Božínku! Já vím, už chcete číst dál a rychle se něco dozvědět, ale já Vám musím poděkovat! Ta smršť komentářů u minulého dílu... to bylo něco, co mě potěšilo tak, jako už dlouho nic. Zahřálo mě to u srdce, jak to tam skákalo jeden za druhým :) Opravdu! Moc si toho vážím a snad to tak bude pokračovat i nadále, jinak si budu myslet, že se donutíte komentovat jenom když o něco doopravdy jde a to Vám pak začnu každý díl usekávat v těch nejvyhrocenějších situacích - a Vy víte, že s tím nemám problém! :D Takže ještě jednou mockrát děkuji každému z Vás, kdo se podílel na komentování a mém výrazném zlepšení nálady <3
*** Dex ***
Harry's POV (o hodinu později)
Musím uznat, že to bylo opravdu nepříjemné zdržení jinak krásného večera, ale už zase jsem byl na cestě za svou láskou a vše opět nabíralo růžový nádech a vůni konvalinky. Cítil jsem ji všude. Vkrádat se potajmu ke svému příteli do postele, to už jsem dlouho nezažil. Za celou Timovu éru se to vlastně stalo jen třikrát a z toho se dvakrát vplížil on ke mně. Pak už bylo zbytečné rodičům cokoliv nalhávat.
Jakmile jsem však došel k Louisovu pokoji, zarazily mě pootevřené dveře. Žaludek se mi okamžitě stáhnul, což mělo za následek zvýšenou bolest, když vezmu v potaz, že jsem do něj asi třikrát dostal. Ale ta bolest byla nic oproti tomu, jaký jsem měl strach z toho, co tam najdu nebo možná ani nenajdu, až tam vejdu.
Potichu jsem vešel a opatrně přešel úzkou chodbičkou až za roh koupelny, kde se mi konečně otevřel výhled na postel a taky na něj, jak si v ní pěkně hoví s mobilem v ruce. Zhluboka jsem si vydechl. „Panebože! Tys mě ale vyděsil!"
„Harry!" rozrušeně zvolal moje jméno a ihned se ke mně rozběhl. Tvrdě narazil do mé hrudi, ale ten pocit, mít ho v bezpečí u sebe v náruči, ten za ten bolestivý náraz rozhodně stál. Jen si nemyslím, že stál za ty slzy, které smáčely mé triko.
„Lásko, neplač," zašeptal jsem mu do vlásků a snažil se ho ukonejšit.
„Promiň," kuňkl. „Odpusť mi to."
„Co? Že pláčeš? To nic. Klidně plač, jestli potřebuješ."
„Ne," vzlykl. „Že jsem... že jsem..."
„Miláčku, koukni na mě," zvedl jsem mu tu jeho uplakanou bradičku, aby se na mě podíval. „Nic jsi neudělal. Nic z toho, co se tam stalo, není tvá vina, ano? Já už se dlouho těšil, až toho namachrovaného debila uzemním. Jednou by k tomu došlo tak jak tak, tak si nevyčítej, že se to stalo právě teď a tady. Nemůžeš za to."
„Co se tam stalo?" vzlyknul znovu, ale už se začínal trochu uklidňovat. „Já... slyšel jsem pak nějaké hlasy a potom nic. Ticho. Když jsem vylezl, už tam nikdo nebyl."
„Už nic. Přišla hlídka a předvedla nás před komisi. Slyšel jsem je, proto jsem chtěl, ať zalezeš. A jsem rád, že jsi mě poslechnul. Jsem na tebe pyšný." A byl jsem. Opravdu. Asi to pro něj nebylo vůbec lehké, ale já věděl, co dělám a on mi musel v některých věcech věřit. A já byl rád, že se rozhodl mi věřit ve správný čas. „Chyběla chvilka a vzali by tě taky."
„Nevyloučili tě, že ne?" strachoval se o mě. Víc než o sebe se pořád strachoval o mě. Nebyl jsem na to zvyklý, a proto mi to dělalo tak dobře.
„Neboj. Máme záznam a museli jsme zaplatit tučnou pokutu za nesportovní chování, ale soutěžit můžeme," odpověděl jsem mu. „A promiň, že jsem na tebe tak křičel, ale nechtěl jsem, abys měl napomenutí hned od začátku své kariéry, když jsi za nic nemohl."
„To je dobrý," špitnul mi do trika. Jeho blízkost se nedala ničím vyčíslit. Byla tím nejcennějším, co jsem měl. Objímat jeho drobné tělíčko a hřát si jeho hlavu na prsou bylo prostě úžasné. Ten pocit, že dokud tam je, nic mu nehrozí, ten byl čarovný a konejšivý sám o sobě. Mohl bych tam s ním tak stát celou věčnost, ale věděl jsem i o dalších příjemných záležitostech, kterými trávit náš večer. Proto jsem ho malinko odtlačil, chytl ho za ruku a šel se posadit na postel. On zůstal stát mezi mými roztaženými nohami stejně jako včera a jen si mě starostlivě prohlížel, když svou dlaní hladil mou trochu nateklou tvář. Musel jsem se s ní trochu pomazlit a odvděčit se jí za ty hřejivé doteky, které zklidňovaly ten fyzický bolestný tik.
„Víš, že jsi měl otevřené dveře?"
„Vím. Nechal jsem je otevřené pro tebe, abys nemusel klepat a mohl nepozorovaně rychle vejít."
„To bylo mazané," pochválil jsem ho, ale v druhé vteřině už jsem si pro něj připravil výtku. „Ale taky pěkně hloupé! Co kdyby tu vešel někdo jiný a něco mi s tebou provedl? Co pak? Mohl jsi usnout a už bys neměl ani ponětí o tom, kdo se ti tu prochází."
„S mobilem v ruce jsem nečekal jen tak," odpověděl. „Čekal jsem, až napíšeš, že už třeba nepřijdeš, nebo že si ve zpravodaji přečtu, že jsi skončil v nemocnici a už ani nenapíšeš, že nepřijdeš. Pak bych je samozřejmě zavřel."
„Tak to jo. Ale já bych přišel, i kdyby mě přišněrovali k posteli. Já své sliby plním."
Věnoval mi jeden smutný úsměv a polibek na čelo. Pak do svých prstů uchopil mé triko a začal mi ho vyhrnovat nahoru. Zvedl jsem ruce a nechal se vysvléct. „Lehni si," poručil mi a já milerád poslechl. Natáhl jsem se na celou délku postele a on mezitím přehodil mé triko přes židli, ze své tašky vyhrabal nějakou zmuchlanou látku a přešel k oknu, které otevřel. Z parapetu nabral několik hrstí sněhu a zabalil je do svého trika. Vylezl na postel a rozkročil se nad mým rozkrokem, na který následně opatrně dosedl.
Začínalo se tu pěkně oteplovat.
Triko se studeným nákladem mi nejprve přitiskl k tváři, což už nebylo tak příjemné jako jeho teplá dlaň, ale mírnilo to můj otok, takže jsem byl vlastně rád. Nechtěl jsem zítra vstát a v zrcadle spatřit oteklou ropuchu. Následně mi ledový obklad přiložil taky na břicho, kde už se začínal tvořit menší flíček.
Bylo to tak sexy a on si to snad ani neuvědomoval. „Víš, je to strašně sexy," nadzvihl jsem se na lokty a on mě zatlačil zpátky do matrace s tím svým přehnaně starostlivým „Lež." Musel jsem se zasmát. „Ale kdyby sis sundal to triko, bylo by to sexy ještě víc." Rozhodl jsem se ho malinko potrápit.
„No to určitě," tragicky se zatvářil.
„Ne vážně." Znovu, i přes jeho zákaz, jsem se zdvihl na loktech. Znovu mě taky zatlačil zpátky.
„Já si myslím, že se jen snažíš co nejdříve dosáhnout čtvrté mety," pronesl sebejistě. „A to, že se k tomu pokoušíš využít situace, kdy se o tebe starám, není vůbec hezké."
Tentokrát jsem se vykašlal na lokty a vyšvihl se rovnou do sedu, kde jsem konečně mohl cítit jeho blízkost celoplošně, jakmile jsem naše těla přirazil k sobě. „Ne. Vůbec to není hezké," mumlal jsem mu do krku mezi polibky. „Čtvrtá meta," povzdychl jsem si. „Co to vůbec je? Už si nevzpomínám." Brblal jsem dál a dokonale se opíjel jeho vůní a dokonale hebkou pokožkou.
Ani nevím, zda si to vůbec užíval, když tam jen tak strnule seděl, ale já si prostě potřeboval ukradnout svůj díl nebe. Musel jsem z něj mít alespoň kousek. Jenom trošičku. To bylo vše, co jsem potřeboval ke svému štěstí. Nic víc jsem nechtěl. Nic víc jsem nepotřeboval.
Jeho tělíčko v mém náručí působilo tak maličce, ale to mi vůbec nevadilo. Sice bych mohl říct, že jsem mapováním jeho pokožky strávil méně času, než kdybych měl přítele sobě rovného, ale proč bych to dělal? Takhle jsem se každému kousku kůže mohl věnovat delší dobu a intenzivněji. A to byla přece výhra!
Konečně jsem dostal nějakou odezvu, když z jeho hrdla vyšel tichý povzdech. Vymanil jednu ruku z mého sevření - tu s ledovým trikem - a znovu mi ji přiložil k tváři, čímž mě od sebe zase udržoval kousíček zpátky. Mé ruce sice byly sepnuté za jeho zády, ale znemožnil mi používat svůj obličej k prozkoumávání jeho předních partií. Na chvíli mě to donutilo si myslet, že dělám něco špatně, ale jeho starostlivý, milující výraz mě vrátil zpět do reality. Prostě o mě měl jen starost. Starost, kterou stavěl před naše touhy. Tedy, před ty mé rozhodně. U něj jsem to nemohl vědět jistě.
Rozhodl jsem se, že tedy zanechám svých pokusů a užiju si chvíle, kdy se o mě chtěl někdo bez donucení postarat. Rozhodl jsem se stát se přítulným koťátkem, co si užívá péče svého páníčka. A byť to byl především on, kdo za každé situace vypadal jako roztomilé mazlivé kotě, s jeho péčí pro mě nebylo nikterak těžké se do role kotěte vžít. Chladil mi tvář svým trikem, ze kterého už se začaly uvolňovat roztopené kapičky sněhu a stékaly mi po bradě, odkud kapaly dolů a po mé hrudi se kutálely, až dokud je nezastavil lem mých boxerek. Louisovi to neušlo a pár jich svou volnou rukou rozetřel i po místech, kudy malý potůček nestékal. A tvářil se u toho dost ztraceně a zaujatě. Asi jako tu noc, kdy mi několik dlouhých, předlouhých sekund smýval z hrudi těch pár kapek krve. Vypadal... vypadal fascinovaně.
V jeho spokojenosti se zračila i má spokojenost, tak jsem ho nechal honit kapky po mé kůži a trochu si šel zašpásovat s jeho maličkou ručkou, jenž byla tak blízko mé tváři.
A v tom to přišlo.
Všechno hezké se ve vteřině rozplynulo a spokojenost nahradila bolest. Bolest spojená s hněvem, zlobou a strachem, a všechno tohle ještě bylo obaleno hrozitánskou úzkostí. A co za to mohlo? Jedna jediná malá ranka na jeho zápěstí. Už nekrvácela, ale rozhodně byla čerstvá.
„Co to je?" vyjel jsem na něj a má pravá ruka včas zachytila jeho předloktí, které určitě mělo v plánu couvnout a schovat svou ránu za zády. „Co to je?!" zakřičel jsem znovu a bylo mi úplně jedno, že se z toho rozklepal. Neměl na sebe co sahat, ale stejně to udělal! I když už bylo všechno tak krásné. Jen co včera slíbil, že už to neudělá... Bylo mi z toho nanic. Chtělo se mi brečet, ale víc než to jsem byl momentálně parádně vytočený a zlostně ho odhodil na postel pod sebe, když jsem nás v cuku letu přetočil.
„Nic to není," kuňkl a vzlyknul.
„Nic to není?" zopakoval jsem naštvaně otázkou. „Já ti dám, že to kurva nic není! Proč jsi to udělal?" křičel jsem. Páni, já měl takový vztek jako už dlouho ne. Tim mě vytáčel čímkoliv a častokrát, ale tohle bylo úplně něco jiného. Měl jsem sto chutí ho vylískat a vytřepat z něj toho démona.
„Já nic neudělal," popotáhl. Tomu jsem odmítal věřit. Nebyla to rána, kterou si mohl jen tak někde udělat - o něco se škrábnout. Tohle byla přímo mířená rovná čára. Nikterak hluboká, ale byla tam... v místě, kde se jeho žíly koncentrovaly.
„Slíbil jsi to. Slíbil jsi mi, že se o to už nepokusíš. Tak proč? Proč jsi ten slib ani ne po čtyřiadvaceti hodinách porušil? Proč?" hulákal jsem, ale ve skutečnosti jsem byl jen zoufalý. Netušil jsem, co si s ním počít.
„Promiň," špitl. „Strašně to bolí."
„No ještě aby to nebolelo, když do sebe řežeš!" vztekal jsem se.
„Ne," hlesl. „Ruce. Tvoje," opravil mě trhaně a já si teprve teď uvědomil, jak moc mu obě předloktí drtím a tlačím do matrace. Ihned jsem povolil a následně je pustil úplně. Posadil jsem se vedle jeho těla, abych mu už nezpůsoboval další bolest a složil si hlavu do dlaní. „To je dobrý, Harry. Nemusíš se zlobit. Nic se nestalo. Není to tak, jak to vypadá." Snažil se mě utěšit, ale to už jsem nevydržel.
Vyletěl jsem z postele a urychleně se vydal do koupelny, abych našel tu věc, kterou si to způsobil a mohl mu s ní mávat před obličejem, až bych se mu naposledy snažil vysvětlit, jak špatné to je. Možná jsem to měl udělat už včera. Neměl jsem se nechat zvyklat tím, jak se situace krásně vyvrbila a měl jsem mu dát lekci už předtím. To co udělal tenkrát, bylo špatné a on si kvůli tomu musel celý život nést následek - svou jizvu. Jenže včera jsem to bral jako minulost a chtěl to minulostí taky nechat, pokud by nevzal žiletku do ruky hned na druhý den.
Prohledal jsem celkem prázný koš, podíval se do skříňky, do záchodu... prolezl jsem to celé, ale nikde nebyla po ostře vypadající věci ani památka. Rozčileně jsem vyšel ven, odhodlaný prolézt celý pokoj, ale nakonec nebylo třeba. Hned při cestě z koupelny mě to trklo do očí jako přesně vystřelený šíp.
Došel jsem k malému křesílku a zvedl tu věc. Věc, na jejímž nevinném kovovém lesku, se teď třypytila krev. Louisova krev. Ta myšlenka ho zřejmě nikdy neopustila. Včera v noci mi jen lhal. Co když to dělá pořád? Co když si ubližuje každý den, jen aby si nějak ulevil?, honilo se mi hlavou. Chodí pořád tak zahalený... od krku po paty. Může se řezat kdekoliv. Může těch jizev mít spoustu. Myslel jsem, že si věříme. Že si říkáme všechno. Proč by mi chtěl tak ublížit? Proč by mi lhal?
Řekl jsem to. Včera jsem to přeci řekl. Řekl jsem mu, že minulost necháváme za sebou, ne? Mohl se mi k tomu přiznat a já bych mu to odpustil, nebo ne? Jedna věc byla odpustit mu jeden hrozný úlet, který ale naštěstí skončil dobře, ale s opakovaným sebepoškozováním, ve kterém nejspíše našel zalíbení... v tom bych ho nepodpořil. Nikdy. Ani včera, kdy jsem létal hlavou v oblacích.
Ale co si sakra myslel? Že na to nikdy nepřijdu? Byl jsem ochotný počkat, ale přeci si nemohl myslet, že budu navždy spokojený ve vztahu bez sexu. Jsem přece taky jenom člověk. Dříve či později bych na to přišel, ale on se nebál udělat to takhle okaté. Vždyť je to skoro jako by se řezal přímo přede mnou. Bože, vydechl svou poslední myšlenku a společně s tím také vzduch ze svých plic.
Byl jsem v koncích. Nevěděl jsem, co si počít.
Louis' POV
Zklamal jsem ho. Nechtěl jsem, ale zklamal jsem ho.
Nedalo se to zapřít. On to věděl. Věděl to od prvního okamžiku, kdy si té blbé rány všiml. Nechtěl si připustit, že by to mohla být nehoda, protože to žádná nehoda nebyla. Já si chtěl ublížit. Chtěl jsem si ublížit, protože jsem si myslel, že oni ublíží jemu tak, že už ho nikdy neuvidím. A to bych nepřežil.
Kdyby tak jen ty hlasy hlídky způsobily rozruch o vteřinu dřív, neudělal bych si ten pitomej šrám. On by teď nebyl naštvaný a na pokraji mého opuštění. Nestál by teď tam, otočený zády ke mně a v ruce nedržel mou brusli, kterou jsem zapomněl očistit od krve. Moc jí tam být nemohlo, ale on i tak stál napnutě v tom koutě, kde se světlo vytrácelo v temnotě, a hleděl na ni - na ten symbol, který jsem si zvolil pro svou smrt - jako by to bylo moře bolesti. A pro něj to bolest být musela.
Včera jsem mu slíbil, že to v životě nikdy už neudělám a hned dnes jsem tu blbost udělal znovu. Byť vůbec ne v takové míře jako kdysi, ale to ho nezajímalo. Pro něj jsem na to prostě zase jen pomyslel a to bylo všechno, co ho zajímalo. Všechno, co potřeboval vědět k tomu, že jsem nedodržel slib. Možná už si konečně přiznal, jak labilní vlastně jsem.
Před pár dny bych si to ještě přál a radoval se z toho, že konečně poznal, kdo doopravdy jsem a nebude se mnou chtít mít už nic společného, čímž bych ho od své psychicky nestabilní osobnosti dostal na sto honů. Bohužel, teď už jsem se z toho radovat nedokázal. Situace se změnila a já si přál, ať ze mě vidí jen to dobré. Chtěl jsem si ho držet co nejblíže, abych se s ním mohl dělit o své štěstí, které vyvolával on. Chtěl jsem ho mít rád... milovat ho. Chtěl jsem s ním sdílet radost, ale taky bolest.
Bohužel ne takovou, jakou jsem teď cítil a jemu způsobil.
Nedalo se s tím nic dělat. Viděl to, věděl to, poznal to. Poznal, jaký ničemný idiot jsem. A určitě už plánoval, jak se mě nejrychleji a nejúčinněji zbavit. Možná už si i představoval, jak to dá dohromady zpátky se svým ex a bude mu stokrát lépe než se mnou. S psychicky narušeným klukem, který ani pořádně neví, co vlastně chce.
„Proč?" Znovu vydechl svou otázku, aniž by se na mě otočil, a já už mu nemohl dál lhát. Cítil jsem se hrozně. Možná nejhůře za celý svůj život. Proč? Protože život mi ještě nikdy nenabídl něco pozitivního. Něco, co by stálo za to. Jenže Harry pozitivní byl. A stál za to. Potom, co se všechno začalo kazit, byl tím jediným světlým bodem mého života a já ho očernil. Donutil jsem ho pohasnout a určitě už to nebylo daleko k jeho úplnému vyhasnutí. Vypadal, že se za chvíli sebere a odejde. Navždy.
„Byla to chyba," vzlykl jsem a myslel to naprosto upřímně. Já to vlastně ani doopravdy udělat nechtěl. Jen... jen jsem to prostě udělal a to byla chyba. „Bál jsem se o tebe a..." Znovu jsem musel prudce nabrat dech. „Byla to chyba."
„To, že se o někoho bojíš, tě neopravňuje k tomu, abys vzal do rukou tohle," řekl potichu, na mě se však neotočil, a ani na to nepoukázal. Stále to jen držel ve svých dlaních, na které jsem neviděl.
„Já vím. Vždyť říkám, že to byla chyba."
„Chyba," zopakoval tiše s odporem a má brusle konečně skončila na zemi, kde měla zůstat po celou dobu. Harry se pak znovu napřímil a zhluboka se nadechl.
„Prosím, neodcházej." Nevěděl jsem, co mám dělat, co říct. Věděl jsem jen to, že nechci, aby mě opustil. Nechtěl jsem, aby to byl konec. Cožpak mi mohlo být dopřáno jen pár hodin absolutního štěstí? Víc jsem mít nemohl? Proč?, honilo se mi hlavou. Tohle není fér. Vím, že jsem hrozný hlupák, ale bože, ať už jsi nebo nejsi, neber mi ho. Prosím tě, neber mi ho. Byl jsem tak zoufalý. Šíleně moc zoufalý. Tak moc, že jediné na co jsem opět dokázal myslet, bylo to, že jestli odejde, ta brusle konečně splní svůj úkol.
Nedokázal jsem nic jiného, než ze sebe vzlykat jednu prosbu za druhou. „Prosím. Prosím. Prosím." V tichých ozvěnách jsem slyšel stále jen svůj hlas. Ten jeho jako by vůbec neexistoval. A pro mě už možná vážně neexistoval. Hmotně jsem ho sice ještě viděl, ale pokud mi neměl už co říct, byl to konec. Konec Harryho Stylese v mém životě.
A taky konec Louise Tomlinsona v tomto světě.
V kleče na kraji postele, jsem svůj osud už pomalu začal přijímat. Začal jsem se smiřovat s oběma konci a jen čekal na ten okamžik. Okamžik, kdy všechno kolem mě zanikne. Kdy zanikne i má existence.
Pak se ovšem stalo něco, s čím jsem nepočítal.
Harry se pohnul. Rozešel se, ale špatným směrem. Rozešel se ke své straně postele místo ke dveřím. Dokonce si i lehl a přikryl se. Sledoval jsem každý jeho pohyb, propaloval ho očima, ale on mi svůj pohled ani na vteřinu neopětoval. Pouze zhluboka oddychoval a hleděl upřeně před sebe. Trvalo to neskutečně dlouhou dobu. To hrozitánské ticho a nevědomí. To bylo snad ještě horší než to ticho. Přál jsem si mu vidět do hlavy. Přál jsem si vědět, o co se snaží. Přál jsem si vědět, na co myslí. A co si teď vlastně myslí o mě. Chtěl jsem to vědět všechno, bohužel jsem nevěděl nic. Vůbec nic.
„Lehneš si? Nebo na mě budeš celou noc jen zírat?" otázal se nakonec a ticho tak prolomil. Odpověď na mé otázky mi však neposkytl.
„T-ty zůstaneš?" zeptal jsem se zaskočeně. Rty se mi třásly a do očí se znovu začaly vkrádat slzy. Tentokrát však slzy štěstí a naděje. Naděje, která s jeho dalšími slovy nevymřela.
„Samozřejmě," odsekl, ale oční kontakt navázal až krátce poté. „Někdo na tebe totiž musí dohlížet, když jsi hrozbou sám pro sebe." Okamžitě mě zaplavil pocit štěstí a děkoval jsem komukoliv, kdo měl na svědomí jeho rozhodnutí zůstat se mnou. Ale nejvíc jsem musel děkovat jen a jen jemu. Zabořil jsem mu hlavu do hrudi a začal si v ní samou vděčností plakat a mumlat nesrozumitelná slova díků.
Chvíli to trvalo, ale nakonec upustil ze svého strnulého ležení a jednou rukou mě začal hladit po zádech. „Jen pro tvou informaci - neznamená to, že ti to jen tak odpustím nebo na to zapomenu. Ne. Nikdy na to nezapomenu. Měl bych odejít a udělit ti lekci, jen se bojím, že už by ta lekce nedošla poznání, až bych sem ráno přišel. A to bych si nikdy neodpustil. Mám tě rád a nechci, aby to skončilo takhle. Nechci jít na pohřeb tak mladému a nadějnému klučinovi, který našel způsob, jak si pro sebe ukrást mé srdce. Nechci to, a proto neodejdu."
Po jeho proslovu jsem se cítil strašně, ale zároveň i krásně. Cítil jsem se hrozně moc provinile, studem jsem se chtěl propadnout do pekel, ale zároveň mě jeho krásná čistá slova povznášela k oblakům. To jak mu na mě záleželo... tolik, aby se dokázal přenést přes mou debilitu a raději si mě pohlídal, než aby mě tu nechal samotného se svou labilní osobností. Musel jsem ho odměnit, avšak polibek nepřipustil.
„Zlobím se na tebe. Na tom se nic nemění," vysvětlil mi posléze svůj úhybný manévr. „Zlobím se a musím tě potrestat. Nelíbí se mi, co jsi udělal. Jen nechci, abys v tom pokračoval, proto zůstávám, ale na mazlení zapomeň." Seděl jsem na kolenou u jeho boku a jen pokorně pokyvoval hlavou. Nelíbilo se mi to, ale musel jsem nést odpovědnost za své skutky, které se nelíbily zase jemu. Musel jsem pikat za svou blbost. Ale naštěstí to neznamenalo úplný konec našeho vztahu a z toho jsem se musel těšit. Neodepisoval mě navždy, jen mě musel potrestat. A já to chápal. Proto jsem - i když nerad - souhlasil.
„Děláš to ještě někde jinde? Na noze, na břiše? Děláš to často?" Vychrlil na mě poté palbu otázek a já nechápal. Uchopil mou dlaň, kterou jsem měl položenou ve svém klíně a povzbudivě ji stiskl. „Musím to vědět. Jak často se řežeš?"
Obával jsem se, že svůj šok nad jeho myšlením jsem zakrýt nedokázal. Nechápal jsem, jak si mohl myslet, že bych to dělal častěji. Já si přece nechtěl bolestí ulevit od svých problémů. Nikdy. Já se jich chtěl jen úplně zbavit. Chtěl jsem se zabít, ne si vyvolat jinou bolest, která by stejně nikdy nepřebila bolest v mém nitru. Bolest mé duše. Tuhle bolest nebylo možné přebít jinou. Nebylo možné se jí ani zbavit. Bylo možné ji jen postupně eliminovat štěstím. A na to jsem přišel až díky němu. Jen díky němu jsem zjistil, že je možné být zase normálním a těšit se ze života. Ne díky bolesti, ale díky radosti.
Začal jsem radikálně kroutit hlavou ve smyslu záporu, ale on už se mi evidentně rozhodl nevěřit. „Louisi, prosím tě. Alespoň teď mi nelži."
„Já ti nelžu. Nedělám to, co si myslíš, že dělám. Nedělám, opravdu." Pošpinil jsem jeho důvěru, kterou ke mně choval, a bylo mi z toho na nic. Netušil jsem, jak to napravit. Jak znovu dosáhnout toho, aby mi věřil. Bylo to obtížné, ne-li úplně nemožné.
„Louisi, poslední šance," vydechl celkem naštvaně. Ale já za to nemohl. Nemohl jsem za to, že byl tak uvzatý a z jednoho porušení slibu chtěl věřit tomu, že všechno ostatní je taky lež.
„Nelžu ti!" vykřikl jsem důrazně. „Chceš to vidět? Chceš, abych se svléknul a dokázal ti, že nemám co dalšího skrývat? Fajn!," odsekl jsem a mé ruce zběsile vystřelily k lemu mého trička. „Chtěl jsi mě vidět nahého, tak se ti to teď splní." Nadále jsem po něm štěkal a zápasil s jeho rukama, které mi v tom bránily.
„Tohle nechci, zlato. Nechci, aby ses tu teď svlékal jen proto, že nevím, jestli ti mám věřit nebo ne. Já ti chci věřit, ale prostě momentálně nevím, zda jsem toho schopný."
„Jenže se budeš muset rozhodnout," řekl jsem mu a přestal se snažit o vysvlečení svého trika. „Udělal jsem to jen dvakrát. Poprvé to bylo kvůli mému absolutnímu zhroucení, kdy už jsem opravdu myslel, že jiné východisko neexistuje, a výsledek sám vidíš." Prsty jsem si přejel po své jizvě na krku, kterou jsem nikdy nikomu neukazoval. Věděla o ní jen hrstka nejbližších lidí a teď i on. „Podruhé to byla ohromná chyba a vím o tom. Jednal jsem unáhleně, protože jsem se nenáviděl za to, že jsem tě tam nechal. Výsledek taky vidíš. O ničem jiném už ani já sám nevím, takže..." polkl jsem a zarmouceně sklonil hlavu.
Stisk jeho dlaně ještě zesílil a nakonec i promluvil. „Věřím ti. Věřím ti, tak mě už znovu nezklam. Prosím."
Nezklamu, odpověděl jsem mu v duchu a s trochu šťastným úsměvem se na něj podíval. Ulehl jsem vedle něj a s krásným předsevzetím se ponořil do celkem klidného spánku.
Už nikdy tě nezklamu, lásko. Nikdy v životě.