„Tak jo, raději už bychom měli jít spát," pronesl Harry po dlouhých minutách místy až zběsilého - řekl bych - muchlování. Já bych klidně ještě něco snesl, ale jestli už musel, tak jsem mu bránit nechtěl. Zvedl se z postele a začal si rozepínat košili.
„Došel ti dech?" zeptal jsem se se škodolibým úšklebkem. Přeci jen byl o něco starší, tak se to na něm mohlo podepsat. Otázku věku jsme sice ještě neřešili, ale já se bál, že na to jednou přijde řeč, až si uvědomí, jak moc mladý k němu jsem. A popravdě? Jestli to bylo někdy v plánu, chtěl jsem to mít za sebou co nejdřív.
„Ne. Dechu mám dost. Díky za optání." Ten tón, jakým to řekl... pochopil. A zasmál se tomu. „Né, že si ze mě budeš utahovat. Tak opotřebený ještě nejsem, abych ti to trpěl."
„Promiň," zasmál jsem se ze svého místa na posteli, ale svou omluvu jsem myslel vážně. Nechtěl jsem si ho v žádném případě naštvat.
„V pořádku. Ty spíš v tomhle?" zeptal se a já pokrčil rameny. Neměl jsem v plánu se před ním ještě obnažovat, tak jsem se smířil s tím, že budu spát v tom, co jsem měl na sobě. „To asi není moc pohodlné." Po ladném obnažení své hrudi z košile i tílka, si začal rozepínat pásek u kalhot. Musel jsem polknout. Čelo se mi orosilo, zrychlil se mi dech a nádobíčko tam dole sebou cuklo.
„Tak jo, asi se půjdu převléct," řekl jsem rychle, dřív než lem jeho riflí přejel přes jeho boxerky, a zvednul se z postele. Rychle jsem se vydal směrem ke koupelně, ale jeho ruka přede mnou zafungovala jako závora. Vyměnil si se mnou váhavý pohled a poté mě pustil. Do postele jsem se pak vrátil bezpečně převlečený do svých volných tepláků a spacího trička, a také k bezpečně dekou zakrytému příteli. Uvelebil jsem se mu v přichystané náruči a konečně měl čas přemítat o všem, co se dnes stalo. A nelitoval jsem jediného činu. Jediného slůvka. Podnikl jsem riskantní kroky, ale byl jsem za ně dokonale odměněn.
Kdo by si ještě před pár dny pomyslel, že tu najdu nejen vykoupení ze své minulosti, ale také lásku? Já tedy ne. Když jsem sem přijel, byl jsem ztracený případ. A teď? Teď jsem byl zamilovaný ztracený případ, který našel člověka, jenž mu poskytl nejen soucit, ale i lásku a hřejivou náruč. Byl jsem spokojený. Nejvíc, jak jsem jen mohl být. Lepší už to snad být ani nemohlo ani být.
No a v tom jsem se evidentně pletl.
Záblesk světla zvenčí rozzářil potemnělý pokoj a zaleskl se na lesklé pokožce Harryho nahé hrudi, na které mi bylo dovoleno odpočívat. To bylo znamení, které mi připomnělo, jak jsem se ještě včera musel hlídat, abych na ni moc dlouho nezíral. Dnes už jsem se však hlídat nemusel. Dnes už jsem se jí směl dokonce i dotýkat. Ochutnat ji.
A jak jsem si pomyslel, tak jsem také učinil.
Svými rty jsem okusil poznání, že pouze nevypadá tak chutně, jak se zdá, ale dokonce je i tak lahodná. Na jeho teplé pokožce byla pořád ještě slabě cítit vůně jeho parfému a jeho svaly byly na dotek ještě pevnější, než to na oko vypadalo. Bylo toho tolik co objevovat a opečovávat. Obával jsem se, že ani nebudu mít tolik času, abych to všechno za svůj život s ním stihnul.
„Zlato, přestaň," zašeptal Harry a moje obavy se naplnily.
„Proč?" zeptal jsem se smutně. Chtěl jsem ho laskat ještě dobrých pár hodin.
„Nezavelel jsem ke spánku proto, že by se mi chtělo spát, ale abychom si od toho... mazlení trochu odpočinuli." Dal mi trochu vyhýbavou odpověď a při slově mazlení hodně tápal. Řekl bych, že to celkem o dost zmírnil. No, i když... jemu se to mohlo zdát jako obyčejné mazlení. To možná jen pro mě to bylo doslova žhnoucí muchlování.
„Takže ti vážně došel dech," zachichotal jsem se a pokračoval v péči o jeho vzdálenější prsní sval. Za tohle mě nemohl soudit. Přímo se to nabízelo, když mi nedal konkrétní odpověď.
„Ne," vydechl zhluboka, jak se snažil to zkousnout v klidu. „Snažil jsem se tě chránit a snažím se o to i teď, takže tě ještě jednou prosím, abys přestal."
„Nelíbí se ti to? Jestli něco dělám blbě, tak-"
Nenechal mě ani domluvit. „Líbí. A moc. A v tom je taky ten problém. Děláš to až moc dobře, takže kdybychom ještě chvíli pokračovali, ztratil bych nad sebou kontrolu a věř mi, že to nechceš."
„Co bys udělal?" Zajímalo mě, protože to mělo nádech jakéhosi tajemna a to bych u něj nečekal.
„Znásilnil tě." Vyslovil to tak opravdově, až se mi z toho těžko polykalo. Pak jsem si však vzpomněl, s jakým srdíčkem to ležím v jedné posteli a popřel to.
„To bys neudělal," zasmál jsem se a dál si prstem kreslil po jeho hebké pokožce.
„Myslíš?" Znovu ten hrůzu nahánějící vážný tón. „Ještě chvíli v tom pokračuj a poznáš to na vlastní kůži." Snažil se mě zastrašit, ale já se nedal. Mé rty se k jeho kůži opět přisály jako pijavice a dělaly tak radost nejen sobě, ale i jemu. „Loui, nezahrávej si se mnou. Já mluvím zcela vážně." Jo tak tentokrát už mu to nevydrželo a v pozadí bylo znát, že se usmívá.
„Nevěřím ti," pověděl jsem směrem k jeho tváři, a když už jsem si uvolnil místo, přilepil jsem se taky na tu bradavku blíže mě.
„Nepokoušej mě," zachichotal se. A já nepřestával. Ještě chvíli to vydržel a pak mě bleskurychlým pohybem přetočil pod sebe a obě mé ruce se ocitly ve vězení jeho prstů za mou hlavou. Nevím, jak to udělal, ale i když mi to nahnalo trochu hrůzu, přišlo mi to děsně sexy. I s tím jeho rádoby běsnícím obličejem, který zrovna ozářilo další projetí vozidla pod mým oknem.
„Už se bojíš?" zeptal se a já, byť mé plíce zrychlily svůj chod pod návalem toho šoku, odpověděl tak, jak to cítilo mé srdce.
„Ne."
„Ale měl bys."
„Tak mi to dokaž," pronesl jsem statečně a pak to přišlo. Zalehl mě, dravě se pustil do mých rtů a tření jeho těla o mé způsobilo, že jsem na svém stehně ucítil jeho znovu nabývající erekci. Mé ruce pořád zůstávaly jeho vězni a nohy jsem měl tak propletené s jeho, že jsem pomalu ani nevěděl, kde je těm mým konec. Měl mě naprosto ve své moci.
Ta dravost mi do žil vnesla spoustu adrenalinu. Cítil jsem se tak živý, jako ještě nikdy a přitom jsem jen zabedněně ležel na posteli a přemítal o všemožných scénářích sčítajíc i ty, ve kterých jsem si představoval sex s ním. Poprvé od doby, co jsem prozřel a zjistil, že ho miluju, jsem použil svou představivost k tomu, abych si v hlavě připustil ten akt, jenž byl mileneckým dvojicím vlastní. Ne, že bych se už smířil s tím, že na to spolu hned vlítneme, ale už jsem alespoň věděl, že mému podvědomí nebyla ta myšlenka úplně cizí a vůbec ne nechutná. To bylo dobré vědět. Jen jsem prostě nebyl ještě připravený všechny ty věci dělat, i když představy to byly hezké. A vsadil bych boty, že ani způlky ne tak skutečné, jako ty skutečné pocity, které bych při nich měl.
Jenže, já to neměl ve své režii. Harry se mě chystal zneužít a já s tím nemohl nic dělat. Zakročit už mohlo jenom něco vyššího. Něco, čemu jsem nikdy nevěřil, ale poslední dobou jsem tomu začal propadat. A to něco byl všemi opěvovaný osud, který se rozhodl zakročit i v tuto chvíli. Harry zrovna pojídal můj krk, když v tom narazil na něco, na co jsem v uplynulých sekundách úplně zapomněl. „Co je to?" zeptal se a nazdvihl se na obě ruce, čímž má zápěstí zabořil ještě hlouběji do polštáře. Hned si to však uvědomil a mé ruce osvobodil. Jednak aby mi neublížil a jednak, aby rozsvítil lampičku na nočním stolku a mohl si tak lépe posvítit na to, co ho tak zarazilo.
Má deseti centimetrová jizva, táhnoucí se po levé přední straně mého krku. Má temná minulost.
„Od čeho je?" zeptal se Harry znovu, když si ten škrábanec už stihl prohlédnout a zjistit si tak odpověď na svou předchozí otázku. „Co ji způsobilo, Loui? A prosím tě - pravdu."
Chce pravdu? Fajn! Proč sakra musí chtít pořád pravdu? To je na prd.
„Brusle," odpověděl jsem potichu a raději se snažil co nejméně dýchat, abych na sebe nepoutal příliš pozornosti, i když tu jeho už jsem stejně měl. Jeho zrak stále spočíval na mém obličeji.
„Takže jsi upadl a nešťastnou náhodou jsi dopadl přímo na ostří své brusle." Už to nesměřoval ani jako otázku, jen svým tónem podkresloval tu absurditu. A taky nedůvěru. A zklamání.
Nechtěl jsem, aby to tak cítil. Musel jsem s pravdou ven. „Tak nějak. Jen... nebyla to nešťastná náhoda a ani jsem neupadl." Bylo poznat, že to tušil a byl mi vděčný za mou upřímnost, ale nestačilo mu to. Momentálně mi hleděl do očí a chtěl znát vše. Chtěl znát celou historku. Byť tušil, že nebude hezká. „Harry, to vážně není nutné, abys-"
„Já tě poslouchám," přerušil mě. Poraženě jsem vydechl.
„Stalo se to asi před třemi lety. Kyž mi bylo čerstvých patnáct, chtěl jsem se zabít." Vybalil jsem to na něj zostra a čekal, co se stane. Nic však nepřišlo. Vůbec nic. Ani okem nemrknul. „Byly to už druhé Vánoce bez mámy, mé druhé narozeniny, které si babička neodpustila neslavit. Ty pitomé svíčky a blbé dárky. Dělalo se mi z nich zle. To mé sestry měly sfoukávat svíčky ze svých ohromných dvoupatrových dortů, které jim babička vždy dělala. To máma měla strhávat mašle z dárků ode mě. Prostě mě to tak vytočilo, že jsem se z toho složil. Začal jsem mít problémy ve škole a na kluzišti jak by smet. Znovu jsem do toho spadl. Znovu jsem se tím začal dost trápit." Harry pozorně naslouchal každému mému slovu. Tak jsem pokračoval.
„Jednoho dne se toho na mě sesypalo až příliš. Ve škole jsem zmlátil kluka, jehož jsem na chodbě zaslechl mluvit o mé rodině, na tréninku jsem se pak vůbec nesoustředil a pohmoždil si zápěstí. Když jsem přišel domů, zahlédl jsem ten pořád nastrojený vánoční stromek, který dělal, jako by se vůbec nic nestalo. Jako by pořád mělo smysl nějaké debilní Vánoce slavit. Chytl mě amok a rozmlátil jsem jím babičce půlku obýváku, jen abych ho zbavil toho slavnostího úsměvu." Udělal jsem si menší pauzu, abych si v hlavě přehrál celou tu vzpomínku. Stálo mě to potom sice dost úsilí a peněz, abych se s babičkou vyrovnal, ale nikdy jsem nelitoval toho, že jsem mu to tak nandal.
„Pak, jakmile jsem se trochu uklidnil a podíval se na tu spoušť, přál jsem si vypařit se z tohoto světa. Nemít už žádné starosti, bolesti, problémy... přál jsem si umřít. Věděl jsem, že jestli něco z těch povídaček byla pravda, když bych se sám zabil, za mámou bych se nedostal, ale já už prostě nechtěl žít. Já ani nikam jinam než do pekla nepatřím, takže to bylo vlast-„
„To neříkej," skočil mi do toho poprvé Harry. Jeho hlas byl slabý a zastřený. Šla v něm cítit bolest. Bolest z mého vyprávění, bolest z mých činů.
„Šel jsem do svého pokoje, vzal svou brusli a dál to nemusíš slyšet," vydechl jsem svá poslední slova.
„Proč? Proč zrovna takhle? Co tě to napadlo, proboha?!"
„Přišlo mi to příhodné," odpověděl jsem. On jen vytřeštil oči k nepochopení. „Bruslení zavinilo smrt mé rodiny, tak mi přišlo vhodné, aby brusle vzaly život i mě." Nedokázal jsem se na něj dívat. Bylo to něco, za co jsem se nesnášel i já sám, a teď to věděl i on. Člověk, do kterého jsem se zamiloval a jenž se mě rozhodl milovat nazpět. Tedy jen na chvíli. Neuměl jsem si představit, že by po téhle mé hrozivé zpovědi mohl chtít pokračovat. Nebyl nikdo, kdo by zkousl milovat zároveň lidskou trosku i labilního imbecila v jednom. To prostě nemohlo fungovat.
„Už to neuděláš, že ne?" zašeptal, a když vycítil, že se na něj sám nepodívám, svými prsty uchopil mou bradu a natočil můj obličej k němu.
„Ne," vydechl jsem. „Nedokázal jsem to ani tenkrát. Pokoušet už to nebudu."
„To je dobře," vyslovil s nepatrným úsměvem a políbil mé rty. „Ani se nepokoušej o tom uvažovat. Musel bych tě zabít sám, kdybys-"
„Neboj," zasmál jsem se a byl jsem neskutečně šťastný, že se zdálo být všechno v pořádku. Že ho to úplně neodradilo. „Udělilo mi to lekci. Od té doby se snažím zvládat svou lítost nad vším jinak."
„Hmm..." zahuhlal, aby mě ujistil, že poslouchá, ale svou pozornost spíš věnoval mému krku a mé dávné temné minulosti, jenž se zračila v tom kousku sešité kůže. Obzvláště citlivé, nutno podotknout. Hřejivé polibky Harryho rtů vnímala jako pohlazení slunečních paprsků. Jeho dech pak jako lehký jarní větřík.
„Děkuji ti za tvou upřímnost." S mírným úsměvem mi pošeptal do ucha a následně si lehl zpět na své místo. Rukou mi podložil hlavu a uvelebil se ke spánku.
„To je vše?" zeptal jsem se překvapeně.
„Co myslíš?" Zněl ještě zmateněji než já.
„Chtěl jsi mě zneužít," odpověděl jsem. V tu chvíli jsem ani nevěděl, proč jsem to připomínal. Svůj názor jsem nezměnil, ale asi mě trošku i zamrzelo, že se tomu zdál být konec. A možná jsem jen toužil vyhrát.
Harry se mé připomínce zasmál. „Vždyť víš, že bych to neudělal."
„Ha! Takže jsem měl pravdu," zaradoval jsem se. „Já to věděl, že kecáš." Jeho hrudník se třásl společně s jeho tichým smíchem. „Nikdy ti nebudu nic věřit."
„Tak to máš teda ale pěkně blbý, ti povím."
„Proč?"
„Nebudeš mi věřit, když ti řeknu, že jsi krásný." Zhluboka jsem polkl a naklonil hlavu tak, abych na něj viděl. Zíral na mě a usmíval se. Polknul jsem znovu. Pak se jeho úsměv začal rozšiřovat, až nakonec přešel do jemného pochechtávání. „Neříkám, že to říkám teď. Byl to jen příklad, ale je spousta takových věcí, které bych ti mohl v budoucnu říct a ty bys jim nevěřil. To je škoda, nemyslíš?"
Nevím, jestli jsem byl víc naštvaný, že si se mnou tak zahrával, nebo zklamaný, ale rozhodně se mi neulevilo, když řekl, že to tak doopravdy nemyslel. V hloubi duše jsem si přál, ať si to myslí, byť jsem se toho z nějakého důvodu děsil.
„Vážně už bychom asi měli jít spát." Vyhnul jsem se odpovědi na jeho otázku, na kterou jsem stejně neměl odpověď. Měl jsem v sobě ohromný zmatek a doufal jsem, že spánek mi ho pomůže alespoň trochu vyřešit.
„Dobře," naposledy se uchechtnul a popřál mi dobrou noc. „Dobrou noc, Loui."
„Dobrou noc, Harry."
***
Harry's POV (dalšího dne odpoledne)
Vykračoval jsem si to naší vesničkou, která se pro nás stala nynějším domovem, a neměl namířeno nikam jinam než na místo, kde to všechno před pár dny začalo. Na místo jeho útočiště, o které se se mnou ochotně podělil. Na naše místečko.
Louise jsem od rána neviděl a musím přiznat, že už mi začínal chybět. Byl jsem v tom až po uši. Přesně jak jsem předpokládal. Ale neobviňoval jsem jeho. Mohl jsem si za to sám, že jsem se dokázal tak lehce zamilovat a skočit do toho po hlavě. To jsem byl celý já.
Kdybych tenkrát nebyl takový slaboch, možná bych si stihnul připustit, že Tim pro mě není to pravé. Nikdy bych se do něj nezamiloval a nikdy bych taky možná nepoznal, jak dobře by mi bylo s Louisem. Mohli bychom se potkat, ale já bych měl jiný, trochu lepší vztah s někým jiným a nehledal útěchu u něj. Možná bych ani neměl potřebu se s ním kamarádit. Možná byla má slabost mým osudem. Možná jsem musel poznat zklamání, abych dostal něco víc. Něco, co jsem si byl jistý, že u Louiho dostanu.
On byl anděl. Jeho máma podle jeho slov byla anděl, takže logicky dle mých slov, on byl anděl po ní. A rozhodně byl andělem pro mě. Byl to můj osobní anděl, který se z čista jasna rozhodl, že se o mě postará. On to tak možná nevnímal, ale bylo to tak.
Dal mi naději. Naději na lepší život. Život, jaký jsem si vysnil.
A byť jsme byly teprve v začátku našeho vztahu, měl jsem už jasnou vidinu své budoucnosti s ním. Ano, bylo to mé prokletí, ale taky můj smysl života. Nemohl jsem si stěžovat. Ne teď, když se všechno zdálo být tak hezké. Všechno bylo na správné cestě.
Tedy až na mě. Já byl ve špatnou chvíli na špatném chodníku, jak se později ukázalo. Mé snění o tom modrookém klučinovi, co mi zamotal hlavu, mi v tu chvíli hlavu nejen že zamotalo, ale absolutně i zatemnilo. Nešťastnou náhodou jsem vrazil do člověka, jenž šel proti mně, a bohužel jsem následně zjistil, že to byla ta nejnevhodnější volba.
„Ahoj," pozdravil nenuceně s rukama ponořenýma hluboko v kapsách své vytahané hokejové mikiny. „Hezký výkon. Včera na ledě. Koukal jsem na to. Pravda, sice ze záznamu, ale koukal."
„O co se sakra snažíš, Time?" rozezlil jsem se. Ani jsem se nesnažil být milý. Milost k němu se vypařila v momentě, kdy jsem si uvědomil, co je doopravdy zač. Ale i tak jsem se snažil zachovat si svůj klid. Nepotřeboval jsem další nepotřebné posluchače naší konfrontace.
„Chybíš mi, Harry," řekl až přehnaně moc smutně. Takovým tím tónem, kterým se vždycky snažil si mě získat. A vždy se mu to taky dařilo. Až do teď. Tentokrát už na mě ten tón neplatil. Tedy, upřímně? Bylo to padesát na padesát. Jenže já věděl, že už na mě čeká někdo jiný, kdo si mě může takhle podmaňovat. On už to nebyl, byť bylo těžké vysvětlit to mému tělu, po kterém se ihned přehnal mráz, jakmile to řekl.
„To určitě. Stál jsem ti jen za to, aby sis v noci pustil záznam. Nebo sis ho možná pustil až dnes po obědě, když jsi vystřízlivěl. Jo, to je přesnější," uvažoval jsem nahlas.
„Harry," vydechl bolestně. „Já se chtěl dívat, vážně! Ale zrovna..."
Zrovna tě zavolali na strategickou poradu do hospody, co?, ušklíbl jsem se pro sebe.
„...přijeli rodiče a už se k nim doneslo, že jsi mi dal kopačky..."
Cože? Ty máš ještě tolik drzosti to takhle na plnou hubu svést na mě?
„...tak se starali, jak to nesu a musel jsem s nima na večeři. Nestihl jsem přímý přenos, tak se nezlob."
„Rodiče, hmm? Co ten náhlý zájem?" nemohl jsem si nerýpnout. „Nikdy se o tebe nezajímali, tak proč tak najednou? A jsou tu ještě? Docela rád bych se s nimi viděl. Tedy pokud tu z Chicaga nepřijeli jen utěšit svého synka a nezůstat tu ani na jeho dnešní zápas."
Možná, že věděl jak na mě, ale to já za ty roky věděl taky. „No tak fajn. Musel jsem jít s klukama," kápnul božskou. Pochopil, že to s těmi rodiči byla nehorázná kravina. „Chtěli mě rozveselit, tak pro mě přichystali takovou menší párty. Nemohl jsem jim říct ne, když si s tím dali takovou práci."
Dělalo se mi zle. „No to ne. To jsi teda nemohl. Nemohl jsi jim říct, že se chceš raději dívat na svého ex, o kterého ses rozhodl ještě bojovat. Co by si o tobě asi pomysleli?" nadhodil jsem řečnickou otázku a hned jí zakecal. „Mimochodem, daří se ti to zatím skvěle."
Měl jsem za to, že můj ironický tón byl zřetelný, ale mýlil jsem se. „Vážně?" podivil se s vítězným úsměvem.
To snad..., zakroutil jsem si nad tím hlavou. Je to ještě větší blbec, než jsem si kdy dokázal připustit. „Ne."
„Aha," znovu to zkoušel přes svůj srdceryvný smutek. Teď už to bylo 49:51. Pro něj, bohužel.
„Hele, rád bych se tu s tebou vybavoval, poslechl si taktiku dnešního zápasu a vyposlechl si, jak moje tajtrlíkování na ledě je nic oproti tvému, ale nemám na to čas. Musím už jít." Rychle jsem se to snažil ukončit, abych se vzdálil od jeho špatného vlivu, ale...
„Harry, já tě potřebuju," zvolal k mým odcházejícím zádům a mě to zastavilo uprostřed kroku. Normálně jsem byl rozhodnutý se nevracet, ať už by řekl cokoliv, ale tohle mě donutilo změnit názor.
„Tak na to jsi měl myslet dřív, než jsi na mě vztáhl ruku. Než ses rozhodl dokončit se jenom pár metrů ode mě v něčí vagíně. Mnohem dřív, než jsi mě vůbec poprvé podvedl. Mnohem, mnohem dřív, než sis usmyslel, že chodit se mnou bude jen dobře placená zábava!"
„Harry-"
„Neopovažuj se nic říkat! Možná jsem kdysi byl zaslepený láskou k tobě, možná se mě to drželo až do teď, ale už mě to přešlo. Nebudu ti už nic tolerovat. Já s tebou skončil, Time."
„Miluju tě, Harry. Vždycky jsem tě miloval, jen..." vydechl. „Už jsem si uvědomil, jak špatně jsem se k tobě zachoval a moc mě to mrzí. Harry, odpusť mi to prosím." Bylo by hezké si alespoň na chvíli myslet, že něco z toho myslí vážně, ale bylo těžké tomu uvěřit.
„Jestli žádáš o odpuštění, abys měl lepší pocit, pak ti můžu slíbit, že jednoho dne ti odpustím všechno, co jsi mi kdy udělal, ale jestli je to jen přetvářka k tomu, abych ti odpustil a skočil ti do náruče, pak jsi na špatné adrese. Já se k tobě už nevrátím, Time. Nikdy."
Zlost mu cukala tváří tak, že jsem se docela obával, aby z kapsy nevytáhl kudlu a nevrazil mi ji do břicha. „Takže to je konec, co?" Byl naštvaný tak moc, jako předloni když ho skolila angína a on nemohl odehrát poslední důležitý zápas play off před finále. Ještě půl roku potom nadával doktorům, trenérům, spoluhráčům... prostě všem, co podle něj mohli za to, že nemohl stát na ledě a svou genialitou dovést svůj tým až do finále.
„Moc dobře to víš," vydechl jsem a raději se připravil na bolest. Žádná ale nepřišla. To co však přišlo, to se ani slovy popsat nedalo.
„Můžu tě alespoň pozvat na večeři? Jako kamarád kamaráda?" Jeho zloba byla fuč. Opět tu byl ten lítostný tón, který ovšem nebyl tak přehnaně dramatický, jako pokusy předtím. Tenhle byl pravý. Jako by si doopravdy uvědomil, co provedl a mrzelo ho to. Skutečně mrzelo. Byl to přesně ten okamžik, na který jsem čekal od doby, co jsem ho poznal. Jeho upřímnou iniciativu a snahu.
Bohužel, přišla pozdě.
„Víš, když si odmyslím to, že jsem s tebou ještě předevčírem spal, tys mě zmlátil a pak jsem tě našel tam, kde jsem tě našel, tak bych šel rád. Ale bohužel už něco mám."
Tak a teď honem pryč. Pořád na tebe má špatný vliv. Pořád se tě snaží stáhnout do těch sraček, v jakých jste se už několik let topili. Vypadni od něj. Tam nahoře na tebe čeká skutečný anděl, který by ti nikdy nedokázal ublížit, tak jako ti ublížil tenhle. Za ním tě musí srdce táhnout, instruovalo mě mé podvědomí, ale moje tělo se pořád ne a ne hnout.
„Aha. Tak a co zítra?" navrhnul smířeně. V tu chvíli jsem si upřímně myslel, že Tima napadl nějaký mimozemšťan a převzal kontrolu nad jeho tělem, protože jsem ho nepoznával. Vůbec. Tohle byl způsob jednání, kterým on neoplýval. Neuměl se chovat slušně. A vůbec neuměl zachovat klid, když se něco nedělo po jeho. Tohle prostě nemohl být ten Tim, kterého jsem znával.
Ale třeba se vážně změnil, pomyslel jsem si.
To si vážně myslíš?! Mé vědomí okamžitě zahájilo protiútok mým myšlenkám. Trochu jsem o tom popřemýšlel. Snažil jsem se ho změnit, co jsme vylezli ze školy a očekávalo se od nás trochu dospělejší jednání, které mu nic neříkalo. Nikdy to nevyšlo.
Ne, odpověděl jsem si. Ale co když...
Vypadni odtud!
„No, víš to já ještě nevím. Ale už musím. Ozvu se ti, pokud bych nic neměl."
Vážně jsi mu teď dal naději? Kámo, ty seš naprostej idiot! Ztracenej případ.
„Zatím ahoj," rozloučil jsem se a rychle prchal od toho místa, jenž vyzařovalo tolik nebezpečí. Nebezpečí pro mě. Začínal jsem rozumět tomu, co se mi Louis snažil už několikrát vysvětlit. Timothy možná z nás dvou byl to zlo, ale já byl ještě větší. Tím, že jsem nechával ten guláš, jakým moje city odjakživa byly, aby mě ovládal a já sám se nechal stahovat do problémů, kterým jsem bez rozmýšlení odpouštěl.
Rychlým krokem jsem se vzdaloval od jeho moci a cítil se zase čím dál svobodněji, jak mi lehký větřík naplňoval plíce čistým vzduchem a cuchal neposedné vlasy. Těšil jsem se, až padnu do náruče svému andílkovi a zapomenu na všechen ten bordel, který mi střetnutí s ním, napáchalo ve vnitřnostech. Až se zase ujistím, že tentokrát už jsem na správné cestě.
Jenomže osud mi dnes nepřál.
Dohonilo mě pár reportérů, kteří si celou naši konfrontaci určitě zaznamenali a chtěli znát detaily vývoje našeho vztahu. Odbyl jsem je s tím, že se pokusíme zůstat přáteli, ale všechno teprve ukáže čas. Bohužel jsem je však nemohl zavést k naší skrýši s Louim. Nemohl jsem riskovat, kdyby se mě některý z nich pokusil sledovat.
Proto jsem svou cestu musel - ještě naposledy - svést špatným směrem.