Harry's POV
„Miluju tě," zašeptal Louis mírně se chvějíc v mém náručí. „Miluju tě, Harry."
Musím uznat, že to byla ta nejlepší odměna za dobře odvedenou práci, jakou jsem mohl dostat. Nic se nemohlo rovnat kráse toho zvuku, když vám vámi milovaná osoba své city zvonivým šepotem opětovala. To byl dar, který se těžko získával. Nedal se vynutit a nedal se ani vykoupit penězi. Ne. Ten si člověk musel získat. A ne v každém případě se to i tak povedlo. Někdy prostě dvěma lidem nebylo souzeno mít se v oblibě. Milovat se.
Láska, ta se musela hledat a byl to pokaždé malý zázrak, když se dva lidé sobě si souzeni našli. To pak byli obdaření lidé a já nemohl uvěřit tomu, že s Louisem jsem se k nim konečně mohl zařadit i já. Našel jsem tu nejmocnější sílu na světě a i přes všechny okolnosti a problémy si ji nenechal utéct.
Hlavně jsem si však slíbil, že o ni budu pečovat, jak nejvíce to půjde. Vynasnažím se udělat maximum pro to, aby i nadále vzkvétala, protože se mi přihodilo něco neskutečného, co se ani slovy nedá popsat a já si toho maximálně vážím. Rozejít se s někým, kdo vám byl blízký tolik let, potkat cizince a šíleně se do něj zamilovat, a to všechno jenom během jedenácti dnů... to není běžné.
„Miluju tě," zopakoval jsem mu do ouška. „Jsi má výhra." Má osobní výhra, pomyslel jsem si a konečně! Konečně jsem to mohl říct. Konečně jsem mohl něco pokládat za svou životní výhru. A bylo ještě lepší, že to nebylo něco – jen nějaká zlatá naleštěná cetka -, ale někdo. Někdo, kdo se leštit nemusel, aby se třpytil. Aby prozářil celý můj život. Byl to někdo, kdo zářil sám o sobě.
Jenže Louis na to měl zase svůj názor. Jeho jemné kývání hlavou ze strany na stranu říkalo, že si to nemyslí. „Ale ano, jsi. Věř mi, lásko. Nic na světě nemůže být cennější než ty. Ten čas, který mi s tebou byl a ještě snad dlouho bude dopřáván. Je to to nejdůležitější, co v mém životě může být. Být s tebou. Nic víc si nepřeji," ujistil jsem ho pravdivě, načež mi věnoval nádherný úsměv, jenž pokaždé prozářil můj den.
„To stejné platí i z mé strany," zašeptal.
„Samozřejmě." Lehoučký smích nás obou se roztančil pokojem. A ano, možná to bylo trošičku domýšlivé, ale myslím si, že po dnešku jsem si snad mohl malinko věřit. Nebyl jsem v tom zase tak špatný a Louis mě miloval. To byly dva aspekty, které mi přihrávaly do karet a já si tak mohl s menší nadsázkou věřit, že by to z jeho strany mohlo být alespoň podobné.
„Jak ti to můžu oplatit?" zeptal se, jakmile jsme se po chvilce dosmáli a humor nás přešel. Už tu byla zase jen láska a romantika. Musel jsem o tom zapřemýšlet. Nakonec jsem však zůstal u té první varianty. Jen jsem ji o kapánek vylepšil.
„Dej mi pusu a budeme si kvit."
„Harry!" napomenul mě s úsměvem na tváři. „Já mluvím vážně."
„To já přece taky, šmudlo," ujistil jsem ho. „Dneska už to stačilo. Musíš se mi na zítřek hezky vyspat, ať mám alespoň nějakou konkurenci," zasmál jsem se a Louis na okamžik také, ale pak nasadil krutý zabijácký pohled.
„Tss. To je mi teda přístup. Si myslíš, jak to nemáš v kapse, ale co když tě ten Švéd vyšoupne z tvého oblíbeného stupínku? Nebo ten Rakušan? A to už vůbec nemluvím o tom Japonci." Mluvil tak vážně. Skoro jsem měl pocit, že ho asi vážně muselo naštvat, když jsem o svém umístění tak žertoval. Jenže ta malá kudrlinka na konci, to byla jasná přetvářka.
„Nenechám je," odpověděl jsem.
„Ani mě bys nenechal, kdybych tě o to poprosil?"
Vnukl mi celkem zajímavou myšlenku a já se nad tím musel zamyslet. „No, to by záleželo, jak hezky bys mě o to poprosil," řekl jsem mu a jeho rty se přisály na můj krk, kde začaly vykonávat svou tichou prosbu. Samozřejmě to byla celé legrace, protože to v kapse neměl nikdo – ani já, ani nikdo jiný -, ale trocha zpestření života nikdy neškodila.
„Asi nějak takhle," oznámil a jazykem ještě polechtal mou krční žílu. „Prošlo by to?"
„Já nevím. Samozřejmě bych rád na tom stupínku viděl tebe, ale myslím, že nám v domácnosti jedna trofej postačí, ne?"
„Jasně. A musí to být zrovna ta s tvým jménem, protože jich ještě nemáš dost, co?"
„Ne, to ne," zasmál jsem se. „Mám jich dost, ale o to líp by se tam tahle ta měla. Pěkně u svých sestřiček a bratříčků," žertoval jsem.
„Jo ták. Takže by nám v té domácnosti vlastně ani nezůstala. Putovala by do domu tvých rodičů a já bych ji tak nemohl ani nosit." Jeho tón vyzněl naštvaně, ale pak se změnil. „A to jsem chtěl nosit jenom ji," posteskl si a já polkl. Musel jsem se z toho vzpamatovat. Představa Louise chodícího po mém bytě v rouše Adamově jen s mou zlatou plackou na krku... ta byla hříšnější než porušení všech přikázání dohromady.
Až mi z toho začalo být mdlo.
„Copak? Necítíš se dobře," zeptal se starostlivě s potutelným pohledem, když se mi od náhlé slabosti podlomila jedna ruka a já se tak ocitl ještě blíže jeho nebezpečným myšlenkám.
„Je mi... je mi fajn." Ten pohled. Ten darebácký pohled. Ještě před chvílí měl problém se přede mnou svléknout, ale věděl, že mě tím rozhodí, tak si usmyslel mě prostě potrápit. A patřičně se nad tím i pobavit.
„Nelíbí se ti snad ta představa?" provokoval.
Znovu jsem se podíval na jeho nahé tělo, představil si ho v mém apartmánu, jak se tam producíruje se vším všudy jen tak, na krku se mu houpe zlatý kov a pleská o jeho nahou pokožku stejně tak, jako má má dlaň o jeho zadeček pokaždé, když bych ho měl na dosah.
Polilo mě horko. Bylo těžší ignorovat svou potřebu, když jsem měl v hlavě pořád jen a jen jeho. Jeho obličej, jeho nádhernou pokožku, jeho zadek... bylo těžké přitom nemyslet právě na onen akt, který by mi pomohl vyřešit můj problém v boxerkách.
„Haló? Jsi tu ještě?" smál se.
„Eeh, promiň. Víš co? Radši už půjdeme spát," vyhnul jsem se odpovědi na jeho předchozí otázku a uvelebil se na svém místě. Zhasnul jsem světýlko a Louise si k sobě lehce přivinul. Cítil jsem na sobě jeho pohled i to, jak se pořád tlemí. Raději jsem dělal, že jsem unavený a zavřel oči, abych ten pocit uzemnil, ale i přesto jsem ho pořád cítil.
Nakonec toho však nechal a udobřil si mě. „Miluju tě," zašeptal a uložil se ke spánku. Mně se po tváři roztekl úsměv a mohl jsem se v klidu nechat odnést do říše snů, ve které si hlavní místo obstaral on.
***
Můj krásný snový život nakonec ale netrval ani okamžik. Než jsem se stihl dostat do hlubokého spánku, vzbudilo mě drsné ťukání, které pořád nabývalo na síle. A vypadalo to, že jen tak nepřestane, dokud nevzbudí alespoň půlku celé budovy.
Louis však po svém dnešním prožitku spal jako zabitý a já ho nechtěl budit.
Nenapadalo mně moc lidí, co by se tu v tuhle tu dobu mohlo chtít dobývat. Maximálně tak možná jeho trenérka, na tu jsem sázel nejvíc. Podle toho, co jsem o ní od Louise věděl, to byla jedna z těch tvrdších hlav, co Vás ve tři v noci vzbudí a pošle Vás trénovat, jen aby dosáhla co největšího úspěchu. Louis ji vždy bránil, protože to byla kamarádka jeho mámy, ale pro mě to byla kráva. A teď ještě větší, jestli si myslela, že nějaký poslední noční trénink prospěje jeho výkonu. On teď potřeboval odpočívat. Nejlépe až do večera. Trénovat ho já, tak mu nedovolím brusle nazout dřív než v šatně těsně před zahájením.
Vylezl jsem proto opatrně z postele, nasadil si triko a promýšlel si, co řeknu, až se bude divit, proč dveře od Louisova pokoje otevírám já. Mohlo mu být špatně, přemýšlel jsem. Mohl jsem s ním zůstat a dohlídnout na něj. Louis jí říkal, že se se mnou přátelí, takže v tomhle ohledu o nás věděla. Věděla, že bych se o něj mohl chtít postarat. Otázkou zůstávalo, zda by si ten chtíč nechtěla vykládat i jinak.
Teď poprvé mi bylo líto, že se o mé orientaci veřejně ví.
Na oko rozespale jsem s dlouhým zívnutím otevřel dveře a chystal se jí vynadat, že ho chce budit v takovou nekřesťanskou dobu, ale pohled na člověka, jenž za nimi stál, mi vzal nejen má slova z úst, ale bohužel mi zatemnil i rozum. Proto jsem zareagoval až příliš pozdě na to, abych stihl zabouchnout a proklínat se za to, že jsem vůbec kdy otevřel.
Jeho ruka zabránila tomu, abych se před ním alespoň částečně skryl za zavřené dveře a tak mi nezbývalo nic jiného, než tiše promluvit. „Co tady chceš, Time?" Snažil jsem se šeptat, abych nevzbudil to sladce spící stvoření jen pár kroků za mnou. To můj bývalý už tak opatrný nebyl.
„Musíme si promluvit." Alespoň to nehulákal na celý dům a na můj povel svůj hlas ztišil.
„Já s tebou teď nemám o čem mluvit. Víš vůbec, kolik je hodin?" Stěžoval jsem si, ale jemu to nevadilo.
„Zato já toho mám na probírání dost, takže..."
„Nechci se s tebou bavit, promiň," oznámil jsem mu a chystal se zavřít. I můj druhý pokus bohužel selhal.
„Fajn," řekl už zase tou hromově burácivou hlasitostí svého hlasu. „Buď budeš rozumný kluk, který si se mnou v klidu popovídá a nikdo se o tom nemusí dozvědět, nebo budeš dělat scény a dozví se o mě každý v tomhle baráku," pohrozil mi a opět se mnou začal vymetat tak, jak to uměl jenom on. Zase mě začal vydírat. „I on. A já vím, že to ty nechceš."
Nevím, jak na to přišel, ale štvalo mě to. Drtilo mi to orgány pod tíhou vzteku, jaký jsem měl nejen na něj, ale i na sebe za to, že jsem nebyl až tak opatrný, jak bych chtěl. A teď to věděl ten nejméně chtěný člověk. Bylo zbytečné si tu vymýšlet nějaké historky o tom, jak jsem u Louise jenom kvůli jeho zdravotní slabosti nebo něco podobně ubohého. Nemělo to smysl, to jsem věděl jistě.
Zhluboka jsem si povzdechl. „Počkej vteřinku," vyslovil jsem a zalezl do útrob pokoje, kde jsem si na nočním stolku nechal klíč od jeho dveří. Jeho nahé tělo, přikryté jen po pás lehkou přikrývkou, ozařoval z oblohy měsíc a jeho pokožka se tak jevila ještě bledší, než kdy jindy. Spal tak klidně. Hotový andílek.
Jemně jsem ho přikryl ještě víc, aby mi nenachladl, když jsem u něj teď nebyl a nemohl ho tak hřát vlastním tělem, a nežně ho políbil do vlásků. Pak jsem vyšel na chodbu a nezastavil jsem se, dokud jsem přes chodbu nedošel až k protějšímu oknu a nezahleděl se ven, abych tak nemusel zírat na něj, jak se tam u našich dveří potutelně směje. A trochu mě zamrzelo, jaký smutný výhled se mi naskytl.
Budova, v níž jsme byli ubytovaní, měla čtvercový základ s malým átriem uvnitř, takže všechno co jsem za sklem viděl, byli tři další prosklené stěny, malé neupravené posezení tam dole, padající sníh a skleslý obličej muže, jenž tušil, že stát tady nevěstí nic dobrého.
Bohužel nebylo jiné cesty.
„Tak mluv," řekl jsem tiše, když jsem jeho přítomnost ucítil za sebou a otočil se. „Jak jsi věděl, kde mě najdeš?"
„Víš Harry, možná jsi dobrý ve skrývání se před novináři, ale před mými lidmi se neschováš," odpověděl výhružným tónem. „McKelley Vás dvě hrdličky viděl na stadioně," pokračoval a z kapsy vylovil svůj mobil, na němž svítila fotka z dnešního večera. Zrovna jsem si ho k sobě tisknul, když jsme jen tak postávali uprostřed ledové plochy za zvuků klidých, romantických tónů linoucích se z mého iPodu a trochu se mazlili.
Myslel jsem, že s vedením to bylo domluvené tak, že nikdo jiný nebude mít na stadion přístup, ale evidentně se tam jeden zběh zatoulal. A kdo jiný to mohl být než McKelley! Timův nejvěrnější poskok. Nikdy jsem ho neměl rád a on toho využíval a práskal na mě Timovi cokoliv, co se někde doslechl. Nebylo to sice nic proti ničemu, protože to pro Tima byly tak nepodstatné a nezáživné věci o tom, na jakém večírku jsem byl a s kým jsem se viděl, že na to tomu zrzavému skřetovi kývnul hlavou a vypustil to z ní v cuku letu.
Teď však pro jednou přišel s bombou, která se Tima dotkla.
„Jak se tam dostal?" zeptal jsem se a fotku nijak nekomentoval.
„Není důležité, jak se tam dostal, Harry, ale co tam viděl. Ty mi k tomu nemáš co říct?"
„Jak sám vidíš, tak ne," odpověděl jsem chladně. A v něm se kupil vztek. Vřelo to v něm jako v sopce, ale nechával to dojít až do konečné erupce než vybuchne i on.
„Takže ty mě odkopneš kvůli nějakého blbečka, co ti pomotal hlavu, celé to pak veřejně svedeš na mě a ještě mi k tomu nemáš ani co říct?"
„Cože? Time, posloucháš ty se vůbec někdy?" Opět jsem se zděsil nad výplody jeho mozku. Nechápal jsem, jak jsem s tím vymaštěncem mohl vůbec kdy kamarádit, natož s ním chodit! „Já se s tebou rozešel jenom díky tobě! Jestli chceš v tomhle hledat viníka, podívej se laskavě do zrcadla."
„Neopovažuj se mě znovu obviňovat," přitlumeně na mě hnusně zakřičel. „Ty se zamiluješ a myslíš si, jaký nejsi frajer, když to všechno hodíš na mě, že? Abych já před světem vypadal jak hlupák a ty jako zraněná ovečka. Ale něco ti řeknu. Teď jsi dojel, kamaráde!"
Svými výhrůžkami se mi snažil nahnat strach.
„Ne. Už se od tebe nenechám zastrašovat, Time!" Rozhodl jsem se mu postavit. „To já byl ten, který tě bůhvíproč miloval. Tys byl ten, který mě deset let podváděl. Deset let, Time! Nikdy jsem pro tebe nebyl víc než pouhé povyražení. Dělá se mi z tebe zle," oznámil jsem mu. „Ale ještě víc se mi dělá zle ze vzpomínky, že jsem s tebou vůbec kdy chodil." Že jsem se kvůli tobě tolik trápil. Nepoznal jsem kvůli tobě nic jiného než příšerný ohraný stereotyp, dodal jsem si jen pro sebe. Bylo mi z toho akorát smutno.
Kdybych teď neměl Louise, asi bych se z toho složil a celý vesmír moc dobře ví, kde bych skončil. V posteli, nahý a s jeho pérem ve své puse. Až by usnul, šel bych někam bokem, kde bych se vyplakal z toho, jak mě život s ním ničí, ale nakonec vedle něj přeci jen znovu usnul. Doufajíc, že se to časem zlepší.
Naštěstí se teď na mě život konečně usmál a za tou zdí přede mnou na mě čekalo mé rozkošné spící štěstí. To mi dodávalo sílu s ním bojovat, přestože nemohu popřít to, že i přes tu nevolnost jsem cítil to malé chvění v žaludku, které nebylo způsobené ničím jiným než tou slabostí, kterou jsem cítil pokaždé, když mi byl na blízku.
„Tak a teď mě poslouchej, ty namyšlená nádhero!" Chytil mě pod krkem a přišpendlil na parapet za mnou. „Ať už s ním máš cokoliv, ukončíš to. Je ti to jasný?" vyhrožoval. Nebyl jsem žádná padavka a ani jsem nebyl v příliš nevýhodné pozici, tak jsem jeho stlačené prsty okolo mého krku sundal a nepřátelsky se na něj podíval. Tohle jeho zacházení už mi začínalo lézt krkem. „Špatná volba," konstatoval, když z mého jednání pochopil odpověď na svou otázku. Louise bych se nevzdal, ani kdyby mi pod tím krkem držel nůž. Kdyby se mu podařilo mě spoutat, znásilnit a ještě mi vyhrožovat zabitím.
Nikdy bych Louisovi sbohem říct nedokázal.
„Klidně to zveřejni, pokud jsi až takový grázl," oznámil jsem mu a jednou nohou si nakročil k odchodu. „Ale pokud jsi mě někdy aslepoň trochu miloval, zveřejníš to až po dnešním finále."
„Kam si jako myslíš, že jdeš?" Svou rukou mě zastavil, když už jsem vyhlížel ty dveře, za kterými bych se mohl schovat. „Já tě miluju, a proto jsem teď tady a říkám ti to." Opět jsem za sebou ucítil parapet. „Proto zapomeneš na toho blbečka a vrátíš se ke mně, rozumíš? Nikdo se to nemusí dozvědět. Prostě přijdeme s tím, že jsme měli pouze krizi, ale už je to za náma," plánoval si.
„My měli krizi vždycky, Time! A nikdy za náma nebude. Vždy mě budou pronásledovat vzpomínky na ty roky utrpení. Ty nemáš ani ponětí, co všechno jsem si kvůli tobě prožil! Chtěl jsem jen trochu porozumění a lásky. Nic víc. Ale toho ty nejsi schopen."
„Já nejsem schopen lásky, jo? A tamto děcko je? Nemyslím si. Vidím, jak se ošiješ pokaždé, když se dostanu moc blízko," provokoval a znovu se ke mně začal přibližovat. A já to neovládal. Věděl jsem, že už ho nechci, ale reakcím mého těla jsem zabránit nedokázal. „Myslím, že on ti nedává to, co potřebuješ." Svou dlaní mi přejel po tričku a já ji setřásl dřív, než by se dostala někam jinam. Už tak to bylo zlé. Nemuselo to být ještě horší. „Spali jste spolu vůbec? Podle toho, jak tvrdý jsi, bych řekl, že spíš ne," dořekl a jeho ruka si i přes mou nevoli našla cestu k tomu citlivému místečku. Ihned jsem ji odhodil. „Hodně tvrdý," smál se.
„Ještě jednou na mě sáhneš a přestanu se ovládat," pohrozil jsem mu, ale on z toho měl jen legraci. Nikdy jsem na něj hrubý nebyl, tak nevěděl, čeho jsem schopný. A já bohužel taky ne. Mé tělo bylo nevyzpytatelné. Rozum mohl křičet „Uhoď ho," ale ruka se ani nehla.
„A o to mi právě jde. Chci, aby sis uvědomil, že patříš ke mně. Patříš mně, Harry," pronesl smyslně a než jsem se nadál, jeho jazyk už putoval po mém krku. A já ho neodstrčil. Ocitl jsem se v tranzu. V sexuálním tranzu, kde každá buňka mého těla křičela po osvobození. Ovšem po trochu jiném osvobození, než jaké si přála má duše, která byla tak malým pánem.
„Můžu ti dát to, co potřebuješ. A já vím, co to je," mumlal do mé pokožky zřetelně dál a já ucítil, jak si ho mé ruce nechtěně přitahují blíž.
Věděl jsem, že to není správné. Nechtěl jsem to dělat. Bohužel pořád to byl můj ex, se kterým jsem nechodil pro nic za nic. A pro tu bolest, kterou mi způsoboval už vůbec ne! Bylo to těch pár momentů, kdy věděl, jak mě dokonale osvobodit od toho napětí. A s Louisem jsem si za těch pár dní nastřádal toho tlaku v kalhotách víc, než šlo v takovéhle situaci snést. Bohužel. Nešlo to kontrolovat.
„Vyšukám ti mozek z hlavy, bejby," řekl důrazně a důrazně mi přitom stiskl mou tak bolavou chloubu, kterou už by si nejradši celou vzal a vsadil ji do svého nitra. Nechtěl jsem to. Tak moc jsem to nechtěl, ale na druhou stranu jsem po tom toužil. Ani ne tak zrovna po jeho zadku, ale prostě jsem toužil po sexu.
Setsakramentsky hodně.
Když jsem byl s Louisem, býval jsem maximálně vzrušený, ale po tom aktu nijak zásadně netoužil. Nemusel jsem ho mít hned. U něj jsem věděl, že si přeje počkat a respektoval jsem to. Miloval jsem se s ním i jen tak líbat. Nevadilo mi, že mi přitom v jednom kuse stojí a dožaduje se pozornosti. Prostě jsem s Louisem měl vztah založený na romantice a porozumění. Naopak s Timem jsem měl vztah založený jenom na sexu. Sex byl to jediné, co nás dva už dlouhou dobu drželo pohromadě. U něj jsem věděl, že na jemnůstky a řečičky ho neužije. Mohl jsem si ho vzít tvrdě a on by ještě škemral o víc. A co si budeme nalhávat. Já to trvdě zbožňoval stejně jako jemně. Potřeboval jsem od obojího trochu.
A to byl nejspíš důvod, proč jsem se nedokázal ovládat. Mé tělo bylo neskutečně přemazlené a potřebovalo si vyvíšit tu bezcitnou hladinu v krvi. Nepotřebovalo jen cítit tvrdší zacházení, ale také ho produkovat. A to – buďme upřímní-, jsem si k Louisovi dovolit nemohl. Alespoň zatím ne.
Připadal jsem si jako největší zloduch na světě, ale Tima jsem si k sobě za zadek přivinul ještě blíž a dravě ho políbil, protože jsem to zkrátka a dobře potřeboval. Když to však přišlo a naše rty se spojily, po velmi krátké chvíli jsem došel neočekávanému zjištění.
Udeřilo mě to jako blesk z čistého nebe. A já to nechápal. Nechápal jsem své vlastní tělo a to jsem si vždy myslel, že mu dokonale rozumím. Ještě před chvílí ho chtělo, protože si pamatovalo, co od něj může očekávat, ale když jsem ho políbil, něco se změnilo.
Mé rty si ty jeho ještě moc dobře pamatovaly. Byly drsné, častokrát popraskané a věčně chutnaly po cigaretách. Jenže to nebyly ty pravé. Ne pro mě a mé tělo, které tu skutečnost už taky pochopilo. Od doby, co se mé rty zamilovaly do těch Louiho, žádné jiné pro ně neexistovaly. Žádné nemohly chutnat tak skvostně, jako ty jeho. Byly hebké, šťavnaté, voněly po něm a chutnaly po jeho kokosové pomádě.
To byly rty, které jsem si přál líbat. Přál jsem si je líbat a hýčkat po zbytek svého života.
Silou jsem Tima odstrčil a otřel si pusu. „Co vyvádíš?" zeptal se otřeseně.
„Přestaň mi už motat hlavu. Já tě nechci. Tohle tělo už tě nechce. Smiř se s tím a odejdi. Najdi si někoho jiného, kdo ti bude ojíždět zadek, zatímco budeš šukat kdejakou volnou holku."
„Ale no tak, Harolde. Co ti zase přeletělo přes frňák, hmm? Nikdy ti to nevadilo."
Tak teď už jsem se vážně vytočil. „Protože jsem o tom nevěděl, ty tupče!"
„Jenže pořád jsi tvrdý, takže co s tím uděláme?" zeptal se a bylo mu úplně jedno, že mu nadávám a vztekám se. Jako by zase poslouchal jen to, co chtěl slyšet. A já to určitě nebyl.
Už znovu se chtěl dotknout mého náčiní v boxerkách, ale tentokrát jsem ho včas zarazil. „MY s tím neuděláme vůbec nic," řekl jsem mu jasně a zřetelně. „Ty se vrátíš tam, odkud jsi sem přišel, a já se půjdu na dnešek vyspat, protože hádám, že když máš tolik energie mě tu prudit, tak jsi postoupil, k čemuž gratuluju, ale tobě ještě finále na dveře neklepe. Mně už ano, takže dobrou noc." Chystal jsem se odejít, ale znovu mi to překazil.
„Ty debile jeden! Zůstaneš tady, to ti teda říkám! Chtěl jsem jít k tobě do postele, ale s takovou to udělám přímo tady a je mi jedno, kolik lidí to uvidí nebo natočí," vyhrožoval. Začínal jsem cítit počínající erupci. Teď už byl opravdu v rauši a jeho pohled byste samotní někde v noci opravdu potkat nechtěli.
„A ještě jedna věc." Pěstí mě udeřil do hrudníku a já tak z náhlého zaskočení udělal dva kroky zpátky. Opět jsem se pozdravil se starým kámošem parapetem. „Zkus mi odporovat a zbytek života už budeš chcát jen přes hadičku," dokončil a následně mi jasně předvedl, co tím myslel. Můj úd se stal vězněm jeho dlaně, která ho začala nebezpečně moc mačkat a kroutit. Následně mi jednu mou ruku přiskřipl mezi má záda a ten velký kus plastu za nimi a o tu druhou, která se snažila vzdorovat, o tu už se postaral svou volnou paží. Kdyby můj poklad nespal jen takový kousek od nás, rozhodl bych se křičet o pomoc, ale nechtěl jsem, aby mě takhle viděl a už vůbec ne, aby se dostal do křížku s Timem.
Musel jsem se z toho dostat sám.
Bohužel pokaždé, když jsem se chtěl osvobodit, dostavila se bolest. Bože, kolik je hodin? Tři?, pomyslel jsem si. To tu teď vážně nikdo neprojde? Někdo. Kdokoliv. Vždyť mě zmrzačí. Bolelo to tak ukrutně moc. Svou dlaní pod mými boxerkami trápil každý kousek mých genitálií. Z mého oka utekla jedna bolestivá slaná kapka. „Jestli mě zmrzačíš, už nikdy si se mnou nezašukáš!" Snažil jsem se bránit alespoň slovy, když už mé tělo bylo v jeho držení.
„No a? Najdu si někoho jiného. Sám jsi to řekl," vysmál se mi.
„Tak proč to děláš?"
„Protože ty už si nebudeš moci naleštit péro v něčí jiné prdelce. Proto!" pronesl hnusně a zazubil se. „Buď budeš šukat mě, nebo nikoho!" křiknul a ještě zvýšil ten tlak, pod kterým drtil má varlata. Bolestí jsem vzlyknul. „Tak si už vyber, co to bude. Láska bez koulí nebo koule bez lásky?"
Mám rád obojí, kreténe! Proč myslíš, že bych měl být ochotný si vybírat?, křiknul jsem na něj v duchu a on provokoval dál. „Tak co to bude, Harry?" Fajn. Když to teda musí být, tak dobře, rozhodl jsem se, přisál své rty k jeho a započal vášnivý polibek.
Zanedlouho poté mi důvěřoval natolik, že pustil mé zápěstí z jeho silného držení a dovolil mi ho obejmout okolo krku. Ještě chviličku a vysvobodil jsem i ruku zpoza svých zad, aby se přidala k té druhé. Možná mi věřil natolik, aby mi osvobodil ruce, ale pojistku držel dál. Ne tak silně, ale bál jsem se, že když ho odtlačím, stiskne a já poletím k zemi za ním. S velkými bolestmi a zkaženým životem.
Chtělo to trochu víc snahy. Snahy o okamžitý sex.
Bylo mi z toho na zvracení, ale nebylo jiné cesty.
Trošičku jsem se odtáhl od jeho rtů a před jeho očima si smyslně pohrál se svým prstem v puse. Nasliněný prst jsem pak vnořil do jeho kalhot, jakmile jsme se vrátili k líbání a připravoval se mu ho tam strčit. Stačilo už jen najít vchod. Jeho dlaň sice pořád držela na místě, ale já věděl, že to zabere.
Muselo to zabrat.
Byla to má jediná šance.
Chtěl jsem se ho konečně zbavit, utéct do pokoje a přitulit se ke svému sluníčku, i když by bušil na dveře, dokud by nevzbudil celou budovu. I Louiho. Ale byla to ta nejlepší představa za dlouho dobu. Už jsem prostě nechtěl, aby mě měl v hrsti. A to doslova! Chtěl jsem být v náruči a to něčí jiné než jeho.
Pak se to však celé děsivě zvrtlo. A to přesně v momentě, kdy jsem uslyšel ten krásný rozespalý hlásek.
„Harry?"