Harry's POV (o tři dny později)
Dny tady ubíhaly strašně rychle. Trénink sem, trénink tam a boj o zlato se neúprosně blížil.
Ryan, můj nynější trenér, mě uháněl tak, až jsem měl někdy pocit, že si spolknu jazyk a ještě se z toho umírání budu radovat. Z toho času, který jsem tu měl na přípravu, prostě vytěžil úplné maximum. A bohužel, já se nemohl moc vzpírat. Ryan totiž pracoval pro mého otce. A dokud mi můj papánek platil zaměstance, byl jsem jeho majetkem. Investicí, do které vkládal peníze a chtěl za to něco na oplátku. Chtěl úspěch. Úspěchy svého syna, které si hromadil v „Síni triumfů."
S názvem toho pokoje jsem se nikdy neztotožnil. Bylo hezké získat všechny ty ocenění, ale za svůj osobní triumf jsem nepokládal ani jednu z těch naleštěných blyštivých věcí. Ještě se mi nestalo, že bych nějaký z mých úspěchů považoval za opravdovou výhru.
A nemínil jsem za svůj triumf považovat ani obhájení zlata z olympiády.
Samozřejmě, že by se mi líbilo vyhrát, ale ne zase tolik, jako všem ostatním. Neprahl jsem po tom tolik, jako můj táta, Ryan nebo mí obdivovatelé. Já to jednoduše nehrotil. Byl jsem odhodlaný bojovat, chtěl jsem si znovu sáhnout na zlato, ale kdyby se nepoštěstilo, konec světa bych z toho nedělal. Ale byť jsem si myslel, že už tu sestavu umím zajet bez chyby snad i pozpátku, tréninky jsem vynechat nemohl. Ostatně to asi nikdo tady. Všichni si chtěli sáhnout na blyštivý okamžik své slávy. Všichni až na jednoho. Ten tu v žádném případě nepřijel s úmyslem získat slávu nebo peníze. Ten tu přijel z jediného důvodu. Dokončit resty minulosti a zasáhnout srdce diváků.
To mé už si získal.
A do povědomí všudypřítomných diváků už se také dostal. Nepochyboval jsem o tom, že po jeho dalším vystoupení si ho i zamilují. Moc jsme se teď sice nestačili vídat - dny byly pracovně dlouhé a vyčerpávající, takže se naše programy dost často míjely a my se neviděli ani u oběda, ale jeho jízdu už jsem naštěstí jako první divák viděl.
Navíc tu taky byla ta věc s naším utajením a s kupou novinářů za zadkem jsem si nemohl dovolit sebemenší zaškobrtnutí, tudíž možná bylo i dobře, že jsme se na veřejnosti moc nevídali. Jasně, chyběl mi, ale během práce jsem ani neměl moc čas nad tím přemýšlet, takže jsem ty dny přežíval v zapomnění, že nějaký Louis Tomlinson vůbec existuje a je mým novým, ještě nerozbaleným dárečkem.
Avšak večer jsem si na jeho existenci se vší radostí zase vzpomněl a kousek po kousku si ho začínal rozbalovat. Nebylo to ale takové to sprosté trhání balicího papíru na dárcích, které najdete o Vánocích pod stromečkem, ale spíše takové to sladké očekávání z rozbalování, které probíhalo tak opatrně, abyste centimetr po centimetru mohli hádat a objevovat nové indície, které vás naváděly k tomu, co to asi bude, až to rozbalíte úplně celé.
Louis na svůj balicí papír zatím nenechal sáhnout, ale alespoň jsem získával malinkaté indície k tomu, co se mu líbí a co se mu hodně líbí. Byly ukryté v jeho sténání, které rozhodně lahodilo mým uším. Nebylo toho zatím moc, co jsem si mohl zapsat do paměti, protože jsme se nedostali nikam dál, než kde jsme skončili už ten první večer, ale něco už jsem přeci jen pochytil. Třeba to, jaký způsob líbání se mu nejvíc líbí - intenzivně pomalé, ale hravé a se spoustou jazyka k tomu. Nebo třeba to, ve které náladě oželí tohle a raději přitvrdí. Nebo to, při kterém úhlu zaklonění hlavy se jeho jizva stane nejcitlivější a on pak přede jako kotě, když se tomu kousku jeho kůže hluboce pověnuji. A to ostatně nedělá dobře jen jemu. Bývá zvykem, že krk je citlivý tak jak tak a mohl bych se klidně věnovat druhé straně jeho krku, která by si tu show užila určitě taky skvěle, ale já si záměrně vybíral častokrát tu druhou - tu zjizvenou -, jenž vyobrazovala kus jeho minulosti, na který bylo dobré občas nemyslet, ale nikoliv na něj zapomínat.
A já nesměl zapomenout. Nesměl jsem zapomenout na to, jaký člověk to byl, když jsem ho potkal. Nesměl jsem zapomenout na to, co se mu v životě stalo, čím vším už si prošel. Nikdy jsem nemohl zapomenout. A nemohl jsem to dovolit ani jemu, byť jsem byl přesvědčený o tom, že by zapomenout nebyl schopen do konce svých dní. Mohl jsem mu pouze pomoci oddělit nešťastnou minulost s trochou příjemnější přítomností a dobrými vyhlídkami na budoucnost. I když... ty byly den ode dne nejasnější. S blížícím se finále, se také blížila doba našeho odloučení. Doba, kdy se každý vrátíme domů.
A naše „domů" od sebe bylo vzdálené celý Atlantský oceán.
Louisovi to možná taky už došlo, ale ještě jsme o tom nemluvili. Já o tom vlastně ani nepřemýšlel. Nechtěl jsem nad tím přemýšlet. Jednu lásku na dálku už jsem za sebou měl a popravdě? Znovu se mi do ní nechtělo. O to víc s Louisem, u kterého jsem byl rád, když jsem přežil pitomých deset hodin bez něj. To bylo zatím maximum, které jsem bez něj dokázal překonat, ale myšlenka na to, že bych ho večer neviděl a nevystiskal jeho přítulné tělíčko ve svém objetí, ta se musela zahánět pryč. Nebyl jsem na to připravený.
Pravda, nebyl jsem připravený ani na to, že se znovu zamiluju a jak lehké to nakonec bylo, to všichni moc dobře víme, ale milovat ho a nevidět ho několik týdnů nebo měsíců... nedokázal jsem se s tím smířit. S Timem to všechno přislo časem a bylo tedy lehčí to přijmout za svůj život, ale takhle? Když jsme se sotva našli? To byla tvrdá rána osudu, která však nutně musela přijít. A já to věděl od začátku, nicméně bylo lehčí si to nepřipouštět. Žít si svůj život, stále dokola se snažit slepit neslepitelné a překonávat den po dni, jenomže osud mi udělal pořádnou díru v rozpočtu. Seslal mi na zem toho anděla, abych se do něj zamiloval a následně mi ho mohl zase sebrat. Tomu se nedalo ani zasmát.
Dnes to byl náš poslední večer tady, který jsme si mohli užít v poklidu, sami dva, a já se rozhodl toho patřičně využít. Nechtěl jsem jen další promazlený večer v posteli. To jsme dělali čtyři dny v kuse a ne, že by se mi to nelíbilo, ale od našeho posledního rande v restauraci, jsme si spolu už tři dny nikam nezašli a to mě mrzelo. Chtěl jsem mu toho tolik ukázat, tolik toho s ním prožít.
Samozřejmě, že to bylo momentálně těžké se jen tak sebrat a ukázat se spolu někde v restauraci, neovládnout se a vypořádat se s hordou novinářů. Louisovi by to momentálně rozhodně neprospělo a mě vlastně taky ne. Muselo se na to stejně pomalu, jako na celkový náš vztah. Muselo se na to jít s největší opatrností.
A já měl plán.
Dokonalý plán.
Louis' POV
Seděl jsem na posteli a čekal na svou denní dávku štěstí. To ovšem ještě nepřicházelo a tak jsem měl spoustu času na rozjímání. Mohl jsem přemýšlet nad hezčími věcmi, když už nějaké ty hezké věci v mém životě byly, ale já byl já a musel jsem si to jako vždy znepříjemnit.
„Už jen dva dny," povzdechl jsem si pro sebe. „Vlastně jen jeden a kousek. A ani to ne."
Mé myšlenky se tragicky soutředily jen na ten jeden bod. Bod, který nás dva měl rozdělit. A nejhorší na tom bylo, že Harry to vůbec neřešil. Ani nevím, jestli mu to vůbec docházelo, ale i kdyby ne, mě ta skutečnost neunikla. Zítra nás čekalo finále, takže celý den úspěšně zabitý poslední přípravou, soustředěním a nakonec bujarými oslavami. A vzhledem k tomu, že Harry si jel pro zlato, nebylo zcela možné, aby se těm oslavám vyhnul.
Tudíž, zbýval jen den odjezdu a přiznejme si to. Po takové pařbě bude chtít vyspávat, bude se zbavovat kocoviny a ještě pod vlivem prášků už pojedeme na letiště, kde se snad i bez rozloučení každý vydáme svou cestou. Takže vyhlídky to nebyly nic moc. Až mě z nich mrazilo v zádech.
Zbýval tedy jen dnešní večer.
Uvažoval jsem o tom, že bych ho pro Harryho udělal nějak speciální, ale s mými nápady jsem pohořel. Nebylo tu nic, co bych zde mohl naplánovat a přitom udržet tajemství o nás dvou. Celé mé plánování se tak muselo smrsknout pouze na těch pár metrů čtverečních mého pokoje s jednou malou postelí. A upřímně? Napadlo mě pár věcí, ke kterým by stačila, a samozřejmě jsem je důkladně promyslel.
Bohužel ani jednomu plánu jsem nedával moc šancí.
Nebyl jsem připravený. Cítil jsem to. Rád bych mu dal to, po čem zajisté toužil, ale nemohl jsem. Vždy, když jsem o tom přemýšlel, zdálo se to tak hezké, jenže při bližší analýze jsem pokaždé zjistil, že bych to nedokázal. Vždyť já se před ním styděl sundat si i blbé tričko, natož abych se odhalil úplně celý a roztáhnul před ním nohy. Nebyl jsem na to prostě připravený.
Druhá varianta už byla poměrně jednodušší. Uspokojit ho bez nutnosti soulože, jenže při vidině v mé hlavě jsem se vždycky zaseknul u jeho boxerek. Mé prsty se chvěly nad lemem jeho luxusního prádla a ne a ne ho přetáhnout přes jeho obří přednost. Nevím proč. Prostě jsem se bál a strach mi znemožňoval ten pohyb uskutečnit. Samozřejmě se tu naskýtala i možnost, že se obnaží sám, ale ani ta mi nebyla moc ku prospěchu. S boxerkami nebo bez, nedokázal jsem si sám sebe představit, jak ho uspokojuji a to byl kámen úrazu.
A já měl strach. Strach z toho, že si to nikdy nebudu moci představit a nikdy ho nebudu moci uspokojit. Věděl jsem, že mé srdce je na roztrhání, když mě svírá ve svém náručí, mazlí se se mnou, líbá mé rty nebo laškuje s mou jizvou. Věděl jsem, že usínat a probouzet se vedle něj mě dělá šťastným. Chodit s ním na rande, moci s ním mluvit úplně o čemkoliv, držet se s ním za ruku... to všechno bylo správné. Cítil jsem to. Nebyla chvíle, kdy bych se snažil zpochybnit to, proč s ním vlastně jsem.
Až na tu jednu věc, které jsem se nemohl vyhýbat navěky věků, ale ani jsem neměl tušení, zda to vůbec někdy překonám. Když už jsem byl u toho přemýšlení nad sexem s ním, jehož reálná vidina mi teda moc nepřicházela k chuti, zkusil jsem si to představit i z trochu jiné stránky. Kdybych byl normální a mojí přítelkyní by byla holka. Jen čistě teoreticky. Samozřejmě. No, na nic jsem nepřišel. Možná jen na to, že byť bych se taky styděl, ta hladina studu byla o dost menší, než když se ta kudrnatá krasavice na mém klíně přetransformovala na mužněji vypadajícího kudrnáče aneb mého stávajícího přítele. To pak ručička měřidla vyletěla strmě vzhůru.
Nevím čím to. Možná snad jen tím, že s holkou bychom oba měli určité obavy, zatímco s Harrym jsem věděl, že ten obavy žádné nemá. Úplně v pohodě by se přede mnou svléknul, kdybych ho o to požádal, nebo bych ustavičně nevypadal, že si přeju, aby si ten poslední kousek oblečení na sobě vždy nechal.
On to bral jako samozřejmost. Měl dokonalou, vymakanou postavu a neměl se tedy za co stydět. A podle zvětšených rozměrů jeho prádla jen při mírném vzrušení se dozajista neměl za co stydět ani tam dole. Byl tělesně dokonalý od hlavy k patě a na sex byl zvyklý. Pro něj to nic nebylo. Já naopak neměl ani dokonalé tělesné proporce ani ty blbé zkušenosti, které by mi v této situaci nejspíše dost pomohly.
Nedalo se nic dělat. Jen čekat, jestli se to časem zlepší, nebo se do toho bezhlavě pustit a doufat, že se strachem a studem nepropadnu do země hned v první vteřině. A to se mi upřímně ještě nechtělo riskovat.
Naštěstí ve vztahu byli dva od vymýšlení plánů a já měl to štěstí, že Harry v tomhle byl o dost dominantnější. Byť teda dokázal být někdy až moc tajnůstkářský a s načasováním si moc nerozuměl.
Harry: SEJDEME SE U STADIONU. ZADNÍ VCHOD. 10 MIN. H x
Cože? Na zprávu, která se zjevila na obrazovce mého mobilu, jsem dokázal jen vytřeštit oči. Byl jsem už připravený na naše mazlení, tak jsem si hověl na posteli už v pyžamu, abych se nemusel převlékat před ním nebo zase tajně v koupelně. A co ten blb udělá? Pošle esemes s tím, že mám být za deset minut u skoro kilometr vzdáleného stadionu. Musel jsem se štípnout, abych zjistil, zda se mi to nezdá.
Nezdálo se mi to. Byla to realita.
Okamžitě jsem vystřelil z postele a začal se zběsile převlékat. Věděl jsem, že tu časovou lhůtu zase nestihnu, ale nechtěl jsem ho nechat čekat ani o vteřinu déle, než bylo zapotřebí. A v tom mi přišla další zpráva.
Harry: NO TAK 15, ABYS NEŘEKL.
„Tý jo. To jsi to ale slušně navýšil," odpověděl jsem na jeho sms nahlas a musel se tomu zasmát.
Nevěděl jsem, co zase plánuje, ale své pohodlné sportovně-turistické oblečení jsem dnes nechal doma a oblékl se do toho nejlepšího, co jsem tu měl. U něj člověk sice nikdy nevěděl, jestli plánuje návštěvu muzea nebo velkou koulovací bitvu, ale bylo to víceméně první rande, na které jsem se mohl jakž takž připravit, protože nevyplynulo ze situace. A taky jsem věděl, že to rande bude - ať už jakékoliv -, a tak se mě zmocnily asi hormony či co, že jsem začal tak bláznit.
Poletoval jsem od tašky k tašce a děkoval babičce, že mi i přes můj nesouhlas nakonec přibalila ty staré šedé skinny a ten černý kabát, který mi dala letos k Vánocům. Dokonce i svůj nejoblíbenější černý rolák jsem dnes nechal v tašce a vzal si ten šedý pletený, byť jsem měl tušení, že mě bude asi trochu kousat. Pro zmírnění bolesti jsem si pod něj hodil raději ještě tílko. Jen u bot jsem se trošku seknul. Měl jsem pouze černé sněhule, brusle a bílé tenisky do tělocvičny.
Zhrouceně jsem se posadil na postel a zkousl si ret. Chtěl jsem to vzdát. Napsat mu, že nikam nejdu. Připadal jsem si tak hloupě. Ve filmech se tohle to chování vyskytovalo u žen a pubertálních holek, ale já si připadal ještě hůř než ony všechny dohromady. Neměl jsem co na sebe a chtěl kvůli tomu zahodit celé rande s tím nejbáječnějším chlapem pod sluncem, kterému vesměs ani nezáleželo na tom, jestli jsem měl džíny nebo tepláky.
Nakonec jsem se nasoukal do sněhulí, které alespoň barvou ladily s mým kabátem, navštívil koupelnu na poslední úpravy před zrcadlem a odhodlal se vyrazit za ním. Po cestě jsem potkal pár lidí, ale vesměs tu byl celkem klid. Dnes večer totiž bojovala Kanada proti Spojeným státům o postup do semifinále, tak bylo hodně sportovců přímo v Montrealu na stadioně nebo vysedávali po hospodách a sledovali zápas těch dvou velikánů.
Ne, že já bych se v hokeji nějak vyznal, ale hrála Kanada, což znamenalo, že hrál i Timothy, a tak si jeho bývalý přítel nezapomněl vzpomenout a zasvětit mě trochu do důležitosti onoho utkání. Tým co prohraje, končí a na medaili si nesáhne. Alespoň tak nějak to prezentoval Harry. Já to však viděl trochu jinak. Když Tim vyhraje, zůstane tu až do konce a možná se mu splní sen. Když však prohraje - dobře mu tak! Může si posbírat všechny svoje saky paky a zítra odletět pryč. Pryč od Harryho.
Bál jsem se, že by na něj mohl mít pořád jistý vliv. A podle toho, co jsem četl na internetu, tak se pořád podivně potloukal tam u nás. Bylo mi jasné, že o něj nebude chtít přijít. Přeci jen, musel by to být úplný vypatlanec, kdyby mu bylo jedno, že od sebe odehnal toho nejúžasnějšího chlapa na planetě. A proto jsem se bál. Bál jsem se, že bych o něj mohl přijít. Že by mi ho mohl Tim vzít.
Chtěl jsem, aby prohrál a co nejdřív odletěl pryč. Klidně ještě dnes v noci. Vůbec by mi to nevadilo.
Avšak teď nebyl čas na to, abych se zabýval jeho osobou, když jsem věděl, že je dole na stadioně a mistrně odhazuje každého soupeře na mantinel. Teď bylo důležité jen jedno. Užít si rande se svým klukem, jenž čekal schovaný ve stínu u zadního vchodu našeho stadionu. Když mě však zahlédl, vystoupil ze stínu a ozářilo ho světlo pouliční lampy.
Vypadal skvostně. Jako obvykle. Dlouhý splývavý černý plášť až ke kolenům zpod kterého vykukoval světlounký svetřík, černé skinny a jeho oblíbené béžové botky. Vlasy měl stažené do vysokého drdolu a na tváři mu tančil široký úsměv. Kdybych se nemusel ovládat, rozběhl bych se k němu a skočil mu do náruče, jenže jsem nemohl riskovat. Zdálo se sice, že široko daleko není ani noha, ale to nemusela býti pravda.
„Ahoj," pozdravil jsem ho s nesmělým úsměvem a zahleděl se do země. Vůbec jsem netušil, co se teď bude dít.
„Ahoj," pronesl nazpět svým hlubokým hlasem a mě z toho naskákala husina. Byl jsem jako u vytržení z celé té náhlé změny programu. Šílel jsem z toho, že se mnou chce být někde venku na veřejnosti místo toho, abychom se váleli v posteli, kde nás nikdo nevidí. Byl jsem s ním už na hodně schůzkách, jak sám podotkl, ale přeci jen mi tohle přišlo tak jiné. Tak plánované a já se bál, že udělám nebo řeknu něco, co jeho plány zhatí a to bych si neodpustil.
„Dal bych ti pusu, ale bohužel nevěřím tomu, když nic nevidím." Pokračoval dál, když jsem se k ničemu neměl a já s ním musel, ač nerad, souhlasit. „Takže, půjdeme dovnitř?" zeptal se, ale na odpověď ani nečekal. Prostě se otočil a zamířil ke vchodu. Následoval jsem ho, ale myslel jsem si, že zbytečně, protože stadion se musel zamykat snad na tisíc západů, aby se tam nikdo v noci nevloupal, ale pro něj asi opravdu žádné dveře nebyly zavřené, jak mi už kdysi řekl.
Suveréně vytáhl z kapsy klíče, odemkl a zatáhl nás dovnitř. To, co se událo na jejich druhé straně, když s jeho - a trochu i mou - pomocí konečně zaklapl zámek, snad ani nemá cenu popisovat. Jakmile jsme splynuli se stínem uvnitř budovy, narazil mě na dveře a rozhodně mi dal víc než jen pusu.
Nechoval se hrubě, ale ani nijak zvlášť něžně. Něco potřeboval a byl důrazný přitom, když si to bral.
A já se nebránil.