Harry's POV
„To máma," pookřál a celý svět s ním. V jednu vteřinu dokázala teplota vzrůst o několik stupňů. Nebo možná jenom moje tělo se orosilo, když naše těla proplouvala pokojem jako jedno.
Vždy jsem toužil po dokonalém souznění, jen jsem nevěřil, že ho lze najít. No... s Louisem to evidentně šlo. Dělo se to tak lehce a hladce, bylo to stejně snadné jako dýchání. A já po velmi dlouhé době cítil, že dýchat chci.
Poslední roky jsem se soustředil jen na to, jak přežít. Jak přežít, než se mi podaří slepit něco, co nikdy ani nebylo celé. Co nikdy nemohlo být napraveno. A díky tomu jsem zapomněl dýchat. Zapomněl jsem žít. Užívat si každou drahocennou vteřinu života. Avšak Louis a elán jeho mámy mi připomněli, co je důležité. Dostali mě zpět do hry, osvobodili mě z mého vězení a já už tušil proč. Proč zrovna oni. Proč to byl zrovna on, kdo mě osvobodil.
Bylo to proto, aby mě dostal do svého držení. Aby mě zamknul ve své vlastní železné kleci, ze které by nebylo úniku, pokud bych pokračoval v tom, co jsem právě dělal. Kdybych pořád upřeně hleděl do jeho neskonale nádherné tváře, nechal se unášet každým pohybem, kdy se naše těla jen na malý okamžik o sebe otřela, a kdybych si přál ať se to děje pořád a navěky. Kdybych si představoval, jak moc bych si ho zhýčkal, kdybych k tomu dostal šanci.
Pokud by tohle všechno pokračovalo ještě nějakou dobu, asi bych se neudržel. Propadnul bych se peklu. Propadnul bych se jemu. Byť to byl zcela určitě anděl, propadl bych se svému osobnímu peklu, kterým pro mě zamilovanost byla. Nezáleželo na tom, kdo vedle mě stál - jestli ďábel nebo anděl -, já prostě lásku bral až příliš vážně. Pro mě to bylo to jediné, pro co jsem si vybral žít a vybral si to sám. Bez nátlaku rodiny nebo okolí. Bylo to to jediné, co mi přišlo správné a přitom tak špatné.
A já v tom byl hrozně špatný. Topil jsem se v tom jako v té nejhlubší v bažině. A sotva jsem se stihl nadechnout čerstvého vzduchu, už jsem se tam nechal stahovat znovu. Cítil jsem to. A nebylo to správné.
Ne teď. Ne tady. Ne s ním.
Muselo to skončit!
Věděl jsem to a odhodlal se to zarazit, jenže to by si se mnou musel život přestat tak nechutně hrát. Už mě to přestávalo bavit! Myslel jsem, že jsem si v těchto dnech užil bolesti až až, ale on si prostě nemohl dát pokoj. Musel mé rány prohlubovat ještě hlouběji, než už byly zasazeny.
„Polib mě."
???
Ne. Nebyla to má ústa, ze kterých by to neopatrně vyklouzlo, byť jsem si to jisto jistě přál udělat. Zašeptal to ten něžný hlásek osoby, jenž mi tak ochotně dělala vynikajícího tanečního partnera a shodou okolností to byla osoba, jenž byla mým kamarádem a trochu neočekávaně i mou novou slabostí. Slabostí, kterou jsem si zakázal připouštět.
Mé nohy okamžitě zastavily svůj krok, jak se můj mozek snažil zpracovat informaci, kterou právě dostal ze sluchovodu. Jeho pohyb taky ustal a naše těla tak zůstala nehybně stát naproti sobě v těsné blízkosti. Nijak se nedotýkala, ale byla blízko. Velmi blízko. Jedinými body, kde přetrvávalo naše spojení, bylo postavení našich spojených rukou, které ale ochabovalo. Z jeho strany převážně. Naše dlaně sice zůstávaly propojené, ale jeho levá ruka začala pomalu klouzat z mého ramene, když pozdvihl své oči a setkal se s mým pohledem. Snažil jsem se v nich přečíst, co se to vlastně děje, ale nic jsem z nich nevyčetl. Nic co by mi pomohlo to pochopit. Byla v nich možná špetka očekávání, trocha strachu, ale jinak byly nečitelné. Nebo jsem v nich možná až příliš moc viděl to nevinné koťátko, které se mi při spánku tisklo k boku. Možná to byl ten důvod, proč pro mě bylo vše až moc zkreslené.
Jenže já to musel rozluštit. Musel jsem přijít na to, co mám dělat. A musel jsem na to přijít rychle.
Bohužel se ve mně všechno začalo prát a jedna část těla se hádala s jinou a jiná zase s další. Byl to naprostý chaos a zmatek. Asi takový, jako když v New Yorku zkolabuje doprava nebo když v Los Angeles na letišti zavládne totální chaos příletů a odletů. Na tu krátkou chvíli jsem se cítil být tou tabulí, na které zrychleně naskakují odklady letů a jejich opětované nahození. Přesně tak si se mnou zahrávaly mé pocity.
Avšak nemohl jsem. Všechno o co jsem se snažil, všechno co jsem se snažil si odpírat... zničil bych to. Jeden polibek a spadl bych do toho. To bylo více než jasné.
Kdybych alespoň věděl proč? Zkouší na mě něco? Je to test? Nebo se jen snaží i nadále neškodně „pomáhat?" Sakra! Jak má člověk vědět, jestli to bude stát za to. V duchu mě přepadala spousta otázek a já víc než cokoliv toužil znát odpovědi. Jasně, že bude, ty troubo! Jen nevím, jestli to bude stát i za tu bolest s tím spojenou, až to všechno pěkné skončí. Nutno podotknout, že to může skončit ihned po tom jednom nádherném polibku. Už jednou jsem to málem zmrvil. Nepokoušej osud znovu, i když tě o to žádá.
Ale když on je tak rozkošný. A přímo volá po něžném zacházení. Sám jsi to ráno říkal. Možná... možná bys tou osobou, co by ho pomazlila, mohl být ty. Možná to sám chce.
Blbost! Proč by to měl chtít? Proč by si měl chtít začít něco se mnou? Proč by si proboha živého měl chtít začít něco s chlapem? To je holý nesmysl.
A proč ty si chceš pořád něco začínat s mužským pohlavím? Napadlo tě už, že to není lidská volba? Že se to někomu prostě tak stane?
Ale proč on? Ne, to mi nesedí. On nemůže být homosexuál. Ne.
Ale ano, může být. Včera tě neodstrčil. Neuhodil tě. On ti polibek opětoval. A teď ho chce znovu.
Ne. Říkám, že není! Prostě NE a tečka!
Když myslíš, pochechtlo se mi mé druhé vnitřní já, se kterým jsem vedl velice bláznivý dialog. Naprosto nesmyslný. Ale dej si pozor. Nějak se ti ztrácí před očima, podotklo, ještě než se zase vytratilo v hlubině mého vědomí a já se kouknul před sebe.
Mělo pravdu. Jeho oči už nevyhledávaly ty mé. Teď směřovaly směrem k zemi i s celým obličejem, který se teď jevil celý posmutnělý. Nemohl jsem ho tak vidět. Naše těla už také nevytvářela jediný spojený bod. Jeho ruce byly spuštěné podél jeho smrknutého tělíčka. Vypadal teď tak malý. Ještě menší než obvykle. A byl tak strašně zranitelný, byť byl připravený bojovat s celým nespravedlivým světem, což mi dokázaly jeho zaťaté pěsti. Byl připravený bojovat s nepřízní osudu, ale byl sám. Sám a zranitelný.
Potřeboval někoho, kdo by mu kryl záda.
A já byl více než připravený.
Louis' POV
Nevyšlo to.
Nevyšlo.
Ale to jsem taky mohl předpokládat. Nevím, proč jsem vůbec doufal, že by mohl... že bych se mu mohl alespoň trochu líbit. Nebyl jsem nikdo. Jen obyčejná lidská troska. Neměl jsem to vůbec pokoušet. Teď si bude myslet, že jsem do něj zamilovaný a přestane se se mnou bavit. Stejně jako s tím otravou z dnešního rána, i se mnou hezky rychle vymete.
Proč? Proč jsi tak hloupý, Louisi? To už ses do hlavy praštil tolikrát, že ti obyčejný lidský rozum přestal sloužit? Nejspíš jo. Jsi hrozně hloupý, Louisi! Prý osud. Pche. Nikdy jsi na něj nevěřil a teď jsi uvěřil přeludu. Tvé nanicovaté myšlence, co ti poradila tenhle parádní kousek. Nikdy nebudeš moct milovat a nikdy nebudeš milován. Přesně tak jak to předpověděl Harry. Budeš jen odpadem přežívajícím v podsvětí života. Ujasnil jsem si své postavení ve světě a rozhodl se to akceptovat. Věděl jsem, že mě nic hezkého nečeká. Teď jsem si poničil jedinou šanci na trochu lepší život a světlejší chvilky, kdy bych mohl alespoň na pár dní v roce navštívit kamaráda, ale ta šance zmizela spolu se vším ostatním.
Měl jsem teď na výběr jen dvě věci. Skončit s tím... skoncovat se vším na téhle planetě, nebo zatnout pěsti, přijmout svůj osud... svou bolest a přečkat svůj život někde ve stínu. Mé zatnuté pěsti sice naznačovaly druhou možnost, ale ještě jsem si nebyl jistý svým výběrem. Bylo by o tolik lehčí to všechno ukončit, jenže... bylo tu něco, co mi zabraňovalo jasně a zřetelně sáhnout po první variantě. A ne, Harry to nebyl, jestli si teď říkáte tohle. Bylo to něco... něco temného v mé minulosti.
Bylo to složité.
Chtěl jsem se na patě otočit a odejít. Chtěl jsem vyjít do samoty tmy a mrazu, abych promyslel svůj následný krok, jenže potom pod mou bradou spočinul prst, jenž pozvedl můj obličej do úrovně, ve které na něj mohl jeho vlastník zírat. Já ho však vidět nechtěl. Nemohl jsem. Příliš jsem se bál pohlédnout do jeho očí a vyčíst z nich, co si o mě teď musí myslet.
Zavřel jsem tedy oči a pak přišlo něco nečekaného. Měkké polštářky se dotkly mých rtů a započaly pohyb do včerejška mně tak neznámý, ale tak kouzelně opojný. Neexistovalo nic, co by se tomu dokázalo vyrovnat a tak jsem se nenechal pobízet dlouho a začal spolupracovat. Jeho dlaň, jenž ještě před chvílí držela tu mou, teď lehce spočinula na mém boku a ujišťovala se tak, že jí nikam neodejdu. Bylo tomu snad jen deset vteřin, co jsem o odchodu uvažoval.
Teď už jsem však věděl, že nikam jít nechci.
Teplo v jeho náruči mi připadalo jako mnohem lepší nápad, než se klepat někde v mraze a tmě a brečet. Má dlaň tak vyjela po jeho košili nahoru a opřela se o jeho hruď. Pekelně dobře vypracovanou hruď. Líbali jsme se a v jednu chvíli jsem ucítil i jeho jazyk. Nechtěl ke mně, jen... byla to náhoda. Pouze se dotkl špičky mého jazyka, která si o to asi nejspíš i prosila. Kdybych jazyk nechal za zuby, Harry by neměl šanci, jenže já ho dobrovolně vystavoval prostoru mezi našimi ústy, a tak když to Harry zkusil, narazil na překážku dřív, než asi čekal. Ale i ten krátký okamžik byl jako ohromná exploze.
Nebylo to o moc delší než včera - jen pár nádherných sekund -, než se naše rty odpojily, aby se mohly svobodně nadechnout, avšak pro mě to bylo ještě lepší než na poprvé. Tentokrát jsem si to dokázal pořádně užít všemi smysly. A věděl jsem, že s tím nechci přestat.
Harry však měl asi jiný názor. Jako obvykle. Jeho ruka dokonce zmizela z mého boku a mě tak po něm zbylo prázdno. Jak fyzické, tak psychické, protože jsem znovu dostal strach, že cítí, jak to se mnou není pro něj to pravé. Ale nic neříkal. Jen jsme na sebe hleděli, zatímco mě bilo srdce na poplach. Na jednu stranu to bylo děsivé, to ticho, ale na druhou stranu to znamenalo, že ještě není konec. Teď přišel čas pro otázky a odpovědi nás obou. Jenže ani jeden jsme ústa neotevřeli. Vše muselo být řečeno a vyčteno pouze z očí toho druhého. Proto tolik toho nekonečně dlouhého zírání a zrychleného dechu.
Máš šanci. Jako každý smrtelník. Jdi si pro něj teď nebo zítra umři!
Moje podvědomí v tom mělo celkem jasno. Rozhodl jsem se to zkusit. Vykašlal jsem se na veškeré dialogy, které jsem se sebou chtěl svádět, na otázky, na předsudky... všechno jsem to hodil za hlavu a odhodlal se si jej vzít. Bylo to všechno nebo nic. Věděl jsem to a i přesto se rozhodl to risknout. Věděl jsem, že bych se stejně jenom trápil, kdybychom měli zůstat přáteli a já musel celý život žít s tou bolestí na srdci, která by udeřila pokaždé, když bych ho neměl nablízku. A ještě víc, když by se v mém světě zase krátce objevil. Nechtěl jsem tajně milovat kamaráda. To bych raději žádného neměl, než tohle. Raději bych umřel.
Vystartoval jsem po něm, ale nebyl jsem to pouze já, kdo se začal přibližovat. Oba jsme si současně padli do náruče a začali se dychtivě líbat. Moje ruce skončily omotané za jeho krkem co nejtěsněji, jak jsem se snažil udržet balanc na špičkách, abych to měl k jeho rtům blíž. Jeho ruce mi v tom chvíli pomáhaly podpíráním mých zad, které tlačil blíž k jeho tělu, aby to moje mělo stabilní oporu, ale pak se vydaly na průzkum. Jeho dlouhé kostnaté prsty přejížděli po mých zádech, bocích... čekal jsem jen, kdy zaplují k mému pozadí a stisknou ho tak silně, až mi z pusy uteče sten a kousnu se do rtu, ze kterého následně sklouzne červená kapka, kterou setře svým jazykem. V mých představách to bylo jasně nalajnované. Byl jsem na sebe docela pyšný, jak jsem si to vysnil.
Nic z toho se však nestalo.
Jeho prsty nakonec po minutě dravého líbání zapluly k mým zápěstím a trochu můj stisk okolo jeho krku povolily. Panebože! Snad jsem ho nedusil, zhrozil jsem se. Budu na tom muset ještě zapracovat. Dopadl jsem opět na paty a mé dlaně zůstaly spočívat na jeho ramenech, stále obklíčené v zápěstí jeho prsty, které mi palcem přejížděly po hřbetě ruky.
Pak se to stalo. Ten pohled, který jasně značil vše. Nebylo třeba, aby k tomu cokoliv dodával, ale on stejně musel. „Loui, nezlob se na mě, ale tohle nejde. Nemůžu to po tobě chtít."
„Co? Co po mně chceš? Nic po mně nechceš. To já chtěl, ať to uděláš. Vzpomínáš?" Nechtěl jsem se smířit s tím, že by tohle mohlo znamenat konec. Nechtěl jsem, aby už mě nelíbal. Já to chtěl. Chtěl jsem to strašně moc. Potřeboval jsem to. Potřeboval jsem jej cítit.
Bolestně vydechl a pohlédl mi do očí. „Zeptám se tě na rovinu. A chci upřímnou odpověď. Dokážeš mi upřímně odpovědět?" zeptal se a já kývl. Udělal bych cokoliv, co by mi řekl. Cokoliv, co by mohlo zachránit situaci. „Kdy jsi zjistil, že jsi na kluky?"
A sakra! Tohle jsem zrovna nečekal. No nic, chtěl pravdu. Tak ať ji zná. „Chvíli poté, co jsem tě poznal." Dal jsem mu upřímnou odpověď, kterou chtěl a on si zase jen povzdechl místo toho, aby se mu rozzářily oči a popadl mě do náruče, ze které by mě už nikdy nepustil. „Včera, přesněji řečeno," dodal jsem tedy ještě, aby šlo o tu nejkonkrétnější nejupřímnější odpověď, kterou jsem mu mohl dát, ale jiskřičky pořád nikde.
„Louisi, teď mě pozorně poslouchej, ano?" Kývnul jsem na souhlas, ale jistý jsem si tím nebyl. Nevěděl jsem, jestli chci něco slyšet. „Jsi mladý a už sis v životě prožil hodně. Máš těžký život, to nikdo nemůže popřít, ale to není důvod, aby ses věšel na první osobu, které se trochu otevřeš." Nelíbilo se mi to. Nelíbil se mi směr, kterým se jeho myšlenky ubíraly. „Tím nechci říct, že si toho nevážím, že jsem to právě já, komu jsi po dlouhé době otevřel dveře do své duše, vážím, ale to není důvod, abys hned musel být na kluky. Heleť, já tě včera políbil a to jsem dělat neměl. Omlouvám se ti za to. Využil jsem tě, protože jsem byl sám v pěkné životní kaši a prostě jsem využil momentu, kdy bych si mohl připomenout, jak chutná opravdový polibek. Netušil jsem, že si to přebereš takhle."
„A-ale," vykuňkl jsem. To bylo to jediné, na co jsem se zmohl. Netušil jsem, zda si dělá srandu nebo tuhle tu povídačku o mně využívá k tomu, aby mi nemusel říct, jak jsem mu vlastně odporný. To by bylo ještě horší, než kdyby to řekl na rovinu.
„Možná teď máš pocit, že jsi homosexuál, ale může to být zkresleno tím, co se tady přihodilo. Nemusí to být konečný verdikt. Za pár dní můžeš potkat nějakou moc milou slečnu a pak budeš rád, že jsme tady v tom nepokračovali. Já bych ti nerad stál v cestě za štěstím, takže na to zapomeneme a budeme dělat, že se nic z toho nestalo, ano?"
Vím, co ode mě očekával. Že budu hodný kluk a poslechnu všechno, co mi říká. Že budu se vším souhlasit, jenže to se spletl. Ta bolest v mém srdci byla až moc silná na to, abych se spokojil s tím, co se mi tady snažil vykládat. „Ne," odpověděl jsem odhodlaně a dokreslil to kroucením hlavy.
„Ne?" zopakoval překvapeně. „Ne," vydechl znovu smířeně a trochu se uchechtnul. „Tak mi pověz, co jsi? Řekni mi, kdo doopravdy jsi, Louisi."
„Jsem... jsem..." Byl jsem odhodlaný to vyslovit. Nic na tom nebylo. Bylo to jen blbé slovo, ale když jsem se snažil přezkoumat jeho význam, trochu jsem znejistil. Představil jsem si kluky ze školy, muže, které jsem kdy potkal... prostě všechny osoby mého pohlaví a snažil jsem se vzpomenout si, jestli se mi někdo z nich líbil tak, abych s ním chtěl být. Nepřišel jsem na nikoho.
„No vidíš. Sám to nevíš. Na mě se lepíš jen proto, že jsem tu teď pro tebe byl a věř mi, budu tu pro tebe rád i nadále, ale jako kamarád." Začínal jsem mít strach, že by mohl mít se svou teorií pravdu. Že bych si k němu mohl vytvořit tuhle tu vazbu jen pod nátlakem toho, že to byl jediný člověk, kterého jsem si po smrti mámy k sobě kdy pustil. Jenže pak se mi před očima mihly obrázky všech holek ze školy a žen s časopisů, sexy svlečených žen z časopisů a zjistil jsem, že ani v těchle vodách nebyl nikdo s kým bych chtěl alespoň trochu být. Následný obrázek Harryho z předvčerejší noci, kdy jsem bedlivě pozoroval každý kousek jeho řezaných zad, a včera, když jsem se staral o jeho zakrvácenou hruď, mi dal jasnou odpověď. Byly to totiž okamžiky, kdy jsem se nejblíže cítil tomu, čemu se říkalo „být vzrušený".
Možná jsem nebyl heterosexuální ani homosexuální, ale rozhodně jsem se teď cítil být harrysexuální.
„To že to nemůžu vyslovit, neznamená, že nevím, co cítím," obořil jsem se na něj.
„To že to nemůžeš vyslovit, znamená, že buď nejsi, nebo se s tím nemůžeš smířit a dokud se s tím sám nesmíříš, nemůžeš provozovat homosexuální vztah."
„Já s tím problém nemám! Já s tím smířený jsem," bránil jsem se.
„Tak proč to neřekneš?"
„Protože neznám nikoho, kdo by mě přitahoval jako ty. Proto!" Vyprskl jsem a první vzlyky si našly cestu z mého těla. „Nevím, jestli je na světě ještě někdo, kdo by docílil toho, čeho jsi u mě docílil ty. A nevím, jestli by to mohl být jiný muž nebo žena. Já to dosud neřešil. Nesetkal jsem se s nikým, kdo by mi stál za tyhle slzy." Jakmile jsem dokončil svůj emoční projev, konečně jsem osvobodil své ruce a otočil se k němu zády. Rukama jsem se obejmul, jak nejvíce to šlo, a snažil jsem se o uklidnění. Když to však nešlo, chtěl jsem to ze sebe všechno dostat. Rozplakal jsem se ještě víc a ještě více stisknul své tělo svými pažemi.
„Louisi," oslovil mě, přistoupil blíž a položil mi dlaně na paže. Normálně bych se ho asi snažil setřást, ale momentálně jsem měl dost práce sám se sebou. „Loui, prosím. Neplakej. Trhá mi to srdce, tě takhle vidět. Prosím. Neplač. Já za to nestojím. Věř mi. Nejsem tak dokonalý, jakým se mě snažíš vidět. Nestojím za to," šeptal mi do ucha a mě to nutilo brečet ještě víc, protože jsem ho nikdy neviděl jako dokonalou osobu. Věděl jsem, že má své chyby, ale rozhodl jsem se ho milovat i s nimi.
Jenže to on neviděl.
„Prosím, lásko. Neplač." Lásko. To jediné slůvko mi znělo v uších jako ozvěna Grand Canyonu. Přece by to nedělal jen proto, aby mě ochránil, ať už si myslí, že před sebou nebo mými chybami. Kdyby cítil alespoň polovinu toho, co já... nedělal by to. Nebo ano?
„Chci pro tebe jen dobro," zašeptal, jenže na tohle já měl připravenou odpověď.
„A co když jsi mé dobro ty?"