„Harry?" zvolal rozespale, stále netušíc co uvidí, až si promne svá ospalá očka.
Musel. On mě prostě musel jít hledat.
Tohle byl zlý sen. Noční můra. Nemohla to být skutečnost. Nechtěl jsem to za skutečnost přijmout. Bylo to tak bolestné. Mnohem víc než veškerá ta fyzická bolest, kterou mi způsoboval Timothy. Tahle bolest vycházela od srdce. Srdce, které jsem v tento okamžik někomu zlomil.
Louis na celou scénu před sebou vyděšeně hleděl a jeho pohled se na okamžik setkal s mým. Byl tak ublížený. Tak zraněný. I na tu dálku jsem viděl, jak se mu do očí vkrádají první slzy stejně velké jako má zrada, za kterou to co viděl, musel nutně považovat. Nehledě na to, jak to vypadalo a jak to ve skutečnosti bylo, jsem mu ublížil.
Chtěl jsem mu to vysvětlit, říct mu, že to není tak, jak to vypadá. Chtěl jsem mu říct celou pravdu. Obával jsem se, že by mi jí stejně neuvěřil, ale zkusit jsem to musel. Nic jiného mi nezbývalo, pokud jsem v jeho očích nechtěl vypadat jako ten největší hajzl na světě. Kretén, který ho nejdříve udělal šťastným, obšťastnil jej a o chvíli později už se zase začal sápat po svém ex.
Byl jsem v šoku z celé té situace. Nedokázal jsem se pohnout, nadechnout se... nic. Trvalo to sice jen pár kratičkých sekund, ale i ty se zdály jako dlouhé hodiny. Bohužel Louise ten počáteční šok opustil dříve než mě a tak se mohl rozhodnout, co udělá.
A on se rozhodl utéct.
To už jsem se vzpamatoval i já a z plných plic začal křičet jeho jméno. Chtěl jsem se za ním rozběhnout, jenže pořád jsem byl v něčí náruči. V Timově moci. Ostatně ten se teď blaženě pochechtával. „Pusť mě!" zakřičel jsem na něj jedovatě a bylo mi jedno, kolik lidí tím vzbudím. Použil jsem i svou nově nabytou sílu hnanou vztekem a bolestí, a odtlačil jej. Měl jsem sto chutí ho zmlátit, ale přednější teď bylo najít Louise a pokusit se mu to vysvětlit.
Rozběhl jsem směrem, kterým utekl a podíval se do každého kouta, okolo kterého jsem běžel. V budově nebylo moc míst, kam by se mohl schovat. Leda tak společná místnost v přízemí nebo záchody. Na ty jsem si vsadil první. Seběhl jsem dolů a zamířil rovnou tam. On tam však nebyl. A nebyl ani ve společenské místnosti. Díval jsem se všude. Všechno jsem kontroloval raději dvakrát, aby mi neutekl žádný potemnělý koutek. Nakonec jsem však vyběhl do té temné zimy před dům.
A že tam byla vážně kosa. Několik stupňů pod nulou a zrovna se tam muselo rozchumelit jako na Vánoce. Skoro nebylo vidět ani na metr před sebe. Sníh mě bodal do očí jako ostří tisíců nožů. A přesně tohle jsem si taky zasloužil. Možná to teď nebylo tak, jak to Louis viděl, ale rozhodně jsem Tima předtím podpořil v tom, ať se to stane. Byť jen na krátko. Avšak i za malé věci se muselo pykat.
A já na svou slabost k tomu grázlovi konečně dojel.
Rozhlédl jsem se kolem dokola, ale neviděl jsem ho. Jediný člověk, který široko daleko byl k vidění, jsem byl já a taky zahalený muž v kapuci procházející po silnici kolem našeho domu. „Hej ty," křiknul jsem na něj. Otočil se na mě a sundal si z uší sluchátka. Byl to nějaký kluk. Vůbec jsem ho neznal, ale důležité bylo, že se jako jediný v tuhle dobu rozhodl procházet po venku. „Neviděl jsi náhodou někde kolem kluka v teplákách a tričku?"
„Jo," odpověděl a mě jeden kámen s tříštivým cinkotem ze srdce spadl, ale druhý – větší – tam narostl. „Běžel tudy, magor. A jak tak koukám, ty jsi ještě větší," zasmál se mému skromnému úboru v tomhle mrazivém chladu. Důležité však bylo, že mi ukázal směr, kterým se vydat. Bohužel nějak jsem zjistil, že to takhle opravdu nepůjde. Stál jsem tam bosky, jenom v boxerkách a tričku a už jsem mrznul. S takovou bych při jeho hledání určite daleko nedošel.
Rozutíkal jsem se ke svému pokoji a ani se nestačil pozastavit nad tím, že klíč leží v kapse mého kabátu, jenž se válí o patro výš. Rozrazil jsem dveře a tvrdě si přitom pohmoždil paži. Hlavní však bylo to, že se ty zatracené dveře otevřely. Rychle jsem na sebe natáhnul první oblečení, co jsem našel, a další naházel do tašky pro Louise. Jen mé boty by mu žádné nepomohly. Musel jsem tedy ještě rychle nahoru pro jeho sněhule. V mžiku jsem je měl v tašce a chystal se odejít, když v tom mě vyděsil něčí hlas.
„Hezké fotky," řekl tiše a já se vylekaně otočil. Taková drzost! Rozvrátit mi vztah a ještě se producírovat po pokoji, ve kterém nemá co dělat, pomyslel jsem si, když jsem jej spatřil postávat u nočního stolku, jak se mi hrabe v mobilu a prohlíží si všechny moje fotky, které jsem tam za těch pár dní s Louisem měl.
„Co tady do prdele děláš? Vypadni odtud!" vykřiknul jsem.
„Kdy my jsme si naposledy dělali selfie? Už si ani nevzpomínám." Opět ta známá ignorace. Mobil jsem mu okamžitě z ruky vytrhl a jím trhnul tak, aby se dal na odchod. On si však jen obešel postel a s úsměvem se zaměřil na její plachtu. „A tohle hádám, nebude tvoje," řekl s tichým smíchem a sklonil se k jedné zaschlé skvrce na prostěradle. Pořádně nasál. „Tohle rozhodně není tvoje," zasmál se naplno.
Tak to teda ne. Nebude čichat k ničemu, co není jeho. K ničemu, co je mé a vlastně to mé ani není. A možná už nikdy nebude, posmutněl jsem a v tom jsem dostal šílený vztek. Hrubě jsem ho chytl za paži a vyvedl ho ven. „Řekl jsem, ať vypadneš!" zařval jsem naštvaně a odhodil jej do půlky chodby. Zůstal sice na nohách, ale trochu to s ním přeci jen zamávalo.
Vrátil jsem se do pokoje a zabouchl za sebou hlasitě dveře. Nesměl jsem ztrácet čas a bohužel se stalo, že jsem si znepřístupnil cestu ven. Nechtěl jsem se s ním už vidět. Nemohl jsem ven jako normální člověk, ale můj přítel tam někde poletoval po šíleně mrazivé noci v hrozivé vánici jen v pyžamu a každá sekunda tak byla drahá. Moc drahá.
Přešel jsem k oknu a trochu se vyděsil. Bylo to sice jen o patro výš, než z jaké výšky už jsem skákal, ale zdálo se to být už tak hrozně vysoko. Jenže nebylo zbytí. Nejprve jsem vyhodil tašku a pak jsem se odhodlal vyskočit. Dopadl jsem sice v pořádku na nohy, ale jak jsem se snažil tak dopadnout a udržet balanc, zlomil jsem si prsteníček levé ruky. Zavyl jsem bolestí. Byl zlomený a vykloubený ze své běžné osy. Měl jsem pocit, že jsem si ho celý rozdrtil, jako bych ho dal do lisovacího stroje a nechal si ho vylisovat na plátek papíru.
Odmotal jsem si z krku šál a uvázal si ho tak, aby mou zpřelámanou ruku držel u těla v poloze, ve které jsem ji nemusel tak namáhat. Přes tu zdravou jsem si přehodil tašku a běžel ho hledat. V tom počasí a při tom, jak byl oblečený, se nemohl dostat daleko. Jenže, byl to Louis. Nepředvídatelný Louis. Můj nepředvídatelný Louis. Když jsem dostával nakládačku, chtěl se zabít. Netušil jsem, co ho napadne tentokrát, když jsem ranil jeho city. Probodl jeho srdce skrz naskrz. Neznal jsem odpovědi a netušil jsem, zda je vůbec znát chci.
Hlasivky jsem si mohl vykřičet, jak jsem do noci volal své prosby a jeho jméno. Některé pokoje v okolních budovách začaly rozsvěcovat svá světla, jiní na mě z potemnělých oken křičeli, ať zmlknu. Všichni mě slyšeli, jen on ne. Pravděpodobně mě slyšel taky, ale neodpovídal. Nechtěl.
Rozběhl jsem se tedy za jedinou osobou, kterou tady Louis měl, jestli náhodou nehledal teplé útočiště u ní. Bylo mi jedno, jak moc po mně bude štěkat za to, co jsem udělal jedinému žijícímu synovi své bývalé kamarádky a jejímu svěřenci, ale musel jsem si být prostě jist, že je v pořádku. Že nikde venku nemrzne. Bušil jsem na dveře, dokud se za nimi neozval křik. „Který idiot?"
Byla to žena menšího vzrůstu s vlnitými, čokoládově hnědými vlasy a hezkým obličejem. Vypadala by i celkem mile, pokud by se na mě tak příšerně nezuřila. A kdyby její povaha byla o trochu méně soutěživá. Měla pod sebou toho nejtalentovanějšího kluka, ale mohla by si toho více vážit a nedělat z něj jen další mašinu na vydělávání pohárů a medailí.
„Ty?" řekla zpruzeně a sjela pohledem k mé ruce. „Co se ti stalo?" zeptala se, jako by na mé ruce záleželo. Mně záleželo na jiných věcech. A taky jsem jí to dal hned najevo, když jsem neodpověděl na její otázku, ale okamžitě ze sebe vychrlil svou žádost.
„Prosím, řekněte mi, že je Louis tady." Už jen ta její zlá nálada z probuzení a nechápavý obličej nevěstily nic dobrého.
„Ne. Co já vím, tak má být v posteli a spát až do růžova. A ty bys měl taky, takže kde je?" rozzuřila se, když z mého zdrceného výrazu pochopila, že ve své posteli určitě není.
„To kdybych já věděl," vydechl jsem zoufale a pokračoval v čemkoliv, co by mi mohlo pomoct v pátrání po něm. „Nevíte, jestli se tu zná ještě s někým? Třeba i úplně okrajově, ale mohl by k němu jít?"
„Ne. Ten kluk se s nikým nebaví. Až na tebe. Bůhvíproč," odpověděla sarkasticky. „Šel by jedině za tebou," oznámila mi a já se tragicky uchechtnul.
„To spíš ne," pronesl jsem sklíčeně a otočil se k odchodu. Ona však pochopila.
„Co jsi mu udělal?" zvolala za mnou a já neodpověděl. „Raději ho najdi dřív, než se mu něco stane!"
Než se mu něco stane, povzdechl jsem si. Jestli se mu něco stane, nikdy si to neodpustím.
Vyšel jsem ven do mrazu a nevěděl, co si počít. Kam jít. Ale vzdát jsem to nemohl. Prolezl jsem všechno, co se dalo. Každou budovu, každý záchod. Bylo to marné. Venku pořád chumelilo a já ztrácel naději. Pokud se v té zimě vydal někam do neznáma, už tam určitě musel někdě ležet, zapadlý ve sněhu a v bezvědomí. Nebylo možné, aby to už tak dlouho vydržel na tom větru. Leda by... Už jsem si to ani nedomyslel a rozutíkal se ke stromům.
Běžel jsem ten kopec jako o závod. A když se to tak vezme, opravdu jsem závodil. Mými konkurenty byli čas a nepřízeň počasí. Častokrát jsem zapadával do čerstvě napadaného sněhu a jednou se dokonce i skácel k zemi. Bohužel jsem opět a tvrdě dopadl na tu ruku se zlomeným prstem. Bolest to byla šílená, naprosto nesnesitelná. Vystřelovala mi až do hlavy, kde se ozývala v podobě hlučné odporné sirény. Avšak zvedl jsem se a pokračoval v cestě dál.
Připadalo mi to dnes ohromně daleko, snad jako půlka světa, než jsem konečně mezi stromy zahlédl to staré stavení. Rychle jsem se k němu z posledních sil dobelhal a strašně moc se obával, že až otevřu ty dveře, najdu ho tam někde schouleného a omrzlého v koutě. Vešel jsem tedy a sesunul se k podlaze, když tam po něm nebylo ani památky.
Byl jsem v koncích. Už jsem nevěděl, co dál. Pokud si nepřál, abych ho našel, neměl jsem šanci. A pokud nechtěl, aby ho ještě někdy někdo viděl živého, nemohl jsem tomu zabránit. Bylo už příliš pozdě. Chtělo se mi se vším skoncovat. Skoncovat se životem. Jenže jsem věděl, že smrt mi nepomůže. Nevyléčí mé rány ani nevyřeší všechny mé problémy. Ne. Kdybych umřel, akorát by se přesunuly na mou rodinu.
A navíc, pokud měl za jeho smrt nést někdo zodpovědnost a přijmout vinu, byl jsem to plným právem já. A jestli mu měl někdo zařizovat pohřeb, chtěl jsem to být já. Chtěl jsem mu obstarat plnohodnotný obřad a vzpomenout na jeho těžký a příliš krátký život. Chtěl jsem truchlit nad jeho rakví a poté se dobrovolně přihlásit na policii. Chtěl jsem, aby mě zavřeli a nikdy už nepustili.
Nechtěl jsem už nikomu ublížit, či ho dostat do hrobu.
Z posledních sil jsem vytáhl z kapsy mobil, rychle se dostal přes úvodní snímek, kterému vévodila naše společná fotka, a vytočil to jediné číslo, které mi mohlo v této situaci pomoct.
„Kristine? Pomoz mi. Potřebuju tvou pomoc."
***
„Panebože, Harry!" křiknul ten ženský hlas, jakmile se mi podlomila kolena a já se skácel k zemi.
Z posledních sil, a to myslím opravdu z těch posledních, jsem se dokázal ještě doplazit k místu našeho setkání. Ruku už jsem skoro necítil, ale za to jsem cítil vše ostatní. Sirénu v mé hlavě, mdloby v mé krvi a bolest v mém srdci. Ta byla ze všeho nejhorší.
Prodíral jsem se skrz ty poslední stromy a spatřil mezi nimi záblesk právě přijíždějícího auta. Byl jsem zachráněn, nikoliv však spasen. Žena s rusými vlasy v béžovém kabátě vyběhla z auta, jakmile světla jejího auta ozářila ten kousek potemnělé krajiny, z níž jsem se plahočil. A mé tělo už to nezvládlo. Nezvládlo veškerou tu bolest, kterou jsem cítil. Ten hrozivý chlad, jenž způsoboval omrzliny na mých prstech a tváři. Nedalo se to už déle snést. Tělo vypovědělo službu a položilo se do husté sněhové pokrývky.
V tom to přišlo. Její křik. Doběhla ke mně a padla na kolena vedle mé hlavy, kterou si na ně následně položila. „Co to vyvádíš, ty blázne? Chceš se zabít?" rozkřičela se a opatrně se nakoukla do provizorního obvazu mé polámané ruky, co mi tak bezmocně ležela na hrudi. „Ježiši Kriste! Tebe tak nechat na chvíli bez dozoru!" povzdechla si. „Pojď, vezmu tě do nemocnice."
„Ne," vydechl jsem poprvé. „Louis. Musíme najít Louise."
„Dobře. Zavezu tě k doktorovi, a pak může-"
„NE! Doktora ne! Nemám na to čas!" vyjel jsem po ní ostře, když mě nechtěla poslouchat. Pak jsem si svůj nepřátelský tón však uvědomil. „Kristy," vydechl jsem bezmocně a pár kapek vody sklouzlo z mých očí. „Musíš mi ho pomoct najít."
„Hele Harry, volal jsi, že potřebuješ pomoct. Jsi na kost promrzlý, máš dost nehezky polámanou ruku a ležíš tu v hromadě sněhu. Potřebuješ doktora!" Starala se o mě jako má máma. Někdy až moc.
„Ne, ne, ne," nesouhlasil jsem opakovaně. „Louis ho potřebuje," zašeptal jsem a svalil jsem se jí do klína ještě víc, když jsem si uvědomil, že jemu už nejspíš pomůže jen koroner.
„Ach zlato," vydechla soucitně. „Já vím, že to bolí a je to nepříjemné, ale už z toho blouzníš. Louis leží ve své posteli a je mu-"
„Ne. Není tam," vzlyknul jsem. „Je někde venku a mrzne. Kvůli mně." Byl jsem si téměř jistý, že už nemrzne, jen omrzává, ale nebyl jsem schopný to vyslovit. Raději jsem si nalhával, že ho pořád ještě můžu zachránit.
„Harry, řekneš mi to v autě, ano?" zeptala se mě a vysvobodila svá kolena, aby si stoupla. Neměl jsem sílu její pohyby zopakovat. A ani jsem po tom netoužil, abych byl upřímný. „Je tam tepleji než tady. Musíš se zahřát, než mi vysvětlíš, co se tady děje." Snažila se mě přesvědčit a zvednout ze země.
Podíval jsem se směrem k jejímu autu a přepočítal si jeho vzdálenost. Patnáct metrů. Pomohl jsem si na nohy a s její pomocí se k němu dobelhal. Měla pravdu. Bylo v něm tepleji a hlavně už mě nebodal ten otravný všudypřítomný sníh. Ten však vystřídala trpká štiplavá bolest z rozmrzání mých prstů a obličeje a všechno to mokré oblečení mě začalo nepříjemně studit. Nebylo to vůbec dobré.
Kristy usedla za volant a otočila klíčkem. Nastartovala a já si tak matně procházel všechna ta místa, na kterých bych ho mohl ještě hledat, až by mě dovezla do vesnice, jenomže ona to auto v cuku letu začala otáčet. „Hej!" křiknul jsem na ni. „Vesnice je tím směrem!"
„Já vím. Nejdřív ti však doktoři píchnou něco proti bolesti," řekla odhodlaně a já měl chuť strhnout jí volant, jenže to bych ublížil další nevinné osobě. A to jsem si nepřál.
„Kristy, prosím," škemral jsem alespoň slovně. Jedině tak jsem mohl docílit toho, aby to otočila bez ublížení na zdraví.
„Neboj, bude to jen chvilička. S tou ortézou budeš sice vypadat hrozně, ale tvůj výkon by to ovlivnit nemělo." Tohle nemělo smysl. Nikdo se nestaral o to, že jsem měl důležitější priority než vyhrát nějakou stupidní soutěž. Vlastně, jak bych mohl dnes soutěžit, kdyby ohlásili, že Louise našli mrtvého tam někde pod kupou sněhu? Nemohl bych. To by po mně přeci nemohl nikdo chtít. Nebo ano?
Bylo mi z toho na nic. „Kris, ty nic nechápeš. Musíš to otočit!"
„A jak bych mohla? Zavolal jsi mi o půl páté ráno, ať pro tebe přijedu a prosil jsi o pomoc. Tak ti pomáhám, protože potřebuješ zdravotní péči." Bolestně jsem vydechl, když jsem se připravil na svůj proslov.
„Louis je venku. Je někde venku v pyžamu a nejspíš už ani nedýchá, tak mě prosím odvez zpátky," začal jsem se nervově hroutit. Mé tělo už nedokázalo nic víc než přijímat ten fakt postupného rozkladu. Každá má buňka mizela v prach. Cítil jsem to. A byť to nebylo správné, byť to nebyl ten nejlepší trest pro mě, částečně jsem po tom toužil. Toužil jsem se rozpadnout a rozplynout se ve vzduchu. Kdybych si tak mohl všude možně poletovat vzduchem, určitě bych jeho nehybné tělo dokázal najít a alespoň naposledy ho polaskat, než by mě vítr odfoukl o kus dál.
„Co? Proč by měl být venku v pyžamu? Víš, že jsou čtyři stupně pod nulou? Rozumný člověk by nelítal po venku v pyžamu. A Louis mi rozum-"
„Viděl mě," vyjekl jsem. Nekřičel jsem, jen mi hlas už přestával sloužit. Kristy pořád nechápala a já musel s celou pravdou ven, byť jsem věděl, co si o tom bude myslet. A já jí to nemohl mít za zlé. „Viděl mě s Timem." Čekal jsem od ní cokoliv. Výbuch, poučnou řeč, křik... jen jsem si nemyslel, že u toho zastaví i auto. Následné dupnutí na brzdu mě však odhodilo ze sedačky a opravilo mé mylné smýšlení.
„Cože?" Její křik se odrážel od všech stěn a zesiloval tak mou bolest hlavy. „Co jsi s ním zase měl, ty blbče?" Udeřila mě dlaní do ramene, a bohužel to bylo to rameno s postiženou rukou. Bolest se pod roztopenými prsty vrátila i do konečků prstů a v mé hlavě se tak rozezněla ještě hlasitější siréna, jež se neskládala pouze z jedoho druhu pištění. Bylo jich tam nejmíň dvacet a všechny se přeřvávaly.
Začal jsem křičet. Bolest to byla nesnesitelná.
Kristine opět nastarovala a rozjela se co nejrychlejší bezpečnou rychlostí. „Špatný směr," kuňkl jsem znovu. Opět totiž pokračovala dolů místo nahoru. Avšak mou bolestnou poznámku nebrala v potaz.
„Co se stalo? A prosím tě, jen všechno podstatné. Detaily si teď nech." Byla naštvaná. To se dalo předpokládat. Byla však taky starostlivá jako vždy. A rozumná. To se taky dalo předvídat. Jenže malou částí sebe byla taky vyděšená, byť to na sobě nedávala moc znát. Obávala se toho, že těch pár malých útržků, které jsem jí řekl, nejsou bláboly ani halucinace. Že by to mohla být pravda. Pomalu si připouštěla, že bych mohl mít opravdu vážné obavy o Louise a začala je mít i ona sama. Auto nicméně přeci jen neotočila.
„Všechno to bylo fajn a nádherné, jenže Tim v noci přišel s fotkou z dnešního večera a pohádali jsme se. Já... já se snažil ho poslat pryč, vlézt si zase k Louimu do postele, jenže on si mě podmanil a já nevěděl, jak jinak se mu vymanit, než že s ním začnu hrát jeho hru a pak... Louis to viděl," vzlykl jsem. „A utekl." Už jsem to neudržel a rozplakal se úplně. Možná jsem nebyl schopný rozplynout se v prach, ale byl jsem schopný vybrečet se do moře bolesti.
„S jakou fotkou? Jak si tě podmanil? Copak už nemáš ani kouska rozumu, abys mu dokázal odolat?" vztekala se. Oprávněně. Já rozum neměl. Nechal jsem ho, ať to dělá. Ať se ke mně zase dostane. A když už mě měl v hrsti, bylo na rozum už pozdě.
„McKelley se tam nějak dostal a vyfotil nás tam. Ani nevím, co tam kurva dělal, když měli zápas," rozčiloval jsem se, ale ty správné emoce už jsem do toho dát nedokázal. Neměl jsem sílu. „A Tim si mě našel. Věděl kde hledat," vzlyknul jsem.
„Sakra! Ať si mě to hovado jedno nepřeje ani potkat!" rozezlila se Krist. „Jo a ten zrzavej skrček dneska nehrál, jen pro tvou informaci. Prý namožený sval," oznámila mi a pak se její výraz změnil. Posmutněl. „Musel... já nevím. Musel se tam dostat, když jsem odtama odcházela. Moc mě to mrzí."
„To je dobrý. Nemůžeš za to," snažil jsem se ji potěšit. Nikdy by mě nenapadlo ji z toho obviňovat. Nemohla za to, že to byl úchyl, co si dělal dobře na mém šmírování, aby to v zápětí mohl prásknout svému páníčkovi. Své, dalo by se říci modle. Tu to však nikdy nijak nezajímalo, až na teď. Nevím, co jsem komu udělal, ale tohle byla dost blbá karma.
„Ne, jestli tam vlezl, když jsem si odnášela věci... je to moje vina. Ale co tě to probůh napadlo? Hrát s ním jeho hru? Člověk by si řekl, že za ta léta s ním už jsi zjistil, že nehraje čistě. Nikdy. Ale ty se tomu raději oddáš, co? To jsi nemohl ptáka udržet v klidu? Alespoň jednou?" Ne, vydechl jsem svou skromnou soukromou odpověď. Neumím to. Nemohl jsem přestat přemýšlet nad tím, jak bych tu jeho prdel znásilnil. Alespoň ne do doby, než jsem si uvědomil, co nechci nikdy ztratit.
A bohužel, já už to ztratil.
„Nebylo to až tak. Spíš mě držel v pozici, ze které jsem nemohl jen tak utéct." Kristy jsem se raději svěřil jen s tou částí, která už nepoznamenávala mou oblblost, jenž mi zezačátku lehce způsobil. Nemusel jsem jí říkat detaily. Ona ho znala. Viděla ho v jeho pravé podobě mnohem dřív než já. Věděla, co by byl schopen udělat. A taky věděla, co použil k tomu, aby si mě udržel.
„Já s tím grázlem vymetu, jen co ho uvidím! Ten se nebude stačit divit, až se zmlácený probere v nemocnici a nepozná svůj vlastní rozkrok!" Rozčilovala se a byla ve svém oblíbeném rauši. Měla občas výbušnou povahu, ale často ji světu neukazovala. Neměla důvod. Byla pozitivní, stejně jako všechno v jejím životě. Jen okolo mě visela negativita, a proto se dokázala pořádně naštvat, když mi někdo ublížil. „Nakrmím si jím doma rybičky!" Musel jsem se zasmát.
Hned na to už mě však zase přepadla má bolest, můj smutek, má lítost a já se nanovo rozplakal.
„Bojím se, Krist. Tak moc se o něj bojím."