskou a já vím, že mu chybí. Chybí mu ten sladký dětský smích. U vás by mohl mít zase vše. I když třeba jen na pár dní v roce," mluvil jsem naléhavě, ale nevynechával jsem ty správné emoce. Až potom můj pohár trpělivosti a sebeovládání přetekl. „On potřebuje rodinu!" křiknul jsem. „A já bych mu ji dal klidně sám, kdybych to už tak moc neposral. Kdyby mě ještě nechal s ním promluvit," vybuchl jsem a pak se zhroutil.
Julie mé šokující přiznání pořádně překvapilo, ale rychle se vzpamatovala. „Vydržte vteřinku," řekla a odešla někam pryč. Nejspíš povědět manželovi, že jsem teplý úchyl, co si udělal zálusk na jejich synovce a ať vezme pušku a rychle mě zprovodí ze světa, abych už nikomu neublížil. Nedivil bych se. Možná jsem si to i přál. Vězení nebo kulka v hlavě, to už vyšlo na stejno.
Jenomže když se dveře znovu otevřely, nevyšel z nich Peter, jak jsem očekával. Bylo to dítě. Malá roztomilá holčička v zimním oblečení a čapce, zpod které jí vykukovaly dva světlé spletené copy. A hned za ní běžel chlapeček stejného věku. Pěkně mě oba pozdravili, chválili mě za mou první jízdu a vyptávali se mě na to, co jsem si udělal s rukou. Tohle jsem nečekal. Jedna věc byla, že mě poznal jejich táta, ale oni sami? No... děti byli vždy chytřejší než dospělí. Nemohl jsem se tomu divit. Spíš mě zaráželo, že jestli se Julie nakonec rozhodla jet, rozhodla se jet i s dětmi. Nepředpokládal jsem, že by to Peter dovolil.
Nakonec vyšla ven ona a v náruči nesla další dítko. Skoro bych řekl novorozeně. O tom se Louis určitě nezmiňoval. Vypadala trochu nešťastně. Nejspíš s manželem nebyli stejného názoru, ale ona i přesto vypadala velmi odhodlaně. „Pojedeme s vámi, pane Stylesi."
Nadšeně jsem souhlasil a byl jsem vděčný za to, že alespoň ona dostala rozum. Byl jsem si jistý, že i tohle Louise potěší, byť to nebyl jeho strýc. Jeho pravá krev. Ale ta se rozhodla sedět doma a trucovat nad událostmi dávno minulými. Tedy, alepoň jsme si to všichni mysleli, než se od verandy ozval jeho hlas. „Juls," oslovil svou ženu zkroušeně. „No tak! To nemůžeš!"
Ona však už byla pevně rozhodnutá a ještě naposledy se snažila přesvědčit i svého muže, aby se k nám přidal. „Petere, mrzí mě to, ale opravdu už to takhle dál nesnesu. Je to i můj synovec a já mám právo ho poznat. Jestli ty chceš sedět doma a litovat se, tak prosím. Ale zkus si položit jednu otázku. Chtěl by to takhle tvůj bratr? Nebo by si přál, aby ses mu o syna postaral jako o vlastního?"
***
Louis' POV
Bylo už půl osmé a já se krčil v rohu šatny, jež už byla dávno opuštěná. Mí kolegové byli dávno pryč a připravovali se na zahájení dnešního večera někde v zákulisí kolem ledu a nejspíš se sdružovali ve skupinkách, kde si povídali a možná si i vzájemně přáli štěstí. Jen já byl sám. Jako pokaždé. Nikdy se ani nemělo stát, že by tomu mohlo být jinak. Posledních pár dní se nemělo nikdy uskutečnit. Byl to jen jeden hrozně hloupý vtip. A já se nechal do něj zatáhnout. Stal jsem se pouhou trapnou figurkou v jeho hře.
Seděl jsem tam a hleděl prázdně před sebe. Cítil jsem se být absolutně prázdný. Ještě před osmnácti hodinami jsem si poletoval v sedmém nebi, cítil jsem se být milovaný a miloval jsem. Pak však stačilo pár desítek minut a všechno mě to opustilo. Ulítlo to někam daleko. Lásku vystřídalo zlomené srdce a bolest. Obrovská šílená bolest. Možná jsem měl cítit i něco jiného... možná hněv, vztek, zlobu, ale nic z toho se nedostavilo. Nepřišlo to hned, ale ani časem ne. Bolest prostě jen vymizela a nechala ve mně po sobě naprosté prázdno. Věděl jsem, že není pryč napořád, avšak momentálně jsem se potřeboval alespoň trochu vzpamatovat a dokončit svůj úkol tady, a tak ustoupila do pozadí.
Nebylo ve mně momentálně vůbec nic.
Kdybych mohl, možná bych se znovu rozbrečel, ale už jsem neměl co plakat. Byl jsem vyprahlý jako po týdenním plahočení se Saharou. Byl jsem na pokraji svých sil, na pokraji zkolabování, ale stále jsem dýchal a nevzdával se. Život už mi připravil hodně zkoušek, ale já se rozhodl mu to nedarovat. Nechtěl jsem ho nechat vyhrát tak snadno. Rozhodl jsem se bojovat! Možná jsem neměl ty nejslunnější výhlídky na život, ale stál jsem v ringu, kde mě můj nemilý soupeř zvaný Osud, již několikrát silně uděřil, avšak tentokrát jsem se rozhodl poprvé udeřit nazpět. A taky už mu nedarovat žádnou ránu zadarmo. Možná měl už dvě výhry na kontě, ale tu třetí jsem se snažil potlačit svým odporem.
Po noci strávené pláčem u cizí paní na gauči, místo v náručí milované osoby, s očima oteklýma jako dvě švestky, jsem se snažil na toho chlapa nemyslet, kudy jsem chodil. Bál jsem se střetnutí s ním, ale nemohl jsem zůstat zalezlý věčně. Rozhodl jsem se tomu postavit a tak jsem musel počítat i s variantou, že ho dříve či později potkám. Avšak stále se tak nestalo. On tu zkrátka a dobře vůbec nebyl.
Později odpoledne jsem se akorát střetnul s tou jeho zrzavou kamarádkou Kristy. Nechtěl jsem s ní mluvit, ale nakonec jsem usoudil, že to její naléhání nepřestane, dokud ji k sobě nenechám pustit a taky jsem usoudil, že mluvit s ní, bude lehčí než mluvit s ním. Do teď nevím, zda to udělal kvůli sobě, že vyslal prostředníka, nebo přitom myslel na mě a chtěl to ulehčit mně, ale byl jsem za to celkem vděčný. Sice mi povykládala hezký příběh o tom, že to vůbec nebylo tak, jak to vypadalo, že jen Tim má prostě ty své způsoby a Harry se nedokázal vyprostit jinak než spoluprací, ale já to hned pouštěl druhým uchem ven.
Ona mu tu povídačku možná uvěřila, ale já věděl, co jsem viděl. Viděl jsem člověka, jehož jsem miloval, jak se vášnivě líbá se svým násilnickým expřítelem a prsty té ruky, která ještě před pár minutami uspokojovala mě, šmátrá hloboko v jeho pozadí. Nedalo se to vysvětlit jinak. A Harry byl ubožák, pokud si vymýšlel tak trapné výmluvy. A jestli očekával, že mu to uvěřím, pak nebylo slovo, které by ho popsalo.
Nejvíc nešťastný jsem však byl z toho, že jsem mu dal svou důvěru a plně se mu oddal. To bylo snad ještě tisíckrát horší než ta jeho zrada. Já zradil převážně sám sebe. Hnal jsem se za pocitem štěstí a bezpečí a sám tak uklouzl do propasti svého osudu. Naletěl jsem povídačkám a sám se nechal namočit do téhle špíny. Bylo mi z toho na nic, ale naštěstí jsem se dnešní den rozhodl věnovat mámě a ne sobě, takže nebyl čas na lítost ani naříkání. Všechno důležité pro mě momentálně čekalo na ledové ploše uprostřed stadionu.
„Louisi, já vím, že máš nad čím rozjímat, ale teď to musíš přerušit a jít k ostatním," oznámila mi Debra, jakmile nakoukla do místnosti a viděla mě tam tak sklesle sedět. V tu chvíli jsem byl rád, že tady byla se mnou právě ona.
Má máma a ona se znaly snad už od školky a byly to velké kamarádky až do dospělosti. Byly by i nadále, kdyby máma neumřela. Debru to taky moc vzalo, takže celé ty roky chápala, čím si procházím. Ale právě proto byla taky tak nadšená, jakmile mě po roce spatřila stát za mantinelem, když zrovna cvičila svou třídu malých školáků. Ten výraz si pamatuji do dnes. Koukala na mě, jako by viděla ducha mé mámy, který mě k ní znovu přitáhl. A v ten moment si Deb taky usmyslela, že mě dovede až sem. Ona jediná mě tak dnes mohla motivovat k tomu, abych se ještě více snažil ten den věnovat právě mámě.
S výdechem jsem se zvednul a vyšel z místnosti ven. Kolem dokola bylo pár skupinek lidí, přesně jak jsem očekával, jen už jsem nepočítal s tím, že jim všem budu stát za pozornost, jakmile mě zmerčí. Pochechtávali se mi od začátku, takže už bych měl být zvyklý, ale tohle byl tak jiný druh posměchu, až mě z toho zamrazilo v zádech. Následoval jsem Debru, ale ten nepříjemný pocit z těch očí upřených k mé odcházející postavě, ten tu byl pořád. A neztenčoval se.
„Deb? Proč na mě všichni tak civí?" sykl jsem směrem ke své trenérce. Ta však neměla náladu mi dát uspokojující odpověd, byť jsem tušil, že ji zná. Jen nechtěla, abych ji znal já, což mě akorát znepokojilo.
„Nevšímej si jich," odvětila pouze a dál mě vedla stadionem až před ten černý ochoz, který značil konec naší cesty. Za ním už se skrývalo připravené obecenstvo i s dokonale naleštěnou ledovou plochou. Musím uznat, že dnes, jak jsem se pořádně na nic nesoustředil, jsem se publika neobával jako minule. Spíš jsem měl opravdu nervy z toho, jak si všichni něco šuškali, když kolem mě procházeli. Bylo mi to nepříjemné.
„Hele Deb, o co jde? Stalo se něco?" Zkusil jsem to znovu, ale bez většího úspěchu.
„Soustřeď se na svůj výkon. Ostatních si nevšímej. Jen se tě snaží rozhodit," zamumlala a odchytla někoho z pořadatelů. Mně se to však nezdálo. Ano, mohli si ze mě utahovat jako na začátku, ale od té chvíle, kdy jim to Harry překazil, to nedělali tak okatě. Proč by s tím znovu začínali teď? Nebyl jsem pro ně výraznou hrozbou a tak k tomu neměli důvod. Určitě ne všichni. Soutěžící možná, ale i veškerý personál, který tu pobíhal po chodbách? To už bylo příliš divné na to, aby to byla pravda.
Kolem mě se prohnala kudrnatá rozhořčená smršť hněvu a sprostých nadávek, která si mě jako jediná nevšimla a neměla tak potřebu zasmát se při pohledu na mě. Rychle jsem ji dohnal a za paži otočil k sobě.
„He- Louisi," vydechla a zahnala pryč své další nadávky, když zjistila, že jsem ji zastavil já a ne někdo jiný. „Neviděl jsi Harryho?" zeptala se hned v zápětí a já povytáhl obočí. Nemohl jsem uvěřit, že se mě ptala na člověka, u kterého věděla, že si ho ani za mák teď nepřeji vidět.
„Ne a jsem rád," odpověděl jsem s úlevou, ale také s patřičným znechucením. „Jen jsem se chtěl na něco zeptat. Proč na mě všichni tak zírají a ukazují si na mě?" Naznačil jsem jí, aby se porozhlédla, když zprvu nechápala a pak jen nešťastně vydechla.
„Thompson už nejspíš zveřejnil tu fotografii," pronesla sklesle a sáhla si do kapsy pro mobil.
Když mi odpoledne vykládala ten neuvěřitelný příběh o tom, jak se zrovna nejvěrnější posluhovač Tima dostal včera na stadion a vyfotil nás, když jsme měli rande - na které jsem si zrovna nepřál vzpomínat, protože bolest by se určitě vrátila na lusknutí prstu -, nevěřil jsem jí to. Bylo to tak nepravděpodobné, že se tomu věřit ani nedalo. Ne, že bych jí to věřil teď, ale jakmile zmínila tu onu fotografii znovu, dostal jsem strach. Strach z toho, že nepravděpodobné by se mohlo stát skutečností.
Kristy něco pomačkala na svém mobilu a pak ho se znechuceným výrazem raději dala rychle zpět do kapsy. Chytila mě za paže a důrazně promluvila. „Louisi, vím, že je to těžké, ale teď se tím nezabývej, ano? Nenech se tím rozhodit. Mysli na něco hezkého a prostě jen odjeď tu jízdu, jako by se nic nedělo, jasný?" Cloumala se mnou, jako by mi šlo o život. „Harry by si to tak přál. Kdyby tu ovšem byl, zmetek jeden!" Už jsem pochopil, komu její předchozí nadávky patřily. Avšak vzpomenutí jeho jména v souvislosti s tím, že by se mě snažil stejně podpořit, kdyby tu byl sám, bylo až příliš bolestné. Musel jsem to okamžitě vytěstnit z hlavy. Jeho už jsem však z hlavy vytěsnit nedokázal.
„Kde je?" zeptal jsem se a vlastně vůbec ani netušil, proč jsem to vyslovil. Nezajímalo mě to. Nechtěl jsem se s ním ani setkat, ale měl jsem strach. Strach o něj. Po včerejší noci zcela nemyslitelná věc, ale pořád tu byla. Pořád se mě držela. Navíc bylo nadmíru divné, že pár minut před zahájením ještě nebyl na stadioně. Nebo možná byl, ale úspěšně se skrýval. A jak se zdálo, tak ne jen přede mnou.
„To kdybych já věděla," povzdechla si. „Ten magor se vykradl ven z nemocnice, ukradl mi auto a nezvedá telefon," líčila mi, co vše se stalo, ale já přestal naplno vnímat hned po výrazu nemocnice. Nechtěl jsem si ani představit, co všechno se událo potom, když jsem se vypařil. Vím, že mě ihned začal hledat, ale jestli mu ten grázl už předtím udělal něco, co ho donutilo navštívit nemocnici... jestli na té lživé povídačce bylo kouska pravdy a ten malý podlý hokejista Harrymu něco udělal, něco příšerného, tak jsem se neznal.
Cítil jsem, jak ve mně pění všechny ty negativní emoce, kterých se mi za celý den nedostávalo.
Už jsem se chtěl začít vyptávat na detaily, když v tom Kristy zazvonil mobil. Koukla na displej a omluvila se. „Promiň," oznámila mi, otočila se ke mně zády a pokračovala v chůzi. Stihl jsem jen zaslechnout její počáteční kletbu, která nejspíš nepatřila nikomu jinému než tomu, koho zde hledala. Žil, což mi mělo být alespoň malou útěchou.
Vrátil jsem se tedy na místo, kde mě má trenérka zanechala a hned, co jsem se otočil čelem k té černé plentě a zařadil se tak do fronty za tři krasobruslaře čekající na zahájení, jsem za sebou ucítil nějakou osobu. A nebyla jen jedna. Bylo jich více a opět se dobře bavili. Chvíli jsem to vydržel, protože nemluvili anglicky a já jim tak nerozuměl ani slovo, ale nepochyboval jsem o tom, že jejich výsměch patřil mně. „Jestli se mnou máte nějaký problém," otočil jsem se na dva chlapy za sebou a odhodlaně promluvil. Už mě to jejich chechtání přestalo bavit. „Tak to řekněte rovnou!"
„Padej," řekl jeden a druhý se rozesmál ještě víc. Já zkameněl. Nebyli to sice ti dva pošuci od nás, ale možná byli ještě horší. Dostal jsem strach a proklínal se za to, že jsem nedržel hubu. A bylo to na mě evidentně poznat, protože pokračoval, aby mi trochu celou tu situaci osvětlil, jakmile se patřičně zasmál a pobavil nad mou bezmocí. „Na led. Jsi na řadě," oznámil mi a já se lekl vlastního jména vyvolávaného z reproduktorů. Otočil jsem se a zjistil, že ti tři přede mnou už jsou pryč a přede mnou se odkrývá kus plenty, abych mohl projít a pozdravit se s diváky.
Neváhal jsem už ani vteřinu a vjel na led, odkud jsem mávnul divákům na všech stranách a šíleně moc se snažil zamezit těm vzpomínkám na včerejší večer tady. Každá osoba v mé hlavě totiž představovala jednu svíčku, kterou pro mě Harry zapálil a na dokonale vyleštěném ledě pod svýma nohama jsem stále viděl stín toho srdce z okvětních plátků. Stále jsem si pamatoval ty uspokojující toužebné doteky, kterými mě zahrnul kousek opodál. Bylo to tak intenzivní, že to nešlo vytěsnit z hlavy napořád. A už vůbec ne teď. Přímo uprostřed toho dějiště. Mohl jsem být naštvaný nebo zklamaný z toho, jak se to později zvrtlo, ale to co tady pro mě udělal, bylo skutečné.
Věděl jsem to, jen jsem se obával si to přiznat.
Posadil jsem se na lavici ke svým kolegům a snažil se na to nemyslet. Alespoň pro dnešní večer jsem potřeboval nemyslet na lásku, bolest a trápení mého ubohého života. Potřeboval jsem na to všechno zapomenout a soustředit se jen na chlad té zmrzlé vody kousek ode mě a na tu sílu a moc, kterou mě led nechal využívat. Potřeboval jsem zapomenout na Harryho Stylese.
Muže, jenž mi lusknutím prstů dokázal obrátit život vzhůru nohama.
Muže, jenž si mě během jediné vteřiny dokázal dokonale podmanit.
Muže, jehož jsem se rozhodl po zbytek života milovat celým svým srdcem.
Muže, jenž mi to srdce probodl při první příležitosti, které se mu dostalo.